Jak mu vejložky načmáraly na záda dva zkřížený meče

18. 05. 2019 16:59:58
Přijela po roce za příbuznými do Čech. Věděla, že společnost je v pohybu, ale netušila, že předešlý den policajti zmlátili dav mladých lidí. Mezi nimi i jejího bratrance. Ocitla se na začátku velké listopadové sametové revoluce.


Kapitola šestnáctá

Zamilovaná a sametová

(Miláček Anglie 16.1.)

V sobotu osmnáctého listopadu hodinu před polednem přiletěla mladá Angličanka do Prahy. Přivítal ji čerstvě napadaný sníh, který pokryl vše okolo. Přesto má Pat dojem, že se ocitla na nejsmutnějším místě na světě. Na letišti čeká vysoký muž, kterého zná z loňska.

„Lady Patricie, vítejte v Československu. Tamhle stojí vůz, který vás zaveze do Plzně za doktorem Preussem. V pondělí se pro vás vrátíme a pojedeme do malostranské vily, kde jste bydlela minulý rok.“

Pat si Alexe zaraženě prohlíží. Kabát, sako, kalhoty, šála, klobouk, každý kousek z jeho oblečení je zbarven hodně došeda. Stejnou barvu, jen v jiných odstínech, tady vidí na každém kroku. Ten styl je k uzoufání, napadne ji. Tísnivého pocitu se nezbaví, ani když přijedou do Plzně. Před vlakovým nádražím stojí Norbert Preuss. Vedle něj se nedočkavě rozhlíží Jiřinka. Konečně zahlédne sestřenici vystupovat z auta, které zastavilo pár metrů od nich. Pat rychle přesedne k Preussovým. Dnes se ale v Černicích žádná sláva konat nebude. Je to výslovné přání pana Gregora. Preussům to nevadí, alespoň mají vzácného hosta jen pro sebe.

Pat se dovídá, že atmosféra v Čechách houstne. Letní pražské demonstrace rozehnala policie. V září sem začaly proudit tisíce východních Němců. Týdny přežívali v parku na velvyslanectví, pak je pustili do Bavorska. V sousedním Maďarsku a Polsku už nechtěné soudruhy nahradili důvěryhodnějšími lidmi. Češi a Slováci stále čekají na někoho, kdo jim řekne: „Teď do toho jdeme – ale všichni, jinak to nemá cenu.“

Ráno ve zprávách oznámí, že včera v Praze policie zabezpečovala pořádek. O tom, že úmyslně odklonila jednu část průvodu do centra města, se ještě nevědělo. Důvod byl jednoduchý: V okolí Národní třídy zasahovalo komando, které akci vyřešilo po svém. Cvičení muži s přilbami na hlavách se vrhli na překvapené studenty a ztloukli je obušky. V ulicích bylo slyšet nářek, přerušovaný tupými povely z megafonů. Nikdo v té chvíli netušil, že brutální masakr spustí sled událostí, které po dlouhých letech změní poměry v zemi.

Ben se vrátil domů chvíli po tom, co přivezli Pat. Místo pozdravu mezi dveřmi zahřímá: „Nějakej blbec s bílou helmou si mě našel a přetáhl půlmetrovým peškem. Když se blížil druhej, zdrhnul jsem, ale schytal jsem to v průchodu od dalších. Jsem srab, že jsem utekl pryč, ale fakt to jinak nešlo. Ti idioti se zbláznili – řezali do nás jako pominutí. Oddechl jsem si až na koleji a jel raději dneska.“

Ukáže šrámy na zádech. Vypadají jako dva zkřížené meče. Během večera hlásí „Svobodka“, že v Praze byly desítky zraněných a jeden mrtvý!

V neděli ráno má Ben telefon. Několik minut s někým vzrušeně hovoří o tom, co se stalo. Pak naznačí Jiřině, aby došla pro Patricii. Ta se za chvíli objeví a přistoupí k aparátu.

„Tady je Patricie Gregorová.“

„Patricie, tady Jan; rád tě slyším, opravdu. Skvělá zpráva, že jsi přijela teď, když se u nás začíná něco dít.“

„Taky tě ráda slyším, Jane. Je hezké, že sis na mě vzpomněl.“

„Pat, viď, že se zastavíš na pár dnů v Praze?“

„Zítra tam jedu s Benem, ale to asi víš,“ řekne a usměje se. Opodál stojící Jiřinka si oddechne. Ona spunktovala tenhle hovor.

„A, Pat, mohli bychom se...,“ na okamžik se odmlčí, „mohli bychom se vidět?“

„Když o to stojíš, proč ne? Ale já to v Praze neznám.“

„Domluvím to přes Bena, nevadí to?“

„Vůbec ne, Jendo.“

Ben si od ní bere telefon a znovu hovoří s kamarádem. Poprvé zaslechne od Sira slovo „revoluce“, ale nejenom to. Štýrský mluví tak přesvědčivě, že nakazí optimismem i jeho. Po páteční nakládačce potřeboval slyšet přesně tyhle věty. Sejdou se v Praze co nejdříve. Ano, i s Patricií. Ben položí sluchátko a otočí se k sestřenici.

„Nevadí ti, že jsme mu s Jiřkou vyzradili, že přijedeš? Je jediný, kdo o tom ví.“

„Bene, jsem ráda, že jste to řekli právě jemu.“

Úterý dvacátého prvního listopadu večer. V hospodě U Salvátora je plno. Tenhle stav trvá od pátku. Hosté se překřikují, chvílemi není slyšet vlastního slova. Pan Margolius kmitá mezi stoly ostošest. Nestíhá, a tak mu vypomáhá Dominik, syn kuchařky Mesárošové. Je pár měsíců po vyučení, ale za pípou si počíná jako mazák. Vpředu v lokále sedí ti starší. Spíše než nadšení jsou ostražití. Před hodinou se ale nasmáli, když Margolius vyháněl Emila. Blázen z Podolí mu vnucoval kufr prošlých ruských dutinek a několik pasteveckých klobouků. Dušoval se, že je dostal od chlápka, co přijel z montáže v Mongolsku.

Vzadu v salonku je živo od jedenácti, kdy hostinský otevřel. Tísní se tu čtyřicet mladých lidí. Neustále o něčem diskutují, skupinky přicházejí a odcházejí. V rohu místnosti mají u tří sražených stolů svůj provizorní štáb. Tady se sbíhají nejnovější informace, odtud proudí povely, co dělat dál. Jedno ale mají ti vpředu a vzadu společné: nejdou proti sobě, jak se tu donedávna stávalo. Jenom jsou štamgasti z výčepu opatrnější. Dávají pozor, aby třeba vedle hospody nezastavil tank, ze kterého vystoupí po pivu lačnící vojáci z Uralu. Na mou duši, tuhle šílenost u Salvátora v osmašedesátém zažili.

„Kluci, mrkejte, kdo přišel – naše Libby. Tak jak, svazačko? Co říká soudruh fotřík?“

„Hele, Bene, toho mám na háku, jako všechny komouše. Teď mám jiný starosti, takže mě tvoje ubohý narážky nemůžou rozházet.“

„Jaký jiný starosti můžeš mít zrovna ty? No pochlub se, kočko!“

„Jsem na fakultě ve stávkovým výboru, dacane jeden. Vy ekonomové ani nevíte, že něco takovýho existuje. Víš, co jste? – Starý struktury.“

„Od tebe to sedí, Libby. Fotra máš v ÚV, a najednou jsi revolucionářka.“

„No a co, Bene? Za svoje rodiče přece nemůžu. Ano, táta je straník, ale já jsem byla odjakživa jeho velký kritik. Normální dialektika, to tě neučili?“

U dveří se objevily tři dívky s kulichy na hlavách. Je tu tak zahuleno, že je Ben sotva pozná.

„Bene, co je to za holky? Ta malá je tvoje Eva, ale kdo jsou ty dvě?“ reaguje Libby.

Ben se podívá na hodinky. Je osm, čekal je dřív. Obrátí se na kamarády: „Ďurko, dones další židle. Díky. Kluci, udělejte tu místo. Jó, je to pro holky, co přišly.“

„Radko, nevíš, kdo to je? A ty, Emmo? Ty je přece musíš znát,“ zašeptá Libby.

Příchozí odkládají na věšák bundy, čepice, šály. Otočí se k davu. Vysoká černovláska si rozpustí cop svázaný v gumičce. Totéž udělá bruneta. Salonek se ztiší. Je slyšet jen vrčivý zvuk hospodského větráku.

„Lidi, klídek, nepřišly hvězdy od filmu. Tohle je moje ségra Jiřina, tohle londýnská sestřenice Patricie a Evu znáte.“ Po Benových slovech se opět rozproudí debata.

„Tak to je ta Londýňanka, jak o ní Sir básnil,“ zašklebí se Libby na Hadicu. Ta nic neříká, jenom po očku sleduje Evu. Největší rozruch však vyvolala neznámá cizinka.

„Náhodou, je moc hezká. Nevím jak na vás, ale na mě působí sympaticky. A ty nádherný vlasy jí závidím,“ ozve se nazrzlá loutkářka Pepa.

„Máš pravdu, od pohledu fajn holka. A slyšíte, jak hezky mluví česky?“ doplní ji výpravčí Míla.

„Já nevím, mně to přijde divný: Angličanka, která mluví česky a je teď v Praze,“ oponuje Libby.

„Mně zase přijde sympatická Benova sestra. S tou bych si rozuměla,“ špitne Hadica.

„Radko, to říkáš jenom proto, že se ti Ben líbí. No, alespoň vidíš, s kým ten pacholek chodí. Ne s tebou, ale s mrňavou Evou,“ uzemní ji Libby. Hadica po jejích slovech prchne na záchod.

„Libby, proč jí to děláš? To nevíš, že je do Bena pořád blbá?“

„Emmo, tuhle pravdu snad unese. Je přece dospělá ženská, a ne dítě ze školky.“

„To neříkám, ale –“ Zarazí se, neboť se k nim blíží Benova děvčata. „Ahoj Evi, dlouho jsme se neviděly, co? Naposledy dneska dopoledne na shromáždění ve škole.“

„No jo, Emmo, tam to bylo. Hele, tohle je Jiřka, tohle je Pat, ale to už vlastně Ben říkal.“

Vzápětí si začne deset ženských podávat ruce a ty odvážnější se dotykem tváře políbí. Další hodinku stráví řečmi o šatech, účesech, kosmetice, malování, prostě o módě obecně. Tím spíše, když agilní Jiřinka přinutí sestřenici rozpovídat se o značkách, které používá, jaké střihy zrovna frčí ve světě a kam chodí v Londýně nakupovat. Kroužek mladých dam načas odloží revoluci do starého šatníku. Během debaty si Libby všimne, že Ben vstal ze židle. Vydá se za ním a dostihne ho před záchodky.

„Bene, tvoje sestřenice je fantastická a ségra taky. Musíš mě s nimi víc seznámit. A nezlob se na mě za to špičkování před chvílí. Vždyť vím, že tátovi říkáte ‚soudruh Rudoch Eusebiovič‘...“

„Libby, a taky ‚Bojar Brežněvovec Vlezdoprdelovič‘,“ skočí jí do řeči.

„Vidíš, já ani neznám všechny jeho přezdívky, ale co s tím mám dělat? To se ho mám zříct nebo hodit do Vltavy? Bene, no tak, poraď mi? Já se chci vážně zapojit do práce OF.“

„Libby, nejlíp uděláš, když zapadneš tamhle,“ ukáže na dveře s obrázkem copaté holčičky sedící na nočníčku.

„Uvidíme, kdo se bude smát naposled, ty nulo!“ vyštěkne výhrůžně a zmizí za označenými dveřmi.

Okolo deváté se ze skupinky děvčat oddělí Patricie. Dojde k Benovi a ukáže na hodinky.

„Já vím, Pat, mě to taky štve. Vydrž ještě chvíli. Slíbil, že –“

Než to dořekne, objeví se v hospodě vysoký mladík. Sundá z hlavy modro-bílou zmijovku, kterou schová v kapse, stejně jako šálu. Vlasy do půli zad nosí pořád, k tomu fešácký knírek. V dlouhém zelenohnědém kabátě, který si za chůze rozepíná, proběhne lokálem. Letmo se pozdraví s Margoliem, mladým Dominikem a několika štamgasty. Zubící se Mesárošové pošle polibek a příslib velké griotky. Pak vejde do salonku. Přivítá ho bouřlivý aplaus. Kluci mu podávají ruce, děvčata nešetří úsměvy. Do party zavítal její neformální šéf. Říkají mu ‚Sir John‘.

Od léta ho nikdo neviděl. Zmizel po promoci, a nedal o sobě vědět. Byl v Polsku, kde pomáhal na statku v Czenstochowé, pak si užíval v Budapešti. Tam s nějakým Brňákem sbalili dvě medičky z Pomořanska. Poslal Benovi dopis na rozloučenou. Zmínil se o plánu odjet ve čtyřech do Vídně, kde chtěli podat žádost o výjezd do Států. Pár kilometrů před maďarsko-rakouskou hranicí uvěřil instinktům, že se za oceán jednou dostane legálně. Vrátil se do Čech. Ne ale do Prahy, jak čekala maminka. Nastoupil v Havlbrodu na brigádu do lesa. Potřebuje posudek, aby ho vzali do Historického ústavu. To mu poradil Lexa. Prý stačí, když do Vánoc mákne rukama, a on už místo zajistí. V září dostal Ben od svého nejlepšího kámoše pohlednici z Vysočiny. Píše mu, že zůstal. Od té doby jsou v kontaktu.

Sedmnáctého listopadu se od Bena dověděl, že má další den přijet Patricie. Zpráva na něj zapůsobila jako blesk z čistého nebe. Vše umocnily pražské události a telefonát s ní. Rozhodl se rychle. Mistrovi v pondělí nakukal, že ho bolí záda. Půjde k doktorovi a vyleží to u nich na tvrzi, která je z Brodu hodinu cesty. Podmračený lesák ho prokoukl.

„Pane Štýrský, já nejsem žádnej blbec. Vím, že jdete dělat revoluci. Buďte v klidu, brigádníkům zetky nepíšu, ale nechci vás tu už vidět. Hadry a nářadí vraťte fofrem Milušce do skladu. Na posudek zapomeňte a nemyslete si, že zaberete velký peníze, jak jsme vám slíbili. Holej základ to bude a bez prémií. Ty si nárokujte u charty.“

Jan neváhal ani minutu: Do hodiny odevzdal korpulentní skladnici montérky a sekeru. Pak si sbalil věci, vrátil klíč od ubytovny a pospíchal na vlak. Večer dorazil do Prahy. Než se objevil na Žižkově, obešel pár adres. Matce doma řekl, že na něj leze chřipka. Na Vysočinu pojede za dva týdny. Tak se prý domluvili s mistrem. Další půlden střídavě prospal a proležel ve vaně s horkou vodou.

Ještě před týdnem byl přesvědčen, že se s anglickou kráskou už nikdy nesetká. Teď stojí kousek od ní. Probudí v sobě zapomenutý původ zemanského rytíře. Obejme Patricii a dlouze ji políbí. Dívka je tak překvapená, že se nebrání.

„Do Prahy se vrátil romantismus!“ vykřikne Jiřinka. Vzápětí si dá prsty do pusy a hlasitě zapíská. Okolostojící se začnou smát, pak se ale vrací ke svým úkolům. Pochopili, že ti dva chtějí mít chvilku jenom pro sebe. Odvede si ji stranou.

„Promiň, Pat, ale nemohl jsem jinak. Ty ani nevíš, jak moc jsi mi chyběla.“

„Bylo to od tebe hodně troufalé. Víš, že si připadám jako v nějakém Dumasově románu?“

„To jsem nechtěl, vážně ne.“

„Ale mně to opravdu nevadí. A povídej, co děláš? Možná se tady přepisují dějiny. To sis vždycky přál.“

„Jasně že ano. Teď to nesmíme vzdát, ať to stojí, co to stojí.“

„Počítám, že se toho účastníš aktivně a nesedíš někde u televize.“

„Včera jsem byl na jedné adrese a vzali mě. Představ si, dělám přímo pro lidi okolo,“ nakloní se k ní a něco zašeptá.

„Vážně? Slyšela jsem o něm něco doma,“ odpoví tiše a usměje se.

„Patricie, třeba se naskytne možnost a já tě představím.“

„Hele, vy dva, nechte si to cukrování najindy a ty, Sire, pojď říct ostatním, kde ses celou dobu toulal!“ křikne na ně Ben.

„Tak dobře, Bene, ale ať za tím nikdo nehledá dobrodružství. Byl to jen útěk zoufalce, který to tady už nemohl vydržet,“ odpoví a začne vyprávět přátelům svou nedávnou anabázi.

(pokračování za dva týdny)

Autor: Luboš Vermach | sobota 18.5.2019 16:59 | karma článku: 22.46 | přečteno: 564x

Další články blogera

Luboš Vermach

Věřím, že Václav bude jednou náš prezident!

Jak tohle přání nakonec dopadne? To záleží na úhlu pohledu. Pravdou je, že on bude s výsledkem spokojen.

1.6.2019 v 16:59 | Karma článku: 22.73 | Přečteno: 1457 |

Luboš Vermach

Máš trápení? Neváhej a jako ona ochutnej “nyc“

Sednul na tebe splín a ty nevíš co s tím? Na nic nečekej, zabukuj si letenku a vyraz do světa. Přesně tak to udělala mladinká slečna Gregorová a můžu vám říci, že svého rozhodnutí nelitovala. Teda, alespoň ne tehdy.

4.5.2019 v 16:59 | Karma článku: 22.57 | Přečteno: 524 | Diskuse

Luboš Vermach

Jak svět přichází o talenty

Pád z piedestalu slávy někdy nabere rozměru antické tragédie. To se také stalo jedné noci nadanému mladíkovi, kterého lze bez nadsázky zařadit do kategorie tzv. V.I.P. Ale každá ztráta, díkybohu, časem přebolí.

20.4.2019 v 16:59 | Karma článku: 22.98 | Přečteno: 607 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Dita Jarošová

Milý pane Vaňku !

Zdravím od Krkonoš! Jak jste naladěn? Co vaše srdce? Dříve zkrátka byla ta zahrádka, soběstačnost na pořadu dne, člověk, pokud chtěl přežít, lecos si vypěstoval, také vyměnil v naturáliích. Po retru však neprahnu, ani v nejmenším.

16.6.2019 v 14:42 | Karma článku: 12.92 | Přečteno: 535 | Diskuse

Zdeňka Ortová

Třikrát kávu, prosím!

Máte dnes s kým jít na kafe? Jestli ne, tak já vás zvu. A pokud ano, tak nevadí, i tak si ke mně můžete přisednout.

15.6.2019 v 15:24 | Karma článku: 25.42 | Přečteno: 866 | Diskuse

Dita Jarošová

Vrtačka /povídka/

Klíč od svých dveří si každý hlídá jako ostříž, občas se ovšem přihodí, že tato, tak důležitá věc, zůstane ležet na lavičce kdesi na letišti v Ruzyni anebo Václava Havla, jak kdo chce.

14.6.2019 v 22:20 | Karma článku: 11.18 | Přečteno: 206 | Diskuse

Pavla Hermannová

Z deníku učitelky základní školy 11

Člověk může mít naději na klid, ale to je ve školství vždycky ošemetné. Ovšem i v těch nejnepokojnějších dobách mi nějak zázračně bylo jasné, že přes to všecko je ve školství hluboký smysl...

14.6.2019 v 14:57 | Karma článku: 19.64 | Přečteno: 795 | Diskuse

Zbyšek Hlinka

Rozbor básně My chceme motýle

"Oblíbená" školní disciplína "co tím chtěl básník říct" si zaslouží oprášení. Byť já osobně jsem tuto disciplínu dost nesnášel, nyní ji použiju bez rizika, že se mé ohodnocení projeví na vysvědčení nebo na mé odměně za práci.

13.6.2019 v 22:13 | Karma článku: 25.22 | Přečteno: 751 | Diskuse
Počet článků 46 Celková karma 22.69 Průměrná čtenost 651

Ekonom, účetní, dělňas, skladník, zástupce ředitelky, fotbalista a dopisovatel. Tak za tohle všechno jsem  dostával peníze. Dnes jsem spokojený a skromný rentiér, proto se mohu věnovat tomu, co mě baví. Třeba vyprávět  příběhy o lidech, které jste určitě někde potkali. Pokud nevěříte, mrkněte na můj blog. Chcete-li vědět více o této "everlasting story", neváhejte a pište na machvr@seznam.cz

 

Hezký den všem přeje V .R. Mach

Najdete na iDNES.cz