Poprvé v Čechách, poprvé na Východě, nebo snad na Západě?

Slova Východ a Západ mají v češtině svůj půvab. Často určují, co je dobré a co ne. Pravda, záleží na jedinci a době, ve které žijeme. Ale jak tyto termíny chápou jinde? A kam zařazují nás? Neuškodí, když se to dozvíme třeba od... 

Kapitola čtrnáctá

Republika Blbíčko

(Miláček Anglie 14.1.)

V pondělí jedenáctého července vzdávají v londýnském Wembley tisíce lidí hold Nelsonu Mandelovi. Spolu s nimi křepčí na ploše stadionu také studentka Westminsterské školy Patricie Gregorová. Když se večer vrátí domů, je plná dojmů z hvězdně obsazeného koncertu. Opojná nálada netrvá dlouho. Vytěsnila ji myšlenka na zítřejší odlet do Československa. Do země, kterou zná z vyprávění svých prarodičů a několika historických knih. O životě lidí za oponou toho ví poskrovnu. Kdyby se řídila zprávami z televize, nikam by nejela. Bída, útisk, zbrojení omílají pořád dokola. Hlavou se jí honí pochybnosti o tom, jaký to bude týden. Nepřijde hořké zklamání? Nejraději bych zůstala doma, uvědomuje si, když ulehá do postele.

  Na letišti se rozloučí s matkou a bratrem. Otec letí s ní. Tak zněla dohoda. Bez něj by si na cestu netroufla. Když se vznesli do vzduchu, vzpomněla si  na Lucka. Rozešli se, protože oba uznali, že by vztah na dálku nefungoval. Přesto několik večerů proplakala.

  Nemůže vymazat ani aféru s dotěrnou novinářkou, která s ní dělala rozhovor po mistrovství Anglie. Šampionkou se nestala a nesmrtelnou, jak prorokoval Frank, nebude. Byla pátá, což je fantastický výsledek na sedmnáctiletou dívku. Jenže Pamela pořád dorážela. Proč nevyhrála zlatý hattrick, nebo to byla ve Walesu a Skotsku náhoda? A jak hodnotí fakt, že její trenér odletěl do USA? Prý byli milenci od patnácti, ale pan Gregor vztahu nepřál. Vrcholem bylo, když novinářka sdělila, že podle důvěrných informací čeká s Frankem dítě, a proto se ze světa golfu na dva roky stáhne. Tohle Patricii namíchlo.

  „Do toho ti nic není, ty krysí prdíku. No co na mě vejráš? To nevíš, že ti tak všichni říkají? Pam, vážně to nevíš?“ neudržela nervy na uzdě. Mikrofony k její smůle vše zaznamenaly. Pat si okamžitě uvědomila, že tohle bylo přes čáru. Chtěla se omluvit. Jenže Pamela zmizela, a ostuda byla na světě. „Takhle mluví vychovaná aristokratka z vážené rodiny? Že se nestydíte, lady Pat!“ zněl posměšný titulek v ranním bulváru.

  A ještě jedna myšlenka ji zaměstnává. Čeká, zda se nerozroste klan Gregorů, až bude pryč. Maureen je měsíc na Pelhamu a všichni se mohou přetrhnout. Bodejť ne, když má v sobotu termín. Bude to kluk, jak si přeje George s Charlesem, nebo holčička, kterou chce Henriette? Na ultrazvuku Mo byla, ale nechtěla znát výsledek. Ten ví jen doktor, který dostal od rodičky příkaz, aby mlčel. Kdyby to byla holka, je to pro mě lepší, napadne Patricii. Rychle své úvahy utne. Zakázala si jednou provždy  spekulovat o následnictví.

  Přistanou v Praze. Je hezký letní den, ale město jí připadá ponuré. Míjí velká sídliště plná šedivých domů. Proč nejsou ty betonové kostky alespoň barevné? diví se. Čím více se blíží do centra, tím je metropole zajímavější. Když vjedou do historického jádra, je konečně spokojená. Zaparkovali na Malé Straně. Ubytovali se ve vilce u kolegy z ambasády. Tady Charles bydlel, když byl v Praze poprvé. Vystoupí spolu na balkon a rozhlédnou se.

  „Co tomu říkáš, Pat? Máme město jako na dlani.“

  „Ta místa přece znám – viděla jsem je na fotkách. Dědeček mi nějaké ukazoval.“

  „Ano, ty fotografie mohou být odtud.“

  „Tatínku, teď je Praha nádherná.“

  Charles tady není služebně, přesto po příjezdu absolvoval pár schůzek. Udělal si čas i na dceru. Vpodvečer si prohlédli několik pamětihodností. Začali Hradem a malostranskými uličkami pod ním, došli na Karlův most a přes něj na Staré Město. Neopomněli židovskou čtvrť ani staroměstský orloj. Podívali se na Václavák a k Vltavě. Další den zajeli na Karlštejn a Konopiště. Na středeční dopoledne jí lidé z velvyslanectví nachystali překvapení – golf v Mariánských Lázních. Prý je tam hřiště, co zakládal jejich král Eduard VII. Patricie to přivítala. Je pár dnů bez tréninku a cvičné kolo jí přijde vhod.

  Když se před devátou spolu s otcem a dvěma jeho kolegy rozcvičovala, okukovalo ji několik hostů. Německé tatíky mladičká kráska s vizáží filmové hvězdy zaujala. Ale pořádné vzrušení nastalo až poté, co poslala zahajovací ránu daleko za dvě stě metrů. Lázeňáci pochopili, že takhle nehraje eskort postarších diplomatů. Další výkony postřeh potvrdily. Hned první obtížný čtyřpar zahrála na tři rány. Odezva na sebe nenechala čekat. Se skupinkou vyrazilo deset lidí, na druhé jamce jich bylo padesát. Na třetí byla poznána.

  „To je Patricie Gregorová z Londýna! Viděl jsem ji nedávno vyhrát turnaj ve Skotsku. Přátelé, ta dívka je fantastická! Věřte nebo ne, ale brzy bude nejlepší v celé Evropě!“ zvolal někdo německy.

  Informace se rychle roznesla mezi přihlížejícími. O to více začali sledovat hru. Zdolání každé jamky doprovázel potlesk. Když po čtyřech hodinách dokončili kolo, šla s nimi stovka lidí. Jako aktivní hráčce jí přítomnost diváků nevadí. Spíše ji pobavilo, jak někteří z mužů reagovali. Málokdy viděla tolik překvapených obličejů. V Anglii si zvykli, že golf umí i ženy. Na kontinentě jsou se vším pozadu. Byla tu inkognito, hrála pod smyšleným jménem. Proto její výkon nebyl oficiálně uznán. Přítomní znalci se shodli v jednom: tenhle výsledek žádná hráčka nepřekoná ani při turnaji, ani v tréninku. Je to dobře. Kdo jiný by měl v Královském klubu zahrát tak skvostně než anglická lady s kořeny nedaleko odtud? Odpoledne se vrátili do Prahy. Na pátou jsou pozváni k manželce velvyslance. Večer mají lístky na koncert Charlesova oblíbence G. F. Händela. Než odejdou, přepojí mu hovor, na který netrpělivě čekal.

  „Pane Gregore, je všechno v pořádku?“

  „Ano, pane kolego, vše běží podle plánu. Zítra odjíždíme do Plzně. Nechám ji tam samotnou u příbuzných. Do Londýna se vrací v pondělí. Dohlédněte na ni. Je trochu poděs.“

  „Bez obav, pane. Děvče, které si vyměňuje novoročenky s paní Rostovovou, má právo cítit se v Čechách jako princezna. To vám mohu slíbit.“

  „Děkuji, Alexi, vím, že je na vás spolehnutí.“

  „Jsem velmi potěšen, pane.“

  Další den jedou s otcem do plzeňských Černic. Charles zůstane jen pár hodin. Večer odlétá do Anglie. Přijetí je srdečné. Podobně jako před šesti lety. Teď však vítají i jeho dceru. Příbuzenstvu neujde, jak jsou si sestřenice podobné. Rozdílů moc nenajdou. Patricie je v bocích útlejší. Jiřinka má o něco méně přes prsa. Jedna je černovláska, druhá brunetka. Jenže obě mají vlasy až do pasu. Zaskočilo to i děvčata samotná. Pozorují se a jsou nervózní. Ta shoda je příliš velká. Znají se z dopisování, ale takhle se vidí poprvé. O den starší Pat udělá krok vpřed a Jiřinku obejme. Ta milé gesto opětuje.

  Vejdou do patrového domu, kde žije rodina doktora Preusse. Nastává dlouhé představování. Pat se cítí rozpačitě. Tolik příbuzných nečekala. Všude slyší: „Já jsem vnučka Benjamina Gregora, já jeho vnuk, já manžel vnučky, já bratranec vašeho tatínka.“ Přestane rozlišovat, kdo je kdo. Podává ruku jednomu za druhým a snad dvacetkrát řekne: „Těší mě, já jsem Patricie Gregorová.“ Když obřad skončí, podívá se kradmo po otci. Ten jen pokrčí rameny.

  Z kolotoče oficialit jí pomůže Jiřinka. Protlačí se k ní, vybafne na přítomné něco v plzeňském dialektu a zabere si hosta pro sebe. Pat všemu nerozuměla, ale pochopila, že odteď patří upovídané sestřenici. Vystoupají po schodech a vejdou do místnosti. Jiřina ukáže, aby se posadila. Pak oznámí: „Tady budeš spát, já mám pokoj vedle. Vyhovuje ti to?“

  „Ano, jistě. Jsem ráda, že ses mě ujala. Víš, jsem ze všeho taková… Nevím, jak to říct, taková stressed out?“

  „Taková ‚vystresovaná‘.“

  „Ano, to je to správné slovo.“

  „Pat, na tom není nic divného; potkala jsi dnes tolik nových lidí. A hele, když nebudeš rozumět, klidně se zeptej. Nebo to řekni anglicky.“

  „Ne, ne, ne. Já tady musím mluvit jen česky, rozumíš?“

  „Dobře, a já na tebe občas promluvím anglicky? Mohu?“

  „To víš, že můžeš.“

  Obě se rozesmějí. Od první chvíle si padly do oka. Toho dne začne jejich velké přátelství, dá-li se tak nazvat vztah mezi sestřenicemi z druhého kolena. Holky, které mnozí považují za sestry, se od sebe nehnou. Pořád si mají o čem povídat. V pátek byly v Plzni. Nejprve jí Jiřinka ukázala to, co kdysi její matka Charlesovi: hrob jejich společného předka Benjamina Gregora a dům, kde se narodil jeho syn, Patriciin dědeček Václav.

  Obešly několik obchodů. Z nabídky byla Pat zklamaná, ale nedala na sobě nic znát. Už v Praze poznala, že životní úroveň v této zemi je o dost nižší než v Anglii. Srovnatelné zboží objevila v jediném plzeňském obchodě. Mohla tam platit librami, a tak utrácela za dárečky pro Preussovi ve velkém: svetříky, košile, trička, kalhoty, boty, kosmetika a lepší pití pro Jiřinčina tatínka. Nejméně dvacet balíčků. Do Černic se vrátily taxíkem, jehož řidič vtipkoval cosi o popletených Vánocích. Pat si všimla nadšení své příbuzné. Velice ji to potěšilo. Dávno pochytila od matky, jak je příjemné dělat blízkým radost. Jen jí přišlo zvláštní, že je sestřenka tak unešená z věcí, které oni doma považují za běžné. Jiřinka celou cestu přemýšlela, jak se revanšovat. Měla pocit, že to s tolika přáními přehnala. Stěží mohla chápat, že pro dcerku ze zámožné londýnské rodiny byla útrata v Tuzexu pakatel. Na nic nepřišla, tak jí doma alespoň tajemným hlasem sdělila, co se chystá na zítřek.

  „Pat, psala jsem ti, že v sobotu někam pojedeme. Bude to utajený výlet na koncert pod širým nebem.“

  „Vypravíme se na nějaký stadion? A tajně?“ podiví se.

  „Ne, tam ne. Hraje se na kopci u lesa. Zorganizoval to můj kluk Bob a jeho přátelé. Seznámím tě s nimi. Zažijeme velké dobrodružství, uvidíš.“

  „Jiřinko, ‚dobrodružství‘? To budeme okupovat cizí pozemek navzdory zákazu majitele? To bývá občas i u nás. Vždycky je z toho velká mela. Protestující se nechají odtáhnout policajty, přijede televize, je tam plno novinářů…“

  „Ne, Pat, o tohle tady nejde. My pořádáme koncert a na něm hrají hudebníci, které nemá režim v oblibě. Tady na to musíš mít povolení, a to jen tak neseženeš.“

  „Aha, a proto se může hrát jen u lesa?“

  „Kdyby to byla soukromá akce, tak všude. Jenže tam přijedou další lidi, z Prahy nebo Plzně, prostě odevšad. Bude nás tam dvě stě, a to už úřady nepovažují za soukromou akci.“

  „To je zvláštní. Přece i tolik lidí může pořádat soukromou akci.“

  „Já vím, že je to divné, ale hraní pro lidi musíme dělat úředně. Povolení jsme sehnali zvláštním způsobem. Proto o akci nemluvíme. Žádné plakáty, žádná reklama. Pozvánky jsou jen ústní. Nechceme tam lidi, co nás nemají rádi. Říkáme tomu ‚happening‘, o koncertu nepadne ani slovo. Celé to tajíme.“

  „A o té sobotě jste řekli jen přátelům?“

  „Ano, loni nám tahle taktika vyšla. Snad se povede i teď. Víš, u nás se všechno vykecá. Pat, pamatuj si to. Lidem, co neznáš, se nesvěřuj.“

  „Dobře, ale co teda platí? O zítřku vědí jen pozvaní, nebo tam přijdou i cizí?“

  „Já věřím, že jen ti pozvaní.“

  „A kam pojedeme?“

  „Je to na nepřístupném místě, dvacet kilometrů od Plzně, kousek od vesničky Nemělov. Žádné obavy, pěšky se nepotáhneme. A po koncertě přespíme u strejdy, bydlí tam. Ten ale není od Gregorů, patří k Preussům. Je to bratr mého tatínka. Má statek, krávy, prasata, pole, traktor, malej kombajn a velikánský ovocný sad. Všude rostou hrušky a jablka. Soukromě hospodaří. Takových lidí je u nás málo.“

  „To je dobře s tím noclehem. A kdo tam bude hrát? – České skupiny?“

  „Ano. Nejvíc se těším na Játro z Prahy. Normálně hrají rock, ale přivezou jen kytary, harmoniku a bubínky. Přijedou rádi, i když mají zákaz.“

  „To jako nesmí vystupovat?“

  „Nesmí, ale my je do programu vtěsnáme. Jsou výborní, uvidíš. Taky zahraje Bob, pak dva kluci, kteří si říkají ‚Šafránek‘, a písničkářka Johana. Tihle můžou hrát, ale jenom někde. Třeba Bob smí hrát tady v Plzni, ale ne v Praze. Dříve to měl naopak. Pat, já vím, že je to zvláštní, ale nediv se, nejsi v Anglii.“

  „Jiřinko, proč někomu v Čechách vadí hudebníci?“

  „Pat, tohle je jinej svět. Ale uvidíš, že i tady se umíme bavit. Kluci přivezou sudy s pivem, opečeme maso, zazpíváme si a pokecáme. Plánují to do půlnoci, ale minule jsme vydrželi skoro do rána. Strejdovi je jedno, kdy přijdeme. Ten se ti bude líbit. Je to malej kapitalista. Dělá jen na sebe a nesnáší bolševiky. Pořád s nimi bojuje. Můj Bob o něm napsal dvě písničky. Se strejdou si rozumí, s našima ne.“

  „Aha, tak to je.“

  „Já jsem ti všechno o naší rodině nepsala. Je lepší být opatrná.“

  „Takže ta moje tajemství o Frankovi nebo Luckovi se ti zdála nicotná?“

  „Ne, Pat, to vůbec ne; jenom chci říct, že my jsme ve všem obezřetnější. Upřímní a silní jsme akorát u piva v hospodě.“

  „Ale jednu věc ti prozradím. Jenom tobě, ano? V Anglii to také skoro nikdo neví, chceš?“

  „Když to bude zajímavé, proč ne?“

  „Tak poslouchej, vyměňuju si novoroční přání s Larisou Rostovovou.“

  Jiřina ztuhne. Nic neříká, jen vyjeveně kouká.

  „Ty mi nevěříš, co?“ dodá Pat.

  Uteče několik vteřin, než ze sebe dívka překvapeně vyrazí: „Patricie, co to plácáš za nesmysly? Proč si ze mě děláš srandu? Ne, ne, ne, promiň mi to. Já jen chtěla říci, že to není pravda.“

  „Proč bych ti lhala?“

  „Víš, kdo je Rostovová? – Manželka chlapa, co je s Reaganem nejmocnější člověk na světě. A ty mi tohle oznámíš jen tak v mým pokoji v Černicích?“

  „Já přece vím, kdo to je. Asi jsem ti měla napsat, jak jsme se seznámily v jedné školní tělocvičně.“

  „Pat, řekni mi, že jsi skutečná.“

  „A proč bych neměla být skutečná?“

  „No, třeba ty dnešní nákupy. Zaplatíš je, jako by se nechumelilo. Na to vydělává můj táta, který je primář ve velké nemocnici, měsíc. Pak prozradíš, že máš kámošku v Kremlu. A rovnou carevnu. Ještě pověz, že si tykáš s vaší královnou, a já se z toho zblázním.“

  „Ne, netykám a nikdy bych si to nedovolila. Já si naší panovnice nesmírně vážím,“ odpoví povýšeně.

  „Já to tak nemyslela. Vážně. Pojď ke mně, pojď a obejmi mě.“

  Pat tak učiní. Jiřinka se nadechne a zašeptá jí do ucha: „Za tu královnu se omlouvám, promiň, nechtěla jsem to zlehčovat. Opravdu ne.“

  „Jsi hodná, Jiřinko, ale když už jsme u toho, tak ti také něco pošeptám.“ Na moment se odmlčí, pak se nakloní k sestřence a tichým, sotva slyšitelným hlasem pronese: „Můj brácha George se zná s Charlesem Winsdorem. Pravda, jen letmo, ale zná. Před rokem ho pozval k nám na Pelham. Byl u nás dvě hodiny a musím říci, že na následníka trůnu je to velice zábavný chlapík.“

  „Ne, to není možný! Proč mi to děláš, Patricie?“ zasténá a sesune se na postel. Po pár vteřinách se zvedne. Dojatá, ale s úsměvem na tváři znovu obejme svou londýnskou sestřenici.

(pokračování za dva týdny)