Jako voják naší lidové armády se snažím o udržení světového míru

Tohle a jiné režimní plky otisklo kdysi Rudé právo v rubrice "Ohlasy čtenářů" zapálenému kapitánovi tehdejší armády. Mnozí se dnes podiví, kam až to mladý důstojník dotáhnul. Jenže minulost dostihne člověka, když to nejméně čeká.

Kapitola druhá 

Smrt si nevybírá  

(Kostky jsou vrženy 2.1)

Je příjemný srpnový podvečer a do konce měsíce zbývají čtyři dny. Tolik času má Ben na jedno z nejzávažnějších rozhodnutí ve svém životě. Pokud bude souhlasit, starý Šmak obstará druhou půlku materiálů – a právě ty mohou Drábkovi zlomit vaz. Na rozdíl od složky z počátku prázdnin mají být mnohem výbušnější. Alespoň to vzkazuje kapitán Koubas. Kdo je onen tajemný zachránce, Ben neví, a neví to ani Kája Šmak, který ho zmínil jako první. Chlápka s podivným jménem zná pouze Kájův otec, jenž zprostředkoval obchod. A právě Šmak senior má nepřekročitelnou podmínku – neprozradí totožnost muže, který dodá důkazy o Drábkově vině.

  Po nedávných událostech se Ben přiklání k tomu, že nabídku využije. A neodradí ho ani vysoká cena, kterou Koubas žádá. Než se definitivně vyjádří, rád by vše probral s někým, ke komu chová důvěru a kdo je seznámen s letitým sporem, jejž vede se svým rivalem. Dobře ví, že v jeho okolí se vyskytuje pouze jedna osoba, která splňuje daná kritéria. A právě s ní se teď potkává v malé zasedačce.

  „Ahojda Bene, koukám: nikde nikdo. To je dobře, protože se musím někomu svěřit.“

  „To já, Luci, taky. A nediv se, že to budeš ty.“

  „No dobře, Bene, ale začnu první.“ Zadívá se mu do očí a spustí: „Zase si mě vyčíhl.“

  „Kdo, prosím tě?“ zeptá se a neujde mu, jak si Lucka nakrucuje zlatavé kadeře, které vzápětí schová za zčervenalé ouško, aby nakonec pramínek zase rozmotala. To udělá několikrát za sebou. Ben pozná, že jindy klidná a vyrovnaná žena je rozpálená jako písek na Sahaře.

  „Kdo asi? – No přece Drábek. Už několik dnů mi volá, abychom se sešli. Já dobře vím, že potřebuje vědět, jak si stojí u George. Bene, on už si nevěří. Vážně je v hajzlu – tohle přece nikdy nedělal.“

  Ben se jenom zašklebí a dál ji nechá lamentovat nad chováním nebezpečného soka.

  „A dneska? To byl vrchol. Nevím, kde se dověděl, že mám přednášku v Mánesu, ale když jsem skončila, čekal venku. Než jsem se rozhlédla, chytl mě za ruku a že se projdeme po nábřeží. Fakt si mě odvedl jako, jako –,“ zarazí se a hledá vhodné slovo: „… jako nějakýho špiona v hodně blbým filmu. A prej, ‚Lucinko, jak se máš? Dlouho jsme spolu nemluvili, zvu tě na kafíčko‘ a podobný řečičky. Věř mi, kdybych ho viděla před vchodem, zdrhla bych, ale on by mě stejně dohonil. Udělat mu scénu před lidmi? – Ne, taková nejsem.“

  Ben se zájmem poslouchá. Tohle je pro něj nejlepší zpráva. Teď ví, že jakmile kolegyně skončí, poví jí, co chystá.

  „Bene, že neuhádneš, co mi chtěl? No, ať ho informuju o změnách, které se chystají, on že se bude revanšovat. Naznačoval prachy, šperky, zájezdy a tak. Já ho nechápu; určitě ví, jak mi George pomohl v kariéře a že nejsme jenom kolegové. Proč to zkouší tímhle způsobem? Možná si myslí, že bych George podrazila. Ale to nikdy, ani za milion. Bene, ani za milion, a myslím milion liber!“

  Ben poznal, že přišel jeho čas, proto stočil hovor k tomu, co upřednostňuje on.

  „Luci, když mi píchneš, tak s tím intrikánem zatočím.“

  „A jak, prosím tě? Vždyť ho Charles pořád drží nad vodou.“

  „Znám způsob, jak na něj,“ řekne rázně.

  Rozčilená gesta vystřídá údiv v její tváři. Mlčky naznačí, ať pokračuje. Ben jí rychle seznámí s nabídkou od Koubase na druhou půlku složky. Čím déle hovoří, tím více cítí, že ji to zaujalo. V úsudku se nemýlil. Důkazem budiž reakce kamarádky hned poté, co skončil. I když věděla, že v nadaci nikdo není, opatrně se rozhlédla a zašeptala: „Ukážeš mi, co zatím máš? Hrozně mě to zajímá.“

  Ben se zvedne z pohovky, a protože Lucku zasvětil do svého plánu, nepovažuje za nutné ji balamutit, že jsou materiály mimo budovu. Než odejde, prohodí: „Ukrývám ty věci ve stole. Přece víš, že pod lampou je největší tma.“

  „Dobrej nápad – a neboj, neřeknu to ani Georgeovi.“

  Když se vrátí, začne obřadně pokládat na stolek jednu písemnost vedle druhé. Je akurátní, přesně jak se to od administrátora nadace vyžaduje.

  „Tak co, Luci, pustíme se do toho? Odhalíme špínu, co Alex nadělal?“

  „Jo, odhalíme, protože dnešek mě přesvědčil, že když ho Gregorovi nevykopli, musí to udělat někdo jiný.“

  Ben pokývá hlavou a vyndá první fotografii ze zažloutlé obálky. Oba se rozesmějí. Z obrázku na ně hledí mladý důstojník Československé lidové armády, který salutuje před pomníkem rudoarmějců.

  „Bene, byl to fešák – o tom žádná,“ uculuje se Lucka.

  „Ale musel mít i jiné kvality…,“ zašklebí se od ucha k uchu. „Jak jinak by to dotáhl na kapitána ve třiatřiceti – to je postup jako hrom!“

  „To já nevím, já na vojně nebyla. Ale ty mi to neukazuješ jen tak.“

  „Mrkni se dozadu,“ nabádá ji. Lucie otočí fotku. Na druhé straně je napsáno: Dne 9. května 1971, soudruh kapitán Alexij Drábek vzdává hold osvoboditelům. Loučení s útvarem, odchod z činné služby se blíží.

  „Bene, to psal o sobě. Jeho písmo přece poznám. Ale jak se to ocitlo u Koubase?“

  „Nevím; možná mu ji dal nebo Koubas fotku šlohl a přidal k ostatním materiálům. Mně spíš připadá úchylný, že neutekly ani tři roky, co sem Rusáci vtrhli, a on se před sochou tolik naparuje.“

  „Drábek byl vždycky horlivej. Tenkrát i dneska, to tě snad nepřekvapí.“ Lucka vidí, jak Ben odevzdaně mávne rukou, proto se zeptá: „Pak přešel do diplomacie?“

  „Jo, a nejspíš mu pomohly takovýhle články.“ Ben ukáže na výstřižek ze starých novin.

  „To je bolševickej Ruďas!“ vyprskne Lucie smíchy a začte se do článku v rubrice

  „Ohlasy našich čtenářů“. Pod tučným titulkem začíná příspěvek takto: Soudruzi, jsem ve straně od devatenácti let. Vždy jsem podporoval progresivní síly, které vedou československý lid k vybudování jediné spravedlivé společnosti – a tou je společnost socialistická. Jako voják naší lidové armády se ze všech sil snažím o udržení míru. Společně s Komunistickou stranou Sovětského svazu porazíme světový imperialismus. A nejen to…

  Dvacetiřádkový sloupec je zakončen výzvou: Proto se společně postavme za vedení KSČ v čele s generálním tajemníkem soudruhem Gustávem Husákem. Delegát XIV. sjezdu KSČ Alexij Drábek.

  „Ten sjezd byl na konci května a od července začal pracovat na ministerstvu zahraničí. Tady je o tom celý fascikl. Když to shrnu, kovanej soudruh, a navíc kariérista. Brr, to je smrtící kombinace.“

  „Bene, máš pravdu, ale tohle o něm věděl každý. Těžko s tím Gregorovi překvapíš.“

  „Já vím, že nepřekvapím. Ale fotka i článek jsou perličky pro zasmání, nemyslíš?“

  „Ne, Bene, obojí je spíše k pláči.“

  „Dobře, ale další věc je vážně prdel na entou – mrkni na to.“

  Popostrčí před ni čtyřicet let starý magazín. Reportáž „Slavík zazpíval v Karlových Varech“ doplňuje několik fotografií. Na jedné z nich je zachycen národem milovaný bard s fanynkami žadonícími o autogram. Mezi rozesmátými děvčaty vykukuje mužská hlava. U ní kdosi přimaloval šipku.

  „Tak co, Luci, poznáváš ho?“

  „Jasně, Mistra zná přece každý.“

  „Ale já myslím toho chlapa, co má u hlavy šipku.“

  „Počkej…“ Lucka se nakloní co nejblíže. „No neblbni – to je Drábek! Co tam dělá?“ optá se, stěží zadržujíc smích.

  „Nejspíš se mezi ně připletl, jelikož ho showbyznys nikdy nezajímal. Ale do Varů jezdil často kvůli návštěvám z Moskvy. Nevím, jestli to víš, ale Rusové si lázeňské město oblíbili už za cara. Pokračovali v tom za komunistů, stejně jako dnes. Říkal mi kámoš, shodou okolností jeho synovec, že se kdysi u nich v kuchyni pochlubil, že dostal na starost největší šajbu, která kdy Vary navštívila – soudružku Brežněvovou. A ta se tam léčila několikrát.“

  „Pane jo, to se fakt pohyboval vysoko. Ale ta fotka z Varů je božská. Jenže je ti k ničemu… Možná by pomohlo něco, kde se zmiňuje Anglie, Londýn, Gregorovic rodina. To tam nemáš?“

  „Mám, ale jsou to samé plky. I když jedno zajímavé hlášení by tu bylo. Je z doby, kdy Alex dost povýšil, neboť na akci, o níž se zmiňuje, se nedostane jen tak nějaký nýmand. Přečti si to.“

Lucka si vezme obsáhlý elaborát, který Drábek vypracoval po skončení slavnostního zasedání k pátému výročí uzavření Helsinské smlouvy o porozumění mezi národy. Všímá si jen těch pasáží, které někdo podtrhal. Hned v první větě je zmíněno jméno zakladatele nadace.

(pokračování za dva týdny – 25.11.)