Miliarda chudáků se chce mít dobře, a my jim ke štěstí pomůžeme

Hádejte, kdo to řekl. Ne, tenhle premiér to nebyl, ani jeho ministr. A jejich prezident? Ale kdeže. Byl to kupodivu někdo, koho někteří z vás dobře znají. Byl to pan ...

Kapitola osmnáctá - pokračování

Čas kruciálních rozhodnutí

(Miláček Anglie 18.5.)

Pondělí večer. Účastníci tříkrálové schůzky se vrátili do Londýna. V domě Lawieových spolu hovoří: Anne, Robert, Charles, Henriette a George Gregor. Je dalším, koho zasvětili do tajemství jeho sestry. Když se nečekanou zprávu dověděl, zalapal po dechu. Pak ji bez zjevných emocí přijal. V rychlém sledu byl informován, že do porodu bude Patricie na panství Duncanglenn. Později může přijet na Pelham, ale sama. Potomka budou vychovávat v Yorkshiru. Londýn je pro něj uzavřený. Nad novým přírůstkem Duncan-Gregorova klanu si vzal ochrannou ruku lord Richard.Po tomhle sdělení George pochopil, že je to vážné. Ani mu nemuseli zdůrazňovat, že příchod nového človíčka je zapovězené téma pro všechny kolem nich. A jestli to bude kluk…, napadne George. Ne, to by mi snad strýc neudělal, odpoví si v duchu. Pak je znovu zatažen do úvah své matky.

  „Anne, jsem moc ráda, že mi Patricie odpustila. Já vím, v sobotu jsem to přehnala, ale taky nemusela utíkat na ty kameny. A nechápu, proč jsem se to dověděla poslední. Měli jste mi to říct, třeba tady a bez ní. Vyvztekala bych se a Pat by teď neležela u Harta.“

  „Henri, víš, proč jsme ti to neřekli tady? Protože bys ztropila scénu a dnes by věděl o těhotenství celý Kensington.“

  „Charlesi, hlavní je, že se Richard uvolil s poručnictvím a založí svěřenecký fond. Co si můžeme víc přát? A vůbec, začnu na Duncanglenn víc jezdit – vždyť jsem se tam narodila. Nebo se na zámek nastěhuju a budu Pat pomáhat s dítětem. Najdu jinou služku, ta Affery se mi moc nezdá. Georgi, domácnost na Pelhamu si může vést Maureen sama, stejně se tu chová jako na jejich zámku v Nickley.“

  „Ale, mamá, to jsi chtěla, nebo ne?“

  „Jo, Georgi, to jsem chtěla, a teď to tak může být. Já alespoň získám čas a podívám se po Yorkshiru, kdo je k mání.“

  „Henri, co myslíš tím ‚kdo je k mání‘?“

  „Charlie, Pat přece nemůže být navěky sama a v Yorkshiru jsou nejstarší rody v Anglii. V sobotu jsem říkala, že je nejhezčí a nejchytřejší děvče v Londýně, a za svým slovem si stojím. A když neuspěju tam, pořád je tu Zmiják, ten si ji vezme i s kupou dětí. Nemám pravdu, Georgi?“

  „Mamá, vidím, že jsi zase ve formě.“

  „To teda jsem. Proto si beru Patriciino těhotenství za naši rodinu na starost. Proč tak najednou? – Protože jsem dnes v nemocnici zjistila, že si s mladým Hartem rozumíme. Je chvályhodné, že se tak mladý člověk angažuje ve věcech, které souvisejí s jeho prací.“ Než se stačí ostatní optat, co má na mysli, vyhrkne: „A kdo je otcem dítěte, taky z Patricie vytáhnu.“

  „Otče, to je pravda: vůbec jste mi neřekli, kdo to je,“ tázavě se podívá na Charlese. Není sám, jméno zajímá i ostatní v místnosti.

  „Slíbil jsem Pat, že tohle se ode mě nikdo nedoví. Až bude chtít, svěří se vám sama. A, Henri, necháš ji na pokoji. Žádné stěhování na Duncanglenn nebude. Uvědom si, že tvůj poslední výstup málem připravil Patricii o dítě.“

  V ten moment zlověstně zahřmělo nad městem Harrogate. V lednu málokdy vídaný jev. Burácivý zvuk vyvolal u dívky na lůžku pocity úzkosti.

  „Doktore Harte, pořád se mi vracejí sobotní scény: mámin vztek, pád na kopci, zima a krev v obličeji. Mohu vás o něco poprosit?“

  „Samozřejmě, slečno Gregorová.“

  „Znám svou matku. Bude sem teď často volat. Nechci s ní mluvit ani s nikým z rodiny. A žádné další návštěvy, teď ještě ne.“

  „To zařídím; také si myslím, že potřebujete hodně odpočívat,“ ujišťuje Patricii lékař.

  Sedí u jejího lůžka do doby, než usne. Pak přejde do vedlejší místnosti. Vezme telefon a někomu volá. Vrátí se a ještě jednou pohlédne na krásnou pacientku. Spí, a on může ukončit pondělní službu.

  Cestou z budovy si opakuje: „Dobře že jsem dnes víc poznal paní Gregorovou. Vznesu k ní prosbu, určitě to pochopí. Nemám si co vyčítat. Nechci přece nic špatného a pomůže to nešťastným lidem. To je ono, tak to před lady Henriette postavím.“

  Nastartuje vůz a vyrazí do Londýna. Bude několik dnů ordinovat u Svaté Marie. Tady ho zastoupí otec. Venku je jasná obloha plná hvězd. Zimní bouře se přesunula kamsi nad Skotsko.

  Jednoho dne na počátku března dorazili do nenápadné vládní vily ve Forest Hillu na jihovýchodě Londýna dva muži. Z pozic spolupředsedů budou za hodinu řídit zasedání britsko-sovětské obchodní komise. Než začnou, sejdou se sami, beze svědků. Venku je zataženo a co chvíli prší. Typické londýnské počasí na konci dlouhé zimy. Když městské zvony odbijí poledne, posadí se pánové naproti sobě. Chvíli se pozorují. Zkušení matadoři zákulisí světové politiky se roky znají. Nicméně, určitá opatrnost je na místě. Snad proto si nerozsvítí. Vyhovuje jim tajemné přítmí v nevelké místnosti. Atmosféra jako vystřižená z pozdně viktoriánských dob, kdy britské impérium a Ruská říše pro sebe našly tu a tam pochopení.

  „Arkadiji, vítejte po čase v Londýně.“

  „Děkuji, Charlesi, opravdu se do Británie pokaždé těším.“

  „Co nového v Kremlu? Jak si stojí váš šéf?“

  „Asi jako vaše šéfová, to jest špatně.“

  „Jestli tomu rozumím, je Rostov ztracen a vy míříte k Mocnému Nikolajovi, budoucímu vládci Ruska.“

  „Možná ano, možná ne. V každém případě ještě dělám pro Rostova.“

  „Ale ne dlouho, co, Arkadiji? Dám na váš instinkt. Vím, že máte na tyhle věci čuch.“

  „Trefil jste to náramně a já děkuji za poklonu. A teď odpovězte vy mně: Co je pravdy na tom, že váš bratr Tom je neobyčejně čilý v opozici proti premiérce a vy sám se chystáte odejít do penze? Mám to chápat tak, že Gregorové budou pořád u toho?“

  „To je Tomova věc. Já vydržím u šéfové do konce, neboť ten se blíží, i když ona tomu nevěří. Ale nechme nudné politiky. Co byznys?“

  „Něco bych měl, a jestli skončíte s prací pro vládu, jste pro mě nejlepší volbou.“

  „Tak spusťte, Arkadiji, za chvíli začne komise.“

  „Oba víme, že experiment jménem socialismus skomírá. Do Ruska vtrhne kapitalismus – a bude to hodně divoké. Kdo bude mít volné peníze, bude pánem, a vy prachy máte. Věřte mi, Charlesi, na prodej toho bude hodně.“

  „Myslíte suroviny z uralských a sibiřských nalezišť?“

  „Jste bystrý pozorovatel.“

  „Taky jsem přemýšlel, kam investovat. Minulý měsíc jsem udělal zajímavý obchod.“

  „Vím, vím, Charlesi.“

  „Arkadiji, co vy o tom můžete vědět?“

  „Jen to, že jste prodali svůj podíl v konsorciu G & W panu Wolseymu. Nevím proč, ale prodali.“

  „Vám nic neunikne – ale k věci. Jak byste si představoval společný byznys? Mám založit společnost a zaregistrovat se někde v Delawaru či Wyomingu nebo rovnou na Belize? Arkadiji, to se mi moc nelíbí.“

  „Mám lepší nápad: Využijeme Hongkong a půjdeme na Číňany, ale jen my dva. Co tomu říkáte?“

  „Trefil jste do černého – láká mě to tam. Ale když si plácneme, nechci se o tenhle bonbonek dělit s někým dalším, rozumíte mi?“

  „Rozumím, Charlesi; ten žluťoučký diamant si vybrousíme jenom pro sebe.“

  „Přesně tak, miliarda chudáků se chce mít dobře, a my jim ke štěstí pomůžeme. Počítám, že se tam pohrnou peníze odevšad.“

  „A kde jsou prachy, tam se rozhoduje o světě.“

  „Proto musíme být u toho.“

  „Charlesi, vy Angličané Hongkong znáte a ještě chvilku bude váš. My zase máme kontakty na soudruhy z Číny.“

  „Arkadiji, o tom jste nikdy nemluvil. Pokud vím, vaše vláda je s nimi na kordy třicet let.“

  „Už to není tak horké. Ty nesmyslné rozbroje, kdo je lepším vykladačem Marxe a Lenina, jsou pryč. Co vzal opratě do ruky soudruh Deng, je to mnohem lepší.“

  „Máte pravdu, na program Práce pro tři sta milionů jsem upozorňoval naši vládu, hned jak se Deng dohodl s Washingtonem. Ale my do toho s Američany nešli. Dodnes nechápu proč. A vy skutečně máte kontakt na jeho lidi? To je klíčové, jinak jsme bez šance. A pokud ano, jak by to probíhalo? My dva se dohodneme, ale přibrat Číňana se mi nechce.“

  „Charlesi, dobře poslouchejte,“ ztiší hlas, že jej Gregor sotva slyší. „Když byl Deng za kulturní revoluce v nemilosti, nezapomněli jsme na něj. Profesor Kokoškin, náš významný biolog, občas jezdíval na Bajkal. Základnu měl v Ulan-Ude, a tam se setkával s čínskými soudruhy.“

  „‚Biolog‘? A čím se v těch končinách zabýval?“

  „Dělal výzkum mamutů. Víte přece, že u nás občas najdeme pozůstatky jejich zmrzlých těl. A jedno našel právě Kokoškinův sovětsko-čínský tým.“

  „Aha, a tenhle profesor nás dostane k Dengovým lidem?“

  „Charlesi, Kokoškin nebyl jen biolog, ale také naše vysunuté tykadlo. Důležité je, že několik jeho čínských přátel dnes patří k nejbližším spolupracovníkům soudruha Denga.“

  „Aha, tak je to. Jenže, kde seženeme Kokoškina?“

  „Velectěný příteli,“ Arkadij Ivanov se dobrácky usměje, „profesor je tchán mé sestry.“

  „Výborně, Arkadiji, to by mohlo klapnout!“

  „Tak co, půjdeme do toho společně?“

  „Když nad tím přemýšlím – ruské suroviny, naše technologie, vaše kontakty, naše peníze –, řekl bych, Arkadiji, no, říkám: ano. Pojmenujeme to ‚London–Moscow–Hongkong, First Euroasia Capital Corporation‘. Ale musí to být perfektně připraveno. V Anglii nejsme zvyklí na žádné levárny.“

  „Charlesi, my hrajeme vždy fair play.“

  „To ukáže čas, ale vám bych věřil.“

  „Charlesi, první krok je rezignace na funkce v této komisi.“

  „Souhlasím, Arkadiji. Viděl bych to do konce roku. Máte za sebe někoho?“

  „A vy, Charlesi? Doporučíte George?“

  „Ne, můj syn zůstane nadále řadovým členem komise, ale adepta vyhlédnutého mám. Jenom to s ním musím probrat. A kdo nahradí vás? Někdo z vašich zástupců?“

  „To nepůjde. Gennadije poslali jako tajemníka k vojenskému okruhu na Sibiř a Jegor se stal obchodním atašé v Praze.“

  „‚Jegor‘? Malý otylý špion, který se opil u nás na Pelhamu?“

  „Charlesi, není to špatný člověk a dovede máknout. Mezek, nosič, domestik. Jenom musí mít nad sebou bič. Asi jste si všiml, že u nás tyhle dříče využíváme na černou práci.“

  „Ano, jistě, ale proč je v Praze?“

  „My se nechceme Československa vzdát, a proto máme na ambasádě různé typy lidí. Ale jsem vám dlužen odpověď. Navrhnu za sebe Valerije Kokoškina, profesorova vnuka a mého synovce. Sám víte, že mládí přináší nadšení a plodí neotřelé myšlenky, a ty potřebujeme jako sůl.“

  „Skvělá volba, gratuluji, Arkadiji! A teď můžeme pustit do místnosti ostatní.“

Za půlhodiny oficiálně zahájili Charles Gregor a Arkadij Ivanov deváté pracovní zasedání Britsko-sovětské komise pro hospodářské styky.

(pokračování za tři týdny)