Lištičko, vylez ven, čeká tě budulínek

Je možné, že krásná dívka probudí v seniorovi roky spící zvíře? Podle toho, co jsme od ní slyšeli, ano. A došlo k tomu takto...

Kapitola šestá - pokračování    

Čerňušky   

(Sochy z písku 6.11.)

Blíží se jedenáctá a Irenka si to štráduje na odpaliště číslo dvě. To se nachází na vyvýšeném pahorku půl kilometru od penzionu. Dívka pospíchá a ničím se nezdržuje. Zdolat mírný svah je pro trénovanou sportovkyni hračka. Nikomu o setkání neřekla. Vyklouzla tajně a na poslední chvíli. Nebylo to jednoduché. V penzionu mají starosti a detektiv Málek je každou chvíli ve vstupní hale. Navíc se po ní sháněla Jevropa. Už se dověděla, kdo holkám práskl, jak se dostala pod okno. Snad se Ukrajinka uklidní, než se vrátím, doufá Irenka. A co Peter? Přijde?

  Po vydatném dešti je hřiště nasáklé jako houba. Proto si vzala holínky. Řekli byste: „No a co?“ Jenže tyhle botky nejsou ledasjaké. Stejné měly úspěch na londýnské olympiádě. Prímkovy společnosti roky sponzorují český sport. Nebyl problém přivézt dva páry populárních gumovek na Pohádku. Irenka si v jedněch vykračuje jako pávice a netuší, co se semele.

  Peter Breton vyhodil první dopis do koše. Další ztratil u stolu. Po třech pivech ho napadlo, zda panička myslí návrh vážně. Přemohla ho zvědavost a vydal se na hřiště. Cestou si uvědomí, jak je to celé absurdní. Raději se pojistí a příchod partnerky omrkne zpovzdálí. Skryt mezi stromy, tak třicet metrů od modrého odpaliště, čeká, zda dáma dorazí. Netuší, že druhá pozvánka skončila v docentových rukou. Netrpělivý senior dorazil ještě před Angličanovým příchodem. Teď se schovává za pásem keřů nedaleko hlubokých bunkrů. Odtud má dobrý přehled – vždyť k odpališti je to pár kroků. Potencionálního soka v protějším lesíku ale přehlédl.

  Někdo se blíží. Muži rozeznají ženskou postavu v průhledné pláštěnce. Je jasná obloha, a tak jim neuniklo, že si vzala mikinu a šortky. Pravda, má holiny, ale žádné rifle. Dovede být stylová a golfové etiketě rozumí, neboť džíny na hřiště nepatří. Sundá z hlavy kšiltovku a stáhne si dlouhé černé vlasy do jednoduchého copu. Rozhlíží se. Nikde nikdo. Sedne si na modrý kámen označený číslicí dvě. V dálce vidí osvětlenou Villu Marleine; někde pod ní tuší potemnělý Bedrník. Napadne ji dětská říkanka o trhání lístečků kopretin. Přijde, nepřijde, přijde, nepřijde…

  Breton i Brejla váhají. Najednou si nejsou jistí, kdo se tam posadil. Tak dlouhé vlasy tady nenosí jen Lída. Přesně takové má Bublíkovic Irenka. Breton se nemůže rozhodnout. Má se ukázat a celé nedorozumění vysvětlit? To Brejla je mnohem čipernější. Opustí úkryt a několika tichými krůčky se dostane až za záda sedící ženy. Ta vytuší příchod očekávaného muže a nepatrně se zakloní. Senior ji nechce vylekat, jen mile překvapit. Něžně položí ruce na její ramena a pohladí útlý krk. Pak prsty vklouzne pod tenkou pláštěnku a sune je k ňadrům. Dívka jej chytne za zápěstí a lehounce přibrzdí pohyb rozpálených dlaní. Ve své bláhovosti opře hlavu o jeho břicho.

  „Peter, já jsem tak ráda, že jsi tady se mnou…,“ špitne a přivře oči.

  Docent její angličtinou není překvapen – vždyť tak mluví na Pohádce všechny.

  „Já také, darling,“ odpoví vzrušeně.

  Vtom jako když do ní kopne kůň. Tohle není Peter! Za jejími zády stojí někdo jiný. Otočí se. To je přece – no, to je přece Brejla! Vmžiku se postaví, napřáhne se a přesně trefí nápadníkovu tvář. Mlask! Ta sedla. Golfistka prokázala dokonalý švih. Loudil se zakymácel. Má co dělat, aby se udržel na nohou.

  „Co si to dovolujete, pane Brejla?!“ vyhrkne.

  Ten je z ní úplně mimo. Takové překvapení nečekal. Štiplavá facka podpořená tělesnou blízkostí mládí v něm probudily roky spící zvíře.

  „Irenko, vidím, že ses rozpálila… Ale proč ne? Holky od Prímků byly vždycky pořádný čertice. Nemysli si, že nevím, co Lída s chlapama dovede.“

  Sápe se po ní a nemíní se děvčete vzdát.

  „Co to meleš, úchyle? A nešahej na mě těma upocenejma prackama!“

  „Ale, kočičko, to se mi na tobě líbí ze všeho nejvíc: nalákáš mě sem medovým psaníčkem, a pak tu najdu tygřici. Jako Irmu zamlada.“

  „Co to kecáš, docente? Jaký ‚medový psaníčko‘? A moji mámu si neber do huby!“

  „No, no, no, Irenko, jen se nedělej. Já nejdřív myslel, že je ten dopis od Lídy, ale ty se mi líbíš mnohem víc. Celej tejden pozoruju, že seš jak z divokejch vajec. Tak proč ten odpor?“

  Pokouší se ji líbat. Ona se urputně brání.

  „Jdi pryč! Táhne to z tebe jak ze sudu, smraďochu!“ odstrkuje ho, ale Brejla pořád dotírá.

  „No a co? Tvůj fotr slope jako Dán, a Irmě to nevadí.“ Pak změní tón a snaží se být milý: „Pojď k Peterovi, zlatíčko. No tak, vzpomeň si, jak nám bylo na tenise fajn.“

  Dědek se snaží povalit Irenku na zem. Bez valného úspěchu. Zato holka se rve jak o život. Strhl jí kšiltovku, ale chce toho mnohem víc. Vše pozoruje Breton. Má zasáhnout? Má konečně vyjít ze stínu? – Ne, ještě jí nic nedělá, tak počká. Irenka nechápe, jak se mohl dopis dostat k Brejlovi. Vždyť ho přece sama dávala tomu sympaťákovi z Londýna.

  „Ty idiote, to ti nedošlo, že dopis byl pro někoho jiného?!“ vmete mu do tváře.

  Muž se zarazí. Tohle je na něj moc. Dívka využije momentu překvapení a začne prchat. Brejla se vydá za ní. I v holínkách je mladá atletka rychlejší než postarší akademik. Upaluje dolů a brzy získá náskok desítek metrů. Jenže náhoda tomu chtěla, že uklouzla, právě když sbíhala z mírného kopce. Pláštěnka urychlila pád a ona sjela po mokré trávě jako na toboganu. Zastavila se až v hlubokém bunkru, kam zapadla jako hliněná kulička do vydlabaného důlku. Teď sedí schoulená na zadku a modlí se, aby ji chtíčem posedlý Brejla nenašel. Za chvíli slyší dědkovo vábení. Chodí někde poblíž a snaží se nalézt její skrýš. Irenka dostane strach. Nejraději by se zavrtala do písku, který je okolo ní. Všimne si hrábí povalujících se na kraji bunkru. Stáhne je dolů a pevně uchopí dřevěnou násadu.

  „Drahoušku, kde jsi? Kde se schováváš? No tak, lištičko, do jaké nory si zapadla? Vylez ven, tvůj budulínek čeká.“

  Hlas se vzdaluje. Dívka vyhlédne ven. Brejla se potácí třicet metrů od ní. Je to dobré, řekne si. Pustí hrábě, vyskočí z díry a vyrazí k penzionu. Docent se otočí. Až teď mu dojde, že rande skončilo úplným fiaskem. Ještě před pár minutami se těšil na milostné dobrodružství, nejspíše poslední v jeho životě. Místo toho dostal pořádnou lekci. Irenka mu předvedla, že jako lamač srdcí má dávno po sezoně. Proč na schůzku chodil? A kdoví, co ta bláznivá holka bude lidem vykládat. Všechno zatluču. Nával nepříjemných myšlenek se stupňuje. Nepodstrčil mi Brusinka dopis, aby mě zdiskreditoval? Nebyl jsem vylákán na odpaliště úmyslně? Prý se chtějí zbavit Alexe. Je to můj kamarád, a tak by se tenhle poklesek mohl někomu hodit. Kráčí dolů a zvažuje co dál.

  Podél lesa se vrací Peter Breton. Byl svědkem něčeho, co zná ze starých filmů. Nejdřív groteska, která se změnila v drama. Už chtěl zasáhnout, ale ona se starému dotěrovi vyškubla a utekla pryč. Dobře že zůstal v anonymitě. Jinak by se té holky nezbavil. Ale opravdu by mu vadila její přítomnost? Co když chce být s ní? Začíná o sobě pochybovat. Ta dívka je vážně hezká.

  Irenka doběhla k penzionu. Celá udýchaná vstoupí do haly. Zbaví se pláštěnky, mokré holínky postaví vedle dveří. Když si letmo upraví vlasy, vzpomene si, že její oblíbená kšiltovka zůstala na hřišti.

  Chce se jít převléct, ale matka ji v recepci zastaví: „Co se stalo? Někdo ti ublížil?“

  Žádná odpověď. Irma se nechce znovu ptát. Má strach, co by jí dcera řekla. Ta je rozpolcená. Ulevilo se jí, když utekla Brejlovi, ale nepřišel Peter, a to ji štve. Tolik riskovala s tím dopisem. Místo štěstí zažila ponižující hanbu. Je zklamaná a nejraději by vrátila čas o pár hodin zpět. Pak se v ní něco zlomí. Začne jí cloumat vztek. Hledá oběť, na níž si může vylít zlost. Cíl je nasnadě.

  „To Brejla přepadává holky!“ ozve se recepcí. „Slyšíte? Je to Brejla!“

  „Neblázni, docent Brejla? Jak jsi na to přišla?“ zeptá se matka.

  „Je to tak. Šla jsem ven. Byla jsem na hřišti a viděla ho, jak se tam schovává.“

  „Ireno, co blbneš? Dyť celej den seděl tady na terase.“

  „Ne, mamko, před chvílí byl vzadu na golfu, tam na kopci. Věř mi, je to on!“

  „Děvče, pojď ke mně. Asi je toho na tebe moc, ale to na nás všechny dneska,“ konejší dospělou dceru. Pak ji obejme. Irenka se v mámině náruči rozpláče.

  „Irenko, půjdeš se vyspat, ano? Uvidíš, zítra bude zase dobře…,“ snaží se ji uklidnit. Jenže Irenka spát nepůjde. Chce vědět, jak to celé skončí. A není sama.

  V penzionu se objevil Brejla. Mlčky prošel kolem recepce a rychle zmizel ve svém pokoji. Těsně po něm dorazil Breton. Irenka se na něj dlouze podívala. Tentokrát její pohled opětoval. Třeba se venku minuli; možná čekal jinde, snaží se dívka vzkřísit naději. S Lídou být nemohl, ta tu před chvílí stála.

Bude mít smůlu, baba jedna. Peter jí na rande nepřijde, o to se postarám. Nedočká se nikoho, ani toho starýho upocenýho trouby, co si dovoloval na mě. Setře si slzu a lehce se usměje.

(pokračování za tři týdny – 15.7.)