Vypadni odtud, šmejde bonzáckej, my tě tu nechceme

9. 02. 2019 16:59:58
Tak nějak to řekl Bob a měl pravdu. Ono je totiž všech těch práskačů, udavačů, donašečů, anonymů, ale i šmíráků, agentů, voček a tajnejch v každé generaci dost. O tom se koneckonců přesvědčila i naše kamarádka Pé Gé z města El.

Kapitola čtrnáctá - pokračování

Republika Blbíčko

(Miláček Anglie 14.3.)

Jedním z mála, koho Jendova řeč nerozesmála, je pán s ohřívátkem. Sedí bez hnutí a stále sleduje Patricii. Ta přemýšlí, čím vzbudila jeho pozornost. Její úvahy vyřeší stařík sám. Zvedne se a dojde k nim.

„Vážená společnosti, promiňte mi, ale mohu se na něco zeptat této mladé dámy?“

„Jé, pane docente, to jste vy?“ ozve se Ben.

„Příteli, promiňte mi to, ale vy mě znáte?“

„Já jsem Ben, Ben Preuss. Máma je Vlasta, za svobodna Gregorová.“

„To jste vy, Bene? Já bych vás nepoznal – vždyť jste byl nedávno kluk. Maminka, když začínala jako asistentka, vás vodívala na fakultu.“

„Přátelé, dovolte mi, abych vám představil pana docenta Horejska, učí tady na pajďáku historii, je to tak?

„Bene, občas zaskočím, ale málo, velice málo. Už jsem deset let v penzi.“

„To nevadí, ale učil jste tam celý život. Jiřko, ty si na pana docenta nepamatuješ? Máma o něm doma mluvila.“ Dívka pokrčí rameny.

„Co potřebujete, pane docente, na co jste se chtěl zeptat? Nebo víte co, posaďte se sem, vedle mě, já vám donesu vaše pivo i s ohřívátkem. Ono se to hodí. ‚Mladá dáma‘, jak jste ji nazval, uvidí vše zblízka.“

Horejsek si všimne Jiřinky. Neujde mu podoba s dívkou, které před chvílí od stolku pokynul. Mezitím Ben donesl nápoj i se zavěšeným přístrojem. Seniorův zrak střídavě klouže z Jiřky na Pat a zase zpět. Nakonec ukáže prstem na Jiřinku.

„Bene, to je tedy vaše sestra. Vzpomínám si, že Vlasta měla holčičku. Ta slečna vedle ní musí být také z vaší rodiny. Nejsou to sestry, že ne?“ U stolu to zvesela zašumí.

„Pane docente, nejsou to sestry, ale jste blízko. Tohle je naše Jiřinka a zde je Patricie Gregorová, moje vzdálená sestřenice. Její tatínek je bratrancem Vlasty. Přijela se na nás podívat až z Londýna.“

Horejsek si s dívkami podá ruku a způsobně se ukloní. Pak se rozhovoří.

„Počkejte, Bene, možná to nevíte, ale až do války jsem bydlel v Černicích. Já jsem náhodou s historií plzeňských Gregorů obeznámen. Pokud jsem vás pochopil, tak Benjamin Gregor je vaším společným pradědečkem.“

„To my víme, pane docente,“ zareaguje pohotově Jiřka.

„A je vám známo, že kousek odtud vařil pivo pro celou Plzeň? Pan Gregor byl významný pivovarník a vážený měšťan. Lady Patricie, můžete být na něj v Anglii hrdá.“

„Jsem, a moc,“ odpoví s mírnými rozpaky.

Debata zaujala také ostatní hosty, poslouchá i personál. V celé pivnici je nezvyklé ticho. Jen Horejsek pomalu a rozvážně promlouvá k neznámé dívce: „Lady Gregorová, víte, koho mi připomínáte? Vážně ne? Zajeďte do Vídně, do Schönbrunnu a prohlédněte si obrazy od Franze Winterhaltera. Pořád vám to nic neříká? Jste hodně podobná bavorské princezně Sissi, Alžbětě z Wittelsbachů, pozdější rakouské císařovně. Ty obrazy jsem viděl na vlastní oči. Pořád je mám před sebou.“

„To je zvláštní. Moje babička Gregorová byla z Wittelsbachů. Z jiné větve, ale byla od nich.“

„Vždyť to říkám. Ta podoba, to nemůže být náhoda.“

Tentokrát je u stolu ticho: žádný smích, žádné vtípky nebo uštěpačné poznámky. První se vzpamatuje Jiřka. Jako na divadle zvolá: „Pane docente, a co já? Každý říká, že jsme si s Patricií podobné. Tak vám musím Sissi připomínat také. A pokud ne, je to od vás nespravedlivé!“

Ticho je totam. Lidé se zase smějí.

„Jiřinko, vy máte jiné rty, a proto i jiná ústa než vaše příbuzná. A ona má jiné vlasy: černé, hustší a vlnitější. Ale nic si z toho nedělejte. Krásné jste obě,“ praví Horejsek. Vyndá trubičku z piva a pomalu se napije. Pak se dovolí a šouravým krokem zamíří do úzké chodby, kde jsou klozety.

„Bene, ten starý pán to myslel vážně?“

„Patricie, Horejsek je uznávaný historik přes Německo a Rakousko. Já bych mu věřil a do Vídně zajel. To pro tebe přece nemůže být problém.“

„Máš pravdu, Bene, problém to není. Jsem tu pár dnů a pořád mě něčím překvapujete, ale tak to asi má být,“ odpoví kousavě. Navzdory ironickému tónu je v hloubi srdce potěšená. Tohle netušila. Pokud ji někdo srovnává s tak výraznou osobností, jako byla Sissi, je to příjemné. A do té Vídně zajedu co nejdříve, slíbí si. Podívá se na souseda.

„Tak vidíš, Jane, kde mě dostihli moji předci. A co ty, pověz mi něco o sobě. Jiřinka vyprávěla, že máte malý hrad, který opravujete.“

„Povím, Pat, ale až budeme venku, tady ne. A to s tím hradem neber vážně. Jiřka přehání. My máme akorát tvrz, a tu renovujeme za strýcovy peníze. On ale nemá s rodem Štýrských nic společného. Vlastně jo, teď má půlku naší tvrze,“ oba se tomu zasmějí. Jan se odmlčí.

„Proč jsi přestal? Pokračuj, mě to vážně zajímá,“ nabádá ho Pat.

„Nevím, co říkat. Mám obavy, že tě budu nudit. Jsi zvyklá na jiný svět, jiné lidi, jiné prostředí. Vím to od Bena. Hodně mi o tobě vyprávěl. A on na rozdíl od Jiřiny nepřehání.“

„Povídej dál, cokoliv, a neboj se, už teď je mi s tebou hezky,“ řekne tiše. Jan ucítí, jak mu jemňounce přišlápla špičku boty. Podívá se jí do očí a ona se na něj usměje. Za chvilenku dívčina nožka lehce zavadí o jeho nárt. Ne, to není náhoda. Bože, ať nejde o nějaký kapric londýnské krasavice, napadne ho. Celý nervózní popadne donesený půllitr a třemi loky ho do sebe obrátí.

„Teda, Sire, ty máš splávek, ale nepřepískni to – já za tebe večír garde ségřenici dělat nebudu,“ pronese Jiřinka, které neušlo, jak se k sobě mají. Pat neporozuměla, co tou větou myslela, ale tím se netrápí. Je jí dobře ve společnosti mladého vlasatého muže i beze slov.

Uběhla další příjemně strávená hodinka a parta se loučí s docentem. Pár minut po něm odchází také oni. Pánové už čekají před pivnicí, ale děvčata se ještě nevrátila z toalet. Když z nich Patricie vycházela, všimla si na chodbičce číšníka s náušničkou v uchu, jak si pohrává s napěchovanou kasírtaškou. Pingl jí zatarasí cestu.

„Slečno, dejte mi tisíc liber, já vám donesu čtyřicet tisíc našich korun. To je slušná výměna.“

Tohle se Patricie dotklo: pokoutně kšeftovat a k tomu na takovém místě. A pokud ví, i ten kurz je dost nízký.

„Co si to o mně myslíte, vy jeden zloději! Jiřinko, pojď sem, obtěžuje mě tu nějakej sprosťák!“

Muž je překvapen její reakcí. Myslel, že se na směně rychle domluví, ale místo toho začala cizinka vyvádět. Na nic nečeká a uteče postranním vchodem. Vzápětí vyjde ze dveří Jiřka. Znechucená Pat jí řekne o drzé nabídce.

„Pat, věř mi, všichni Češi takoví nejsou, vážně,“ přesvědčuje ji ještě před hospodou, „ale máš pravdu, je to zloděj. Měl nabídnout za libru nejmíň padesát, ale spíše šedesát kaček.“

„Sprosťák je to taky. Holky, já ho tam viděla, když jste byly uvnitř. Potuloval se u dámských záchodků a dvakrát nakouknul dovnitř. Říkal, že kontroluje mýdlo a ručník, když je tam slečna z Londýna. To ale kecal, on hlavně počítal s tím kšeftem, prase jedno,“ uleví si Eva.

Jakmile kluci slyšeli, co se stalo, vtrhli do pivnice. Po chlápkovi s náušničkou jako by se slehla zem. Nebyl ani ve výčepu, ani v kuchyni, ani na šatně. Domů ale nešel, určitě se zašil tady v baráku, potvrdili jim štamgasti. Jenže čas ubíhá a koncert se blíží. Nechali to být. Než nastoupili do aut, obrátí se Ben na Sira.

„Ty vole, tak vexl dorazil do mý oblíbený hospody před ženský hajzlíky. Ty šmejdy nic nezastaví.“

„Cos čekal, vole, že to tady změní perestrojka? Bene, pochop konečně, že je to celý nesmysl.“

„Dobře, Sire, a když Rostov neuspěje, co bude dál? To vyhrajou zase pragmatici, co serou na ideály a zajímají je pouze prachy?“

„Budeme čumět, jak se to vyvrbí. Slyšels vaši Jířu, pajcku za libru nebo radši šedesát. Pohotová holka. A to je ta slušná. Teď si představ, jak asi přemejšlej o papírcích vlčáci. Něco naznačil doma strejc, ale nechme toho.“

„Takže zlatý tele má vždycky navrch.“

„Nediv se, to je dneska v tom zkurveným světě jediná jistota. U nás, i tam u nich.“

„Snad nám alespoň vyjde dnešek.“

„Taky doufám, Bene. A pojď, holky už čekají.“

Celý rozhovor vyslechla děvčata. Jsou kousek od embéčka, které řídí nazrzlý Kali, údržbář z nemělovského družstva. Ten se při dialogu srdečně bavil. Jiřina ukáže sestřence, aby šly kousek stranou.

„Pat, prosím tě, neříkej nikomu o Rostovové. Hlavně ne strejdovi v Nemělově. Lidi by to špatně pochopili. Určitě by si mysleli, že kamarádíš s Rusákama. Ti, co tam dnes budou, komunisty zrovna nemusí.“

„Neboj se, je to moje tajemství. A to můžeš vědět jenom ty. A, Jiřinko, nemysli si, že jsem taková naivka. Já klukům rozuměla. To o těch penězích je pravda. Jenom to tady málokdo ví.“

„No tak, holky, pojďte už do auta. Proč jste pořád venku?“ zaslechnou Boba, který mezitím s Janem nasedl ke Kalimu. Za pět minut dvě plně naložené osádky opustí Plzeň.

Po šesté dojeli k lesu u Nemělova. Překvapil je velký počet aut. Podle espézetek poznali, že zpráva o happeningu se roznesla po celých Čechách. Bob odhadl, že dorazilo nejméně dvě stě lidí. Ben znejistěl. Vzal Evu za ruku a zašli za Jiřinou.

„Ségra, moc se mi nelíbí, že nás tu bude tolik. Na každý pád platí, že spíme u strejdy. Volal jsem mu ráno. Je na nás připravenej; šest lidí zvládne, víc ne. Jak se tam složíme, uvidíme na místě. Tak to vyřiď Bobovi. Sir to ví a Pat taky.“

Aniž by si toho všimli, už od Černic je sleduje zelený vůz s pražskou poznávací značkou. Šmírování se nevyhnul ani Bob. Na něj se zavěsil bílý moskvič. Obě auta se snadno ztratila mezi množstvím dalších, které návštěvníci zaparkovali u silnice pod velkým kaskádovitě tvarovaným kopcem. Z druhé strany lemují zaprášenou okrsku lány obilí.

Většina lidí už zdolala první stoupání, které vede smíšeným lesem. Za čtvrt hodiny došli po vyšlapané cestě na prostornou louku. Ta pozvolna přechází ve vykácenou mýtinu, na jejímž okraji stojí starý opuštěný srub, středobod dnešní akce. Potom už je jenom strmý kopec, hustě porostlý pichlavými smrky. Celý Nemělovský vrch, jak je místo na mapách nazýváno, je obepnut silnicí, která vede do vesnice. Ta je podle ukazatele vzdálená osm kilometrů od místa, kde nechali auta. Vzdušnou čarou od srubu skrz hustý les je to ale mnohem méně. Z letadla připomíná silnice podkovu, která svírá zalesněný kus opečovávané přírody.

Malebná vesnička Nemělov je vyhlášená pálením hruškovice. Proto jsou na mírně se svažujících stráních pod lesem rozlehlé sady plné hrušní. Před nimi stojí první vesnické domy, pak náves s hospodou a kostelíkem, obecní rybníček a strouha, v níž plavou kačeny a husy. Ještě dál jsou pšeničná pole. Tam mají statek, necelé dva kilometry od lesa, František Preuss a jeho družka Mariána. Teď v létě, těsně před sklizní, vykresluje symbióza lesů, sadů, luk a polí líbezný obraz pozapomenutého ráje v zapadlém koutě Čech.

Pár metrů od srubu, který slouží jako zázemí pro vystupující, je improvizované pódium. Tvoří ho dřevěné desky, umně poskládané na pokácených kmenech zdejších mohutných smrků. První se na něm objeví hlavní organizátor, písničkář Bob.

„Přátelé, ať jste odkudkoliv, vítám vás po roce na našem happeningu. A jak je v kraji zvykem, s otevřenou náručí, panákem skvělé hruškovice a velkými sympatiemi. Hned na začátku připomínám, že pokud je mezi vámi bonzák, kterýho sem nasadili, tak mu poradím tohle: Vypadni odtud, svině bretschneiderovská, stejně se na tebe přijde – a pak to bude horší. Musím říci, že jsme tolik lidí nečekali. Proto omluvte případné nedostatky, ale jídla, pití, pohody a lásky tady bude dost pro každého. To slibuji. Sešli jsme se tu potřetí – a já doufám že ne naposled. Každej tudíž chápe, že nesmíme dát nikomu záminku, aby to příště zarazil. A bacha na oheň. Je sucho a pršet nebude. To je dobrý pro nás, ale taky pro nějakýho troubu, co odhodí do trávy hořícího vajgla. Ty pořádně zašlapujte nebo kuřte tady u vatry, kterou mládenci od hasičů za okamžik zapálí. Mají s sebou kanystr benzinu, aby to hned chytlo. Pyromany zklamu, chlapi nejsou naivní a beňoš si ohlídají. Upozorňuju taky, že akce je povolená. Máme na to tenhle papír. Pořádá ji SSM z nemělovskýho družstva. Jejich předseda je už pár dní s klukama z Nepomuku na žních někde u Galanty. Nebyla prdel sehnat všechny štemply, tak se podle toho chovejte. Nechci, aby měl kvůli nám průser. Kamarádi, přeji všem hezký večer a ať se daří český písničce!“ Ozve se potlesk prokládaný výkřiky, smíchem a pískotem přítomných.

Nejvíc je slyšet Jiřku. Má prsty v ústech a píská jako lokomotiva před vjezdem do tunelu. Tohle jsem se nikdy nenaučila, na akcích mi musela stačit píšťalka. Vida, také jí něco závidím, usměje se Patricie. Na jevišti se objevil další muž. Patricie poznala Bobova nazrzlého kamaráda Kaliho, který je sem vezl ve starém autě, do něhož měla strach nasednout. Nevzpomíná si, že by kdy v něčem podobném jela v Anglii.

„Vážení, já jsem tady za pořadatele, za nemělovský JZD. Musím potvrdit Bobova slova. Hlavně nic neposrat. Náš předseda se za akci plzeňským svazákům zaručil,“ údržbář se odmlčí, neboť se všichni jako na povel otočili. Sledují partu místních mladíků doprovázejících mladou kobylku, která za sebou táhne dvoukolák.

„Vidím, že vás zajímá, co kluci dovezli. Jasně že je to plzeňský, když jsme kousek od Plzně. Bude se čepovat vedle srubu, ale dovnitř nelezte, tam relaxují umělci.“ Dav se zachechtá. „No tak, lidi, klídek, piva máme moře, pět hekťáku, proto dodržujte frontu a kelímky vyhazujte tam, kde se má, nebo stavte pyramidy. Líp se to pak uklízí. Jídlo? Co je s ním? Taky je ho dost. Za půl hodiny se začnou podávat opečený klatovský klobásy a naše smažený kuřata. Výdej bude ze zadního okna, jak má ty hezký okenice. Platí to samý co pro pivo. Tácky vyhazovat tam, kde se má. Opékat buřta u vatry? – Nezbláznil ses? Tam budou metrový plameny, a ty přijdeš s buřtem na konci klacku. Akorát ti uhoří ruka.“ Zase se ozývá smích. „Opakuji, nemějte strach, všeho je dost, a protože je nás dvakrát tolik, jelo se pro další várku.“ Muž seskočí z vyvýšeného pódia. Znovu se objeví Bob.

„Kali, díky za instruktáž. A vy ostatní, teď už bude opravdu jenom umění. První vystoupí Johana, pak moje maličkost, po mně duo Šafránek a na závěr jako zlatý hřeb večera přátelé z undergroundu – pražští The Jattro.“ Zazní nadšené ovace.

(pokračování za dva týdny)

Autor: Luboš Vermach | sobota 9.2.2019 16:59 | karma článku: 20.01 | přečteno: 1202x

Další články blogera

Luboš Vermach

Kde se pivo vaří, tam se dobře daří

Gregorovi patřili k průkopníkům plzeňského pivovarnictví a sladovnictví. A tak je otázkou, zda v rodném kraji předků objeví slečna Gregorová své „pivní“ geny. Po prvních zkušenostech se zdejší realitou lze říci, že...

26.1.2019 v 16:59 | Karma článku: 22.70 | Přečteno: 503 | Diskuse

Luboš Vermach

Poprvé v Čechách, poprvé na Východě, nebo snad na Západě?

Slova Východ a Západ mají v češtině svůj půvab. Často určují, co je dobré a co ne. Pravda, záleží na jedinci a době, ve které žijeme. Ale jak tyto termíny chápou jinde? A kam zařazují nás? Neuškodí, když se to dozvíme třeba od...

12.1.2019 v 16:59 | Karma článku: 22.60 | Přečteno: 550 | Diskuse

Luboš Vermach

Lehce pomotaný gangbang

Společnost se v salonku promíchala. Málokdo zůstal na židli, kde v šest začínali. S množstvím vypitého alkoholu se rýsují varianty, jak to ve finále dopadne. Po jedenácté se loučí Emma. Doprovod jí dělají tři roztoužení borci.

29.12.2018 v 16:59 | Karma článku: 22.84 | Přečteno: 831 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Marek Ryšánek

Blahoslavení chudí, hladoví, plačící? Z nouze ctnost?

blahoslavení chudí, hladový, plačící. Co je na tom tak povznášejícího aby člověk trpěl? Nedělá Ježíš z nouze ctnost? A jak dojde k onomu nasycení? Proč se tito lidé budou smát?

18.2.2019 v 11:18 | Karma článku: 7.49 | Přečteno: 336 | Diskuse

Jaroslav Kvapil

Ve slabé chvilce

Opět dávám do placu jeden anglický sonet. Jak mi o něm kamarád řekl, je váhavý, dvojznačný a zdráhavý, což jistě někam směřuje, ale on se neodvažuji říci kam a já to nevím. Jisté je, že vtipkovat se někdy nevyplácí.

18.2.2019 v 10:49 | Karma článku: 7.31 | Přečteno: 183 | Diskuse

Jan Jurek

Máš mé požehnání ...

"Už do té školy chodit nechci." "Dobře, ale co tedy chceš? Přece toho nemůžeš jen tak nechat. Docela ti to tam jde. Učitelé si na tebe nestěžují, máš solidní výsledky ..." "Nebaví mě to, necítím se tam dobře." "A kam bys chtěl? ....

18.2.2019 v 8:29 | Karma článku: 12.34 | Přečteno: 391 | Diskuse

Marcela Valouchová

Kompatibilní

Vonělo to tu papírem, fantazií a tajemnem předchozích věků. Rozhlédla jsem se. Staré dřevěné skříně a police plné knih. Byla to malá knihovna ve starém, historickém domě. Ano sen asi knihy v dnešní době patří.

18.2.2019 v 7:20 | Karma článku: 5.93 | Přečteno: 157 | Diskuse

Vojtěch Fišera

Na dlaních

„Skutečná láska se nikdy nevyčerpá, a když se obrátíš k té pravé studni, bude tím štědřejší, čím více z ní budeš pít.“

17.2.2019 v 18:44 | Karma článku: 10.63 | Přečteno: 103 | Diskuse
Počet článků 38 Celková karma 22.14 Průměrná čtenost 618

Ekonom, účetní, dělňas, skladník, zástupce ředitelky, fotbalista a dopisovatel. Tak za tohle všechno jsem  dostával peníze. Dnes jsem spokojený a skromný rentiér, proto se mohu věnovat tomu, co mě baví. Třeba vyprávět  příběhy o lidech, které jste určitě někde potkali. Pokud nevěříte, mrkněte na můj blog. Chcete-li vědět více o této "everlasting story", neváhejte a pište na machvr@seznam.cz

 

Hezký den všem přeje V .R. Mach

Najdete na iDNES.cz