Kde se pivo vaří, tam se dobře daří

Gregorovi patřili k průkopníkům plzeňského pivovarnictví a sladovnictví. A tak je otázkou, zda v rodném kraji předků objeví slečna Gregorová své „pivní“ geny. Po prvních zkušenostech se zdejší realitou lze říci, že...

Kapitola čtrnáctá - pokračování

Republika Blbíčko

(Miláček Anglie 14.2.)

Je páteční večer. Pomalu se smráká. Na zahradě před domem Preussových rozdělali oheň. Na lavici nebo jen tak na špalcích sedí několik lidí.

  „Děvčata, pojďte k nám a něco na sebe hoďte, ochladilo se,“ je slyšet maminku Vlastu.

  Holky scházejí ze schodů. Než opustí dům, dává Jiřinka poslední rady: „Pat, nelekni se, malá generálka na zítřek. Povídání v rodinném kruhu, k tomu buřty, chleba a pivo.“

  „Jiřinko, neboj – já to zvládnu.“

  „Seznámíš se s Evou, brácha s ní chodí už několik roků. Je to moc hodná holka; máma říká, že si ji ani nezaslouží.“

  „A tvůj přítel?“

  „Bob dorazí zítra a pro tebe taky někoho mám,“ pronese s vážným výrazem ve tváři.

  „Opravdu? A je tam venku?“ zeptá se opatrně.

  „Musíš den počkat.“

  „A kdo to vůbec je?“

  „Nejlepší Benův kamarád, Jan Štýrský. Vysoký, hezký kluk. Má šlechtický původ jako ty. Říkáme mu ‚Sir‘.“

  „Myslíš to anglické slovo ‚sir‘?“ podiví se. Pak se začne smát.

  „Nesměj se, Pat. Uvidíš, že si porozumíte. Jan studuje filozofii. Pořád něco rozebírá. Proč je to tak a zase onak. Snad nevadí, že je vlasatej a fousatej, takovej rocker.“

  „To ne, a díky, že se o mě tak staráš. Ale co když se mu nebudu líbit?“

  Seznámit se s ní chtělo hodně kluků, ale že by k tomu došlo tímhle způsobem? Na to si nepamatuje.   Vzápětí si vyslechne odpověď chichotající se Jiřinky: „Tak s tím si starosti nedělej.“

  Sedí na lavici vedle sestřenice. Chvíli se dívá do plápolajícího ohně, chvíli pozoruje neznámé lidí kolem sebe. Zdá se jí zvláštní, že právě oni jsou jejími příbuznými. Celou dobu to věděla, ale teď když je mezi nimi, jí to připadá jako podivná shoda náhod. Ráda by prolomila hranici nedůvěry, ale jak? Potřebovala by nějaký pevný bod, od něhož se může odrazit. Jak padá tma, vystupují do popředí obrysy sousedních stavení. Ulpí na nich zrakem a na okamžik se ocitne v jejich starém domě v Barnetu. Pamatuje si, že tam s rodiči a jejich přáteli také sedávali na zahradě u ohně. Jiřinka jí podala deku. Zabalila se do ní. Pomalu ukusuje zdejší specialitu, opečeného buřta. Vůbec jí nechutná a to vyhlášené pivo je moc hořké. Je zamlká a myslí na domov. Podvědomě cítí, že i hostitelé na ni váhavě hledí.

  „Haló, Patricie, slyšíš mě?“ ozve se Vlasta.

  „Slyším, teto, a promiň, nějak jsem se zamyslela.“

  „Charles se nám pochlubil, že se za rok chystáš do Cambridge. Co tam budeš studovat?“

  „Chtěla bych jít na práva. Odmala mě baví…“ Patricie začne vyprávět o svých studijních plánech, ale také zavzpomíná na dětství, které tolik ovlivnil dědeček Václav, zdejší rodák. Pak, aniž to původně zamýšlela, se podělí o své životní poslání. Předestře, jak chce sloužit své velké londýnské rodině. Tohle téma ji vždy nakopne. Brzy má posluchače na své straně. Hovořila skoro hodinu a oni často přikyvovali jejím slovům. Když skončila, Jiřinka jí silně stiskla ruku. Atmosféra u ohně je teď mnohem vřelejší. Domáckou pohodu doplňuje tichý praskot hořícího dřeva. Viditelně dojatá Vlasta dojde za Patricií a posadí se vedle ní.

  „Moc krásně jsi mluvila; kdybych nevěděla, že jsi z Anglie, tak si myslím, že tu s námi žiješ od narození. Máš krásnou češtinu. A závidím ti tvoje ideály. Věř mi, nejenom tvoji rodiče, ale i my jsme na tebe pyšní.“

  „Pat, máš dobré srdce, to se pozná, a jsi opravdové Gregorovic děvče. Starý Benjamin by z tebe měl radost. Dobře že jsi mohla přijet do jeho města,“ doplní manželku doktor Preuss.

  Až teď si začíná uvědomovat, že jí nejsou lhostejní. Dokonce si získala jejich důvěru a porozumění. Začíná chápat, že má s těmito lidmi cosi společného. Až se vrátí domů, sdělí otci, že na ně nesmí zapomenout. Odpověď ji potěší. Charles Gregor uvažuje stejně.

  Kousek před Černicemi stojí neosvětlený zelený vůz s pražskou poznávací značkou. I když je všude tma a nejbližší lampa je odtud asi dvě stě metrů, je zaparkován za vzrostlými stromy. Ty neprodyšně oddělují silnici od polní cesty. Za volantem klimbá na ježka ostříhaný muž a čeká na vystřídání. Do půlnoci zbývá několik minut. Náhle se v dálce objeví rozsvícená světla. Patří přijíždějícímu autu s nápisem „VB“. Uvnitř sedí dva muži v uniformách, další je v civilu. Právě on vystoupí a jde k zelenému vozu. S ježkem, který už vylezl ven, prohodí několik vět.

  „Ahojte kamoš, stihol som to, ale tá cesta z Prahy je naozaj hrozná.“

  „Hlavně že ti to můžu tady předat.“

  „Môžeš, len sa divím, prečo mame strážiť práve tú anglickú dievčicu?“

  „Časy se mění, kamaráde: nedávno jsme po nich šli, dnes je hlídáme, to je všechno.“

  „Toto něchápem, súdruh. To už zme naozaj v takej riti?“

  „Já si to nemyslím, soudruhu. A hezkou službu přeji.“

  „Dobre, dobre, kamoš, tak zajtra po poludnie ďalší striedanie. Maj sa.“

  Preussovic děti se dočkaly. Happeningová sobota je tady. Od rána jim přeje počasí: svítí sluníčko a nebe je bez jediného mráčku. Ve tři hodiny je sraz v pivnici Na Parkánu. Ben, Eva, Jiřinka a Patrice dorazili přesně. Vešli dovnitř. Vidí, že několik jejich přátel už sedí u dlouhého stolu. V čele je podsaditý asi třicetiletý muž s upraveným plnovousem a začínající pleší. Vedle něj je opřen batoh, spacák a velké pouzdro s kytarou.

  „Tamhle je můj Bob,“ pochlubí se Jiřinka. Vystartuje k vousáči a políbí ho.

  V druhém rohu, napříč místností, vyčnívá vlasatý čahoun. Je oblečen v riflovém, jako většina tady. Rozvaluje se u malého stolku, opřen o stěnu, která je obložena dřevem. Natažené nohy mu vylézají mezi židlemi. Mladík zrovna upíjí pivo. Před sebou má noviny, do kterých znuděně zírá. Než stačí zaregistrovat příchozí, spatří ho někdo jiný – Jiřka. Sotva odtrhla rtíky od svého milého, už ukazuje na druhou stranu.

  „Hele, Bene, kdopak to tam sedí. A to mě podrž. On se oholil. Bene, podívej, Sir nemá vousy, zůstal mu jen knír!“

  Nechá Boba Bobem a vyrazí k dlouhánovi. Vytrhne mu z ruky sobotník a vleče ho k jejich stolu.

  „Jendo, no tak, vstávej a pojď k nám. Na Ruďasa se vykašli, stejně tam nic kloudnýho nepíšou. Co se upejpáš, pohni, musím tě představit Patricii.“

  „Milá sestřenice, tohle je to slibované překvapení – Jenda Štýrský z Prahy. Po vašem John, a také je to Sir,“ zachechtá se.

  Mladý muž natáhne ruku, lehounce se předkloní a perfektní angličtinou se ještě jednou představí. Stejně se zachová Patricie.

  „Jendo, mluv na ni česky. Pat rozumí dobře, uvidíš,“ radí Jiřinka a táhne oba k velkému stolu, který pro partu z Černic drží Bob. Sotva se všichni usadí, neúnavná organizátorka pokračuje: „Sešlo se nás tu deset, jak jsme s Bobem plánovali. Auta máme dvě, odvoz je zajištěn. Začíná to v šest. Na Nemělovským kopci jsme za půl hodiny. Máme čas ještě pokecat.“ Chytne Boba za ruku a rozhlédne se významně po ostatních. Svého slova se rozhodně nemíní vzdát.

  „Sire, proč ses oholil? Nějaká sázka? Brácha mi nic neříkal.“

  „Ségra, nech ho bejt, to je snad jeho věc!“ okřikne ji Ben. Než stačí zareagovat, přitočí se ke stolu pingl.

  „Tak co to bude, vážení? Pánové nejspíš dají pivečko, a slečny?“

  „My holky si dáme dvojku bílého, tyhle dva řídí, těm doneste ještě jednu limošku a zbytku pivo. Jasně že všem velký,“ udělá objednávku agilní Jiřinka.

  „A mohu nabídnout něco k jídlu? Je tam výborný gulášek a taky moravský brabec.“

  „Ne, jen to pivo,“ odpoví rezolutní Jiřinka a podívá se na Jendu.

  Bylo by zvláštní, kdyby nezařídila, aby sestřenka seděla vedle něj. Dva mladí lidé, kteří se setkali poprvé, po sobě nesměle pokukují. Zvláště Štýrský se snaží využít každičké příležitosti, aby si ji prohlédl. S tak krásnou dívkou se doposud nesetkal. Zdá se mu ještě hezčí než na plakátu, co má doma. Také on jí padl do oka. Je hezký, sympatický, určitě inteligentní. Jiřka to nemusela dopoledne tolik zdůrazňovat. Všimla by si toho sama.

  Bob potichu, ale důrazně vyčítá Jiřince odmítnutí gulášů. Patricie se nad tím pousměje. Srovnává vysokého mladíka s přítelem sestřenky. Nemůže si pomoci. Bob vypadá jako tatík.  Vždyť je  o rok starší než George. A také jí připomíná Zmijáka. Ten Patricii od bratrovy svatby neustále nadbíhá. Má smůlu, starší muži ji nepřitahují. Pozoruje sestřenici, jak Bobovi vytrvale odporuje. Neunikne jí, že je pravým opakem Benovy dívky Evy, drobné a málomluvné blondýnky. Eva Patricii poprosila, aby s ní mohla mluvit anglicky. Potkat rodilého mluvčího tady je prý zázrak. Ach, děvčata, jak bych vás ráda pozvala k nám do Londýna! Bavili se o tom včera u ohně. Dověděla se, že vyjet odtud do Británie je nemožné. Mladí lidé by chtěli cestovat, ale úřady je nepustí. Prý by se jich půlka nevrátila. Další zvláštnost zdejšího systému, kterou Patricie nechápe.

  „Tak, pánové, tady jsou ty gulášky a brabec bude hned, dobrou chuť,“ cvrliká číšník u jejich stolu.

  Mračící se Jiřka musela před chvílí na Bobovo naléhání přivolat obsluhu a sdělit, že si chlapi něco objednají. Pro sebe, Evu a Pat nechala demonstrativně přinést z nedaleké cukrárny zákusek a amoletu. Kupodivu, další obsluhující muž, s náušničkou v uchu, který zrovna nastoupil do služby, přání bez řečí splnil.

  Pat pozorně poslouchá, o čem se spolustolovníci baví. Rozumí všemu. Uvykla hlavně výslovnosti sestřenky. A Jiřka je dnes k nezastavení. Možná se rozjela až moc. Rozčiluje se, že je amoleta nedopečená a málo pocukrovaná. „To stačí, Jiřinko, no tak, uklidni se, ty moje blbíčko,“ napomíná ji Bob. Stůl vybuchne smíchy. Patricie mlčí. Nechápe, o co jde, nebo jí něco uniklo? Podívá se na souseda.

  „Sire Johne, co je to to ‚blbíčko‘?“

  Osazenstvo stolu se znovu rozřehtá. Také Jan stěží zadržuje smích. Přesto chce půvabné cizince pomoci. Byť je v angličtině zběhlý, není to snadné. Nejprve ji požádá, aby mu říkala ‚Jane‘. Být sirem Johnem se opravdu necítí. Ovšem vysvětlit, co se skrývá za slovem ‚blbíčko‘, mu dá zabrat. Naštěstí je Pat bystré děvče. Pochopí, že je to dětinsky naivní, paličaté, občas podrážděné, ale též roztomilé a vlídné stvoření, co nikomu neškodí, a proto ho lidé mají rádi. Taková Jiřinka skutečně je, napadne ji okamžitě.

  Patricie se rozhlíží po hospodě. Všimne si, že do vedlejší místnosti přišel starý pán s bělavě hustým, ale upraveným vousem. Oblečen v saku a s motýlkem na krku působí v hospodském prostředí dost nezvykle. Posadí se u stolku vedle sloupu a luskne na obsluhu. Patricie se diví, že tady nosí pivo na zavolání až ke stolu. To z anglických pubů nezná. Číšník dokráčí s půllitrem piva a vedle položí divný přístroj. Kouzelný dědeček poděkuje a opatrně zasune aparaturku do sklenice. Chvíli čekání si krátí pokukováním po hostech. Zahlédne černovlasou dívku. Neuniklo mu, že ji něčím zaujal. Pozvedne nápoj a šibalsky na ni zamrká. Zaskočená Pat něco pošeptá Janovi. Mladík se podívá směrem ke čtverhrannému sloupu. Pak se hlasitě rozesměje. Tentokrát se nemusí přemáhat. Ostatní u stolu zbystří. Jsou zvědavi, na co se návštěva z Londýna ptala.

  „Pat, to je ohřívátko na pivo. Český pivo je nejlepší, když je správně vychlazený. Někteří starší pánové ho ale nesmějí pít studený. Tak si ho ohřejou. Tu trubku naplní horkou vodou a pověsí ji na kraj sklenice. Za chvíli je teplý.“

  „To chápu, ale proč ho pijí teplé? To asi není dobré.“

  „Proč? – No, protože jsme v Čechách. Tady se lidi piva jen tak nevzdají. Když ho nemůžou pít studený, tak mají alespoň teplý. Víš, Pat, pivo je náš chleba. A tady v Plzni to platí dvojnásob.“

  Odevšad je slyšet smích. Pat to necítí jako výsměch. Naopak, ráda se přidá, neboť pochopila další podivný zvyk.

(pokračování za dva týdny)