Umí to Gregorovic děvče taky máknout?

24. 08. 2019 16:59:59
Ta je hezká, tamta chytrá. Schválně, která z nich líp dělá. Jenže co když je ta hezká také chytrá. Zaručí tohle spojení, že se čelem postaví k dílu a vyvrátí roky omílaný punčoškový blud? Není nic snazšího než se o tom přesvědčit.

Kapitola sedmnáctá

Z rytířské tvrze k císařovně Sissi

(Miláček Anglie 17.1.)

Když se paní Štýrská v týdnu dověděla, že Patricie zůstala v Praze, poprosila Jana, aby ji znovu pozval. Sama navrhla páteční odpoledne. Dívka přání vyhověla a ve smluvený čas dorazila do jejich žižkovského bytu. Bavili se o všem možném. Řeč přišla na Janova otce. Paní Alena se pochlubila, že se zabýval historií rodu Štýrských a měl v plánu napsat knihu. Jestli chce Patricie vidět něco z jeho práce, ráda jí to ukáže. Jan donesl velkou krabici se spoustou popsaných listů. Patricie si všimla, že na pečlivě očíslovaných stránkách je mnoho podtržených jmen. Nepochybně jde o předky rodiny Štýrských.

Vzpomněla si na dědečka a jeho kreslené rodokmeny. Požádala o tužku, fixy a velkou čtvrtku. Během půl hodiny vytvořila košatý strom duncanovského rodu. Jednou z hlavních větví jsou Gregorovi. Na jejím konci načrtla dva lístečky a vepsala do nich „Ben a Jiřinka Preussových“. Kresba paní Štýrskou nadchla. Pat se nabídla, že to stejné zpracuje pro ně. Jen potřebuje dostatek materiálů. Zeptá se, zda je v krabici všechno. Jan si vzpomene, že se otec párkrát zmínil o listinách schovaných na tvrzi. Matka přikyvuje a dodá, že to ukryl záměrně. To slyším prvně, pomyslí si Jan. Pak prohodí, že by tam mohli zítra zajet. Pat souhlasí a tajně doufá, že objeví písemnosti, které na tvrzi odložil docent Štýrský. Možná skrývají velké překvapení. Proč by je jinak schovával?

Sobota druhého prosince. Taxík s Janem a Patricií míří na Vysočinu. Někde na půli cesty mezi Kunžakem a Slavonicemi mají Štýrští rodinné sídlo.

„Podle otce tam kdysi stál královský dvorec, který na konci šestnáctého století přešel pod Zbyška Štýrského, prvního z rodu. Syn Kryštof a vnuk Heřman přestavěli dřevěné obydlí na menší kamennou tvrz. Pozdější generace ji začlenily do vzmáhajícího se velkostatku. Přišel Vítězný únor a pozemky nám zabavili. Kupodivu nám nechali budovy, ale ty začaly chátrat. Na opravu nebo aspoň údržbu jsme neměli peníze. Před čtyřmi roky koupil Lexa od mamky půlku polorozbořené usedlosti, ale to už jsem ti říkal.“

„To je skvělé, Jane. Vždyť máte bohatší historii než Duncanové.“

„Patricie, takhle to prezentoval otec. Chtěl o tom napsat knihu. Jenže nikdo neví, zda to měla být faktografie nebo historický román. Nejspíš máme šlechtické předky, snad nějaké drobné zemany – ale kde to mám zjistit, když je táta po smrti? Opravdových rodů, jako jste vy, je v Čechách sotva dvacet. Hrady a zámky jsou státní. Tituly dávno zrušili. Tahle tradice se u nás nedrží, protože lidé nemají rádi šlechtu. K tomu hodně rodů pochází z Německa, Rakouska nebo Itálie. Já žádný významný český rod, který by nám tu mohl vládnout, neznám. Posledním královským byli Přemyslovci, a ti vymřeli po meči v roce třináct set šest. To jsme se učili v dějepisu,“ řekne a trpce se usměje.

„Jendo, mrkneme na to a zítra se dovíš, jestli měl tatínek pravdu. Souhlasíš?“

Představa, že je bůhví kolikátý zeman, ho nijak nenadchla, ale převážila možnost strávit další dny s neobyčejnou dívkou. Proto s nápadem, aby na tvrzi celý víkend pátrali, souhlasil. Po dvou hodinách dojeli na místo. Patricie si všimla, že se mladý taxikář podobá Janovi. Vysoký, s dlouhými tmavými vlasy a šviháckým knírkem. Nechal jim navštívenku, ať si ho zase objednají. Patricie mu na oplátku dala svou.

Jan nelhal, když se před Pat zmínil, že tvrz je velké staveniště. Zrekonstruovaná část připomíná útulný zámecký hotýlek. Druhá půlka je rozpadlá ruina. Tu chce Lexa opravit do deseti let. Na jaře prohlásil, že režim padne do konce století a on se tu v roce dva tisíce usadí jako rentiér. S mamkou se mu vysmáli – dnes by na něj vsadili. Jenže, měli by na koho? Lexa je už druhý týden neznámo kde.

Tvrz spolykala hodně strýcových peněz. Proto se v dubnu domluvil s panem a paní Málkovými, aby mu hlídali rozestavěný objekt. Správcovský byt je opravený, a tak zde mohou bydlet celý rok. Čerstvé důchodce doporučil mladší bratr Málka, elitní detektiv z pražské kriminálky. Ten už jednou Lexovi pomohl. Před pár lety během tří dnů objasnil úkladnou vraždu cizího diplomata a jeho slovenské milenky v Karlových Varech. Manželé se jako hlídači osvědčili, a proto pomáhají i jinak. Málek býval mistrem na stavbě a pro Lexu kontroluje, zda objednaní zedníci poctivě pracují. Málková se zase činí jako děvečka pro všechno: vaří, pere, žehlí, uklízí, chová čtyři králíky a k tomu hejno slepic.

Přivítá je štěkot psa. Za okamžik se otevřou velká vrata. Málkovi zvou mladý pár dovnitř. O návštěvě se dověděli včera, zrovna když poslouchali v televizi zprávy. Ještě že tady mají telefon. O strýcových konexích svědčí fakt, že mu sem zavedli nedávno linku. V blízké vesnici na ni čekají roky. „Domácí“, jak Jenda říká Málkové, lítá jako čamrda. Když slyšela od paní Aleny, že má přijet pravá lady z Londýna, gruntovala celou noc. Skoro se nevyspala a od rána vyvařuje. Návštěva přijde vhod i Málkovi.

„Pane Jenda, pokud to schválíte, můžeme prubnout nový krb. Pan Lexa nedávno sliboval, že sem přijede a zkusíme to. Neozval se mi dva týdny, a já nevím co s tím. A kde vůbec je, smím-li se zeptat?“

„Nebojte, strýc je v cizině. Pokud budete cokoliv potřebovat, volejte k nám domů: máma nebo já to s vámi vyřídíme. A ten krb zkusíme. Rád ho předvedu Patricii. Mají je u nich v oblibě, tak ať vidí, že se na tohle zmůžeme i my. Pane Málku, spoléhám na vás.“

„Pane Jenda, hned jdu nosit dřevo a po obědě vám ve velkém pokoji zatopím. Večer přidám do kamen i v ložnici. Jestli mohu poradit, navlečte se do svetrů, vy i lady. Je tam zima a bude trvat, než krb zabere. Na celé tvrzi topíme jen v kuchyni dole.“

Po poledni si dopřáli vycházku. Cestou dívka nadhodila, jak si představuje dnešní práci. Nebyl překvapen, když mu řekla, že všechno podstatné si udělá sama. Od něj očekává pouze občasnou výpomoc. Spát půjdou, až úkol dokončí. Její odhad? – Maximálně půlnoc. Relaxovat mohou zítra. Snad ví, že každou neděli považuje za den klidu. Pobaveně jí naslouchá, ale nic nenamítá.

Začali ve čtyři odpoledne, když se začalo stmívat. Jan pozoruje, jak se Patricie ponořila do práce. Rychle bere do ruky jeden list za druhým. Soustředěně je pročítá. Každou chvilku si udělá poznámku. Některé papíry dává na podlahu, jiné zpět do krabice. A také začne cosi zakreslovat na velikánský arch, který vzali s sebou. Zapochybuje, zda Pat vydrží vražedné tempo do půlnoci. Před chvílí avizovala, že do té doby vše stihnou.

„Jendo, jde to samo. Tvůj tatínek dokumenty hezky roztřídil, ale tohle mi musíš vysvětlit. Nevím, co znamená ‚konšel‘. Tady, vidíš, ‚konšel Bartholomeus Styrsky‘.“

Je po deváté večer. Už dávno snědli večeři, kterou jim přinesla domácí. Málek zase hodinu co hodinu chodí přikládat do krbu. Také připravil putnu uhlí pro kamna v ložnici. Všiml si, že se koberec ve velkém sále zaplnil odloženými papíry. Jako bychom tu měli začít malovat? pomyslí si.

„Pane Jenda, nechci být nezdvořilý, ale dokdy budete vzhůru?“

„Klidně až do rána, pane Málku,“ přispěchá Pat se svojí odpovědí.

Jan zaraženě mlčí. Vždyť říkala, že skončí o půlnoci.

„A mám chodit dál přikládat?“

„Po druhé v noci už ne. To bude přikládat Jenda sám,“ zavelí Pat.

„Pane Málku, jděte si lehnout, já se o to postarám,“ ozve se Jan.

„Jendo, vážně zvládneš přikládat a k tomu mi pomáhat? Jestli ne, zavolej Málka zpět do služby,“ řekne po chvilce Pat. A aniž by se na něj podívala, pokračuje svižně v práci.

„Pat, tímhle chceš vážně strávit celou noc?“

„Ano, chci to mít hotové, než se rozední. V neděli slušný člověk nepracuje, říkala jsem ti to. A promiň, že to nejde tak rychle.“

Někdy po půl třetí si Jan všimne, že Patricie bere do ruky poslední list z krabice. Přečte si ho a udělá ještě jednu poznámku v rodokmenu. Ten se od doby, kdy začala, slušně rozrostl.

„Pat, je fajn, že si to zvládla a my tu nebudeme strašit do rána.“

„Radši sem pojď. Potřebuju ti něco ukázat.“

„Vážně, moc hezké. Deset hodin práce – a mám před sebou historii našeho rodu.“

„Není celá. Nevidíš ta bílá místa? Tady, tady, tady.“

„No, vidím, ale co s tím? Všechny papíry jsme přečetli.“

„Máš pravdu, ale s maminkou jste říkali, že váš táta něco na tvrzi schoval. Když se podívám do jeho poznámek, tak si to myslím také. Vidíš ty časté odkazy na vídeňský archiv? Z toho obavy nemám – pomůže nám genealog Jackell. Zajímavější jsou tyhle zkratky. Našla jsem jich deset, třeba tady ‚R11/Alp‘, tady ‚R18/Hab‘... Papíry s nimi jsem dala stranou. Co to může znamenat?“

„Možná to jsou šifry, nevím. Táta na tom pracoval sám, dělal to po večerech, nikoho k tomu nepustil. Je v tom patnáct let práce.“

„Jane, co bylo v téhle místnosti, než jste ji opravili?“

„Sloužila jako sklad. Měli jsme tu: nábytek, koberce, obrazy, sklo, lustry a tak. Pamatuju, že táta někdy seděl u tohohle stolu. Před sebou měl spoustu dokumentů. To si vybavuju.“

„Ty velké skříně plné knih tu byly také?“

„Byly, ale stály jinde. Když Lexa začal s výměnou podlah, všechno se vyneslo pryč.“

„Dělalo se něco s knihami? Vsadím se, že jsou srovnané podle promyšleného systému. Nejenom podle velikosti, ale i stáří, jazyka, zaměření,“ řekne Pat a prohlíží si s úctou vzácné tisky, uložené v masivních prosklených skříních.

„Patricie, já jenom vím, že si Lexa pozval budějovického kastelána, a ten mluvil jako ty. Chválil tátu, jak perfektně dbal o knihovnu.“

Pat si náhle všimne malých kovových štítků, zapuštěných do jednotlivých polic. Zrovna stojí u R23, nad ní je R24, pak R25.

„Jendo, tady – no tak, rychle sem. Vidíš ty značky? Německy je police ‚regal‘, že jo?“

„Ano, je to ‚regal‘. Pat, tyhle značky přece byly v tátových dokumentech.“

Vrátí se pro list s poznámkou R11/Alp. Za chvíli stojí s Patricií před poličkou s číslem jedenáct. V dlouhém regálu je asi stovka knih. Co s tím?

„Pat, vsadím se, že je tady souvislost. Nejspíš je něco v knihách, co jsou na polici. Ale přece nemůžeme prohledávat všechny?!“

Pak zahlédne, jak dívka chvatně vyndává útlé německy psané dílko. Uvnitř je hustě popsaná listina.

„Jendo, přišla jsem na to! Ten nadpis, vidíš ho? No přece ‚Alpské šlechtické rody‘, to je ta značka R11/Alp. A do knížky váš táta schoval chybějící doklad.“

„Pat, rychle, zkusíme další. Co to bylo? Už to vidím, R18/Hab.“

Přesunou se ke knihovně, ve které najdou štítek osmnáct. Spěšně čtou tituly knih. Najednou oba sáhnou po jedné z nich. Patriciina ruka byla rychlejší. Janova skončila na ní. Spolu drží objemný spis.

„Jendo, to je to, co hledáme. ‚Habsburkové v Českých zemích‘,“ přečte název na hřbetě knihy.

Otevře ji. I tady je dokument psaný rukou pana Štýrského. Začnou se smát. Teď ví, že získat zbývající materiály bude snadné. Za chvíli má Patricie před sebou deset listů, po kterých pátrali. Začíná jim být jasné, proč je Janův otec skrýval. Všude se objevuje jméno Sturm nebo Krumpholz, a to už od 17. století. Kdo ale byli ti Sturmové a kdo Krumpholzové?

Vícekrát je uvedeno, že mají vazby na Rakousko. Dva Sturmové byli hrabaty. Graf Joachim Sturm v sedmnáctém století, Graf Maxmilian Sturm o sto let později. Nějaký Kurt Krumpholz, velkoobchodník se zemědělským nářadím z Gmündu, měl být poslancem vídeňského říšského sněmu. Do bílých míst na rodokmenu pasují oba Sturmové, ale proč zrovna oni? A proč ne podnikatel Krumpholz? Pat si uvědomuje, že další informace na tvrzi nesežene.

Vyčerpaný Jan se ztěžka posadí do křesla. Patricie jde k oknu a dívá se do potemnělé krajiny. Také na ni dolehla únava. V místnosti je několik minut úplné ticho, než se sama ozve.

„Jendo, mrzí mě, že to není kompletní, ale Jackell pátrání dokončí. Zajede do Vídně, má tam svoje kontakty. Určitě zjistí další informace o rodech Sturmů a Krumpholzů. Třeba to jsou vaši vzdálení příbuzní.“

Neodpovídá jí. Dojde k němu a usměje se. Jan usnul. Jen tak, rozvalený v křesle s pojednáním o Habsburcích na klíně. Hlasitě oddechuje, dlouhé vlasy mu padají přes obličej. Patricie vezme knihu a položí ji na stůl. Opatrně ho přikryje tlustou dekou, kterou pro ně připravila domácí.

„Sire Johne, můžete být na svůj rodokmen hrdý. Mít takový v Anglii, jste vážený muž,“ zašeptá a políbí ho na tvář. Pak zhasne. Nejde do vyhřáté ložnice. Jen posune svoje křeslo co nejblíže chlapci, do kterého se zamilovala. Tiše se posadí. Přehodí přes sebe druhou deku. Zachumlaná do teplé přikrývky pozoruje plamínek v krbu, jak slabě ozařuje místnost. Brzy přemůže spánek i ji. V přízemí pod nimi se právě probudila Málková, v půl páté ráno, jak je jejím zvykem.

Spali až do oběda. To dobře věděl Málek, který šel dvakrát přiložit polínko do krbu. Vždy když míjel Patricii, byl potichu jako myška. Také se manželce svěřil: „Mámo, lady Pat mi připadá přísná, i když spí. Je na ní poznat, že je zvyklá komandovat lidi.“

„Táto, nedupej po schodech, v pokoji našlapuj na špičky a opatrně přikládej do krbu. Potom ji nevzbudíš a ona tě nebude moct komandovat,“ poradila paní domácí.

K ničemu takovému nedošlo. Patricie se probrala do mrazivé neděle v báječné náladě. Po celý den byla samý úsměv. Dokonce zašla dolů za Málkovou, aby pochválila výtečný oběd. A co víc, mladí neodjeli, jak měli v plánu, ale zůstali další dva dny. Volné chvíle trávili procházkami po okolí. Osamělá zimní krajina v ní vyvolala vzpomínky na zádumčivý Yorkshire, který zná z četných návštěv strýcova panství. V pondělí dokončila práci na rodokmenu Štýrských.

„Jendo, dej ho mamince na památku. Kopii odvezu do Londýna. Zařídím doplnění bílých míst a zašlu kompletní verzi. Víš, pořád mi vrtá hlavou, proč váš tatínek schovával listiny se jmény těch rodin. Slibuji, že zjistím, co jsou zač ti tajemní Sturmové.“

„Vůbec nevím, co na to říct. Je fantastické seznámit se takto se svými předky a představovat si, jak vypadali nebo jak žili na téhle tvrzi. Sturmové? Krumpholzové? Nic mi to neříká; ale otec musel mít důvod, když ukryl dokumenty tady. Pat, musím ti poděkovat. Na tohle bych si nikdy netroufl. Jsi nejúžasnější děvče na světě!“

Do Prahy se vrátili v úterý.

(pokračování za tři týdny)

Autor: Luboš Vermach | sobota 24.8.2019 16:59 | karma článku: 23.75 | přečteno: 1196x

Další články blogera

Luboš Vermach

Tak takoví Češi nám tady kradou

Povzdechne si mnohý vídeňský obchodník, když zjistí, že mu něco chybí a zároveň si vzpomene, že krám navštívil mladík hovořící povědomou hatmatilkou. Přesně to se stalo jednou před Vánoci v tamním vyhlášeném zlatnictví.

14.9.2019 v 16:59 | Karma článku: 23.09 | Přečteno: 1695 |

Luboš Vermach

Dělník revoluce a jeho utrápené chvilky pro demokracii

Revoluce požírá své děti. Je tudíž správné zeptat se, zda má smysl bojovat za novou kvalitu demokracie, když plody často sklízí někdo jiný. Na otázku mezi užitečností a marností tohoto zápasu si musí odpovědět každý sám.

3.8.2019 v 16:59 | Karma článku: 23.50 | Přečteno: 685 |

Luboš Vermach

Jak se slečna Gregorová postavila mladýmu Kokotkovi

Pro hezké děvče je nemilé, když ji nahání chlápek, z něhož má strach. O to sladší je pocit, když si může říci, že se mu ubránila. Co ubránila, dokonce ho vytrestala. Jenže Kokotek junior si takovou potupu nechce nechat líbit.

13.7.2019 v 16:59 | Karma článku: 23.78 | Přečteno: 1296 |

Další články z rubriky Poezie a próza

Miroslav Pavlíček

Cena peněz

„Někdy se peníze dostanou k tomu, kdo... ne, že by si je nezasloužil, naopak zaslouží si je vrchovatě, ale prostě... tak nějak si s nimi neví rady. Je z toho spíš zmatený...“

21.9.2019 v 19:39 | Karma článku: 11.52 | Přečteno: 219 | Diskuse

Martin Hatala

Závodník

Jezdíte autem tak jako já nejraději svižně? Pak vás musím zarmoutit. Pravdivé povídání je o neklidném courání za pomalým autem, které vám otevře oči. Že přes prvotní černobílé vidění se dostanete k poznání mnohem vyššímu.

21.9.2019 v 14:13 | Karma článku: 37.10 | Přečteno: 4291 | Diskuse

Vladimír T. Gottwald

„Majitelům pravdy“

Villonská balada (také francouzská balada) je poetickou formou, rozvinutou v období renesance, v češtině někdy nazývanou podle svého nejznámějšího autora Françoise Villona.

20.9.2019 v 19:35 | Karma článku: 28.15 | Přečteno: 594 | Diskuse

Dita Jarošová

Sloni vycházejí z pralesa... /povídka/

Slon se svým slůnětem se stal nechtíc svědkem doby, doby plné zvratů, nadějí, zklamaných nadějí, radovánek i lidských dramat... Zaujímal polohu statisty, vstřebával ovšem každou událost, která kolem něho jeho džunglí přešla.

18.9.2019 v 17:33 | Karma článku: 8.66 | Přečteno: 126 | Diskuse

Zdeněk Pokorný

Opravdu to chceme ?

Jsem rád ,že jsme členy EU ,že i u nás začala demokracie a udělám vše proto ,aby tomu zůstalo .A i když mi je smutno ,že společnost rozdělena ,že poslouchá populisty.

18.9.2019 v 9:16 | Karma článku: 7.22 | Přečteno: 591 | Diskuse
Počet článků 51 Celková karma 23.45 Průměrná čtenost 704

Ekonom, účetní, dělňas, skladník, zástupce ředitelky, fotbalista a dopisovatel. Tak za tohle všechno jsem  dostával peníze. Dnes jsem spokojený a skromný rentiér, proto se mohu věnovat tomu, co mě baví. Třeba vyprávět  příběhy o lidech, které jste určitě někde potkali. Pokud nevěříte, mrkněte na můj blog. Chcete-li vědět více o této "everlasting story", neváhejte a pište na machvr@seznam.cz

 

Hezký den všem přeje V .R. Mach

Najdete na iDNES.cz