Když zelináři pašují sexuální otrokyně

Zdánlivě nesmyslnou činnost provozuje gang, který vypadá jako solidní zelinářská firma. Jenže zvyky z minulosti je neopustili ani dnes. Proto nepřekvapí, když policie otevře dodávku s kapustou a zelím, a najde mezi zbožím...

Kapitola druhá 

Smrt si nevybírá  

(Kostky jsou vrženy 2.8)

Sobota, čtyři hodiny ráno. Slunce ještě zdaleka nevyšlo, přesto u Alioskových panuje čilý ruch. Což o to, na farmě je pravidlem, že se vstává brzy, ale tak časný budíček tady nepamatují. Důvod je prostý: bratři Mirat a Tomor se rozhodli, že odvezou dívky pryč. Na tom se domluvili s rodinami Kosíkšů a Milišičkiů. Aby převoz nebyl ničím narušen, zvolili jednoduchý plán: Za tmy se vydají ve dvou dodávkách do Londýna. Kvůli utajení pojede každá posádka jinou trasou. Severní a jižní – nebo jak oni říkají: horní a dolní. Obě se dají zvládnout za hodinu a cenný náklad se dostane do East Endu ještě před rozedněním. Tam si bílé maso převezmou turečtí kurýři, kteří se postarají o bezpečný odvoz z Anglie. O celé akci ví jen několik zasvěcených ze tří spolupracujících rodin.

  Do dvou přistavených dodávek nastupuje šestnáct vyděšených dívek. Mají svázané ruce, plátěné pytle na hlavách a roubíky v ústech. Drastická opatření mají zajistit, že zboží, oblečené jen v letních šatečkách, se dostane co nejrychleji ke svým kupcům. Všechny byly drženy u Alioskových víc jak rok; až předevčírem se dověděly, že se jich rodina zbaví. Jenže netuší, kde skončí. Proto si kladou otázku, zda je nečeká něco mnohem horšího, než byla farma.

  Obavy přiživuje minulá noc, v níž si Genta vybrala dvě z nich k milostným hrátkám. Na rozloučenou výhrůžně podotkla, že je uvrhnou do vykřičených domů v několika přístavech. Prý si rády vzpomenou na její noční mazlení. Když se to dověděly ostatní, musely jí dát za pravdu. Ano, farma je proklaté místo, ale  tady byly zneužívány pouze nenasytnou Gentou. A ta je v Magadanu, Izmiru nebo Casablance před nadrženými lodníky neochrání.

  Mezi dívkami, které vyvedli ze sklepa, chyběla Kamilka. Tu čeká jiný osud, neboť útlou zelenoočku s vlasy bílými jako sníh si velitelka před rodinou uhájila. Je záhadou, proč ji právě tato zamlklá a neduživá osůbka zaujala. Že by to bylo tím, jak moc se liší od ostatních? Nejspíš ano, ale ani kvůli tomu si ji nemůže na pokoji ponechat přes den. To Mirat striktně zakázal. Přesto je Genta spokojená. Předevčírem ho uprosila, aby éterického miláčka neposílal pryč. Jelikož rozhodnutí nebylo všem po vůli, zvláště ne Tomorovi, schovala ji v noci tajně k sobě. A ač je do ní blázen, má i ona v genech zakódovanou opatrnost utlačovaného etnika. Proto Kamilku připoutala k žebrům litinového topení a odešla na dvůr sledovat odjezd zvláštního nákladu, který míří do Londýna.

  Zvenku doléhají slova až k nebohé Kamilce a ta jim rozumí. Za tři roky pochytila dost z jazyka svých věznitelů. A tak si dovede představit, co se na nádvoří děje. Nejprve pozná zvuk aut, pak řízné povely nejmocnějšího z rodiny, podsaditého a panovačného Mirata.

  „Tak je naložte, a ať z nich není vidět ani kousek! Mrskněte sebou – máme pět minut zpoždění. Naposled opakuji, že Tomor s dědkem vezou červený zelí horní cestou. Ylli a Fetije mají uvnitř kapustu a před sebou dolní cestu. Máte na tu zeleninu papíry? Fajn. Jsou ty štětky důkladně svázaný? Dobrý. Hej, otevřete bránu, vyjíždějí!“

  Vrata se rozevřou dokořán. Obě dodávky opouštějí areál. Kamilka slyší skřípavý zvuk otáčejících se pantů a duté „bum, bum“, značící, že se vrata definitivně zabouchla. Nastalo ticho, které naruší Miratův apel na ranní směnu.

  „Co jste teď viděli, se nikdy nestalo, tak mlčet jako hroby! A protože budeme v krouhárně pár tejdnů bez lidí, zapřáhneme starší děti. Ty mladší půjdou šlapat zelí, tak je na to připravte. S učitelkou to domluvím – má sem za chvíli přijít. Tak alou na pole a zbytek do skleníků.“

  Slunce ještě nevyšlo, ale třicet lidí rozdělených do pěti skupinek se vydá na opačnou stranu areálu. Tady projdou kovovou brankou zasazenou ve vysokém cihlovém plotu. Před nimi se rozprostírají nekonečné záhony plné zeleniny. Dalších deset žen postupně mizí ve velkých orosených sklenících. Několik mužů nastartuje malé traktůrky. Nový pracovní den započal.

  Životnímu rytmu farmy se plně přizpůsobila i Vilma Rudolphová. Pár minut poté, co Mirat nahnal ovečky do práce, se dostavila na smluvenou schůzku. Dovídá se o změně výukového plánu. Alioskovi čekají větší sklizeň, a tak přibydou jejím žákům nové povinnosti. Proto bude podzimní semestr omezen. Mirat slibuje, že v zimním vše doženou. Vilmě nezbývá než souhlasit. Ostatně stejný problém tady měli před pěti lety. Tehdy se vše stihlo, tak proč ne letos. Vilma se domluví, že zde zůstane do oběda. Potřebuje probrat pár detailů s dětmi, na něž čekají za rok závěrečné zkoušky.

  Tohle už jde mimo Kamilku, která se právě pokouší uvolnit si pouta. Po deseti minutách marných pokusů své úsilí vzdá. Opře se o radiátor a rezignovaně hledí na dveře. Po chvilce zaslechne šoupavý zvuk kroků. Vyleká se, protože ví, kdo to může být. V místnosti se objeví Genta a hned zamíří k topení. Tam vyndá klíček a zbaví otrokyni nepříjemných želízek. Kamilce neuniknou její nestydatá gesta. Padne na ni beznaděj, protože zvrácenou předehrou to vždy začíná. Velitelka jí zápasnickým chvatem zkroutí ruku a v předklonu ji dovleče k posteli. Tam oběť surově povalí na záda. Děvče vidí, jak si její paní lačně žmoulá namodralé dredy. A také ví, co přijde. Zavře oči a snaží se myslet na něco hezkého: na sníh, na Vánoce, na Ježíška, na to, když byla malá. Ani tentokrát se nedostane dál než k první vločce. Macaté tělo, jež ji zamáčklo do matrace, a nedýchatelný parfém, který zahltil pokoj, pohřbily představy o bezstarostném dětství v podhůří Beskyd.

Tu sobotu se našla parta, která byla na nohou ještě dřív než klan Alioskových. Už na druhou hodinu v noci svolal DCI Gus Wobley mimořádnou poradu. Pár hodin předtím obdržel vzkaz informátora o zajímavé dodávce, která ráno dorazí na známé londýnské tržiště. Proto nyní stojí před svými hochy, jimž neuniklo, jak si šéf spokojeně mne obrovité ruce.

  „Mládenci, před dvěma roky nás napráskal jeden zasranej polda a tím zmařil práci spousty našich chlapů. Myslím, že i tohle je dobrej důvod, proč to těm zelinářskejm grázlům vrátit.“ Souhlasné hučení podřízených mu lichotí, a tak pokračuje: „Výhodou je, že víme, co zamýšlejí, proto je předejdeme. Vyrazíme jako oni oběma směry. Jenže my vystartujeme v půl čtvrté, tedy o hodinu dříve. Buď je pochytáme u nich, nebo po cestě. Okolí farmy obklíčí kolegové z Oxfordu. Lidem od Marka Slavea moc nevěřím. Těm zavoláme až ve čtyři. Pamatujte: Hlavní cíl akce je osvobodit vězněné ženské, ne postřílet mafiány. Rozumíte? Fajn, tak jdeme na to.“

  Když se všichni rozejdou, ještě někam zavolá. O tomhle hovoru ale přede všemi pomlčel. Svůj velký trumf, svého žolíka si schoval pro sebe.

  Ve čtyři ráno vzbudilo seržanta Slavea chrčení mobilu. Dovídá se od Gusova zástupce, že akce začala. Mančaft ať se sejde do půlhodiny. Jenom tak stihnou  odjezd otrokyň z Alioskovy farmy. Mark poděkuje za zprávu, ale cítí se dotčen: takovou nedůvěru si přece nezaslouží. Rychle se oblékne a během deseti minut je na stanici. Za další čtvrthodinku dorazí ostatní. Je půl páté a torvillecombští jsou připraveni vyrazit. Jenže rozkazy nepřicházejí. Mark si vezme dalekohled, kterým může pozorovat okolí i ve tmě. Zaměří se na farmu a neunikne mu, že tam svítí spousta světel. To je ale u zdejší pěstírny normální. Mrkne na obrazovku a sleduje, co snímá kamera, kterou loni tajně nainstalovali u vjezdu na farmu. O tom, co se děje uvnitř, ale nic neví. Znovu mrkne na hodinky. Je sedm minut po půl páté. V ten samý moment se otevře brána a z ní vyjedou dvě dodávky. Zároveň zachrčí jeho mobil. Ozval se mu Gus.

  „Marku, vidím na vaší kameře, že náklad vyrazil.“

  „Jo, Gusi, Alioskovy dodávky se vydaly do Londýna.“

  „Marku, změna plánu: Na farmu nejezděte – tu před hodinou obklíčil oddíl z Oxfordu. Ty si vezmi dva maníky a sledujte dodávku, co se vydala jižní cestou. Moji kluci na ni číhají v lesíku pár mil od Ropušáku. Tam posádku zastavíme a vy nás budete jistit zezadu.“

  „Dobře, Gusi. A ty jsi kde?“

  „My jedeme severní cestou, ale uvízli jsem u Rycombu. Je tu havárka, nějakej kombajn sjel na silnici. Kruci, vůbec nevíme, co tady pohledával, když je po žních. Do toho začalo hrozně lejt a všude tma jak v pytli. Počítám, že než mašinu odklidí, tak sem dojede první dodávka. Proto za ní pošli zbývající chlapy. Rád bych zadržel ty vidlácký parchanty venku. Zátah na farmu bude následovat potom.“

  „Spolehni se, Gusi; všechno zařídím. A mimochodem, leje v celým Buckinghamshiru.“

(pokračování za tři týdny – 6.4.)