Jak Hadica s Mesárošovou zmákly ve sklepě studenta Bena

1. 12. 2018 16:59:59
Poprvé se v příběhu ocitáme doma, v Praze. A kam jinam bychom měli zamířit než mezi mladé lidi, a tak poznat jejich sny o svobodě, lásce a přátelství. Nejinak je tomu i v partě okolo Bena Preusse, bratrance půvabné Pat Gregorové.

Kapitola třináctá

Sir John a Ben Preuss

(Miláček Anglie 13.1.)

Je čtvrtek třicátého června devatenáct set osmdesát osm. Přenesli jsme se do Prahy, hlavního města Československa. Před dvaceti lety sem přijely sovětské tanky, aby ukončily experiment zvaný „pražské jaro“. Jako mnohokrát předtím, došlo po zásahu zvenčí k výměně vládnoucí garnitury. Idealistické reformátory nahradili pragmatičtí konzervativci. Teď se však začíná mnohé měnit. Režim mele z posledního a protektor od něj dává ruce pryč. To místodržící zaskočilo. Co se to děje? Vždyť tak svědomitě plníme jejich příkazy? ptají se sami sebe. A lidé v podhradí? – Ti už neremcají u piva, ale vycházejí do ulic. Kontrola nad svěřeným územím se začíná panstvu vymykat z rukou a ten prokletý Rostov ne a ne pomoct. A co je horší, plebs odmítá poslušnost. A to i ten, na který byl vždy spoleh. Chlapi v montérkách. Nepomáhá ani cukr, ani bič. Tichá dohoda o chlebu, hrách a pokrytecké víře v socialismus je pryč.

„Už toho máme plné zuby!“ ozývá se stále častěji. Najednou národ spojuje společný nepřítel. Trvalo to generaci, než se věci daly do pohybu. Že to jde, vidí v okolních státech. Mlčící většina doufá, že se dějiny začnou přepisovat i tady. Mezi optimisty, kteří věří ve změnu, patří student ekonomie Benjamin Preuss. Právě o jeho vrstevníky svádí režim největší boj. Avšak dogmatičtí dědci v placatých čepicích, kteří na svých židlích dřepí dvacet let, jim nemají co nabídnout. Proto příští rok odstartují mladí lidé v Praze sled událostí, které významně ovlivní životy milionů lidí.

Ben se narodil dvacátého prvního srpna devatenáct set šedesát osm. Možná je to náhoda, ale smutné datum jako by ho předurčilo být jedním z rebelů, kterým leží bolševická vrchnost v žaludku. Nezvyklé jméno získal po svém pradědečkovi, známém plzeňském pivovarníkovi z přelomu století Benjaminu Gregorovi. Dědeček byl bratrem Václava Gregora, který se usídlil v Anglii. Maminka Vlasta je sestřenicí Charlese. Ben si dobře pamatuje na jeho návštěvu v plzeňských Černicích před šesti lety. Od té doby intenzivně vnímá, že mají příbuzné v Londýně. Sestra Jiřinka si dopisuje s Patricií a díky tomu se kontakt udržuje dál. Zdá se mu neuvěřitelné, že je spřízněn s lidmi, kteří zosobňují ideál třídního nepřítele. Angličtí boháči, kapitalisté, aristokrati. Horší nálepka neexistuje. Benovi to nevadí. Je pyšný, že nedávno mohl říci po zkoušce zvídavému kantorovi z VŠE: „Ano, pane docente, ten Angličan, co radí premiérce Jejího Veličenstva, ten, který si vzal za manželku šlechtičnu, jež odvozuje původ od Plantagenetů, je můj vzdálený strýc.“

Dnešek, kdy se šlo v Čechách naposled do školy, tráví Ben v oblíbené podolské pivnici U Salvátora. Podnik patříval do války rodině Margoliů. Provozují jej stále, i když je hospoda ve státním. Pan Salvátor Margolius, toho jména šestý v řadě, je znám nebývalou ochotou. Žádného pivaře nenechá ve štychu.

„Nemáš love na pivo? – Nevadí, zaplatíš mi příště,“ říkává. Pro mnoho lidí, zvláště vysokoškolských studentů, je opravdovým vykupitelem.

Ben tu nebude sám. S dvaceti přáteli pořádají rozlučku. Hodně z nich uvidí zase až na podzim. Moc si přeje, aby se večer vydařil. První nedočkavci srazili v zadní místnosti, zvané eufemisticky „salonek“, čtyři stoly. Sundali ubrusy a přidali popelníky. V partě najdeme: vysokoškoláky, úřednické myšky, dělňasy, co fakt makají, matku na mateřské a vojáka užívajícího si opušťák. Jména dorazivších, či spíše přezdívky, svědčí o rozmanitosti českého jazyka. Jen poslouchejte: Čočka, Komár, Hrášek, Sifon, Muhňar, Píčus, Slávinka, Burdych, Hrobník, Koňas, Vajco a Slovák Ďurko.

Nechybějí ani děvčata. Okno do místnosti zrovna otevírá Benova spolužačka z kroužku Hadica. Roztomilá bulimička, která po něm dva roky jede. Ke jménu přišla díky neskutečné ohebnosti a slabému žaludku. Vydrží tři piva, a pak je vyzvrací. Proces vyprazdňování zvládá mistrně. Vždy se hluboce předkloní s rukama u těla, jako by vítala japonského císaře. Zbaví se tekutiny a narovná se. Kyvadlový pohyb vzápětí zopakuje ve stylu houpacího skleněného čápa, oblíbené dekorace té doby. Poprvé ji tak viděli po imatrikulaci, kdy zašli ke Flekům, aby se více poznali. Na odchodu, přímo tam pod hodinami, jí podával Ben ruku na rozloučenou. Paže zůstala osamoceně viset ve vzduchu. Zato se před ním Radka, tak se dívka jmenuje, po japonsku uklonila a pak ještě třikrát.

„Boha jeho, ta je flexi ako hadica!“ vykřikl Ďurko. Už to Radce zůstalo.

Dalším děvčetem, které nevynechá jediné setkání, je Libby. Pohledná a na kluka ostříhaná studentka novinařiny, jež ovládá několik jazyků, pochází z rodiny vysokého partajního funkcionáře. Přesto nebo právě proto se s touhle partou „budižkničemů“, jak pravil její soudruh otec, kamarádí. Přišly další vysokoškolačky: dcera docentky Buchcarové hromotlucká Emma, pak Sally, Mlíkařka, Ježeček, Boženka a Maďarka Milová. Z výčepu se k nim přesunuly ty, co studovat vejšku nemohou: loutkářka z divadýlka Sluníčko zrzavá Pepa a výpravčí Míla ze smíchovského nádraží. Nejvýstižnějším označením vztahů uvnitř skupiny je generační blízkost a nesentimentální přátelství mezi lidmi, kteří se tu a tam při bujaré oslavě rádi sblíží.

Libby nedočkavě vyhlíží oběť, jíž je Benův nejlepší kámoš Jenda Štýrský. Ten studuje filozofii a je o ročník výš než Ben. Navíc má za sebou nenáviděnou vojnu. Proto si může dovolit luxus mít vlasy do půlky zad a k tomu se honosit plnovousem. V protikladu k tomu je Benova ostříhaná hlava symbolem systému, ve kterém jsou hoši, co chodí na vejšku, povinováni po dobu dvou ročníků účastnit se vojenské přípravy. Výsledek? – Opleskaná vejcovitá lebka a tvářička jak dětská prdelka, rozlišovací to znak studenta uvízlého v pasti vojenské katedry.

Budoucí novinářku přitahuje posluchač filozofie ledasčím: vzhledem, studijním zaměřením, ale také původem. Je potomkem zchudlého, pozapomenutého, leč šlechtického rodu zemanů Štýrských. Touhu dcery režimního potentáta po mladíkovi s feudálními kořeny mnozí nechápou. Šlechtické tituly byly v zemi zrušeny hned po zániku Rakouska-Uherska. To neznamená, že se nahoře neví, kdo je kdo. Okolí si vysvětluje náhle probuzený zájem o vlasatého excentrika rozmarem mladé intelektuálky. Ona ale vidí v Janovi renezančního člověka, který se vymyká zažitým představám o hrdinech budovatelské doby.

„Hele, Sir John už jde. Bene, vidíš ho? Jenda je konečně tady!“ zvolá nadšeně Libby.

„Nazdar panstvo, omlouvám se, ale zdrželi mě policajti. Je jich tam jako much. Chtěl jsem přijet na mopedu, ale zapomněl jsem, že je začátek prázdnin. Odchytli mě u našeho baráku na prvním žižkovským semaforu. Dirigoval to poručík Bulvas od nás z baráku. Ještě že zamhouřil ty svoje šilhavý voči. Dokonce šel se mnou dát mopeda do sklepa. Bylo to bez pokuty, jen na domluvu.“

„Sire, jsi debil, když jezdíš na takovým křápu... Ale hlavně že jsi dorazil,“ ozve se Ben.

„Sire, pojď sem – no sem ke mně, držím ti místo!“

„Libby, jsi hodná, ale sednu si k Benovi.“

„Příště se na tebe vykašlu, Sejráku jeden!“ je slyšet naštvanou dívku.

„Tak co, Bene, jak dopadly poslední zkoušky?“

„OK, Sire, a poser se. Včera za jedna a v pondělí za dvě. Druhák mám za sebou, ale mákl jsem si. Hlavně tenhle tejden byl šílenej. Byl jsem pořád sám. Eva zašla jen jednou. Ustavičně jsem čuměl do skript. Nocovky a žádný pivo. Dneska to doženu, uvidíš.“

„To je fajn. Já dělal poslední v úterý. Třeťák v kapse. Čtvrt roku prázdniny. To snad není ani možný. Salvátore, dones nám dva rumy a ostatním, co si poručí. Ta runda je na mě.“

„Jasně, pánové, dva rumy, tady taky rumíky – vy v tom rohu fernety, že jo? A děvčátka si dají co? Jo, slyším, hopsinky. Ne, tobě, Hadico, žádnýho panáka nenaliju. Míla dá zelenou, Zrzunda myslivce. Už běžím, už to bude.“

„Sire, mám pro tebe úžasnou novinu. Víš, jak máme ty příbuzný v Londýně?“

„To vím. Co je s nima?“

„Představ si, že sem v polovině července přijede Patricie. Psala to ségře.“

„Kecáš, Bene, ta černovlasá kočka, na kterou se hrabe i Sabatiniová? Tu bych chtěl vidět na vlastní oči. Jestli je hezká jako na té fotce, tak padnu na prdel. A na jak dlouho přijede?“

„Na týden. Chce vidět Prahu a taky zajet k nám do Plzně.“

„To přijede sama?“

„Přiveze ji strejda Charles, ale ten s ní bude jen dva dny.“

„To se o ni budete starat v Plzni s Jiřinou?“

„Vypadá to tak; ale Eva ji chce taky poznat, ráda by s ní mluvila jen anglicky.“

„To chápu, když studuje na pajdě angličtinu.“

„Patricie prý bude mluvit jen česky. Ségra říkala, že píše slušně. Z dopisu nepoznáš, že není Češka. Ale jak mluví, to nikdo nevíme.“

„A obě holky s někým chodí?“ zeptá se opatrně.

„O Patricii nic nevím, ale Jiřina chodí s písničkářem Bobem. Je to vztah na dálku, vidí se jednou v tejdnu. Navíc je o dvanáct let starší. Mámě se to nelíbí. Ségra maturuje až za rok.“

„Ten Bob má dobrý písničky – pár jsem jich slyšel, když zpíval se Šafránkem. Můžu ti půjčit kazety.“

„Seš hodnej, Sire, ale ty máme doma taky. Hele, ještě něco důležitého ti musím sdělit...“ Ben začne šeptat: „V půlce července dělá Bob s pár lidma zase happening za Plzní u Nemělova, jak bydlí tátovo brácha. Jó, ten soukromej rolník. Letos bude třetí ročník. Poprvé tam bylo padesát lidí. Loni sto. Letos čekáme ještě víc. Přijedou kluci z Játra. Slíbili to Bobovi. A taky Šafránek. Mohl bys za mnou přijet. Přespíme venku pod širákem nebo u strejdy na statku.“

„To by bylo fajn, Bene. Loni to nevyšlo, teď bych jel. A bude tam i tvoje sestřenka?“

„Proto to říkám. Má bejt v Plzni ten víkend. Hele, ségra tam bude s Bobem, já beru Evu. Ty můžeš dělat doprovod Patricii. Hodíš se na to. Taky modrá krev, i když naředěná chlastem,“ rozchechtá se, ale pokračuje: „Anglicky umíš a jsi čahoun – máš přes metr devadesát. Patricie je vysoká jako ségra. Skoro metr osmdesát. Když se na tebe dívám, tak byste se k sobě hodili. Vážně. Zkus zastřihnout ty divoký fousy, aby se tě nebála. U nich tohle nikdo nenosí,“ a zase se uchechtne.

„Nevím, Bene, ‚stříhat fousy‘? Moc se mi to nezdá.“

„Sejráku, to teda čumím. Nedávno jsi říkal u Glaubů, že na vlasy a fousy nesáhneš do státnic,“ ozve se Libby, která se přesunula až k nim.

„Libby, nešmíruj. Strkáš nos do věcí, do kterejch ti nic není. Tebe nikdo nezve, tak si dej pohov.“

„Ha, ha, ha, Bene, jsi stejnej ubožák jako von. Oba mi tak akorát můžete políbit, víš, co, že jo?“

„Libby, mohla bys laskavě mlčet, když mluví dospělí chlapi?“

„Hele, Bene, kdybys byl dospělej, tak si všímáš Radky. To nevidíš, že po tobě pořád kouká, že chce, aby ses jí věnoval? Pché, ‚dospělí chlapi‘ – dva vocasové jste. Salvátore, dones mi zelenou, tady je to dneska jak u Suchánků!“ rozčiluje se budoucí novinářka.

„Vaše přání je mi rozkazem, ó, krásná,“ zavrká hostinský.

„Bene, pojď na chvíli pryč, musím ti něco říct,“ uslyší za sebou povědomý hlas. Je to Hadica. Vždy se mu v hospodě začne vnucovat. Odmítá ji, ale tohle se pokaždé opakuje.

„Kam chceš jít? Jestli je ti špatně, tak jdi na záchod; já řeknu Emmě nebo Maďarce, ať jdou s tebou.“

„Na Emmu seru a na Milovou taky. Já chci být chvilku s tebou.“

„Tak jo, ale jestli je to zase nějaká blbost, zavolám taxíka a pošlu tě domů,“ odpoví a zvedne se od stolu.

„Beníku, vidím tě; chovej se slušně, žádný tamty věci, nebo to řeknu Evičce. Víš, že na mě dá,“ ozve se Emma.

Ben jenom mávne rukou, i když ví, že tahle zákeřná egoistka, která studuje s jeho přítelkyní, je všehoschopná. Eva odjela domů už v úterý. Akce tohohle typu ji nebaví. Na rozdíl od statné Emmy, která na ně chodí s jediným cílem – najít chlapa do postele. Ben projde lokálem. Chce se dostat před hospodu. Tam se snad Hadica ovládne. Dívka ho však nečekaně strhne ke schodům do sklepa, kde Margolius skladuje sudy s pivem.

„Bene, jdeme dolů. Tam ti všechno řeknu!“ vykřikne a strká ho po schodech.

„Co chceš, no tak, co chceš, Radko?“

Je mu proti srsti oslovovat ji jako jiní nehezkou přezdívkou.

„Bene, jsem sama doma. Máma je v nemocnici na noční. Viď, že pojedeme k nám jako před Vánocemi? Bene, ty víš, jak mi na tobě záleží. Bene, prosím, zavolej pro nás toho taxíka – slíbils to.“

„To ne, já ho neslíbil, já jím pohrozil.“

„Bene, to máš přece jedno a pocem ke mně, tak pojď,“ žadoní. Pak mu padne kolem krku.

„Neblbni, nemůžu; přece víš, že chodím s Evou.“

„Tenkrát jsi mohl.“

„Ale to jsme se s Evou hádali, měli jsme Itálii, neklapalo to.“

„Bene, já tě hrozně miluju, musíme jet k nám.“

Poklekne před ním a snaží se mu rozepnout poklopec.

„Radko, ty ses zbláznila! Co to děláš? Nech toho. Postav se a hned. Tak vstávej.“

„Tady nás nikdo neuvidí. Bene, pro tebe udělám všechno na světě.“

„Neblbni, tohle vážně nechci. No tak, Radko, vzpamatuj se. Mámu máš primářkou na ušním, a chováš se jako štětka v průjezdu.“

„Ale já tě miluju.“

„Je někdo dole?“ rozezní se sklepením. „No tak, slyšíte mě? Je někdo u sudů?“

„Pane Margolius, to jsem já, Ben. Nebojte, už jdu nahoru. Musel jsem si něco vyříkat s kamarádkou.“

„Tak jo, Bene, ale pojďte nahoru, oba. Nevidím rád, když se mi hosté promenádují po domě.“

„Bene, ty jsi taková svině; měla bych vzít nůž a uříznout ti...,“ nedopoví to. Předkloní se do pravého úhlu. Hlava je na úrovni Benova podbřišku. Ten na poslední chvíli uskočí. Proud piva se rozplácne o betonovou podlahu. Ben ví, co to znamená. Spolužačka naučený pohyb zopakuje ještě dvakrát. Pak se narovná a zhluboka nadechne. Ben se na ni smutně podívá. Podá jí kapesník a pomůže otřít tvář. Položí si její ruku okolo svého ramena a vyvádí ji po schodech nahoru. Otevře dveře do lokálu. Protáhnou se výčepem a vejdou do salonku vzadu. Ben zamává na děvčata: „Emmo, Libby, vemte si ji, zase dole zvracela.“

Jen co se zmožená dívka posadí mezi kamarádky, vběhne do místnosti udýchaný Margolius.

„Hergot, Bene, zase jste tam nasvinili. Kolikrát jsem říkal, abyste netahali holky do sklepa. Za hospodou je na tyhle věci placu dost, nebo snad ne?“

„Salvátore, za tohle opravdu nemůžu,“ opáčí Ben.

„Ale jo, Bene, můžeš. Neměls ji tam tahat. Mesárošová!“ zařve do kuchyně. „No tak, Vierka, kde jste.“ Z kuchyně se vyvalí obtloustlá žena. Chuchvalec hustých černých vlasů je zakryt modro-žlutým šátkem.

„Heleďte, Mesárošová, vezmete kýbl a půjdete dolů k sudům uklidit svinstvo, co zůstalo po tamhletý zmožený madam. Mladej vám s tím pomůže. No tak, Bene, ukaž, že jsi džentlmen, popadni koště a jdi s paní.“

Ben znovu schází po schodech do sklepa. Doprovází ho funící čtyřicetiletá žena, která je navzdory svému věku už dvojnásobnou vdovou. Když dojdou na místo, postaví se zpříma proti němu. Oba se chvíli pozorují. Ona, oč menší, o to širší, bojovně vykročí. Ben udělá dva kroky vzad. Tam se zastaví. Dál nemůže, je za ním zeď. S koštětem v ruce čeká, co se bude dít. Vierka postoupí vpřed. Mezera mezi nimi se zkracuje. Přiblíží se až k němu. Natlačí na něj svoje sádelnaté tělo. Ben odvrátí tvář. Nesnese ten odér. Sakra, je celá upocená a k tomu musela vypít láhev griotky, bleskne mu hlavou. To ale není vše. Za okamžik ucítí v rozkroku její dlaň. Začne ho tam hladit. Ben ani nedutá. Neví, co má dělat. Tohle ještě nezažil. Uběhne minuta, když zaslechnou kroky. Někdo jde dolů. Macatá východňárka se lekne. Vytrhne mu koště z ruky a rychle zacouvá ke kýblu s vodou. Neznámý se zastaví v půli schodů, chvilku naslouchá, pak se vrací zpět. Ben si oddechne. Je zase volný. Matrona si zapálí cigaretu. Pak se podívá na vykuleného studenta.

„Něhají to byť, pán Ben. Urobím to sama. Beztak som chcela tuna upratovať. A o tomto ani muk, něbo vám jednu trepněm, že vás z tejto ďúry už nikto nevyšťůry,“ pohrozí mladíkovi a na důkaz, že to myslí vážně, ho přetáhne koštětem.

Rána Bena nebolela, bylo to spíše varování, přesto kvapně opustí sklep. Chce vejít do výčepu, ale zarazí se. Ještě se nevzpamatoval z šoku, co zažil dole, a naproti u tramvajové zastávky zahlédne další místní kuriozitu.

(pokračování za dva týdny)

Autor: Luboš Vermach | sobota 1.12.2018 16:59 | karma článku: 21.69 | přečteno: 477x

Další články blogera

Luboš Vermach

Kdo nakonec slízne smetanu? No přece Gregorovi!

Vlivné skupiny mezi sebou vedou od nepaměti neúprosný boj, ale vítězství čeká jen na několik vyvolených. Jedno jméno si však protivníci poslední dobou opakují stále častěji. To jméno zní...

17.11.2018 v 16:59 | Karma článku: 22.86 | Přečteno: 869 | Diskuse

Luboš Vermach

Jak si ho pánové před oslavou pořádně umyli

Konsorcium vyřešilo těžký úkol a šéfové se rozhodli, že úspěch oslaví. Na seznamu pozvaných se ocitli i ti, pro něž je účast něčím výjimečným. Proto je dobré, když tyto jedince na akci připravíme. Jak? Je to prosté, stačí když...

3.11.2018 v 16:59 | Karma článku: 22.63 | Přečteno: 760 |

Luboš Vermach

Když se bílejm klukům líbí černý holky

Pokud vám zbývá poslední krok k získání majetku za miliony, uděláte cokoliv. Třeba sáhnete po tom, co lidstvo provází od počátků věků. To jest, že se chalanům zamlouvají děvčice odnaproti. Nebo je lepší někomu useknout hlavu?

20.10.2018 v 16:59 | Karma článku: 22.95 | Přečteno: 1083 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Pavel Hewlit

Poslední smutný psaní pro paní Janu S. (od ženy)

Může si vůbec žena při ztrátě dítěte zachovat zdravý rozum, zvlášť když bylo její jediné? Kolik stačí, aby překročila neviditelnou hranici mezi opravdovým vnímáním a pocity zkreslené realitou, již vnímají mnohem ostřeji než muži.

15.12.2018 v 9:46 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 53 | Diskuse

Pavel Hewlit

Druhý smutný psaní pro paní Janu S. (stále od muže)

Muži se mnoha zřejmým skutečnostem víc brání, a to jejich bránění je stavění vlastních překážek. Přehrad pro realitu. Je jedno, jak vypadají. Nejsou na okrasu, mají jenom zabránit skutečnosti projít dál.

14.12.2018 v 13:19 | Karma článku: 22.47 | Přečteno: 573 | Diskuse

Pavel Kalabis

Dobré rady

Ve vesmíru sem tam gravitace ukončí menšímu tělesu pohodu setrvačnosti, stejně jako nás vybudí různé impulzy. Život je dynamický a vyvíjí se. Přešlapovat na místě znamená nežít. Kdo chvíli stál...

14.12.2018 v 10:25 | Karma článku: 6.78 | Přečteno: 116 | Diskuse

Jiří Turner

Horor s krkavci

Je-li havran pták pekelný, a jestli jím byl ještě dříve, než Edgar Alan Poe napsal onu geniální báseň, pak to samé by mělo platit i o krkavci. Tedy o krkavci by to mělo platit s ohledem na jeho velikost dvojnásobně.

13.12.2018 v 14:30 | Karma článku: 16.86 | Přečteno: 309 | Diskuse

Pavel Hewlit

Smutný psaní pro paní Janu S. (pohledem muže)

Kolegyně Slaninová mě včera mile překvapila odvahou, s níž do zdejších vod vpustila článek o tématu, jež je pro mnohé z naší společnosti tabu – o smrti, a to smrti nemilosrdné a skutečně kruté. Vážím si ji za to.

13.12.2018 v 13:19 | Karma článku: 36.16 | Přečteno: 2301 | Diskuse
Počet článků 33 Celková karma 22.61 Průměrná čtenost 597

Ekonom, účetní, dělňas, skladník, zástupce ředitelky, fotbalista a dopisovatel. Tak za tohle všechno jsem  dostával peníze. Dnes jsem spokojený a skromný rentiér, proto se mohu věnovat tomu, co mě baví. Třeba vyprávět  příběhy o lidech, které jste určitě někde potkali. Pokud nevěříte, mrkněte na můj blog. Chcete-li vědět více o této "everlasting story", neváhejte a pište na machvr@seznam.cz

 

Hezký den všem přeje V .R. Mach

Najdete na iDNES.cz