Když se ze dvou naháčů stanou dvě divoká prasata

Člověk by řekl, že tohle není možné, ale několik školáků vidělo, jak se oba muži svlékli, začali tancovat a pak... 

Kapitola pátá – dokončení

Velký drak   

(Sochy z písku 5.10.)

Je půlnoc. Společnost se rozchází. Děti mizí ve stanech. Starej Kája se přemístí na bránu. Jordan se domlouvá se Šmakovými, že krátké rozloučení udělají v poledne.

  „Párty se povedla, moc hezká akce, díky!“ řekne Hamilton Šmakovi a jde do budovy. U vchodu potká Wilsona s Davisem.

  „Vy nejdete spát? Fredericku, divím se hlavně tobě – vždyť musíš být unavený.“

  „Geoffrey, sám vidíš, jak je venku úžasně. Ten vzduch, ta pohoda. Neboj, brzo jsme na pokojích,“ odpoví Wilson a vydá se s Davisem k řece. Za nimi se plíží několik stínů. Na opačné straně tábora stojí na hlídce Starej Šmak a bedlivě střeží osadu. Ničeho podezřelého si nevšimne.

  „Fredericku, kam mě to vedeš?“

  „Chci ti něco ukázat v lese.“

  „Teď o půlnoci? A proč zrovna tam?“

  „Ta pověst, o níž jsi mluvil, se za chvíli naplní.“

  „Ale jdi, co mi to tady vykládáš?“

  „Za okamžik ti vložím do rukou srdce divokého kance, kterého jsem zabil. Ano, já ho zabil. Já, Frederick Wilson. Davide, je noc po úplňku a já mám pro tebe nejčistší důkaz odvahy. Rozumíš mi?“

  Zmatený krajan se nezmůže na slovo, a tak Wilson pokračuje.

  „Uvidíš ho pouze ty, protože jsi můj jediný svědek. Musíš doma potvrdit, že se vše stalo tak, jak říkám. Zakopal jsem srdce a teď ho spolu vyndáme. Chápeš, co se mi podařilo? Chápeš to vůbec?“

  Davis se musí chytit jedné z borovic. Tohle že se Frederickovi povedlo? Proto ho sem přivedl? Když dnes vyprávěl pověst, vůbec netušil, že to bude mít takový konec. Vždyť ji sám nebral vážně. Byla pro pobavení skautů. A teď tohle… Vedle něj stojí příští Velký drak. Zázrak, opravdový zázrak. A on je mu přítomen.

  „Tak i já budu znát někoho z Draků…,“ zašeptá.

  Wilson rozsvítí baterku a rychle ji podá Davisovi. Pak vší silou zaboří do země lopatku, kterou si donesl ze skladu. Nedočkavě odhazuje hlínu. Konečně narazí na to, co sem před dvěma hodinami ukryl – kovovou krabici s pokladem nesmírné ceny. Je velmi rozrušen. Dívá se upřeně na Davise a prudce oddechuje.

  „Davide, a teď potvrď, že je tam srdce.“

  Davis třesoucíma se rukama zvedne krabici. Otevře víko. Něco nahmatá, ale je to pečlivě zabalené. Strhne obal. V měsíčním svitu se zatřpytí nůž. Upustí jej na zem. Tohle nehledal. Znovu šátrá uvnitř, ale nic tam není. Zatřepe s krabicí. Vypadne dopis.

  „Fredericku, to je vše, co jsem našel.“

  Wilson na něj užasle hledí. Stojí nehybně mezi stromy, ale i tak je vidět zoufalý škleb na jeho tváři. Davis svítí zblízka na dno krabice. Je celé od krve, podobně jako obálka. Tu sebere, rozlepí a vyndá z ní ohořelý papír. Připomíná slavnostní listinu. Wilson se konečně vzpamatuje.

  „Kde je srdce? Kde je moje srdce? Ne, to nemůže být pravda! Kam zmizelo srdce?!“ zaúpí a vytrhne Davisovi z ruky papír. Pomalu drtí v ústech text psaný dětskou rukou: „‚Milý příteli, statečný plukovníku Wilsone, děkujeme ti za krásný den. Jsi náš hrdina! Víme, že srdce patřilo praseti z jeskyně a ty jsi ho z něj vyřízl. Máme o tebe strach. Tak jsme ho zakopali jinam, protože doktorka říkala, že je plné jedu. Místo něj si vezmi nůž, který se ti tolik líbil. Nikdy na tebe nezapomeneme. Tvoji Malí draci.‘“

  Frederick Wilson se shýbne pro nůž a pln vzteku připíchne listinu ke stromu. Otočí se k Davisovi a všimne si, že parťák ukazuje nahoru. Podívá se tam a spatří nezvykle ozářenou oblohu. Je úkazem natolik fascinován, že nemůže odtrhnout oči od velkého měsíce. Pak zaslechne táhlý zvuk, který se ozývá z hloubi lesa. V tu chvíli se objeví několik podivných stvoření. Napůl lidé, napůl prasata. Za okamžik ho zcela pohltí dračí kouzlo. Neváhá, celý se svlékne a prudce vyrazí na mýtinu. Tam se zastaví a vydá ze sebe skřek plný úzkosti. Odpovědí je mu rozkaz v jazyce starých Keltů. Ví, co po něm chtějí. Svalí se na záda a rochní se v trávě. Neznámým povelem se začíná měnit. Nejprve je člověkem s prasečí hlavou. Pak zvířetem, jemuž zůstaly lidské končetiny. Postaví se na všechny čtyři a pozvedne zrak k nebi. Začne chrochtat jako rozzuřený kanec. Zničehonic přestane, neboť paseka je prázdná. Napřímí se a sepne ruce. Nyní jako zbožný mnich odříká modlitbu. Když skončí, začne obíhat loučku. Špatně vidí, ale dobře slyší. Všude čmuchá a funí jako kňour. Následuje divoký tanec, při kterém zuřivě pohazuje hlavou ze strany na stranu, nadšeně tleská rukama, nohy vykopává vysoko do vzduchu a blaženě vykřikuje: „Rydw i gartreyma [Tady jsem doma]!“

  Dotančí, padne k zemi a zválí další kus mýtiny. Objeví se zase ta zjevení. Jde do kolen, ruce opře o zem a temný rituál se opakuje. To nenechá klidným druhého Velšana.

  „Ty jsi Velký drak! Ty jsi náš příští Čaroděj!“ vykřikuje, silně vzrušený tím, co vidí.

  Také on ze sebe strhne svršky a v duchu tradice keltských Draků vyběhne další naháč na mýtinku. Uprostřed se položí do trávy a upře svou pozornost na měsíc. Když se dosyta vynadívá, poklekne a začne hlasitě kvičet. Dokonalý markazín. Na paloučku teď pobíhají vřeštící prasata, která se střídají s tančícími a zpívajícími Kelty, jež se občas pomodlí ke svým bohům. Opodál vše sleduje s ústy dokořán pět vyděšených kluků. Aniž by to chtěli, stali se svědky podivuhodné události. Člověk se převtělil v divoké prase, pak v kněze a zase v lidskou bytost. Neskutečná podívaná se několikrát opakovala. Jak znenadání začala, tak náhle skončila.

  Po půlhodince vyjdou z lesa dva svěží muži. Vracejí se do tábora. Pověstná velšská trudnomyslnost je pryč. Jsou spokojení, sil mají na rozdávání a hlavně z nich čiší radost, neboť právě požili elixír mládí.

  „Obr Emlyn bude zírat, až se potkáme na shromáždění Velkých draků,“ praví ten, který se brzy stane nesmrtelným.

  „Fredericku, když jsi na sebe vzal podobu rytířské zvěře, objevil jsem v tobě keltského hrdinu Ciana. Tak jsi byl přesvědčivý,“ doplní ho kamarád z oblasti Clwydog. Na okamžik opustili hrdí Velšané svůj svět. Vrátili se do země předků, aby se stali zvířaty.

  V září obdržel Ben dopis opatřený razítkem notářství z velšského Gwynedd Merch. Ptají se, zda v létě nezařizovala jejich nadace návštěvu londýnských varhaníků na skautském táboře v Posázaví. Pokud ano, je možné vznést u tamních úřadů neobvyklý dotaz? Prý se tehdy našlo v jeskyni u zatopeného lomu zabité prase.

  Tazatel měl štěstí. Záznam o události existuje. Podle vyjádření místního veterináře byl v uvedený den na zmiňovaném místě nalezen mohutný divočák s proříznutým hrdlem a vyňatým srdcem. Obratem odeslala nadace do Walesu souhlasnou odpověď i s popisem celého případu.

  Třicátého listopadu dva tisíce čtrnáct je Fredericku Wilsonovi udělen na známém velšském hradě titul Velký drak.

(další příběh za tři týdny)