Vítejte v klubu miliardářů

Lord Richard oznámí zásnuby George a Maureen. Lidé se radují, protože spojením rodů získá společenství na síle. Avšak Patricii se rozplynul její velký sen. Když se zdá, že je vše ztraceno, vyslechne zajímavý noční rozhovor. 

Kapitola jedenáctá - pokračování

Nevěsta Consettová

(Miláček Anglie 11.2.)

  V sedm večer je v nablýskaném Oranžském sále vše připraveno na Richardovo vystoupení. Postupně usedá k slavnostně prostřenému stolu na třicet pozvaných hostů. Podobný obřad tady zažívá Patricie rok co rok na Velký pátek. Dnes je atmosféra jiná. Méně duchovní, více světská. Pokoru nahrazuje nefalšovaná radost. Všude panuje dobrá nálada. Nikdo tu nemluví o oběti. Snad proto, že na stole chybí dřevěný kříž, na nějž si Patricie vždy sáhne pro štěstí.

  Tři židle v čele jsou stále prázdné. Pat si maně vzpomene, jak ji tam Richard kdysi posadil. Připadala si jako královna. Teď se objeví na čestném místě někdo jiný. Strýc oznámí, kdo se stane Georgovou nevěstou, a jejímu přání bude konec. Já vím, babičko, že k tomu muselo dojít, ale věř mi – ta představa byla tak opojná a dnešní procitnutí tolik bolí.

  Za zvuků fanfár se otevřou dveře. V nich se objeví Richard ve slavnostní uniformě Yorkshirských jezdců. Přivádí s sebou George a Maureen. On v černém fraku. Ona zvolila šaty světlemodré barvy, které se hodí k jejím pomněnkovým očím. Zazní frenetický potlesk, přerušovaný obdivnými výkřiky. Trojice chvíli postojí, lehce se ukloní, pak obsadí volné židle. Patricie sedí kousek od George. Neuniklo jí, jak se na ni Yvonne odnaproti usmála. Dokonce si začala hrát s prstenem. Sundala ho, podívala se skrz obroučku, dýchla na něj, utřela do kapesníčku a pak ho navlékla zpět, ale ne na pravý prsteníček, ale na levý. Tuhle provokaci jí nedaruju – ona se příležitost naskytne, řekne si Pat. Zazní strýcova promluva.

  „Milí Consettové, milí Gregorové, milí MacDowellové, milí hosté. Jsem rád, že jste vyhověli mému pozvání a všichni jste přijeli. Vidíte, že jsem tady jediným Duncanem, a proto…“

  Lord povídá a povídá. Patricie čeká, kdy sdělí to hlavní. Snad teď? Zpozorní. „… a když to Poupe navrhl, zaujalo mě to. Předevčírem jsem oba mladé pozval k sobě. Nikdo o tom nevěděl. A představte si, že se znají. Ne z dětství, jak si všichni myslíte, ale oni se znají – no, jak to nejlépe říci, znají se jako muž a žena. Nechápete? Řekl jsem to špatně?“ Richard se odmlčí a očima těká po udivených tvářích.  Pak zvolá: „Je to prosté – ti dva spolu už rok chodí!“ Mezi lidmi to zahučelo.

 „Henri, to je pecka, co?“ zaslechne Pat otce. Henriette ho chytí za ruku a silně ji stiskne. Otočí se k Patricii: „Taky tě to překvapilo? Mě teda jo. Celou dobu nám tvrdí, že nějaké děvče má – a ona je to Mo. A ten její chlap, co si ho vodí domů a který volá z Nickley do Londýna, musí být náš George!“ vykřikne radostně.

  Mlčky vyslechne matku. Snaží se vybavit si scénu z Oxfordu, kdy na parkovišti stálo pod lampou jejich auto. Nespouští zrak z Maureen. Teď, teď se nahnula ke straně, takhle ji tam viděla. Ano, je to ona, je to Georgova spolujezdkyně. Zaslechne lordova slova, jak prosí o ticho. Pak to přijde.

  „Chceme vám oznámit, že jsme se dnes s Maureen zasnoubili,“ řekne pohnutým hlasem George a dlouze políbí svoji vyvolenou.

  Yvonne měla pravdu. Mo se nejspíše stane vládkyní na zámku. Paní Henriette se dojetím rozpláče. Charles povstane a všem přítomným prozradí, jak jsou šťastní. Stejně se vyjádří Bowdy. Následuje Poupe, který vykládá o prospěšnosti spojení rodů. George na okamžik odejde. Kamsi telefonuje a dostává gratulaci od nejlepšího kamaráda, jímž je Meverald Urquard, zvaný „Zmiják“. Přidávají se další a všichni překypují radostí. Jen Patricie mlčí. Nakonec i jí ukápne slzička. Pochopila, že se její sen o duncanglennském království sesypal jako domeček z karet.

  Je deset večer. Pat nemá na nic náladu. S nikým se nebaví a osamoceně bloumá po zámku. Oč je smutnější, o to více vypije pohárků. Všemu nasadila korunu Yvonne. Zjevila se odněkud a medovým hlasem pravila: „Ó, slečno Patricie, to byl báječný den. Musíte uznat, že nám lord Richard představil krásný pár. Vašemu bratrovi to nevýslovně sluší a naše hraběnka je prostě nádherná. Už se těšíte, až se Maureen nastěhuje na Pelham? Já myslím, že po svatbě půjdou oba do Londýna.“

  Nejradši by tajemnici zabila.

  „Pat, co je s tebou? No tak, prober se,“ slyší Edith Poupovou.

  „Nic mi není; jenom mě to oznámení zaskočilo.“

  „Nezlob se, ale dost jsi toho vypila. Nechceš odvést do pokoje?“

  „Ne, nechci, ale mám lepší nápad: Pojedeme k vám na statek v Harrogate.“

  „K nám? A proč?“

  „Neboj, pokecáme mezi čtyřma očima. Jako včera. Sama vidíš, že tady to nejde. Furt někdo otravuje. Nejvíc ta mrcha Yvonne. A vidíš ty lidi okolo? Budou juchat do rána. Edith, pojeďme k tobě, jo?!“

  „Tak dobře – ale jen k nám. Slyšíš? – Jen k nám. Žádný klub, žádný tanečky a už žádné pití.“

  Za hodinu leží Pat v posteli. Dostala pokoj u schodiště v prvním patře. Cítí, že to přepískla. Točí se jí hlava. Žaludek má jak na vodě. Potřebuje na toaletu. Ta je na chodbě. Vyběhne z pokoje. Když se vrací, uslyší v potemnělém domě nějaké zvuky. Vklouzne do pokoje, ale nechá dveře pootevřeny. V hale se rozsvítí a vejde několik halekajících mužů. Neuběhne ani minuta a chlapi se přemístí do vedlejší místnosti.

  „Pánové, prosím ke stolu; židlí je dost, žetony jsou připravené,“ zaletí nahoru slova doktora Poupa. Pat na něj nevidí, ale dobře ho slyší. Početnou návštěvu vítá notářova dcera. Musela vědět, že přijdou.

  „Á, vidím, že karbaníci dorazili v plné sestavě a ve smluvený čas. Bude půlnoc, a tak prosím o shovívavost. Nejsme tu sami, tam nahoře,“ ukáže směrem ke dveřím, „spí vaše dcera, pane Gregore.“

  „Vím o tom, Edith; manželka mě informovala. A žádný strach. Při téhle hře se toho moc nenamluví.“

  Když se slečna Poupová vzdálila, rozesadili se muži kolem stolu. Notář vytáhne balíček nových karet.

  „Přátelé, přišel náš čas. Dobře vím, že jste se pokeru nemohli dočkat. A žádné výčitky. Ženské právě otevírají na zámku půlnoční seanci s lady Ma.“ Jeho slova doprovodí ironický smích.

  „Fajn, teď mám bank já, první čtyřka bude Charles, Mort Jackell, profesor MacDowell a vikomt Bowdy. Pak se vystřídáme. Prosím Andyho, Toma, Oskara a vás, otče Grimsby, o trpělivost – a nekibicovat. Taky se na vás dostane.“

  Patricie zázračně ožila. Únava a známky opilosti jsou pryč. Už jako holčička tajně poslouchala, o čem si dospělí povídají. Ví, že se to nesmí, ale jedině takhle získá pravdivé informace. Teď se naskytla nečekaná šance. Přitáhne si židli ke dveřím, které ještě malinko otevře. Je plná očekávání, ale muži se věnují hře a mlčí. Je slyšet jen šustění karet, klouzání barevných žetonů a občasné projevy úlevy či zklamání. Vše je prokládáno pokerovými hláškami: „Měním tři“, „Mně stačí dvě“, „Dej mi jednu“, „Já nic“, „Já všechno“. Do toho proniká Poupovo: „Ukažte se“ a kusé odpovědi hráčů: „Mám postupku, celý to jde za mnou.“

  Potom se ozve: „Čas na dobrý cigáro.“ Někteří vstali, jiní zůstali sedět. Rozproudí se debata.

  „Pánové, dnes to bylo na zámku moc zajímavé, ale měli jste tam být včera.“

  „Proč myslíte, Grimsby?“

  „Pane Gregore, lord Richard se uvolil uspořádat v tuto dobu výjimečně hon. Takovou malou povánoční vyjížďku na koních. Kdybyste viděl vaši paní, jak ožila, když nabila ostrými. Ta její střelba – prakticky všechno trefila.“

  „To mi neříkáte žádnou novinku. Henri zbožňuje lovy na panství. V sedle si připadá jako Artemis. Já si myslím, že naše Pat má to golfové oko po ní.“

  „To není všechno. Baronka vypadá na koni tak majestátně. Připomíná mi princeznu Annu, dceru naší královny, opravdu.“

  „Ale, Grimsby, já vím, že jste Henriettin zpovědník, ale měl byste mít k panovnickému domu větší úctu. Vždyť jste anglikánský kněz. Kdybyste řekl, že vypadá jako amazonka, tak bych vám snad uvěřil.“

  Hráči se rozesmějí. Grimsby se cítí uražen. Trapnou situaci vyřeší odchodem na záchod. Charles naznačí Poupovi, že mu chce něco sdělit. Přejdou do haly.

  „Dobře že se Grimsby vzdálil. Všude šmejdí a člověk ho má každou chvíli za zadkem. Doktore, mám jednu věc, o které jsem řekl Richardovi. Měl byste to vědět také. Premiérka tuší, že někdo skupuje ve velkém pozemky. Neví ale, že jsme za tím my. Musíme být opatrnější. Výkup je skoro u konce. Byla by škoda to pokazit. Od nynějška važme každé slovo, každou akci. Po Novém roce se sejdeme u nás. Zasvětíme do toho Bowdyho, když jsme teď jedna rodina. Lorda Consetta ne. Je to smutné, ale jeho čas už minul. Pozvu Měňavku Archieho. Zvážíme i Pupíčka, mohl by se hodit. Hele, Grimsby. Pojďme raději ke kartám.“

  Vrátili se ke stolu, ale ještě se nehraje. Muži pokuřují sváteční doutníky a poslouchají Andyho Gregora.

  „Spokojeni musíme být s těmi námluvami všichni. Požádal jsem nedávno jednoho šikovného makléře ze City, aby mi hodil na papír pár čísel o našem čistém jmění. A dobře poslouchejte: Když dáme dohromady všechno, co máme k dispozici, tak to dělá miliardu liber. Tím pádem poskočíme mezi padesátku nejbohatších rodin v Británii. Dosud jsme byli ve druhé stovce. A pánové, důležitá věc: My nejsme nikomu zavázáni: ani bankám, ani korporacím, ani partajím, natož jednotlivcům. Nikdo z nás.“

  „Andy, kdo tady má takové bohatství? O kom všem to mluvíte? K čertu, koho myslíte tím ‚my‘?“

  „Milý vikomte, mluvím o lordu Duncanovi, nás Gregorech a vás Consettech. My všichni můžeme vytvořit tohle vlivné uskupení.“

  „Dobrá, rozumím, ale to znamená, že George Gregor bude jednou vést hodně mocný klan. Charlesi, říkám to správně, nebo ne?“

  „Bowdy, nedovedu odpovědět. Dnes ještě ne. Stále je tu Richard, a ten nevypadá, že by se nás chystal brzy opustit.“

  „Charlesi, vy dobře víte, na co se chci zeptat. Už Richard naznačil, kdo bude jeho nástupcem? Profesore MacDowelle, kdo to bude? A vy, Poupe, nic nevíte? Vždyť jste s ním prakticky pořád.“

  „To je přece jasné – George Gregor,“ řekne MacDowell.

  „Arthure, to není tak jisté. Richard řekl, že to může být kdokoliv z dětí mojí Henriette nebo tvojí Elspeth. Kandidátů je pořád pět. A nevylučoval bych ani Kiwiovi. Víte, Richard dovede být nevyzpytatelný. Doktore, říkám to správně, nebo ne?“

  „Přátelé, nevím víc než vy, ale můj soukromý názor je, že se lord rozhodne pro George a v záloze má Patricii.“

  „Doktore, co tím naznačujete? Proč zrovna Patricii?“

  „Morte, vysvětli to vikomtovi.“

  „Pane, co teď řeknu, berte hypoteticky. Vyjděme z teze, že George bude dalším, XII. lordem z Duncanu. Co když bude mít samé holky? Je to možné? – Proč by ne. Co potom? Tady musím připomenout Poupova slova: ‚Nezapomeňme na Patricii.‘ Když se jí narodí chlapec a bude jediným Richardovým prasynovcem ze strany Gregorů, může se stát po Georgovi jednou XIII. lordem v duncanovské linii. Opakuji: může. Sami vidíte, že to není jednoduché. Třeba bude jednou závětí určovat svého nástupce také George. Mysleme i na fakt, že se bude hledat další lord Consett. Tím má být někdo z mužských potomků hraběnky Maureen. Teď je to zamotané, ale osobně si myslím, že George syny zplodí a vše se tím vyřeší. Není mu ani třicet let, času má dost. Vikomte Bowdy, vaše neteř Maureen tomu může jenom napomoci.“

  „Pánové, to by stačilo. Sami slyšíte, že tady to nevyřešíme. Nechme celou věc osudu a vraťme se ke hře. Everette, vezmu si bank. Souhlasíte? Dobře, pojďme na to,“ oznámí Charles. Poslední doutník je uhašen. Kouřová clona se pomalu rozpouští. Znovu je slyšet nenapodobitelný zvuk karet.

  Patricie opatrně zavírá dveře. Jde do postele a cítí se jako vyměněná. Pochopila, že nic není ztraceno. Genealogova úvaha nespadla z nebe. Vždyť o tom mnohokrát četla. Třeba osudy dvou růží zná nazpaměť. Než usne, myslí na příběh Margaret Beaufortové. Na počátku to bylo nemožné, ale její syn se anglickým králem stal. První Tudor na trůně. Sama Patricie má pevné kořeny yorkshirských

Duncanů, vyztužené těmi lancasterskými od své anglické babi Janet. Je to jenom náhoda? – Věří, že ne. Pokropená pramínkem živé vody Jackellových slov si uvědomí, že svět je krásný, pokud existuje naděje. Velký sen znovu ožil.

(pokračování za dva týdny)