Kdo nakonec slízne smetanu? No přece Gregorovi!

Vlivné skupiny mezi sebou vedou od nepaměti neúprosný boj, ale vítězství čeká jen na několik vyvolených. Jedno jméno si však protivníci poslední dobou opakují stále častěji. To jméno zní…

Kapitola dvanáctá - dokončení

Želvy z East Endu

(Miláček Anglie 12.7.)

Je středa patnáctého června. Na druhém konci zeměkoule, v kanadském Torontu, se v horkém popoledni setkali dva muži. Za místo zvolili malý, ale útulný stadion.Bílé plátěné klobouky, kulaté dobrácké obličeje a ruce s velkými dlaněmi napoví, kde mají kořeny. Urostlý medvěd je synem ukrajinských utečenců. Malý tlouštík,medvídkův vzdálený příbuzný, má sovětský pas. Sem ale přijel z Londýna.

  „Feďo, závidím ti: jsi celý den na vzduchu, sekáš si tu trávu a máš desetkrát tolik co já.“

  „Jegore, taková legrace to zase není. Starám se o trávník nejenom tady, ale v celém výcvikovém středisku. Jenom se rozhlédni: máme největší sportovní komplex pro policejní sbory v Kanadě. A co je nového v Londýně? Co Leonid Iljič, viděl si ho? Moc nám pomohl, když hlásil, že balíčky chodí jen sem.“

  „Už je v Moskvě. Ale v Anglii se mu povedla parádní věc. Představ si, že kápl na originály Repina. Ano, na dva zapomenuté obrazy našeho národního malíře. Chlápek, kterému patřily, vůbec nevěděl, že mu nad hlavou visí poklad. Iljič se to domákl od malíře, s kterým se sčuchl na ulici. Ten obejda jediný poznal, o co jde. Byl těmi skicami posedlej a uměl je fantasticky napodobit. S Iljičem je před rokem ukradli z kanceláře a pověsili tam místo nich opilcovy kopie. Nikdo nic nepoznal. Nakonec Iljič zmákl i toho malíře. Malinko mu podržel hlavu pod vodou, když byl dědek napitej. Pak díla z jeho kutlochu odnesl. Udělal správně. Malby se vrátily domů, do Ruska.“

  „Cha, cha, cha, Jegore, to se povedlo! Dobře jim tak. Moloděc, Leonid Iljič.“

  „A to si představ, že v Londýně nevystupoval jako ‚Kozlov‘, ale jako ‚Repin‘. Navíc má od malíře další kopie. Jsou k nerozeznání od pravých. Možná hodíme na evropský trh další falešné Tři rolníky, ať se o ně porvou, nenažranci.“ Oba muži se smějí nad povedeným kouskem kamaráda z Moskvy, ale najednou se zarazí.

  „Jegore, pozor, to je on! Tamhle dole na dráze. To je ten zázrak,“ říká Fedor muži, který ho před lety naverboval, aby pracoval pro obávanou organizaci.

  „Fedore, vypadá dobře, a ty svaly, to se jen tak nevidí.“

  „To je Gen, hrdina Kanady, nejlepší atlet světa. My ho tady všichni milujeme.“

  „Ty věci z Londýna pomohly?“

  „Jistě, před dvěma roky ho nikdo neznal – teď je z něj eso.“

  „Takže maskování funguje.“

  „Funguje, ale Gen musí být opatrný. Všechno je naplánováno na dny. Na jaře ho naládujeme, to taky jen trénuje. V létě se udržuje, bere poloviční dávky. Před závody to ředí tím anglickým přípravkem od firmy Lemaire. Prý jde o miligramy. Nic se nesmí posrat, ale máš pravdu, zásluhou londýnského vědce nikdo na nic nepřišel. Mrkni na něj, jak se rozcvičuje, to je borec. Teď dá letmou stovku.“

  „Fedore, hele, on má v hubě žvejku. Je v ní taky něco?“

  „Ale hovno, Jegore. Je obyčejná, z krámu. Spíš si všimni, jak usilovně žvýká. To znamená, že půjde na doraz. To na něm poznám. Změř si ho a nebudeš litovat.“

  Jegor vyndá stopky, které skrýval pod košilí. Pozoruje podmračeného muže tmavé pleti. Ten právě vyplivl žvýkačku. Muži v kloboucích jej se zájmem sledují. Sprinter předvede pár cviků na protažení těla. Srovná postoj na startovní čáře. Chvilka soustředění. Pak se rozběhne. Stometrovou vzdálenost prolétne jako raketa. Šokovaný tlouštík nevěřícně kroutí hlavou.

  „To není možné! Fedore, to fakt není možné – naměřil jsem osm celých sedm!“

  „Jegore, je to možné; viděls Gena na vlastní oči. To přece nebyl jeho duch. A to si vezmi, že má ze všech nejlepší start z bloků čili další metr náskok. Nikdo v Kanadě nepochybuje, že tenhle člověk vyhraje v září olympijskou stovku.“

  „Nevím, jak to dělá, ale je pohádka ho sledovat. A co tvůj úkol? Nějaké náplně pro mě máš?“

  „Něco mám. Nebylo snadné je získat. Všechno, co se týká programu GJ 9,49 je přísně hlídané. Koukej, jde si odfrknout do šatny.“

  Svalovec projde kolem tribuny. Jeho zažloutlá očka se potkají s Jegorovými štěrbinkami. Sprinter se zastaví. Agent přestane dýchat. Oba muži jako by tušili, že ten druhý dělá něco špatného. Z dráhy k nim dolehne trenérův hlas: „Gene, dej si pauzu, doktor čeká, ale brzy se vrať. Musíme makat. Soul je přesně za sto dnů.“ Atlet mlčky přikývne a zmizí v chodbě.

  Jegor si oddechne: „Jde z něj hrůza, hlavně z jeho očí, připomíná mi zvíře v kleci. Měl jsem strach, že pozná, proč jsem tady. Ale ustál jsem to. Až tyhle informace předám soudruhu Čimovi, tak mě zase povolá do služby. A všechno díky malým želvičkám z East Endu a tobě, Feďo.“ Jen co to dořekl, je on i jeho soused zatčen. Zatímco Jegora si vzali do parády kanadští vyšetřovatelé, byl Fedor, dvojitý agent, po pár dnech propuštěn.

  Týden nato dorazil na sovětskou ambasádu v Londýně zvláštní kurýr. Přivezl soudruhu Čimovi důležitou zprávu. V Moskvě rozhodli, že od Jegora dají načas ruce pryč. „Je netrpělivý a moc mluví,“ zní strohé zdůvodnění. Muž se rozloučil s tím, že musí splnit ještě jeden úkol. Za hodinu dorazí do domu Gregorových. V hale je přivítán Georgem. Neznámý se představí jako poručík Leonid Kozlov. Přestože je v civilu, zasalutuje. Dojdou do předpokoje, kde se cizinec pozdraví s Patricií. Dívka jej uvede do prostorné pracovny za otcem. Poručík se ukloní a vyndá z kabely dva úhledně zabalené balíčky.

  „Pane Gregore, malá pozornost od Arkadije Ivanova. Tři rolníci jsou tady a Pradleny zpívají zase tady. Soudruh Ivanov vás ujišťuje, že pouze tyto jsou pravé. Ruská srdce pláčou, ale Moskva dvě skici obětuje. Byly v Londýně sto let, tak ať tu jsou dál. A jak jsme vás před pár dny informovali: skici, co jste získali v obchodě se zvířaty na základě informací toho prolhaného malíře, jsou opravdu jen jeho perfektní plagiáty.“

  „Máte pravdu, pane Kozlove. Ten člověk všechny dokonale zmátl.“

  „Teď už je vše v pořádku. Dvě stě tisíc nám přišlo na určený účet, za což děkujeme. Mohu vás ubezpečit, že za pár let budou stát skici třikrát tolik. Jak to? – Jsem také Repin. Víte, Ilja byl maminčin předek. Míváme nabídky ze Států, Japonska, Arábie, tak znám cenu jeho díla.“

  „Pro sběratele umění je to dobrá zpráva, pane Kozlove. Abych nezapomněl, zásilku   jste dostali?“

  „Ano, pane Gregore, želvičky dorazili. Už jsou v Soči, tam je lepší klima. Mám vzkázat, že špenátkám se daří výtečně.“

  Dveře do pracovny zůstaly po celou dobu rozhovoru napůl otevřené. Charles si to tak přál. V předpokoji vše slyšely jeho dospělé děti. Repin-Kozlov odchází. Otec zavolá potomky k sobě. Pohlédne dceři přímo do očí.

  „Patricie, vím, že se delší dobu zajímáš o to, v čem všem podnikáme, čím se zaobíráme. Tak se tě zeptám rovnou: Půjdeš do toho s námi? Varuju tě předem: Dělat s rodinou byznys není zábava, ale tvrdá práce. Jde o zlý, sobecký a nespravedlivý boj plný intrik a faulů. To nejsou dobročinné akce, co pořádá máma. Tady jde o miliony, postavení a moc. Když se k nám přidáš, bude to na celý život. Když ne, nikdy se na tebe nebudu zlobit. Tak co, odpovíš mi hned, nebo chceš čas na rozmyšlenou?“

  „Tati, chci se toho účastnit. Budu pracovat pro rodinu, ale dej mi ještě pár roků. Vždyť mi není ani osmnáct,“ řekne bez zaváhání.

  „Jsem rád, že jsi odpověděla tak, jak to cítíš.“ Obejme ji a políbí na čelo. To samé udělá bratr. 

  „Táto, mám dojem, že Pat opravdu dospěla,“ ozve se George po jejím odchodu.

  „Ano, Georgi, dospěla, a to je dobře, protože nás musí být víc. Není snadné s pár lidmi plnit cíle, které jsme si kdysi s Richardem dali. Poznáš to sám, až po mně  tuhle úlohu převezmeš. A proto se nesmíš nikdy s Patricií rozkmotřit, slibuješ?“

  „Slibuju, táto. Jenom mi přijde zvláštní, že ji do toho zatahuješ tak brzy. O co tady jde?“

  „Georgi, Richardovi našli něco na ledvinách. Víme to s mámou pár dnů. Co když to s ním dopadne špatně? K tomu ta jeho závěť… Může vybrat Pat, aby vedla Duncany po něm. Je to nepravděpodobné, ale jak jsem řekl: Buďme připraveni na každou eventualitu. Proto se Pat musí do všeho dostat už teď. Georgi, ale já spoléhám hlavně na tebe.“

  „Táto, ty víš, že mě můžeš ve všem důvěřovat.“

  „Synu, tak tohle jsem chtěl slyšet zase od tebe.“

  Patricie je ve svém pokoji. Začíná tušit, že vše, co prožila v posledních měsících, ovlivní její budoucnost. Otec jí dal důvěru a ona se ocitla v centru dění stále mocnějšího klanu. Je natolik inteligentní, aby pochopila, že se u nich doma sbíhají nitky mnoha událostí, které svým významem dalece přesahují svět, jejž doposud znala. Není tím zaskočená. Naopak, nově objevená role, kterou jí přiřkl osud, začíná mladou dámu silně přitahovat. Posadí se ke stolu. Vyndá dopisní papír. Vezme pero a začne psát:

  Ahoj Jiřinko, moje milá sestřenice, moc se omlouvám, že jsem se letos neozvala. Můj život se od Vánoc velice změnil. Ne o všem se dá psát, a tak jsem se rozhodla, že poprosím tátu, aby mi zařídil cestu k vám do Čech. Představuji si to tak, že v červenci…

(další příběh za dva týdny, a protože je naše vyprávění v polovině, tak avizuji, že se konečně podíváme do země, odkud pochází předci Pat Gregorové, a slibuji, bude to stát za to)