Team

Mistři, do toho! Češi, do toho! Ale pomůže jen tohle českému sportu v neuvěřitelně nabité světové konkurenci? 

Olympiádu s nočním vstáváním mám za sebou a netrpělivě vyhlížím další sportovní vrcholy roku. Přesto mi v hlavě zůstalo reklamní heslo “Všichni jsme jeden tým. Czech team“. V případě skončených her lze říci, že olympionici jako národní tým obstáli, a to především díky několika výrazným ženským individualitám. Jelikož se podobná situace opakuje už poněkolikáté, něco mi ve výčtu úspěchů českého sportu a nejenom toho olympijského dlouho chybí.

Onou položkou je zisk titulu či alespoň medaile v některém celosvětově rozšířeném kolektivním sportu či disciplíně, jež je vázaná na minimálně čtyři společně soutěžící jedince, jež tvoří tým. Nechci za každou cenu vychvalovat staré časy, ale je pravda, že úspěchů v široce sledovaných sportech či týmových soutěžích jako jsou nejrůznější štafety, valem ubývá. Člověk nemusí být vášnivý fanoušek, aby pochopil, že bude hůř. Čím si tento ústup vysvětli? Proč nejsme dobří v odvětvích, kde vystupuje v hlavní roli tým, družstvo, mužstvo, parta, štafeta, nebo chcete-li team. Nabízím heslovitě pár postřehů, neb seriózní analýza by potřebovala rozsah disertační práce. 

* Roste konkurence. Vždyť jen po rozpadu několika federací a svazů vzniklo přes dvacet nových států. Ostatně rozdělilo se i Československo. Navíc v řadě zemí třetího světa už lidé nechodí bosí, ale milióny z nich nazouvají kopačky, kecky a tretry.

* Výběr talentů. Rodí se méně dětí, a ti ještě méně sportují. V městských aglomeracích se mezi domy nic hrát nedá. Všude stojí auta a po trávnících běhají akorát pejsci. Vyrostla různá hřiště, ale ta zejí prázdnotou. Spatřit dítě na vesnici? Nemožné. Logicky klesá šance najít víc talentů. Jen tam, kde je jich dost, roste konkurence, což je předpoklad pro vytvoření úspěšných týmů.  

* Civilizační a společenské změny. O vysedávání u počítačů byly napsány stohy papírů. Stratifikace společnosti pak zase nahrává výrazným individualitám, což je fajn pro všechny sporty s výjimkou těch kolektivních. Doufám, že kvůli slůvku kolektivní nebude nikdo podezírat fotbal, hokej či basket, že mají něco společného s Marxem, Engelsem, Leninem. I to jsem už slyšel.

* Peníze. Sport i ten kolektivní něco stojí, jsou známy tisíce příběhů o lidech, kteří se díky sportu vyšvihli z nuzných poměrů nahoru a nešlo jen o budoucí idoly.  Nebýt finanční podpory nejspíš by se jejich osudy vyvíjely jinak. Pochlapit by se měl konečně erár. Loni to vypadalo, že konečně pustí chlup. Pak se udělala na ministerstvu šťára a sportovní miliardy kdesi zamrzly. Je to smutné, ale sliby chyby.  Rychlobruslaři, ale i ostatní by mohli vyprávět.

* Česká metoda „ode zdi ke zdi“. Ve větších městech fungovala tzv. tréninková střediska mládeže, systém se rozboural s argumentem, že se jedná o socialistickou, a tudíž překonanou unifikaci dětí. Pak se zjistilo, že na podobném základě vychovávají dětské fotbalisty v Ajaxu, Liverpoolu, Francii. Prý se k tomu budeme vracet. Proč ne, jen kdyby návrat netrval dalších deset let.

* Experiment. Někdy si říkám při pohledu na nastoupené týmy Anglie, Francie, dnes už také Německa či Švýcarska, zda se podobný jev objeví někdy u nás. Převážily by klady nebo zápory? Správná odpověď zni, že to není aktuální, neb kolonie jsem neměli a vítači nejsme ani ve sportu.

Z výše uvedeného usuzuji, že mezinárodních úspěchů v kolektivních sportech se jen tak nedočkáme. Zvykněme si na to a současné borce nekritizujme. Oni se snaží, ale když jsou jinde lepší, co s tím chcete dělat. Jako útěchu vezměme příklad miliardové Indie. Čtyřicet let vládla pozemnímu hokeji, dalších padesát paběrkuje, a to má tolik hráčů jako žije v Praze lidí.  U nás naštěstí stále vypipláme několik sportovců či spíše sportovkyň té nejvyšší světové úrovně a za to jim i jejich rodičům a trenérům poděkujme. Byť zopakovat Bělehrad nebo Nagano by bylo také fajn. Ale kde sehnat tolik lidí do jednoho mužstva? Asi odjedu do Indie, tam se prý začalo blýskat na lepší časy. Váš L.V.