Nalákali je do Anglie na modelky

Začínali jako překupníci s lidským masem. Pak se chytli šance a začali podnikat v legálním byznyse. Uspěli a dnes jsou z nich velcí obchodníci. Přesto neopustili kšefty z minula. A to nezůstalo bez odezvy...

Kapitola druhá 

Smrt si nevybírá  

(Kostky jsou vrženy 2.3)

Ten samý den je na policejní stanici v anglickém městečku Torvillecombe od rána napjatá atmosféra. Zdejší velitel seržant Mark Slave netrpělivě vyhlíží londýnské kolegy. Do dvanácté, kdy mají dorazit, zbývá několik minut. Proč musel přerušit dovolenou a okamžitě se vrátit z Mallorcy, je nabíledni: včera se našla poblíž londýnského tržiště v East Endu asi dvacetiletá polomrtvá cizinka. Detektivové se od ní dověděli, že utekla z bývalého pivovaru, který je přestavěn na velkou zelinářskou firmu vlastněnou lidmi z Balkánu. Hoši ze Scotland Yardu vytipovali několik oblastí, z nichž nejpravděpodobnější se zdá zemědělská usedlost poblíž Torvillecombu v Buckinghamshiru. Ta spadá pod policejní rajon, jenž se nachází na půl cesty mezi Oxfordem a Londýnem, a jelikož okrsku šéfuje seržant Slave, povolali ho urychleně do služby.

  Jakmile se Mark dověděl tyto informace, okamžitě ho napadlo, že stopy směřují na farmu vzdálenou dva kilometry od jejich městečka. Tu obývají rodinní příslušníci klanu Alioskových, mající kořeny kdesi v horských oblastech na pomezí Makedonie, Albánie a Kosova. V Británii se objevili v polovině devadesátých let, když prchali před občanskou válkou v Jugoslávii. Nejprve žili v Londýně, pak jejich tamější diaspora zakoupila přes nastrčené figury chátrající pivovar a sto dvacet akrů zpustlých polí v těsné blízkosti rozpadlé ruiny. Brzy potom se do budovy nastěhovalo třicet lidí, kteří začali pivovar opravovat a také pěstovat na zanedbaných polích zeleninu.

  Dnes jich tu žije stovka. A co je ještě důležitější, během několika let se zařadili mezi žádané dodavatele londýnských tržnic. A tak každé ráno za tmy vyráží kolona dodávek, které jsou plně naloženy zeleninovými výpěstky, na hodinovou cestu do centra metropole. Bez Alioskovy kapusty, zelí, okurek, kedluben či salátu si tam dnes neumí žádná pořádná hospodyňka představit svůj dopolední nákup.

  Avšak seržanta Slavea trápí něco jiného. Přestože se rodina za dvacet let etablovala na anglickém trhu, nikdy se nepokusila o bližší kontakt se zdejšími lidmi a stále se izoluje. Příkladem budiž tři yardy vysoký cihlový plot. Ten neprodyšně obepíná rodinné sídlo, jímž se stal opravený pivovarský komplex obytných a hospodářských budov. Tu a tam je někdo z úředníků navštíví, aby konstatoval, že viděl stát ve státě. Rovněž okolní pole jsou po celé délce ohraničena drátěným plotem a několik nenápadných mládenců je hlídá čtyřiadvacet hodin denně. Ale ani tohle nezavdává příčinu k vážnému znepokojení. Pravý důvod je jinde.

  Od doby, kdy se vyšvihli, což je tak deset let, se proslýchá, že v objektu žijí kromě Alioskových a s nimi spřízněných rodin také násilím dovezené ženy. Někdo říká, že je jich pět, jiný zase dvacet. Mají to být mladé Albánky, ale také Srbky nebo Makedonky. Děvčata pracují pouze v areálu, a tak je zaručeno, že je zdejší usedlíci nespatří. Vykonávají práce jako krouhání nebo šlapání zelí, a to vše za nuzáckou mzdu padesát liber týdně. Z peněz nic nevidí, neboť jsou předávány jejich příbuzným, kteří žijí v zapadlých koutech Evropy. A protože se nelidská námaha nedá dlouho vydržet, dochází k jejich pravidelné obměně. Opotřebované se odvážejí, aby vzápětí přišly čerstvé. Varující je, že novodobé otrokyně jsou často prodány do ruských, tureckých či arabských bordelů.

  Slave ví, že pro tahle tvrzení zatím nezískali relevantní důkazy, a tak se od rána probírá dokumenty, které se vztahují k předchozím akcím. Významná byla ta předloňská: Také tehdy se v Londýně našla zmlácená dívka, která tvrdila, že otročila u Alioskových. Bohužel, víc se nedověděli, neboť za pár hodin zraněním podlehla. Následoval noční zátah. Ten ale nic neobjasnil. Naopak, rodina si najala špičkové advokáty. Soud jim dal za pravdu a Alioskovým přiřkl tučné odstupné za neoprávněné vniknutí do jejich objektu, jakož i hanobení jména Alioski v médiích. Slave se na svém místě tak tak udržel. Zato londýnský důstojník Teo Lovell, který akci řídil, byl na hodinu propuštěn. Proto je Mark opatrný a velení rád přenechá někomu z Londýna. Přesto může jako znalec místních poměrů pomoci. Má totiž vysvětlení, proč se akce před dvěma roky nepovedla – a tím je vyzrazení. Tohle včera kolegovi ze Scotland Yardu sdělil.

  Je přesně poledne a ve dveřích se objeví tři muži v civilu. Vede je urostlý DCI Gus Wobley, zkušený, tvrdý, místy až surový vyšetřovatel, který je u policie třicet let. Od počátku je nekompromisní.

  „Buď zdráv, Marku! Tak co, nakopeme jim prdel my, nebo nás ti šmejdi zase vojebou?“

  „Gusi, vítej v Torvillecombu, a vy, pánové, taky. Já doufám, že vyhrajeme. Ale chtělo by to důkazy, co nám píchnou víc než ty včerejší domněnky.“

  „Ráno se děvče rozpovídalo a podle všeho se jí dá věřit,“ podívá se po svých mužích, kteří kývnutím hlavy potvrzují jeho slova; pak pokračuje: „Přesně nám popsala objekt zevnitř; řekla jména těch, co šéfujou. Pochopil jsem, že je to klan se vším všudy, ale ty je všechny určitě znáš. Kmotrem je starej Kaha; zastupují ho synové Mirat a Tomor. Ochrance velí bratranec Ylli, a také jmenovala dvě ženský, co ji měly na starost: Fetiji a Gentu – ta prej byla obzvlášť hnusná.“

  „Chlapy znám, ženský moc ne. Fetiji berte jako mámu rodu: má dohromady dvanáct dětí. Žije s Miratem, kterýho uvádí v papírech jako manžela, ale pár děcek prej zplodila s Tomorem. Genta je zrovna jeho. Máme tu jejich seznamy – dobrejch sto jmen –, ale vyznej se v tom. Každej je buď Alioski, Kosíkša, nebo – počkej, tady to je –, nebo Milišički.“

  „Dobrá, Marku, mně stačí, že zraněná nekecala. Mimochodem, jmenuje se Jovanka a je Srbka. Nalákali ji do Anglie na modeling. Podobně jako další, co tam držej. Má jich být v různejch sklepích patnáct šestnáct – sama to neví, protože je Fetije čas od času mění. Víš, když nám říkala, jak s nimi zacházejí, dostal jsem ještě větší chuť to tam vybílit. Ale podle Jovanky mají ti chlapi zbraně a prej tam cvičí jako někde v kasárnách,“ řekne znechuceně a zase mrkne na kolegy.

  „Gusi, když je to tak, mělo by nastoupit přepadový komando.“

  „Ještě nevím; musím to promyslet. A taky nechci, aby se to vykecalo – sám jsi včera něco naznačil.“

  „Za vším si stojím. Znovu jsem to promýšlel a vychází mi fikanej práskač. A nemyslím si, že byl od nás – spíš od vás,“ podívá se krátce na Guse a dodá: „Hele, já vím, že tys tenkrát u toho nebyl.“

  „Poslyš, Marku, ty tu máš čtyři lidi. Fajn, ať normálně slouží; je zatím nepotřebujeme. Až to vypukne, tak se zapojej. Co bude dál, nedokážu říct. Možné je všechno: od výslechů přes sledovačku, konfrontaci s poškozenou až po zásah. Ale opravdu zatím nevím. Málem bych zapomněl na to, že se od tebe potřebuju dovědět víc o tom klanu. Tak povídej.“

  „No, jsou tu dvacet let. Z ruiny udělali výstavní sídlo. V areálu mají kancly, dílny, sklady a taky tam všichni bydlí. Pole okolo jsi viděl – starají se o ně perfektně. Ty dvě stě metrů dlouhý vyhřívaný skleníky jsou jejich chloubou. Díky nim pěstujou zeleninu celej rok. Obci pomohlo, když sem natáhli vodu; roury položili až k nám. Peněz musí mít jako šlupek, ale daně a všechna pojištění platí. Člověk by řekl, že vzornější komunitu na zemi nenajdeš. Jenže oni se chovají spíš jako sekta – nebo ne, připadají mi jako spolek, co přiletěl z jiný planety.“

  „Marku, neblbni – tohle přece nemůžeme dát do zápisu. Mluv k věci, jo?“

  „Dobře, Gusi, ale jsou vážně divný, odtažitý a namyšlený. Do městečka skoro nechodí a ani nikoho z nás k sobě nepozvali. Ta dvoukilometrová asfaltka na jejich farmu je hranice mezi dvěma světy. Jedinou spojnicí je učitelka Vilma Rudolphová. Oni si kdysi vymohli, že můžou děti vzdělávat doma. Vilma k nim dochází a učí je. Jednou za rok sem přijede komise, která je v naší škole přezkouší. Ty šestnáctileté, co končí docházku, odvezou do Oxfordu a tam dělají závěrečné zkoušky. Motají se okolo nich univerzitní vědátoři – má jít o výzkum, co platí vláda. Děcka blbý nejsou; vždycky projdou, ale nikdo dál studovat nejde. Musí makat na rodinný farmě. Co já vím, do Londýna odejde tak jeden z deseti – pokaždé je to holka, aby se tam vdala za někoho z příbuzných.“

  „Říkals ‚Vilma Rudolphová‘? Vysoká přírodní zrzka, věk: padesát šest let?“

  „Jo, Vilmě je tolik a vlasy má jako oheň.“

  Wobley se nakloní k jednomu z detektivů a něco zašeptá. Muž opustí Markovu kancelář a někam telefonuje. Když se vrátí, vyndá z tašky útlý dokument a předá jej šéfovi. Wobley se usměje.

  „Marku, včera ses nemýlil. Ta minulá akce skutečně nevyšla kvůli práskačovi.“

  „To chceš říct, že to má souvislost s naší učitelkou?“

  „Hele, nedostal jsem tenhle případ od náčelníka náhodou. Já taky musím objasnit, proč se to před dvěma roky zpackalo. Proto se Alioskovcům věnuju od zimy. A řeknu ti něco, o čem nemáš ani potuchy: ženská, s kterou v té době udržoval Teo Lovell poměr, byla Rudolphová. My jsme dlouho nemohli přijít na to, komu říká ‚bambulka Vilmi‘. Věděli jsme jen, že má nějakou babu u vás v Buckinghamshiru. Jenže se slejzali v Londýně. Navíc je o devatenáct let starší než on – nemohli jsme přece předpokládat, že tyhle dva…, co?“ Hurónsky se zařehtá, spolu s ním oba detektivové.

  „A co teď? Půjdeme pro Vilmu? Nechce se mi věřit, že by z Lovella vymámila datum akce a pak to práskla rodině.“

  „Marku, je to úplně jinak a zavčas se to dovíš. A nepátrej po tom, nebo se to zase posere. Nechci šlápnout vedle a pak se někomu omlouvat. Teď se vrátíme do Londýna. Zítra přijedeme znovu a půjdeme se mrknout na farmu. Připrav se, doprovodíš nás. Klídek, bude to jen obhlídka terénu. Vezmeš s sebou dva chlapy, ale řekneš jim to až zítra, až přijedeme,“ podotkne a chvatně se rozloučí.

  Mark Slave stojí v kanceláři jako opařený. Tak Vilma Rudolphová… Koho by napadlo, že chrápe s Teem? Navíc ten věkový rozdíl. To Lovellovi nevadí? Vždyť by mohla být jeho matkou. A opravdu jí vyzradil policejní tajemství? Co by z toho měl? Přece musel vědět, že za takový prohřešek se vyhazuje. Jenže co když jí to řekl úmyslně? To se dělá za hodně velký peníze. Pořád není jasné, co s tím má společného Vilma. Přece nešlo jenom o postel s nadupaným policajtem? Jedině že by –  

  Ne, to ne!

  Posadí se a naleje si panáka. Ale proč ne? Vždyť Lovell rozjel před rokem byznys ve velkém. Vyváží do Evropy. A možná dokonce zeleninu. Otevře notebook a přesune se na internet. Vyťuká slovo „Lovell“. Spousta odkazů, ale nic, co by ho zajímalo. A co třeba „bambulka Vilmi“? Zkusí to. Ejhle, na obrazovce se objeví odkaz. Provede další krok. Z monitoru se na něj šklebí košatá kapusta, vedle níž se naparuje roztomilá kedlubna a naducané zelí, které má za zády přihlouple se chechtající karikatury další torvillecombské zeleniny. Všemu vévodí velký světélkující nápis „Frozen Vegetables – Bobble Vilmi and Teo – Export Company“.

Mark zavýská radostí. Přišel na to i bez Wobleyho. Pak zvážní, neboť si uvědomí, o jakou zradu jde.

  „Lovelle, ty svině podrazácká!“ uleví si a na cestu domů do sebe vrazí posledního panáka.

(pokračování za dva týdny – 30.12.)