Prasata jsou všude okolo

Ale přes den jsou neviditelná. Nevadí, vyčmucháme je. Vážně to chcete udělat? Jo, alespoň jedno. Tak pojďme na to... 

Kapitola pátá - pokračování 

Velký drak   

(Sochy z písku 5.6.)

Plukovník s pěti chlapci a dospělým mladíkem opustili tábor. Cesta, kudy se vydali, je schůdná a oni doslova prolétnou řídkým lesem. Po půlhodině narazí na čerstvě zrytou mýtinu.

  „Prasata budou všude okolo!“ vyštěkne Wilson.

  „Ale přes den jsou neviditelná,“ odpoví Malej Kája.

  „Nevadí – já je vyčmuchám,“ podotkne zkušený lovec, který je evidentně v ráži.

  Skupina stále kráčí po rovině, ale les houstne. Místy se prodírají špatně prostupným terénem. Wilson je poprvé svolává. Současně přebírá od Malýho Káji funkci velitele.

  „Odteď půjdeme pohromadě. Každý musí vidět na svého souseda. Pokud se pravidlo poruší, všichni se zastaví,“ klade jim na srdce.

  Seřazeni v jedné lajně, postupují dál. Zdá se jim, že slyší zvláštní zvuky. Otáčejí se za sebe a do stran, ale nic podezřelého nevidí. Došli na samou hranici, kde to ještě znají. Krajina se začíná mírně zvedat. Ocitají se na neznámém území. Zvuky jsou častější a hlasitější. Není to příjemné. Avšak Wilson neochabuje. Vede je stále vpřed. On strach nemá.

  „Hoši, les má svůj vlastní život. To, co právě slyšíte, je jeho vnitřní hlas,“ uklidňuje ostatní.

  Někdo zakřičí. Tohle nebyl les, ale člověk. Je slyšet praskot, pak dutá rána. Hoch na levém kraji zmizel.

  „Viděl jsem ho ještě v boučí,“ oznámí kamarád a ukazuje tím směrem. Ozve se povědomý hlas.

  „Pomoc, pomoc, jsem tady! Spadl jsem do nějaké díry.“

  Seběhnou se k němu. Skutečně, v zemi je tři metry hluboká jáma s malým, snad metrovým otvorem. Kde se tu vzala? Na tuhle otázku nedokážou odpovědět. Skrýš z války? Pytlácká past? – Možná. Wilson organizuje záchranu.

  „Je třeba silnou větev, žádnou soušku. Tamhle leží vyvrácený smrček – dojděte pro něj. Výborně, je dost ohebný.“

  Nasoukají stromek do jámy. Kluk se ho pevně chytne. Za chvíli je vytažen ven. Odřel se, ale rány nejsou krvavé.

  „Díra byla zakryta větvemi. Nedíval jsem se na cestu, šlápl do prázdna – a už jsem byl dole,“ říká na svou omluvu.

  Za chvíli vyjdou z hustého lesa. Před nimi se tyčí strmý kopec. Je to Držka, nejvyšší hora v okolí. Na její vrchol se trénovaný člověk dostane, ale cesta není jednoduchá. Samý kámen, málo stromů, zato spousta keřů. Prostý výšlap nestačí. Často je nutné jít do kolen, na všechny čtyři a přidržovat se všeho, co vás udrží. Hezky pomalu, s rozvahou, jako pavoučci. Shora je nádherný výhled do okolí. Zná ho jen hrstka lidí. Pro obyčejné výletníky je těžké Držku zlézt. Horolezci zase kopcem pohrdají. Sedm statečných se radí co dál.

  „Je tu návrh, že vylezeme na vrchol a pár minut tam zůstaneme. Pak se vrátíme do tábora.“

  Všichni hlasují pro. Wilson si slibuje, že z výšky pozná okolní krajinu. Nějakou mapu v táboře dostal, ale to není ono. Začnou šplhat vzhůru. Už první metry jim dávají zabrat. Přesto se brzy dostanou na úroveň korun stromů, co nechali za sebou. Podivné zvuky jsou minulostí. Teď slyší drolící se kamení a jeden druhého. Výstup je namáhavý, proto šplhavci těžce oddechují. Když dosáhnou půlky kopce, zakřičí náhle kluk, co je nejvýš.

  „Pozor! Pozor, něco padá!“

  Nahoře se uvolnily tři kameny, které se valí rovnou na ně. Stačili uskočit, ale bylo to o fous. Největší balvan měl skoro padesát kilo. Štěstí, že nikoho nezasáhl. Být to do hlavy? Raději na to nemyslet… Daly se do pohybu samy od sebe, nebo jim někdo pomohl? Chtěl snad neznámý výpravu zastrašit a poslal jim vzkaz, že je nechce na druhé straně kopce? Bůh suď, pomyslí si Wilson.

  „Vidíte ho taky? Tam, tam na kopci!“ zvolá chlapec.

  „Ne jeden, byli dva!“ doplní ho druhý.

  Ostatní se dívají vzhůru, ale nikoho nespatří.

  „Boys, pokračujme dál. Za chvíli jsme nahoře; pak zjistíme, o co tady jde,“ dává Wilson jasný rozkaz.

  Vylezou na vrchol, ale najdou zde jen zkroucený kovový kříž, na němž je nápis „Na pamiatku bratra Drzsky, chlopa, ktory se nebal samotneho diabla patera Koniasa, léta Páně 1743“.

  Po vysvětlení starého textu, které jim podal Malej Kája, si protáhnou unavená těla. S úžasem hledí do dálky, kde se před nimi rozprostírá malebné Posázaví. Ještě nepřišly mraky, a tak je vše krásně vidět.

  „Tamhle teče Sázava a vedle je nádrž Želivka. A to město vzadu jsou Pardubice. – Ne, to je Hradec!“ dohadují se.

  „Počkejte, ať se taky podívám. Houbeles Hradec – to musí být Pardubice. Ty jsou k nám blíž,“ rozsoudí je Malej Kája.

  „Dobře, ale vzadu za lesem je naše Třpytivá zátoka. – Máš pravdu, ale tím směrem se nebudeme vracet. Takže se dolů dostaneme opačnou stranou? – Jo, a pak to vezmeme podél řeky a přijdeme do tábora zezadu. – Jasně, uděláme takový velký oblouk, nebo snad ne, pane Wilsone?“ překřikují se kluci.

  Plukovník má dalekohled a bedlivě sleduje krajinu. Snaží se zmapovat terén. Jako voják je ve svém živlu.

  „Navrhujete, že to celé obejdeme? Ano? Všichni jsou pro? Fajn, slezeme Držku jinudy a vydáme se po proudu řeky,“ odpoví a na chvíli se zasní. Opět vyvstanou letité vzpomínky. Kypr, africký Zair, Falklandy…

  „Pane Wilsone, měli bychom vyrazit,“ vyruší ho Malej Kája.

  Je šest hodin. Skupina začne slézat z kopce. Držka je na téhle straně zrádná. Čím jste níž, tím je kopec strmější. Proto postupují pomalu. První jde Malej Kája. Poslední Wilson. Také tady tvoří povrch štěrk, udusaná hlína, nevzhledné keře a zlověstně vyčuhující balvany. Nahoře bývají stabilní, ale pokud se rozběhnou, rychle naberou energii. Lezci je mají za zády. Kdyby se začaly koulet, ani by si jich nevšimli. Proto jsou hoši tak obezřetní. Kameny naštěstí zůstaly v klidu.

  Jak se blíží dolů, sklon je prudší a prudší. Teď už sjíždějí po zadku. Jako v zimě na bobech. Místo sněhu kloužou po písku. Jinak to nejde.

  „Kluci, co mám dělat? Nemůžu zastavit!“ volá chlapec a mizí v hustém křovisku.

  Ostatní začnou brzdit. Nechtějí skončit jako on. Sunou se pomalu z kopce.

  „Kde si? Ozvi se! No tak, ozvi se!“

  Nikdo neodpovídá. Všude je zlověstné ticho.

  „Přece se mu nic nestalo… Že se mu nic nestalo, pane Wilsone?“ naléhají na veterána.

  „Chlapci, hlavně rozvahu; určitě ho najdeme, i když je to tady samý keř,“ zní jasná odpověď.

  Řeku mají na dosah. Zbývá pár metrů. Konečně jsou pod kopcem. Držka jim dala zabrat.

  „No tak, kam jsi spadl? Slyšíš nás?“ rozléhají se znovu chlapecké hlasy.

  Žádná odezva. Parta znervózní. Je snad zraněn? A jak moc? Pak napětí poleví. Malej Kája objeví na kraji křoví vzlykajícího kluka, který leží na boku. Má ošklivě odřenou nohu. Také oba lokty jsou zakrvácené. Ještěže sebou vzal lékárničku. Položí zraněného na trávník a začne čistit rány. Vše komplikují trny, které z nich musí vyndat. Hotovo, teď přijde na řadu dezinfekce. Mrkne na kluky. Ti kamaráda pevně uchopí. Teď to bude bolet.

  „Čekej, že to štípne a v noze ti cukne. Až pak můžu rány obvázat. Musíš to zvládnout. Jsi přece skaut!“ dodává mu odvahy ošetřující mladík.

  „Áúú, to hrozně pálí! To se nedá vydržet, to tak bolí!“

  „Nejhorší máš za sebou. Vidíš, že jsi to přežil.“

  Houf pomocníků se rozestoupí a ke klukovi přistoupí Wilson: „Chytni se mě, zkusíme vstát. Ano, to je ono, hezky pomalu. Stojíš?“

  „Jo, je to dobrý, pane Wilsone; můžu stát na obou. Jenom ty rány tolik pálí.“

  „Udělej pár kroků. Dobře, tak je to správné. Díkybohu, nemáš nohu zlomenou.“

  Všem se ulevilo. Někteří se otočí a pohlédnou vzhůru. Zatracená hora – ale pokořili ji. Nahoru i dolů. V jednom zápřahu. Zmákli Držku, a to se cení. Sebevědomí partě narostlo. Jako kdysi šestici protestantů, kteří se tady schovali před Koniášovými pomocníky. Podařilo se jim to. Bohužel jeden z nich, na rozdíl od našich hrdinů, sestup z kopce nezvládl. Byl to nebohý bratr Drzska z Vydří.

  Tři sta metrů od skupiny se cosi pohnulo v poli. Plukovník Wilson šestým smyslem zavětřil... 

(pokračování za tři týdny)