Miláček Anglie (1)

Příběh mladé aristokratky, která si podmanila Prahu. Patricie, půvabná studentka se ocitne koncem roku osmdesát devět v rozbouřené zemi svých předků. Zde si projde ona a její čeští přátele těžkou životní zkouškou. Obstojí v ní?      

Kapitola první

Duncanové a Gregorové

Milí čtenáři, budeme si vyprávět o radostech a strastech jedné vážené rodiny, dnes známé jako „Duncan-Gregorův klan“. Jejich zářný postup do nejvyšších pater londýnské společnosti je spojen se změnami, které proběhly v osmdesátých letech ve Velké Británii. Osou a jednotícím prvkem celého společenství jsou yorkshirští Duncanové, kteří mají pevné a nezpochybnitelné místo v historii Anglie. Ale nejenom tam. Kořeny jedné z mladších klanových větví, jimiž jsou londýnští Gregorové, zasahují až na kontinent. Osud tomu chtěl, že dějinné zvraty devětaosmdesátého roku ovlivnily životy mnoha lidí, kteří jsou svázáni s velkou rodinou, bez ohledu na to, zda žijí v Anglii nebo Čechách. Zvláště návštěva půvabné a nepřehlédnutelné lady Pat, která v době listopadové revoluce nečekaně navštívila Prahu, poznamená starobylý rod na desetiletí. Začněme tím, že se přeneseme ze současnosti o mnoho let zpátky na sever Anglie. Jenom tak pochopíme tento nevšední a strhující příběh. Příběh Patricie Gregorové. 

  Končí rok jedenaosmdesátý a my se ocitáme na panství Duncanglenn poblíž města Harrogate v kraji Yorkshire. V rozlehlé oblasti, sevřené řekami Nidd a Wherfe, žije osamělý muž. Není jím nikdo jiný než Richard Alfred York Duncan, XI. lord z Duncanu, markýz Beckwithshirton, dědičný poslanec za hrabství East Beckwithshire ve Sněmovně lordů. Jako každý z jeho předků, ctí i on prastarou šlechtickou zásadu. Slova „Pečuj, rozmnožuj a předávej dál“ jsou vyvedena zlatým písmem v zámecké hale rodového sídla Duncanglenn. Takřka šedesátiletý starý mládenec je bezdětný. Proto učinil po dlouhém zvažování nejdůležitější rozhodnutí svého života: sám vybere nástupce a připraví ho na nelehkou roli vůdce klanu.

  Richard je jediným potomkem Alfreda Yorka, X. lorda z Duncanu. Ten měl mladšího bratra Winstona, který se oženil s Janet, hrdě se hlásící ke staré anglické dynastii Lancasterů. Z jejich svazku vzešli chlapec a dvě děvčata. Bohužel, nejstarší Edward padl jako pilot na sklonku války. Henriette a Elspeth, „Duncanovic žiletky“, jak se jim říkává, jsou tak nejbližšími příbuznými svého bratrance lorda Richarda. Mladší Elspeth se kdysi doma rozhádala kvůli vztahu s neortodoxním bouřlivákem Arthurem MacDowellem. Odpor ze strany rodičů vůči tvrdohlavému liberálovi byl tak silný, že dívka neváhala a utekla za svým milým do skotského Paisley.

  Starší Henriette, baronka Duncanová, se provdala za Charlese Gregora, syna českého exulanta a německé šlechtičny. Jejich setkání na univerzitě v Paisley nebyla náhoda. Henriette sem jezdívala za sestrou. Na katedře se potkávala jak s Elspeth a Arthurem, který tam učil, tak s jeho starším kolegou Václavem Gregorem. Jednoho dne dorazil i jeho syn Charles. Dál už to každý zná: seznámení, první schůzky, první polibky, výlety do přírody, vyjížďky na loďkách, zásnuby v Harrogate, sňatek v Londýně, návštěvy Paříže, Říma, Benátek, narození George. Po dalších jedenácti letech přišla na svět Patricie.

  Richardovi je jasné, že se musí rozhodnout v otázce nástupnictví mezi několika s Duncany spřízněnými rody. Patří sem Consettové z Durhamu, bratránek Edmund Duncan-Kiwi a „žiletky“ Henriette s Elspeth. Jenže, s Consetty má Richard do budoucna jiné plány. S Kiwiovými, kteří žijí už sto let na Novém Zélandu, ho spojuje jen dávno mrtvý pradědeček, VIII. lord z Duncanu. K tomu se s bratránkem Edmundem nemají rádi. Před lety se zle pohádali a jeho kluci Mungo a Benango se Richardovi občas zjevují ve snu jako memento mori.

  Připadá mu vhodné vsadit na ty, kde je pokrevní pouto nejtěsnější – na Duncanovic děvčata, s nimiž se zná od narození. Lituje předčasné smrti bratrance Edwarda. Ví, že předat nástupnictví muži, s kterým si tolik rozuměl, by bylo mnohem jednodušší. Původ „žiletek“ je bez debat: jejich otec Winston byl pravým duncanovským Yorkem – a matka Janet je přece z Lancasterů. Které z holek by dal přednost?  Vše ukazuje na Henriette. Svou roli hraje, že je starší, nevzala si Skota a doporučuje mu ji Everett Poupe.

  Doktor Poupe je dlouholetý notář rodiny Duncanů. Když se začal Richard zabývat myšlenkou, kdo přijde po něm, byl první, komu se o tom zmínil. Oba pánové se shodli, že to zkusí s Henriette. Tedy spíše s jejím synem Georgem, neboť v dlouhé historii Duncanů se ještě nestalo, aby v čele stála žena. Jediné, co potřebují, je prokázat správné předky v linii Georgova otce Charlese. A jelikož ani on, ani jeho rodiče, natož generace před nimi nejsou rodilí Angličané, nebude to snadné.

  Poupe se dal do práce. Zpočátku měl štěstí. Objevili s lordem dokument, který byl v roce devatenáct set padesát devět součástí svatební smlouvy mezi Charlesem Gregorem a Henriette Duncanovou. Psalo se v něm, že novomanžel má po otci a dědovi aristokratické předky z daleké Rusi. A co je důležité, jde o známý knížecí rod Ryžiků z Novgorodu. Charlesův pradědeček Joachim Gregor, plzeňský měšťan a sládek, se vydal ve druhé polovině devatenáctého století k carskému dvoru v Petěrburgu, aby naučil Rusy vařit pivo. Seznámil se s Irinou, nejmladší dcerou knížete Ryžika. Velkolepou svatbu měli nedaleko města Čudovo, kde Ryžikovi vlastnili rozsáhlá území. Do roka se jim narodil syn Benjamin.

  Novgorodský gubernátor projevil velký zájem o další Joachimovy služby. Pivovarník zde zůstal patnáct let, pak zatoužil po vlasti. Ještě než odjeli do Plzně, udělil mu car Alexandr II. titul hrabě Gregor-Ryžik. Navzdory tomu se Gregorovi v žádné generaci nenechali titulovat „hrabě“ či „kněžna“. Avšak právo na tato oslovení po linii Joachim, Benjamin, Václav a Charles existuje. Nic na tom nemění fakt, že tituly bolševici po ruské revoluci zrušili. Teď se zjištěná skutečnost Richardovi náramně hodí.

  U Charlesovy matky šlo vše pomaleji. Nejprve notář zjistil, že paní Paula Gregorová se za svobodna jmenovala Wittelsbachová. Věděl o stejnojmenném slavném rodu německých knížat, jehož historie spadá až do desátého století. Mezi nimi lze nalézt císaře a krále rozeseté po mnoha trůnech střední a severní Evropy. Pokud by se prokázalo, že Paula patří ke členům slovutného rodu, měli by vyhráno. Tím spíše, že její syn Charles, budoucí Henriettin manžel, se narodil počátkem třicátých let v Indii, tehdy včleněné do britského impéria. S rodiči dorazil do Londýna ještě před vypuknutím války. Časem zde získal občanství a věrně slouží královské koruně.

  Poupe uvažoval logicky. Potvrdí-li se jeho hypotéza, že George Gregor, ale také jeho sestra Patricie jsou příbuzensky navázáni po všech svých prarodičích na evropskou aristokracii, a ve výčtu najdeme i bývalé královské rody, budou mít Gregorovic děti všechny trumfy v rukou. S tímhle životopisem mají naději převzít jednou po Richardovi vládu nad rodícím se klanem Duncan-Gregorovým. Poupe pověřil známého londýnského genealoga Morta Jackella, aby potvrdil jeho předpoklad. Znalec nelenil – a pustil se do pátrání. Navštívili s Poupem paní Paulu. Ta jim ale sdělila, že v Německu byla naposledy ve dvacátých letech. Tehdy odjela s rodiči do Kalkaty, kde otec pracoval jako obchodní rada pobočky německého velvyslanectví. Po nástupu Hitlera se odmítli vrátit zpět, avšak oba v Indii v roce devatenáct set třicet devět zemřeli. Jsou pochováni v cizí zemi, daleko od bavorského domova.

  Ve stejném roce následovala Paula českého manžela do Londýna. Postěžovala si, že po příjezdu do Anglie to jako Němka neměla lehké. Proto se po celá léta držela v pozadí a své dívčí jméno tajila. Jediným jejím dokumentem z předválečné doby je oddací list, kde koloniální úředník, jakýsi Nasmul Arif, potvrzuje, že druhého června devatenáct set dvacet devět uzavřeli v Kalkatě občanský sňatek pan Václav Benjamin Gregor z Plzně a slečna Paula Emanuella Christinne Hertha Bosh Ingeborg von Wittelsbach z Mnichova.

  Jackell a Poupe zajásali. To je ono! To hledali. Teď ještě vše ověřit v Německu. Tam vyšli anglickému genealogovi vstříc. Nejvíc vypomohl správce rodinného archivu bavorské větve Wittelsbachů, ke které rodiče Pauly patřili.

  Po týdnu práce se Jackell dostavil do kanceláře doktora Poupa se zapečetěnou obálkou. Oba muži okamžitě odjeli na panství za lordem. Tam cenný dokument otevřeli. Richard se dovídá, že podle všech doložených důkazů pochází paní Paula Gregorová opravdu z „Haus Wittelsbach“, šlechtického rodu německých knížat.

  „Čekali jsme to, pánové, vy i já – a ono se to vyplnilo! To je dobře; teď už nebudu nic zdržovat.“

  Lord vyndá stoh ručně popsaných listů. Něco na ně poznamená a připojí podpis a datum. Vše položí i s obálkou na stůl.

  „Doktore, je to vaše. Pan Jackell je nám svědkem, že moje rozhodnutí bylo učiněno svobodně, bez nátlaku a za mého plného vědomí. Teď se děj vůle Boží.“

  Poupe převezme obálku a provede několik notářských úkonů.

  „Pane, vaše rozhodnutí, ať už je jakékoliv, je správné.“

  „Snad ano, doktore; ale víte, že si dnes připadám jako na vlastním funuse?“ ušklíbne se a vyprovodí hosty z pracovny.

  „Morte, neberte lordova slova vážně – on je trochu podivínský. Ostatně, jako všichni Duncanové před ním,“ sdělí na chodbě notář Jackellovi.

  „Drahý Everette, kdo jiný by to měl lépe chápat než já, když se celý život zabývám historií šlechtických rodů? Zaujala mě ale ta stará německá šlechtična. Připadala mi jako normální ženská.“

  „Souhlasím s vámi, kolego. Je to zvláštní, ale díky téhle dámě z Německa může rod Duncanů pokračovat.“

  „Everette, vždyť tihle lidi zachránili i naši monarchii.“

  Během vánočních svátků v roce devatenáct set osmdesát jedna pozval Richard na Duncanglenn obě sestřenice. Uzavřou významnou dohodu. Každá se stane spolumajitelkou hodnotné nemovitosti, která po jeho smrti zůstane výhradně v jejich vlastnictví. Na oplátku se vzdají práva na nástupnictví. Současně jim sdělil, že určil pravidla pro výběr budoucího, XII. lorda z Duncanu. Jméno zamlčel, avšak zdůraznil:

„Milé žiletky, dětí máte díkybohu požehnaně. S nimi si také promluvím. Se všemi. Připravte je na to. Ale varuji vás, nestrpím žádný podraz. Pamatujte, že my Duncanové musíme držet pospolu.“

  Obě přítomné na sebe překvapeně pohlédly. Lord si ke své potěše všiml jejich údivu nad nečekanou zprávou.

  „Jméno je v závěti, kterou jsem předal do úschovy Poupovi; víc vám neřeknu,“ zakončil suše setkání a rychle odešel z místnosti.

  „Elspeth, konečně dostal rozum. Já ho o ten londýnský dům na Pelhamu prosím tolik let. Je prázdný – a několik jeho návštěv to nespraví. Už ani nepronajímá patro jako kdysi – a dům prodělává. My se konečně vzmáháme a pro rodinu by to bylo opravdu skvělé místo k bydlení,“ svěřuje se sestře.

  „Udělal mi radost; nikdy by mě nenapadlo, že nám dá usedlost ve Skotsku. Poslyš, Henri, není Ritchie nemocný? Aby to za rok nechtěl zpátky.“

  „Neboj, než jsme sem jely, ptala jsem se Poupa na lordovo zdraví. Je v pořádku, ale zřejmě si začíná uvědomovat, že musí zařídit poslední věci už teď. Znáš konce našich předků: ta všelijaká zranění na lovu, souboje, války, sebevraždy…“

  „O tom následnictví máme mluvit s dětmi. Já vůbec nevím jak. Nechci, aby si myslely, že se z nich na jaře stanou lordstva.“

  „Elspeth, mluv doma o nemovitostech, co nám dal. To je potěší. Řekni, že nástupnictví může nastat taky za dvacet let. A pozor, ještě tu jsou ti Kiwiovi a také Consetti. Třeba blafuje a dá to lordství nakonec jim. Znáš ho přece.“

  Elspeth si povzdechne, ale nic neříká, zato Henriette pokračuje: „Já sama to musím před malou Pat nějak zaonačit. Je schopná tvrdit lidem, že z ní bude zítra baronka a pozítří markýza. Ale máme ty baráky, a to je hlavní. Ostatní budeme řešit, až na to přijde řada. Hele, taky tu může být do devadesáti, jako jeho táta. Pamatuješ, jakej byl starej Alfred nezmar. Vždyť Ritchie je lordem zatím jen patnáct let.“ Obě se hlasitě rozesmějí. „Doufám, že přijedete na silvestra do Londýna. Uvidíme se na Salisbury naposled, když se budeme v létě stěhovat.“

  „Určitě, Henri, určitě přijedeme.“

  Richard navázal na vánoční dohodu a o pár měsíců později sezval na Duncan glenn své následovníky. Na velikonoční, Zelený čtvrtek dorazili všichni. Od Henriette z Londýna tu jsou George a Patricie, od Elspeth ze Skotska Jossie, Walter a Rod. Nejstarší, sedmadvacetiletou Jossie, čekající první dítě, dělí od nejmladší Patricie šestnáct let.

  Ta se v Malém sále rozhlíží kolem sebe. Na stěnách je pověšeno deset obrazů v pozlacených rámech. Je zvykem u lordů z Duncanu rozšířit během života rodinnou sbírku o jedno dílo s výjevem z britských dějin. Můžeme zde spatřit umírajícího viceadmirála Horatia Nelsona v kajutě lodě Victory nebo mladou Alžbětu v Toweru, kam ji dala na dva měsíce uvěznit její sestra Marie. Předcházející lord nechal zhotovit

výjev z bitvy u Bosworthu, která byla závěrečnou mezi Lancastery a Yorky. Asi nejbizarnější malbou je ta, na které stojí u otevřeného okna manželka Karla I. Podle pověsti se měla ptát chotě, komu patří ty kulaté hlavy dole. Mínila ostříhané hlavy puritánů, kteří v předvečer občanské války hlídkovali před parlamentem. Čtvrtý lord tehdy moudře varoval své okolí před propuknuvší Velkou francouzskou revolucí. „Nám ta naše Cromwellova stačila,“ říkával.

  Jaký motiv si na svůj obraz vybere současný lord? – To nikdo neví. Nakonec dívka spočine zrakem na velkém rodinném erbu, visícím nad masivními dveřmi. Tvoří jej staletá větev cedru, na níž sedí sova, a kolem ní poletují červeně, modře a bíle zbarvení motýli. Symboly vyzdvihují tradici, moudrost a rozmach jak britské monarchie, tak koruně oddaného rodu Duncanů.

  Kdysi se malá Pat zeptala dědečka Winstona: „Jak mohou motýlci potkat ve dne sovu, když pták spí – nebo je na tom erbu noc?“

  „Milá Patricie, nad naší říší slunce nikdy nezapadá,“ odpověděl starý muž, čímž jí v hlavě způsobil ještě větší zmatek.

  Strýc vypráví o historii rodu začínající rokem šestnáct set devadesát pět, kdy král Vilém III. udělil bohatému koloniálnímu obchodníkovi Willu Duncanovi ze severu Anglie šlechtický titul lord z Duncanu. Při výkladu si všímá u stolu sedící mládeže. Všem věnuje stejnou pozornost: chlapcům i dívkám, těm z Anglie i ze Skotska. Nabudil atmosféru, že mají rovnocennou šanci. Přesto se nemůže zbavit dojmu, že výklad potomstvo nezajímá. Způsobně sedí, decentně se usmívají, ale nehnou ani brvou. Ovládat se umějí dokonale. Pouze jedna osoba se naučené póze vymyká. A nejenom to – dychtivě jej sleduje. Po celou dobu výkladu z něj nespustí oči. Často souhlasně kývá hlavou, občas vykřikne, sem tam zatleská. Richard je s přednáškou u konce, ale všimne si, že děvče sebou neustále vrtí, jako by chtělo něco říci.

  „No tak, Pat, copak máš na srdci, co bys nám ráda sdělila?“

  „Strýčku, já bych chtěla oznámit, že jednou –“ Větu nedokončí, neboť jí bratr, sedící vedle ní, sevře zápěstí. Pat si v tu chvíli vzpomene, že jim matka nakázala před strýcem mlčet.

  „Tak mi to povíš příště, až tu budeme sami, ano?“ chlácholí strýc za souhlasného mručení ostatních zaraženou dívku. Ta tiše přikývne.

  Další den, na Velký pátek, přijeli na zámek Duncanglenn rodiče Gregorových a MacDowellových dětí. Pozváni byli i hosté ze spřízněného rodu Consettů. Takto se scházet je jedna z letitých tradic, sahajících až do dob prvních Duncanů. Okolo skromně prostřeného stolu, na němž stojí ručně vyřezaný dřevěný velkopáteční kříž, jejž Duncanové opatrují po staletí, sedí v Oranžském sále na třicet lidí. V čele, ve velkém křesle trůní Richard, XI. lord z Duncanu. Vlevo od něj jeho osmdesátiletá teta, Henriettina matka, Janet z Lancasteru. Napravo, na čestném místě vyhrazeném pro dámu honosící se titulem my lady z rodu Duncanů, vidíme culící se dlouhovlasou dívenku.

  „Naše malá Patricie se včera chovala jako opravdová Duncanová. Proto dnes, na Velký pátek, který je pro nás křesťany tak významný, má právo sedět vedle pána domu,“ slavnostně vyhlásí Richard. Ozvěnou je bouřlivý aplaus všech pozvaných hostů. Patricie si na tomto místě poprvé uvědomila, jaká opojná síla se vztahuje k vlastnictví něčeho tak podmanivého, jako jsou tradiční anglické šlechtické državy. Tenhle pocit už v ní zůstane a bude neustále přítomen na její nelehké cestě životem.