Kam ukryli sexuální otrokyně?

Jsou věci, nad kterými bychom neměli přivírat oči. Pokud tak učiníme, začnou nám narůstat do neřešitelných problémů. Potom se i při sebelepší práci policie nedá vše napravit. Nebo snad ano? 

Kapitola druhá 

Smrt si nevybírá  

(Kostky jsou vrženy 2.4)

Následující ráno zastavila před torvillecombskou policejní stanicí dvě auta, z nichž vystoupilo několik mužů. Po kratším dohadování se vydali k sídlu Alioskových. Doprovod jim dělají místní strážci pořádku.

  „Marku, domluveno: Mejch pět kluků to tam prošťourá od střechy na půdu. Tvoji obhlídnou pole a skleníky. Ty ale půjdeš s námi.“

  Jen co DCI Gus Wobley domluví, zastaví vozy před mohutnou branou z dubového dřeva. Gus na ni několikrát zabuší. Po pátém úderu se otevře malé okénko, umístěné pět stop vysoko.

  „Páni, čo si prejetě?“ ozve se hlas, jehož majitel zůstává skryt za těžkými vraty.

  „Jdeme k vám na prohlídku. Máme povolení, tak otevřete.“

  „Muším se optať někoho z Alioskových. Počkajtě chvílu.“

  Je slyšet, jak někam volá, ale nepoužívá ani tu mizernou angličtinu co před chvílí, nýbrž jakýsi neznámý jazyk. Pak se v okénku objeví tvář tolik odlišná od těch, co přešlapují venku. Oznamuje, že za chvíli přijde zástupce rodiny. Utečou další tři minuty, než se brána otevře. Před detektivy stojí deset mužů, jejichž rysy napovídají, že do Anglie přišli odkudsi z Balkánu. Statné chasníky ve světlých košilích doplňují dvě ženy. Navzdory malému vzrůstu jsou neskutečně otylé. Husté černé vlasy mají svázány do módních wool dredů, které jim vodorovně trčí z temen masitých hlav.

  „Mládenci, těmi dámami jsem fascinován. Proč? – Protože i takhle může vypadat matka příroda,“ pronese Gus na půl huby dřív, než zazní hrdelní hlas jednoho z rodiny.

  „Čo si žádátě, páni? My svý daně platíme.“

  „Vy jste Kaha Alioski?“ ptá se Gus.

  „Ně, Kaha je otěc, ale on němocný, a stejně anglicky něrozumí. Já jeho nějstarší syn Mirat,“ řekne a pokračuje:   „To je bratr Tomor, to manželka Fetije, to dcera Genta, tady bratranec Ylli Milišički, tady je –“

  „Pane Alioski, pustíte nás dovnitř?“ přeruší ho Gus, a aniž by čekal na odpověď, vstoupí do velkého dvora.

  Během chvilky, kdy spolu mluvili, se z jedné budovy vyrojilo třicet dětí. Dodají si odvahy a okounějí cizí chlapy. Pak se rozutečou jako zajíci po posekané louce.

  „Detektive, děti mají prázdniny a jejich učitelka taky,“ řekne Genta, kterou doplní Mirat. „Další lidi máme ve skleníku, na polích, v krouhárně, ve skladech.   My musíme pořád makať, ve dně, v noci, ně jako iní.“

  Gus narážku přejde, ale neušlo mu, že Genta mluví obstojně anglicky. Ostatní šišlají a patlají jak čtyřletí caparti.

  „Tak, hoši, dáme se do práce, ať vidí, že my taky musíme makat.“

  Vzápětí zmizí londýnští detektivové v cihlových budovách a torvillecombští policisté na přilehlých polích.

  „Pane Alioski,“ ukáže na Mirata, „vy mi ukážete místnosti, kde bydlíte, ano? Chci vidět i vaše pokoje.“

  V jednom z nich narazí na starého muže. Ač je léto, leží zachumlaný pod těžkou peřinou. Na hlavě má čepici se srandovním střapečkem.

  „To náš otěc, Kaha Alioski, osmděsát let. Němůže chodiť, má velké bolení od koleň a kyčlů.“

  Stařík podivně zachrčí a podává Gusovi sešlou, mozolnatou ruku. Ten se jí dotkne a rychle odchází pryč. V bytech, kde Alioskovi bydlí, nenašel nic podezřelého. Neušlo mu, že pokoje vládnoucí rodiny jsou luxusně zařízené.  Zbývající členové, již jsou v klanové hierarchii níže, žijí mnohem skromněji.

Mezi ně patří skupina mladých žen, kterou potkal u démonizované krouhárny. „Kdo je to? – Příbuzné, nebo zahraniční dělnice?“

  „My tady takové dělnice němáme. Všechno si obstaráme sami: práci i domácnosť.“

  „Dá se ověřit totožnost těch žen?“

  „Zavolám někoho, počkajtě chvíli.“

  Mirat křikne do chodby. Okamžitě přiběhne Ylli, vyndá mobil a s někým mluví. Vzápětí se objeví Genta se štosy papírů, které jsou zastrčeny v černých deskách. Podá je Wobleymu.

  „Detektive, tady to máte. Je tam všechno: jména, příjmení, narození!“ vyštěkne a vrhne na něj pohled plný nenávisti.

  Gus pročítá první list. Na seznamu jsou údaje, které běžně vyžaduje. Dokonce mu poskytli čísla sociálního pojištění. Sto jmen číst nebude. Zbláznil by se z toho. Mark Slave měl pravdu: jen samý Alioski, Kosíkša nebo Milišički.

  „Dobře, my si ten váš cirkus prolustrujeme,“ řekne povýšeným hlasem a předá dokumenty svým zástupcům.

  Detektivové i Slaveovi policisté pátrají všude možně, ale nemají nic, co by naznačovalo, že tu klan drží někoho proti své vůli. Prostory, které jim popsala Jovanka, objevili prázdné nebo zaplněné bedýnkami se zeleninou. V krouhárně, kde měly dívky otročit, pracují ženy patřící do velké rodiny. Že by vězenkyně někam převezli? ptá se Gus sám sebe a ještě zuřivěji pobíhá mezi sklepy. Když se jeho muži ptali na další dělnice, slyšeli jen odpovědi, že nikdo takový tady není.

  Jovanka též prozradila, že za trest bývaly dávány do vyschlé studny. Prý měla na farmě plnit funkci středověké hladomorny. Jednu takovou, osm metrů hlubokou, tady mají, ale působí spíše jako opravená památka. Stěny jsou po celém obvodu obloženy cihlami, kamenný otvor vyúsťuje uprostřed dvora. Je chráněn kovovou mříží a zakryt těžkým dřevěným poklopem. Zevnitř jsou zabudovány ocelové schůdky, umožňující zdolat kolmou stěnu. Dole je studna propojena úzkou chodbou s šachtou, jíž prochází nákladní výtah. Vyzděné kruhové dno má metr a půl v průměru a je vyplněné plochými kameny. Avšak studna svůj účel dávno neplní, protože voda v ní nebyla padesát let.

  Po všem, co tady Wobley viděl, si dovede představit, že sem zavírají ty neposlušné. A rovnou přiznává: podobnou hrůzu by zažít nechtěl. Jenže ani na tomhle místě nenašli jediný důkaz, který by potvrdil, že jsou na správné stopě. To neznamená, že Jovanka lhala.

  Když před lety kupovali lidé z rodiny Kahy Alioskiho dosluhující pivovar, hned si všimli, že jeho součástí je zachovalý systém podzemních prostor. Chopili se nabízené šance a obnovili labyrint chodeb, v němž se vyznají jen oni. Proto i nyní mohli rychle přesunout dívky do místnosti zcela izolované od ostatního světa. Z popisu událostí je patrné, že zvěsti o podivnostech na farmě Alioskových, které se donesly k Marku Slaveovi, jsou pravdivé.

  Ano, rodina už dlouho přiváží do Torvillecombu mladé ženy, které tvrdě pracují v krouhárně nebo v obrovských kádích šlapou zelí. Klid nemají ani v noci. Dříve je zneužívali muži z farmy. To skončilo před pěti lety, kdy si dospívající Genta vymohla u dědečka Kahy, že nad nimi převezme dozor. Chlapi přestali zajatkyně obtěžovat, ale na lůžko si je bere nová paní, která v den svých čtrnáctin při společném sprchování zjistila, jak moc ji mladé dělnice přitahují. A protože má pořádný apetit, vystřídá je během měsíce všechny.

  Dlouho zelináři odráželi veškeré policejní šťáry. Před dvěma roky měli namále, ale díky investici do Lovellovy zrady vyšetřování ustáli. Dnes poznali, že proti nim stojí odhodlaní muži, které si nekoupí ani za mnohem větší peníze, než dali posledně.

  Když po osmi hodinách odcházel Wobley z farmy, pronesl před Alioskovými: „To, že jsem nic nenašel, neznamená, že tady končím. Půjdu po vás jako vzteklej pes a dostanu to, co chci, i kdybych měl čekat do penze.“

  Vyslovil se tak naléhavě, tak přesvědčivě, že Alioskovi pochopili dvě věci: ve Wobleym jim vyrostl těžký soupeř a o idylce s úplatným Lovellem si mohou nechat zdát.

  „Mirate, s tímhle policajtem bude problém,“ prohlásil Tomor, jen co zavřeli za detektivy bránu.

  „Bude, bráško, ale něco vykoumáme.“

  „Musíme; přece si kvůli němu nezničíme kšeft, kterej nám vynáší majlant.“

  „Navrhuji rychle prodat holky, co tu máme, a načas s tím přestat.“

  „Máš můj souhlas, ale večer se poradíme s tátou. Volat Kosíkšům do Londýna nebudeme. Určitě nás benga napíchli. Kurva, všechno má na triku ten policajt, co se tady roztahoval! Na něj se zaměříme.“

  „Tomore, klid. Když to nepůjde po dobrým, pořád dovedeme tohle –,“ a Mirat naznačí tisíce let starým gestem, jak někoho podříznout.

  „Mirate, fajn, to by mohlo zabrat, ale teď musím ke skleníkům. Živí nás zelenina, ne dovezený štětky.“

  Nad Torvillecombem zapadá slunce. V ten čas už policie dávno opustila farmu. To ale žádná ze sedmnácti děvčat neví. Už třetí den je hlídají v utajované sklepní místnosti. Poté co Jovanka utekla, tuší, proč jsou tady. Ony takovou odvahu neměly. Možná proto, že byly před půlrokem svědky zadržení jedné z nich. Celou noc se dotyčná skrývala ve skleníku za pytli s hnojivem, aby se před rozedněním dostala až k drátěnému plotu. Tam ji Alioskovi chytli. Ke svobodě scházel kousíček štěstí. Trest byl krutý: bití, ponižování, týden ve studni a následný prodej do Turecka. Pak se nikdo neopovážil o útěku ani pípnout, než o tom začala uvažovat Jovanka.

  Tiché a vystrašené polehávají na ušmudlaných žíněnkách. Náhle vejde Genta. Vypasená trýznitelka chvíli přešlapuje na místě, pak jim poznámkou vyrazí dech: „Brzo vás pošleme do Středomoří – jako potěšeníčko pro námořníky!“ Hrozitánsky se zachechtá a dodá: „Vypadnete odtud všechny, kromě tebe, zlatíčko.“

  Děvčata se podívají na drobnou pětadvacetiletou ženu, na níž je patrné, že má jiné kořeny. Jemné rysy a bílá alabastrová pleť napovídají, že se sem dostala nejspíš z východní Evropy.

  „Neboj, Kamilko, tebe si ponechám,“ pokračuje a přitom se majetnicky dívá na vyzáblou blondýnku se zelenýma kočičíma očima. Pak se k ní skloní a pohladí rozcuchané vlásky, které láskyplně zarovná za odstávající ouška.

  „Až to s těmahle vyřídím, tak si pro tebe přijdu,“ zašvitoří na rozloučenou.

  Kamilka smutně pokývá hlavou, ale uvnitř se otřese při pomyšlení, že bude dál sloužit zrůdě, jako je Genta.

(pokračování za tři týdny – 20.1.)