Miláčku, ty víš, že já už jiná nebudu

Všemi mastmi mazaná paní Gregorová ví moc dobře, jak se dostat k tomu, co chce. Bez ohledu na to, co nakonec způsobí, si jde tvrdě za svým cílem

Kapitola druhá 

Smrt si nevybírá  

(Kostky jsou vrženy 2.6)

Další ráno, v pátek dvacátého devátého srpna kolem desáté, se objeví před domem Gregorových několik taxíků. Lidé, kteří z nich vystupují, netuší, proč je Henriette svolala. Večer jim pouze oznámila, že kdo to s ní myslí vážně, určitě přijde. Jak vidno, nevzali její slova na lehkou váhu. A Henriette důvod ke schůzce má. Je jím včerejší doporučení Paula Pancakea na místo právníka. Na tom by nebylo nic zvláštního, ale baronka to jaksi zapomněla s adeptem probrat. Když si doma uvědomila svou neuváženost, zrodil se nápad sezvat skupinu věrných na Pelham. Snad jí poradí, jak zabránit blamáži, kterou svým návrhem způsobila.

  Ve velké oválné místnosti posedává dvanáct lidí. Polovinu tvoří dámy, které byly v hotelu Venus. Slova se ujme baronka a začne pěkně zostra: „Víte, včera se sháněla lady z Norfolku po zkušeném právníkovi na londýnskou radnici. Slíbila jsem doktora Pancakea, a já, když něco slíbím, tak to dodržím.“

  „Henri, a co on na to?“ otáže se Charles. Když ale vidí, jak váhá, pojme podezření, že je vše jinak, proto se znovu zeptá: „Mluvila jsi o tom s Paulem?“

  „Charlie, teď ne, ale před půlrokem jsem mu něco naznačila…“

  „Co jsi mu mohla naznačit? Vždyť tahle nabídka nebyla ještě na stole?“

  „Zeptala jsem se, zda by nám pomohl, až Poupe skončí. Sama Edith se před vévodkyní zmínila o tom, že jí otec předává agendu. Je to tak, drahá?“

  Edith pokývá hlavou a baronka pokračuje v nemastné, neslané obhajobě, kterou doplňuje rozmáchlými gesty:   „Navíc, Poupe postupně opouští místa ve správních radách; loni dokonce odešel z Rady ředitelů, tak co? Mám to jen tak přejít? Co si o tom myslíš ty, Georgi?“

  „Mamá, nikdo neříká, abys to přešla. Jen si kladu otázku, co ti řekne vévodkyně, když to Pancake odmítne.“

  „Georgi, proč by nabídku odmítl, když mi to na jaře slíbil?“

  Syna matčina upřímnost odzbrojí, proto hledá pomoc u otce. Ten mu vyjde vstříc tím, že převezme iniciativu.

  „Opravdu, drahá? Mně tvrdil, že zvažuje –“

  „Charlie, tak ty o tom také víš?“ přeruší ho Henriette.

  „Vím, nevím… Možná ti na jaře kývl na pomoc nadaci, ale určitě ne pro radnici, neboť to by musel být jasnovidec. Umíš si představit, jak se bude tvářit, až se doví, že ho tam nabízíš bez jeho souhlasu? Henri, na tohle jsem opravdu zvědavý.“

  Místnost ztichne. Všichni čekají, co baronka řekne. Ta si ale odvádí stranou kolegyně z klubu. Zbytek se dohaduje, o čem se ženy na chodbě radí. Jakmile se vrátí, odpoví Henriette tak, že je jasné, o co tady jde: chce vyklouznout z problému a přehodit jeho řešení na své mužské.

  „Co kdybychom mu zavolali a dali si s ním schůzku? A nešlo by jen o práci pro nás, ale také pro radnici. Charlesi, nezkusíš to? Vždyť se s ním znáš. Nebo ty, Georgi? Jsi skvělý vyjednávač.“

  Oba se ušklíbnou. První promluví Charles.

  „Nevím, Henri; sám opouštím jednu funkci za druhou, a teď mám přesvědčovat jiného, aby šel k nám, nebo dokonce na radnici?“

  „Otče, já mu zavolám. A ty, mamá, poslouchej: Požádám ho o schůzku tvým jménem, takže se jednání s ním stejně nevyhneš.“

  Henriette se chystá něco říct, ale George ji předejde: „Počkej s těmi komentáři, až se vrátím. Vůbec nevíme, zda pozvání přijme.“

  Po jeho odchodu začnou přítomné probírat Pancakea. Hned od počátku je jablkem sváru advokátova náklonost k druhému pohlaví, a proto jsou hodnocení velmi vyhraněná.

  „Lady Henriette, neumím posoudit, zda je to dobrá volba…“

  „Proč by neměla být, doktorko Hobbsová?“

  „Protože vaše nadace se zabývá bohulibou činností, my na radnici zase veřejným blahem, ale doktor Pancake je – ani nevím, jak to správně pojmenovat.“

  „Jen se vyjádřete, já to skousnu.“

  „Asi takhle, jako právník je skvělý, ale…“

  „Ale co?“

  „Na mě je moc velký světák.“

  „To bych tedy neřekla, a pochybuji, že si to tady myslí někdo jiný kromě vás, nebo ano?“ rozhlédne se po ostatních. Ty mlčí, ale je vidět, že některé by rády podpořily slova doktorky Hobbsové. Další statečnou, která si dovolí vzdorovat paní domu, je Sally Willoughbyová.

  „Henriette, doktor Pancake skutečně nenechá jednu sukni na pokoji, a to ani teď, ve svém věku. A že je ženatý třicet let s jednou? – To z něj hanbu nesmyje.“

  „Ne, ne, ne, Sally. To jsou bohapusté pomluvy. Víš, kdyby to byla pravda, tak, tak –,“ baronka se zhluboka nadechne; je vidět, jak naléhavě hledá vhodný příklad: „… tak třeba nějaká z odkopnutých milenek vyžvaní do novin, že s ním má dítě a ať na něj platí, ale všechny mlčí a bulvár jakbysmet.“

  „Pokud vím, Pancake nemá děti,“ podotkne Edith.

  „Děvčata, opakuji: moje nadace má zájem o jeho služby. Ale je dobře, že jsem nemluvila k věci jenom já. Slibuji, že všechny názory na Pancakea sdělím Victorii. Protože když ty klepy znáte vy, bude o nich vědět i Pettyová.“

  Doktorka Hobbsová chce něco dodat, ale v místnosti se objeví George, který má za sebou hovor s Pancakem. Na zprávu netrpělivě čeká Henriette.

  „Tak co říkal?“

  „Mamá, máš mu zavolat sama.“

  „A ví, co po něm chci?“

  „Ví; dokonce si pamatuje, že jsi ho oslovila koncem února. Jenže když ses dlouho neozývala, myslel si, že jsi na něj zapomněla. S námi bude spolupracovat, ale na radnici zapomeň – pro město dělat nechce.“

  „Alespoň že ho získáme my,“ odpoví pohotově.

  „Henri, nepospíchej tolik. Ověř si, zda je pravda, o čem mluvila Sally,“ popíchne manželku Charles.

  „Otče, přišel jsem o něco?“ ozve se George.

  „No, jen jsme se dověděli, že je Pancake vyhlášený proutník. Ale naše mamá ho brání jako lev.“

  George se postaví vedle matky, přelétne zrakem lidi v místnosti a sarkasticky prohodí: „Kdo z vás je bez hříchu, ať první hodí po Paulovi kamenem.“

  Některé z dam se zamračí, jiné se potutelně usmějí. Henriette, která neví, zda ji chtěl syn citátem podpořit, nebo si do ní rýpnout, těká očima po ostatních. A jako vždy, když si není jistá, upře pozornost na manžela. Ten pochopil, že je načase s nepřehlednou situací plnou zmatků a nedorozumění nějak pohnout. Tím spíše, že vše spískala jeho polovička.

  „Henri, Pancakea probereme, ještě než se s ním setkáš. Koneckonců, nadace je naše společné dílo, tak kdo jiný by to měl rozhodnout.“

  Když vidí, že všichni souhlasí, usoudí, že bude dobré zmínit se o něčem, co nosí v hlavě od včerejšího večera. Impulzem mu bylo nekonečné hořekování manželky, která nepřenesla přes srdce, že se jí paní Pettyová zase postavila.

  „Přátelé, každý ví, že se staráme o sirotky, nemocné děti i studenty z nemajetných rodin a organizujeme jejich výměnné pobyty po celém světě. Ale úplně jsme zapomněli na mladé, kteří přišli do Anglie, aby si splnili svůj sen. Jenže tady tvrdě narazí a skončí na dně. Říkám na rovinu, že nemluvím o těch, kteří se tu zjeví a od první chvíle mají plná ústa práv na všechno, aniž by ctili jakoukoliv povinnost, ani o těch, co chtějí jen brát a nic nevracet. A nemyslím ani dospělé – ty ať si řeší vláda. Víte, s dětmi – nebo řekněme: s teenagery –, tak s těmi se dá pracovat. Můžeme je vychovávat; můžeme je nasměrovat k tomu, čím by jednou chtěli být. Spousta z nich, než se sem dostala, absolvovala krkolomnou anabázi v podpalubí lodi nebo mezi zbožím narvaném v boxech kamionu, nemluvě o tom, co zažívali doma. Pak přijedou do Londýna a skončí v bordelu, v lepším případě dělají za pár šupů u nějakýho neřáda. Kdyby se nám jich podařilo zachránit sto za rok, tak vím, že to má smysl. Proto se ptám: Obohatíme činnost nadace o tohle?“

  „Táto, skvělý nápad! Zrovna minulý měsíc mi říkal kolega, jaké má vláda starosti s dětskými utečenci. No, podle mě je naše nadace připravena pomoct těm malým nešťastníkům – co říkáš, mami?“

  Ta, poučena dneškem, mlčí. Nejprve si ověří, zda její názor bude v souladu s ostatními. Znovu se obrací ke spřátelenému kroužku. Krátká porada je doprovázena souhlasným mručením, a tak po pěti minutách vítězoslavně oznámí: „Jako předsedkyně nadace souhlasím, že brzy rozšíříme činnost o pomoc dětem, které se dostanou do Anglie na vlastní pěst a nikoho tu nemají. Už jenom za tu strastiplnou cestu si zaslouží náš obdiv. Charlesi, jsem moc ráda, že jsi to navrhl. A po včerejšku mě to těší dvojnásob, protože konečně zatnu tipec madam Pettyové.“

  Po jejích slovech je chvilku ticho, ale opravdu jen chvilku. Pak zazní potlesk a Henriette přijímá gratulace. Avšak dobře ví, že o úspěšný konec dnešní schůzky se zasloužil někdo jiný. Proto když všichni odejdou, přistoupí k manželovi, něžně pohladí jeho šedé vlasy a tiše poznamená: „Charlie, miláčku, ty víš, že já už jiná nebudu…“

  „Vím, a proto tě mám pořád rád.“ Lehce ji políbí a s důstojností vlastní velkým mužům odchází pryč. Jakmile baronka zůstane v místnosti sama, zamíří k telefonu. Čeká ji důležitý rozhovor.

(pokračování za tři týdny – 22.2.)