Věneček slečny Gregorové

Jednou v máji o půlnoci se přihodí, no, prostě se ta věc stane. Ale pozor, ono to dopadne trochu jinak, než byste u vyhlášené krasavice čekali. K tomu nebojácné děvče přispěje do víru dramatických událostí prohlášením, že ...

Kapitola dvanáctá - pokračování

Želvy z East Endu

(Miláček Anglie 12.4.)

Tu sobotu se kousek před půlnocí vrátila ze Skotska unavená, ale šťastná posádka jiného vozu. Do golfového areálu v Burnwoodu dorazili Frank s Pat Gregorovou. Další dva: klubového maséra a jeho přítelkyni, která dělá Patricii poslední roky caddyho, vysadili v Harrow. Všichni mohou být spokojeni. Mlaďounká Pat vyhrála po Walesu i ženské mistrovství Skotska. V jejím věku něco neslýchaného. Na začátku prázdnin bude hrát o přeborníka Anglie. Pokud se jí podaří zase vyhrát, dosáhne na velmi ceněný hattrick. To se po válce žádné Britce nepodařilo. „Zlatíčko Pat válcuje ostatní“, „Sedmnáctiletý zázrak řádil ve Skotsku“, „Miláček národa získal druhý pohár. Troufne si na třetí?“, takové a podobné titulky vysázeli v noci metéři na první stránky nejčtenějších anglických nedělníků.

  Další skvělé vítězství její dilema nevyřešilo. Už od dubnové výhry ve Walesu je v pokušení změnit svoje rozhodnutí. Kdyby se jí zeptali teď, tak Cambridge nejspíš odmítne. A nikdo by se nemohl divit. Vždyť zažila největší úspěch kariéry. Dnešek byl jejím svátkem. Těch lidí, těch gratulantů, televize, novináři – cítila se báječně. K tomu všemu byli svědky triumfu MacDowellové. Ráda od nich slyšela, jak jsou na ni tam ve skotském Dunbartonshiru pyšní – na ni, na Patricii Gregorovou, anglickou dívku z Londýna.

  Slavit začali už v autě. Frank řídil, ona s přáteli vypila pár láhví šampaňského. Trochu se jí motá hlava, ale to nevadí. Dnes rozhodně ne. Venku je dávno tma. Končí další májový den.

  „Pat, nezajdeme na chvilku ke mně do klubovny? Taky si chci s tebou připít.“

  „Ráda, Franku, vždyť máš na vítězství největší podíl.“

  „Pat, že si ten konec ještě rozmyslíš, co? Rozmyslíš?“

  „Zvážím to, Franku. Slibuji.“

  „Poslouchej mě dobře: Je v tvých silách být do roka britskou jedničkou. Pat, v pouhých osmnácti – to je prostě fantazie! A já se vsadím, že nebude dlouho trvat a staneš se nejlepší na světě. Trumfneš všechny ty Američanky. Víš, co by to pro nás v Anglii znamenalo?“

  „Hezky se to poslouchá, ale je možné ještě se zlepšovat?“

  „Věř mi, spolu to dokážeme. Pat, pro tebe udělám všechno.“

  „Franku, já pořád nevím; láká mě to, ale ta Cambridge taky. Ty víš, jak je pro mě důležitá moje rodina. Budou chtít, abych studovala a pak dělala pro ně.“

  „Ale vždyť je tu George a spousta dalších příbuzných. Oni zvládnou rodinné impérium bez tebe, nemyslíš?“

  „Já nevím, Franku, vážně nevím.“

  „Posaď se ke mně, Pat, sem vedle mě. Můžu ti nalít? Ještě jeden přípitek, ano?“

  „Ještě jeden, ale poslední. A co to vůbec pijeme?“

  „Ty jsi to nepoznala?“

  „Ne, nepoznala, já už měla šampaňský.“

  „Tohle je portské, červené, polosuché, dobrý, že jo?“

  „Ano, je moc dobré.“

  „Pat, jsi moje nejlepší hráčka. Nikdy jsem nikoho tak skvělého netrénoval. A jsi moc hezká holka, nejkrásnější žena, kterou jsem v životě potkal.“

  „Co ti na to mám říct, Franku? Ale tady v klubovně jsi měl hodně hezkých holek, viď?“

  „Pat, pojď ke mně, pojď drahá.“

  Přitiskne ji k sobě a začnou se líbat. Ona se nebrání. Vůbec se nebrání.

  „Počkej, lásko,“ šeptá jí do ucha.

  Pak se odněkud rozezní tichá, pomalu se táhnoucí hudba. Směs mistrně namixovaných melodií oba inspiruje k milostné hře. Položí ji na postel. Padnou poslední zábrany. Zatočí se s ní svět. Ani neví, jak se to stalo, ale cítí, že jsou jedno tělo. Vzal si ji zkušeně, ale nesmírně laskavě a něžně. V uších jí zní romantický song toho okamžiku. Refrén „’Cause I can’t fight this feeling anymore“ už nezapomene. Ten neopakovatelný večer se stala ženou. Mužem, kterému to dovolila, byl Frank. Nikdy v životě nebude litovat, že to bylo s ním. Nevšední prožitek, když spolu souznili jenom oni dva, jí zůstane v srdci napořád.

  Dvě hodiny po půlnoci zastaví před jejich domem na Pelhamu Frankovo auto.

  „Pat, nezlobíš se na mě, že ne? Víš, já…“

  „Ne, Franku, ale slib mi, že tohle bude tajemství nás dvou. A ještě něco – už k tomu nesmí dojít, slibuješ?“

  „Patricie, slibuju; mně opravdu můžeš důvěřovat.“

  „A, Franku?“

  „Co, Patricie?“

  „Měla jsem obavy, ale bylo to hezké… Děkuji ti, že jsi byl tak milý.“

  „Pat, nemusíš děkovat. To já tobě. Ty roky, všechen ten čas s tebou, bylo to báječné, věř mi.“

  Rozloučí se lehkým polibkem. Víc mu nedovolí. Vystoupí z vozu. Najednou má v sobě nebývalý pocit jistoty. Neubrání se dojmu, že klubovna rozhodla její dilema. Nic už si dokazovat nemusí. A to, co půjde stranou, je překvapivě sport. Nekonečným hodinám tréninků odzvonilo. Objíždění turnajů jakbysmet. Do jejího osudu začnou zasahovat čím dál více jiné věci než milovaný golf.

  „Ale hrát pro radost nikdy nepřestanu, to zase slibuju já tobě, Franku!“ zvolá plačtivě za odjíždějícím autem. Za půl hodiny ulehá k spánku. Zaslechne slabé klepání. Do pokoje vstoupí matka. Nerozsvítí, jen se tiše zeptá.

  „Už spíš, Pat?“

  „Ne, ještě ne.“

  „Měla jsem o tebe strach. Volala jsi, ale čekala jsem tě dřív. Někde jste oslavovali?“

  „Mami, pojď sem, pojď si ke mně sednout; podej mi ruku.“

  „Copak se stalo, holčičko?“

  „Maminko, já jsem tak šťastná.“

  „To je dobře, Patricie.“

  „Půjdeme spolu ráno na mši, že jo, že půjdeme?“

  Matka přikývne, ale to, co Pat navrhla, jí přijde zvláštní. Podobnou prosbu slyšela naposledy před osmi lety, ještě ve starém domě v Barnetu. Patricie nám dorůstá a dochází jí, kam patří, pomyslí si Henriette.

  „To víš, že půjdeme, zlatíčko. Jsem tak ráda, že se začínáš chovat jako pravá Duncanová,“ řekne a pohladí jí pramen dlouhých černých vlasů. Chvíli u ní posedí, pak se opatrně zvedne a vyjde na chodbu. V pokoji zanechala Patricii, na jejíž tváři vykouzlil přicházející spánek lehounký úsměv. Henriette Gregorová, aniž tušila proč, měla pravdu. Její dcera té noci dospěla.

  Následující večer, když se Charles chystal do postele, zazvonil u Gregorů telefon. Archie se podivuje nad tím, že jeho synovec dostal včera v Hullu nařezáno.

  „Ještě teď si nemůže sednout, ale čert vem Noelovu zadnici. Horší je, že muselo dojít k omylu. Potrestán měl být Lemaire, avšak toho někdo varoval. Zůstal v Londýně a určitě se nám směje. Charlesi, nemůžete zjistit, jak se to mohlo stát?“

  „Předám vše Oskarovi, hned zítra ho pošlu do East Endu. Nebojte, on už si poradí.“

  „Prověřte to. Bylo by zvláštní mít ve svém revíru škodnou.“

  „Archie, udělám pro to maximum.“

  O dvanáct hodin později vstoupil Poupe coby Herbert Wanek do Lemairova podniku.

  „Slečno, je tam někdo z pánů?“ zeptá se dívky z recepce.

  „Ohlásím vás, pane. Vy jste u nás nedávno byl, dva týdny to jsou, že, pane…?“

  „Wanek, doktor Herbert Wanek, pojišťovna Redemptor Vienna Insurance Group, dříve Levi & Levi, slečno,“ řekne úlisným hlasem.

  Recepční odejde. Za chvíli se vrátí s Jeanem Lemairem. Ten návštěvníka do své kanceláře nepozve, zato stroze poznamená: „Pane Wanek, dnes uslyšíte opětovné ‚ne‘, zítra zase ‚ne‘, pozítří také ‚ne‘ a tak pořád dokola.“

  „Pane Lemaire, zvažte to. Moji klienti jsou vytrvalí lidé a v obchodě neobyčejně zběhlí. Dříve nebo později stejně prodáte. Tak co, jak se dohodneme?“

  „Pane Wanek, odejděte, prosím. Slečna vás vyprovodí. A pamatujte, ani ten Hull nás nezlomí.“

  Wanek vyjde ven a vidí u prodejny ošuntělého muže. Než stačí promluvit, chlapík ho předejde.

  „Šéfe, my už jsme se viděli. Tady na tom místě, že jo?“

  „Ano, pamatuji si na vás; vy jste malíř, co hlídá vzácné obrazy.“

  „A taky sem chodím nakupovat zrní, a proto vím, že dnes přišel Nucky zmlácenej. Pánové se o tom bavili.“

  „Co, on je uvnitř?“

  „Jsou tam všichni: Nucky, Lemaire, doktor i golfista. Prý ta ženská nekecala, když jim volala, aby nejezdili na výstavu.“

  „Jaká ženská?“

  „No, varovala je telefonem nějaká ženská.“

  „Dědku, o co přesně jde?“

  „Kámoš z krámu říkal, že minulý týden dostali hlášku, aby nejezdili do Hullu. Jenže Nucky tam byl místo Lemaira. Riskl to a dostal v Yorkshiru přes držku.“

  Tak o tomhle ráno mluvil pan Gregor… Vida, jak to šlo rychle. Zprávu mu sdělím, ale oni po mně chtěli ještě jednu službičku.

  „Dědku, pojďte se mnou do auta.“

  „Proč? Co chcete?“

  „Chlape, neblbněte a hejbněte kostrou.“

  „To černý, to je vaše? To je teda bourák.“

  „Jo, to je moje. A sedněte si už. Hele, dostanete na kořalku, ale na oplátku mi řeknete víc o těch obrazech. Jak k nim Lemaire přišel? To víte taky, nebo ne?“

  „Má dům na Pelhamu a obrazy našel na půdě. Byly uloženy v nějaké truhle. V krámu si je pověsil na ozdobu. Když jsem je prvně viděl, hned mě to trklo. Ilja Repin. Říká se, že když tu před sto lety byl, tak něco nakreslil. Já taky nevím, jak se to k Lemairům dostalo. Ale je to Repin – opravdu, je to Repin. Na to vsadím svůj krk.“

  „Vážně to není padělek? Dědku, můžete to odpřisáhnout?“

  „Jsou to originály, to poznám. Víte, kolik já nakreslil kopií? A toho Repina umím nazpaměť.“

  „Dobře, tady je papír a tužka. Ukažte, co dovedete; hezky v klidu, stačí nákres. Ty obrazy jsou přece skici.“

  Dědek si vezme věci a k úžasu Oskara rychlými tahy začne tvořit.

  „Dědku, a to víte jenom vy, že tu visí taková vzácnost?“

  „Jasně, myslíte si, že zrovna sem chodí nakupovat kunsthistorici? A beztak to má Lemaire u sebe.“

  „A kolik by to stálo, co myslíte?“

  „Hodně.“

  „Tak kolik?“

   „Sto táců určitě. Spíš víc.“

  „Obě dohromady?“

  „Ale jděte, pane, každá zvlášť.“

  „A proč Lemairovi neřeknete, že by za ně dostal tolik zaplaceno?“

  „Pane, ty obrazy jsou mým jediným potěšením… Chápete? Je to smysl mého života. Každý ráno sem zajdu, abych to zkontroloval. Připadám si jako kurátor. Teď je to horší, do Lemairovy kanceláře se nedostanu, ale kámoš z krámu občas jo. Obrazy tam visí pořád – tyhle obrazy,“ řekne a podá Oskarovi dvě ručně malované skici.

  „Dědku, vy jste vážně třída. Můžu si je nechat?“

  „Když mi za ně šoupnete pořádnou kačku, tak jo.“

  „Peníze dostanete, ale je tu ještě jedna věc. Pořád mluvíte o chlápkovi z krámu, co vás informuje. Ten neví, že jde o Repina?“

  „Ten to ví, ale nevěří mi, že je pravej.“

  „A nemáte strach, že to někde vyzradí?“

  „Ne, nemám. Je to můj kamarád. Občas u mě přespí. Před třemi roky k nám utekl z Ruska. Víte, on byl baleťák, začal tančit v Londýně, ale ošklivě si zlomil nohu. Dlouho se léčil, přibral patnáct kilo, tak ho vyhodili. Nebojte se, ten to nikomu neřekne. Proč taky, když si myslí, že je to podvrh?“

  „Tohle vám povídal? A vy mu vážně tolik důvěřujete?“

  „Já věřím, že on věří, že je u Lemaira padělek. Proč? – No, jmenuje se Repin. Leonid Iljič Repin. Vám ale věřím taky, pane.“

  Poupe se udiveně podívá na vyžilého umělce, z něhož je pokaždé cítit chlast. Je cvok, nebo mluví pravdu? To, co namaloval v autě, je mistrovská práce, ale jeho bláznivé řeči, ubohý zjev a výstřední chování matou. Bossové nedávno projevili o dílo zájem. Tak jim ty náčrtky doveze. Ať sami rozhodnou jak dál. Co když ten vagabund nelže? Co když jde o vzácné originály, které se hledají sto let? Vidí, jak opilec nedočkavě čeká na peníze.

  „Dědku, tady je extra odměna za vaše skici a taky na kořalku, jak jsem vám slíbil,“ strčí mu do natažené dlaně padesátilibrovku. Pak vystartuje pryč z Mile Endu. Prozpěvuje si ve voze. Má skvělou náladu. Dověděl se, co potřeboval. Lemaira varovala ženská a šéfům dohodí kšeft. Odpoledne se staví za Georgem na Pelhamu.

  „Oskare, ty obrazy teď řešit nebudeme. Podle mě je to blbost, ale Wolseymu to řeknu sám. Víš, mně vrtá hlavou víc ten Hull. Kdo to mohl prásknout? Nějaká holka? Že by od Lofasů? Akci šéfoval Matt, mohl si pustit hubu na špacír. Je v barech na East Endu pečenej, vařenej. Já ho znám, když se někdy…“

  Vrznou dveře. George se zarazí. Nedořekne větu. Vzpomene si, že takhle je někdo vyrušil, když Hull probírali poprvé. Oskar si všimne jeho náhlé reakce.

  „Georgi, něco tě napadlo? Tušíš, kdo to byl?“

  „Ne, nic se neděje. Hele, Oskare, zkus vymyslet něco pořádnýho, ať je konečně dostaneme. Ještě dneska ti smluvím schůzku s Phillem Lofasem. Ten jedinej přemejšlí. Matt a Barry to zkusili zastrašováním a silou, ale na Lemaira jejich postup nezabral.“

  Oskar odešel. George se vrátil v myšlenkách o týden zpět. Tehdy si myslel, že to byla Marfa, kdo šmejdil za dveřmi. Ale co když ji podezříval neprávem? V domě je další osoba, která si v tomhle libuje. A ta by ve svatém zápalu pro spravedlnost klidně Lemaira varovala. Vypraví se za ní. Najde ji dole v přijímacím pokoji. Sedí v křesle se zavřenýma očima a se sluchátky na uších. Pobrukuje si nápěvek od oblíbených Bee Gees. Nohy má natažené před sebou a patami podupává do rytmu. Dlouhé vlasy si neustále omotává kolem prstíků a přitom se tváří, jako by byla na jiné planetě. George opatrně ztlumí hudbu. Dívka se probere, vyskočí z křesla a oboří se na bratra.

  „Co děláš? Co zase máš?!“

  „Pat, ty se pořád kamarádíš s Jackie odvedle?“

  „A co má být?“

  „A jejího bráchu Jeana znáš taky, že jo?“

  „Jo, a jejich tetu taky, jejich mámu taky, i když tu jsem neviděla už přes rok. O co ti jde?“

  „Zase jsi strkala nos do věcí, do kterých ti nic není.“

  „Vůbec nevím, o čem mluvíš.“

  „Ale víš; před týdnem jsi šmírovala za dveřmi, slyšelas o Lemairovi a Hullu. Tak co, už si vzpomínáš?“

  „A kdyby, to mám jen tak poslouchat, jak chce někdo zmlátit bráchu mojí kámošky?“

  „Ono je to trochu jinak.“

  „Jó, a jak? To mi řekni. Dneska jsem se dověděla, že místo něj zbili jeho společníka. Neříkej mi, že v tom máte s Oskarem prsty, nebo snad jo? Co vám udělali? Mlátit lidi je největší svinstvo na světě. A nemysli si, že nevím, co jsou zač ti Lofasové.“

  „Uklidni se a dobře poslouchej. Rychle zapomeň na to, o čem jsem mluvil s Poupem. Celé je to mnohem složitější, než si myslíš. Víc říkat nebudu. Jednu radu ti ale dám: Přestaň s tím špehováním a sbíráním informací. Všechno, co se dovíš v tomhle domě, se nesmí dostat ven. Rozumíš?! Někdy musíme dělat i špatné věci, abychom byli tam, kde jsme teď. Věř tomu nebo ne, ale vyškrábat se na vrchol dá fušku. Dolů spadneš hned, ani se nenaděješ. A nikdo ti nepomůže, na to vezmi jed. Už chápeš? Pořád ne? – Tak znovu: Jestli tady zjistíš věci, co se ti nelíbí, tak o nich nebudeš žvanit před kámoškama, nebo dokonce volat cizím lidem. Půjdeš s tím za tátou. Tomu snad věříš!“

  Překvapená dívka ze sebe vypraví slaboučké: „Ano, tátovi ano.“

  „Dobře, jen doufám, že s tou věčnou hrou na Mata Hari skončíš. A, Patricie, city, emoce, srdíčko, to je všechno hezké, ale nastal čas, abys začala myslet taky hlavou. Čau.“

(pokračování za dva týdny)