Co se děje v duši žárlivce?

Nic hezkého, neboť žárlivost může změnit člověka natolik, že se v něm probudí zvíře, které je schopné... 

Kapitola čtvrtá – pokračování   

Stará stodola hoří   

(Sochy z písku 4.6.)

 Na zámku je veselo. Ostych a napětí jsou dávno pryč. Jakmile dojde na pomalejší skladby, muži si dovolí mnohem víc. A ženy? – Vypadá to, že se důvěrnostem zatím brání.

  Až na duchovního tančí všichni. Varhaníka vystřídal u klavíru poslanec. Když skončil, vzala si ho stranou paní radní. Je to neuvěřitelné, ale poprvé od Vánoc se směje od ucha k uchu.

  „Míro, nikdy si neříkal, že umíš tak dobře hrát. Udělals mi moc hezký večer, víš to?“

  „Ano, máme hezký večer, ale jsem zvědav, jaký ho bude mít Trválek…“

  „Myslíš kvůli Gábině? Kdoví, kde jí zanáší…“

  „No, řekl bych, že tady někde šmejdí.“

  „Neblbni, proč tady? On se dověděl –  Hele, neříkej, že tys mu poslal…“

  „Jó, Toničko, dal jsem mu echo,“ šklebí se poslanec.

  „Ty si přeci takovej vůl!“ Radní pohlédne na veselící se Gábinu. Představí si Trválka a instinktivně se přitiskne k partnerovi.    

  Čas ubíhá a muž v parku ztrácí naději. Zapaluje si jednu za druhou a čím dál víc se ujišťuje, že jestli Gábina na zámku zůstane, půjde dovnitř. Viděl dost, aby pochopil, že nahoře nejde o slavnostní večer, ale o prachsprostý mejdan. Všem za okny nevybíravě spílá. Nejenom trojici ženských z radnice, ale i bábě z kraje a bosorce ze zájezdu. Nadávkám neuniknou ani nadržení Angličani, ani poslanecký hovado.

  Párkrát si za oknem všiml vytáhlého varhaníka. Zná ho od vidění, ale volat mu nebude. Vždyť nemá ani číslo na toho losera. Na poslance mobil má, ale to je pěkná svině. Ten by všem s radostí vykecal, jak šmíruju manželku. Nedal mi tu hlášku nakonec on? Tomu hajzlovi by to bylo podobný…, zakončí své výlevy.

  Přesně o půlnoci přijel Pája. Trválek vidí, jak do modrého busu nastupuje rozesmátá radní a protivnej politik. Přemlouvají nějakého kněze. Ten tvrdošíjně odmítá nastoupit.

  „Do Prahy pojedu v pondělí – a rovnou za biskupem,“ řekne a zmizí za kostelem.

  Aleš se nakloní ke staré vrbě a podělí se o svoje pocity: „Nic se u nás nezměnilo: ty pánbíčkářský magoři se vecpou všude. Co tam vůbec dělal? U okna jsem ho neviděl. To tyhle lidi netancujou? Ale co je mi po něm… Na nic bych se ho stejně neptal. Co by mi řekl? – Že tam hlídal morálku ženských nebo se modlil za křemšitálskej kraj?“

  Pronesená slova jsou vůči církvi nezvykle tvrdá, ale on pokračuje: „Hele, objevili se tu taky příbramský policajti. Přivezli čtyři odrbaný chlapy a ten autobusák huláká na holku ze zájezdu. Co to říká? – Že jsou hosté zřízený? Tihle somráci jsou jejich hosté? – Asi jo, když mluví anglicky. A co je horší, v týhle bandě můžou být další tanečníci pro Gábinu. Kristepane, to snad ne?!“

  Když skončí, dál sleduje dění na nádvoří. Spousta vozů, spousta lidí. Ochranka se vybavuje s policajty. Všude je zmatek. Vycítí, že nastala chvíle, aby se dostal dovnitř. Vezme to podél zdi a během  pár vteřin je u postranního vchodu. Nikým nespatřen, mizí v útrobách zámku. V přízemí se vyzná. Je tu kancelář správce, kuchyň, sklady a šatny. Ochranka má cimru hned u hlavního vchodu, třicet metrů odtud. Když se pořádá velká akce, Aleš sem dodává zvěřinu a ryby. Proto se ukryl v kuchyni, kde byl mnohokrát. Stojí u kamen a myslí na Gábinu.

  Sugar viděla, že se chlapi vrátili v doprovodu policie. S obavami šla ven. Když zaslechla Pájovy poznámky o opilcích, byla v ní malá dušička. Naštěstí policejní důstojník vysvětlil, co se přihodilo.

  „Slečno, tihle pánové si zaslouží úctu nás všech,“ zakončí svůj raport.

  „To je dobře. To je moc dobře,“ špitne roztřeseným hlasem. „Slyšel jsi to, Pájo? Jsou fakt dobrý, a ty už jeď do Prahy.“

  Nádvoří se vyprázdnilo. Venku je klid. Sugar s kvartetem navrátilců mine dvojici, která hlídá zámek. Vyjdou do prvního patra a vstoupí do sálu.

  „Dámy a pánové, dovolte, abych vám představila naše hrdiny,“ oznamuje dojatá dívka, která je ráda, že má anglické kluky zase pohromadě.

  Mezi účastníky napochodují zubící se umouněnci. Vzápětí se lidé dovídají, co čtveřici potkalo. Dojde na gratulace a plácání po ramenou. Připojí se Hamilton, který nezapomněl, kdo jeho kolegy odvážel.

  „Bobby, proč vás nepřivezl Matouš? Kde vůbec je? Dole jsem ho neviděl,“ rýpne si.

  „Jamesi, to nevím, ale je to správnej kluk.“

  „Kdyby byl správnej, tak by přijel s vámi – ale to si řekneme zítra,“ dodá Jones, kterému přitakávají Breton s Gillespiem.

  „Možná se ti zdál divnej, ale ke mně se choval férově. A jeho kámoška taky.“

  „Vzpamatuj se, Bobby: Matouš není ani správnej, ani férovej. Naopak, je to zbabělej parchant,“ ukončí Hamilton debatu.

  Jeho zmožený krajan nad vším mávne rukou a jako první se odebere na pokoj. Rozvalí se v posteli a na dobrou noc si vezme Arnoštovu tabletku. Pak se s ním rozhoupá svět. Chytne se přistavené židle. Je přesvědčen, že drží za ruku okatou Audu. Za chvíli spolu plují na zeleném mráčku, který se zastaví nad Londýnem. Chtěl by se dostat na zem, ale dotyčná ho nechce pustit. Místo toho opakuje: „To není Big Ben, kde bydlíme; to není Big Ben, kde bydlíme; to není…“

  Gábina domů nejde. Aleš pochopil, že musí nahoru. Něco mu našeptává, ať vše znovu promyslí. Do prvního patra, kde se společnost baví, jezdí výtah. Ten oželí. Po schodech je to jistější. Kdyby něco, tak se může vrátit nebo utéct o patro výš. Tam jsou dva menší sálky. To je jediná odlišnost. Jinak jsou obě poschodí stejná. Přes každé vede široká chodba, která se elipsovitě stáčí. Na opačném konci je únikové schodiště. Tudy se lze dostat dolů k zadnímu vchodu do zámku. Jenže ten bývá často zamčený. Pokud by použil tuto cestu, musel by zmizet ve sklepích. Zvláštností zámku je, že chodbu z jedné strany lemují společenské místnosti, z druhé pokoje. V obou patrech jich je pět. Číslování je prosté: jedničkou se počíná, desítkou končí.

  Trválek si představuje, jak Angličan bere Gábinu do náruče a rovnou ze sálu ji nese do pokoje. Pár kroků, a jsou v posteli. Ta myšlenka ho ničí. Seshora k němu doléhá hluk. Muži vykřikují, ženy se řehtají. Tohle trvá ještě hodinu. Pak se vše zklidní. Trválek opouští úkryt a opatrně vyjde po schodech. Z chodby vidí pootevřenými dveřmi do sálu. Je tam málo světla, přesto zahlédne obrysy tanečníků. Pozná, že pomalou skladbu nehraje varhaník, ale přehrávač. Ženský tu zůstaly všechny a s nimi jejich amanti. Odplivne si. Do pokojů zalezli nacucaní špindírové. Měli toho dost, tak šli chrnět. Vzhůru zůstali seladoni, co viděl v oknech. A ti jsou mnohem nebezpečnější.

  Aleš se vrací do kuchyně. Gábi, prosím, vykašli se na ně a pojď domů! Zoufá si. Jenže zůstane u zbožného přání. Dlouhé minuty sedí nehnutě, s hlavou opřenou o zeď. Trápí se natolik, že zmešká tanečníky, kteří vklouzli do zbylých pokojů. Na zámku se rozhostila tma. Jenom chodby jsou slabě osvíceny lampičkami zavěšenými na stěnách mezi pokoji.

 Zoufalý člověk dělá zoufalé činy. Bezezbytku to platí pro našeho smutného hrdinu. Podruhé opouští svou skrýš. Opatrně našlapuje po špičkách a stoupá vzhůru. Konečně je v prvním patře. Plíží se od jedněch dveří ke druhým. U každých se na okamžik zastaví, zatají dech a přiloží na ně ucho. Neslyší podezřelé zvuky, které by ho přesvědčily, že je Gábina uvnitř. Někde je ticho, jinde pozná mužské chrápání. Dojde na konec chodby, a pořád nic. Jasně, ještě je před ním horní patro. Ale tam se lépe dostane hlavním schodištěm. Proto se vrací chodbou zpět. Pro klid duše znovu postojí u všech dveří. Je to dobré. Tady Gabča není, tady také ne. Zbývá poslední pokoj. Aleš se už vidí o patro výš. Ztratí ostražitost a zavadí o kulovitou kliku.

  Za dveřmi jedničky leží Sugar, která nemůže usnout. Ba co víc, před chvilkou zaslechla z chodby podezřelý šramot. Vstane a dojde ke dveřím. Ozve se jemné brnknutí. Možná někdo zkouší, zda je odemčeno. Lekne se, ale zůstane na místě. Vteřinu váhá, pak rozrazí dveře. Dva kroky od ní stojí cizí muž. Dívka vykřikne. Neznámý se otočí a prchá pryč. Z pokojů vylezou rozespalí muži.

  „Co se děje? Co se to, k čertu, děje?! Co je vám, Sugar?“

  „Někdo tu byl… Sahal na kliku, pak zmizel – tamhle,“ ukazuje ke schodům.

  Chlapi seběhnou dolů, nato zamíří nahoru. Nikoho nenajdou. Staví se za ochrankou. Strážci o ničem neví, ale slíbili, že projdou celou budovu. Sugar vzala nepříjemný zážitek statečně. Vrátí se do pokoje a nadvakrát zamkne. Na chodbě je zase klid.

  Trválek dumá, zda nejít domů. Vždyť ta holka byla kousek od něj. Ne, zůstane! Co když mu Gábina nahoře zahýbá!

(pokračování za tři týdny)