Tomu zatleskáme, tomu nakopeme zadnici, ale kdyby...

Hranice mezi uznáním a odsudkem je tenká jako nit. Stačí jediný okamžik a je z vás oslavovaný hrdina nebo také zatracovaný padouch. Kdo má štěstí a kdo smůlu? Ví to někdo anebo má vše v rukou jen ten nahoře?

Kapitola čtvrtá – pokračování   

Stará stodola hoří   

(Sochy z písku 4.4.)

Jones po odchodu z armády pracoval deset let u londýnských hasičů. Těžká a nebezpečná práce, proto změnil profesi. Teď má plameny zase před očima. Musí to být někde u kravína, kolem něhož jeli, tak dvě míle odtud. Není sám, kdo si ohně všiml. Desítky rukou ukazují tím směrem a křičí: „Stará stodola hoří!“

  Několik chlapů běží k vozům. Jones volá Gillespiemu: „Sežeň Bretona a Dailyho, potom utíkejte na parkoviště. Proč? – Kruci, to nevidíš ten oheň?!“ Sám pak k někomu nasedne.

  První auta vyrazila k požáru. Jsou v nich muži, kteří nemají žádné vybavení, žádné přístroje. Chtějí jen pomoct. To je dobrá zpráva, protože se oheň rozrůstá. Chlápek za volantem promluví na Jonese lámanou angličtinou.

  „Průser, je to plný sena a vedle stojí teletník, kde je sto kusů dobytka. Nebude to snadný, když je horko. Musíme pospíchat. Já jsem Kárl, hasič, dobrovolník, a ty?“

  „Phil Jones. Deset let jsem byl hasičem v Londýně.“

  „Výborně, každá zkušená ruka se bude hodit.“

  Porozuměli si. Oba vědí, že tyhle minuty jsou rozhodující. Včasným zákrokem mohou zabránit velkým škodám. O zbytek se postarají profesionální hasiči. Za chvíli dorazí na místo. Jejich džíp je tady první. Vidí, že plameny šlehají vysoko k nebi. Přijíždějí další vozy. Kárl začne organizovat dobrovolníky. Rychle otevřou stáje a dobytek vyběhne ven. Chlapi ženou vyděšené krávy k lesu. Moc se jim to nedaří. Půlka stáda se rozprchla po okolních polích. Několik zvířat se vrátilo zpět.

  Studna je funkční a voda se nabírá do všeho, čím jde hasit. Muži se střídají u nedávno opravené páky a pumpují jako o život. Jiní utvoří řetěz a posílají kýble, džbery a vědra směrem k ohni. Objevují se další a další auta. Mezi nimi zbývající Angličané. Nemohli nalézt svoji starou mercedesku, tak nasedli jinam. Po Matoušovi ani památky. Také Kozí bradka jako by se propadl do země. Všude je slyšet, že stará stodola hoří.

  Stateční lidé se dali do boje. Jones je v první linii a pomáhá, kde se dá. Oživují se vzpomínky na dobu, kdy sloužil. Nejhorší zážitek? – Požár v metru plném lidí. Tady jim zase ztěžují práci bučící telata, která se potulují kolem. Konečně je zahnali k lesu. Špatné je, že se nepodaří zachránit vloni postavený teletník. Když na něj přeskočily plameny, vzplál jako obří pochodeň. Navíc se začíná hroutit stodola. Brzy z ní zůstanou ohořelé trámy. Odolávají ocelové silážní věže. Jsou rozpálené jako pec, přesto drží pohromadě. Zachránci ze sebe vydávají poslední zbytky sil, ale proti ničícímu živlu nemají šanci. Když někde oheň utlumí, na jiném místě se rozhoří. Na uhašení dobrovolníci nestačili, přesto pomohli tomu, že se požár nerozšířil dalšími směry.

  Od nahlášení požáru uteklo dvacet minut, když se objevila dvě auta, z nichž vyskákali urostlí chlapi. Jones je tipuje na tajné. Současně s nimi dorazila posádka opravdových hasičů a za okamžik také policejní hlídka. Velitel požárního zásahu si může oddechnout. Díky stovce obětavců se zabránilo nejhoršímu.

  Stojí tu hodně hasičských a policejních aut. Ta dvě s civily tu být neměla. Jejich osazenstvo dostalo instrukci zasáhnout tři kilometry odtud. Akci spustil informátor, který hodinu před požárem zavolal policejnímu důstojníkovi.

  „Šéfe, tady Svatej. Dostal jsem je. Budou tam, kde jste chtěl. Najdete u nich všechno, co jsem slíbil. Já budu u vchodu před stanem. A tu holku pusťte, dal jste mi slovo. Končím.“

  Po naléhavém telefonátu se daly věci do pohybu. Prahu opustila dvě neoznačená auta. Jela rychle a tiše. Avšak pár minut před zásahem obdrželi lidé v nich nečekanou zprávu.

  „Chlapi, hlásí se pražské ústředí. Změna plánu: kousek od místa, kam jedete, vypukl velký požár.“

  Vzápětí přišla další, která jen potvrdila první.

  „Šéfe, ještě jednou Svatej. Omlouvám se, ale zmizeli mi. Je tu hroznej zmatek; hoří tady. Končím.“

  „Sakra, do hajzlu! Zatracená věc! Z akce sešlo – mohla to bejt rána! Já toho Svatýho nakopu,“ ozývá se v autech.

  Šéf civilů dostal od operačního nový rozkaz: počkat u Drásova na požárníky a hlídku z Příbrami. Ač neradi, poslechli a na určeném místě zastavili. Za pár minut se zvláštní kolona vydala kupředu. Pražští zapnuli blikající světla a pustili houkačky. Totéž učinili hasiči a uniformovaní kolegové. Zase se jelo rychle, tentokrát ne tak tiše. Jakmile se hoši z protidrogového ocitli u požáru, poznali, že odjedou s prázdnou. Měli smůlu. A Svatej taky.

 Nikomu v nadaci nebylo známo, že by některý z vychovatelů měl v Británii opletačky s drogami, a nebýt požáru, asi by Bobbyho v Čechách sebrali. Do měsíce vypáčil Drábek z kámoše, co má syna na vnitru, že za vším stál Matouš. Zdatného drogového dealera zatkli před rokem na Můstku. Důvod? – Prodal nastrčenému detektivovi prvotřídní zboží z dovozu. Dostal policejní pardon výměnou za extra tipy z drogové scény. Navíc mu založili konto, kam posílali měsíčně dvacku čistého. Prý ať si přilepší, když zakládá sbor.

  Kroužek se pravidelně potkával se svým řídicím orgánem v pražských vinárnách. K jeho nelibosti mu nosil samé čudly. Pak přišel blesk z čistého nebe. Po shromáždění sboru zašel jako každý pátek ke Flekům. Tam zahlédl Dailyho. Zavolal na smluvené číslo. Prý kápl na drogové eso, které vídal v East Endu. Dostal příkaz, ať po něm jde. Obstarali mu očko na noc k hotelu. A také auto na další den. Šmíroval skupinu z Prahy až na křemšitálský zámek. Zprvu otravoval Hamiltona. Bál se, že ho Bobby pozná. Když se ujistil o opaku, vylákal tlouštíka na festival. S parťákem Kozí bradkou se domluvil snadno a také vyšla sázka na Audu ze sboru. Roztomilá psychopatka za příslib dobrého fetu sehrála roli ochotné společnice. Svatýmu takřka vyšel geniální plán. Jenže před cílem se to rozsypalo. Jako kdysi Fixovi, když naháněl Philease Fogga. Nechceme se rouhat, ale požár Bobbymu zachránil kůži.

  Událost zachytily televizní štáby. Ten největší, s oblíbenou reportérkou Terezou Todd-Chalámkovou, byl na festivalu od čtyř odpoledne. Pokaždé tady měli tutovku. Letos nic. Smířili se s marným výjezdem, když tu najednou – vzplály ohně. Terka vycítila příležitost. Ignorovala rockovou sešlost a zamířila ke stodole. Ve zmatku zaslechla anglické povely. To ji natolik zaujalo, že byla Jonesovi stále v patách. Nehasil pouze on. Dorazili Gillespie, Breton a Bobby Daily. Z televizních záběrů je patrné, jak rozložitý muž zakopl o trubku, když nesl vaničku plnou vody.

  Natočila všechno a k tomu udělala dojemný rozhovor. Reportáž se objevila už v nočních zprávách, pak ji vysílali několikrát v neděli. Diváci se dověděli, že oheň pomáhali hasit stateční muži z Anglie. A opravdu, na obrazovkách byli vidět čtyři špinaví, unavení, ale šťastní kamarádi, držící se okolo krku. Jenomže nechybělo mnoho a příspěvek mohl být o něčem jiném. Nejspíš bychom zahlédli stejné osoby. Ne v roli obětavých hrdinů, ale jako drogové překupníky odváděné v poutech s hadrem přes hlavu.

  To, že čtveřice skončila na straně hrdinů, a ne lumpů, pomohlo i Tereze. Její pohotovou reportáž převzala zahraniční média. Nebude to trvat dlouho a od Vánoc ji budou někteří vídat jako „Terry Todd“, zpravodajku Deutsche Welle v Bruselu. Přejme jí to – vždyť cesty boží jsou nevyzpytatelné.

(pokračování za tři týdny)