Lidé, kteří ho potkají, se často ptají - je to český Číňan?

A mají důvod, neboť kam hřmotný, pihovatý čahoun s ježkem a šikmýma, prasečíma očima přijde, je ho plno. To zažili v létě v jednom okresním městě. Jen je škoda, že se místní zpravodajka významné TV věnovala někomu jinému

Kapitola třetí - pokračování   

Rudnohorské kratochvíle  

(Sochy z písku 3.3.)

Ještě než dal šéf povel k zapnutí reflektorů, povídali si na lavičce u kostela v rozkopaném parčíku dva mládenci. Mají za zády TOI TOI budky a maringotku. Ta je prázdná, protože Poláci jsou ve výčepu. Pozval je Štafl, který slíbil, že večer zažijí velkolepé představení.

  Oba seminaristé se znají z koleje, kde zpívají ve sboru. Prvním je sedmnáctiletý Ivoš, drobný, tichý blonďáček, tuctový, neviditelný typ. Zato o dva roky starší kolega je k nepřehlédnutí. Kam přijde, je ho plno. Hřmotný, pihovatý čahoun se světle rezavým ježkem a šikmýma, prasečíma očima. V semináři mu říkají „Co-Je“. Lidé, kteří ho potkají, se často ptají, je-li to český Číňan.

  Chlapci pozorují příchozí houfující se před kostelem. Dav je padesát metrů od nich, ale oni jsou ve stínu. Náhle starší zvedne pravou ruku a obejme mladšího. Pevně sevře kamarádovo rameno.

  „Přišlo hodně lidí, co, Ivošku?“

  „To teda jo, to bych nečekal,“ odpoví Ivoš, který považuje gesto za projev čistého přátelství, jež zná z chlapeckých příběhů. Habán má ale jiné úmysly. Po svém si vyložil mladíkovu reakci na koncertě v blízké katedrále. Ano, Ivoš se pod lavicí chytil jeho nabídnuté ruky. Držel ji ve své dlani snad minutu a přečkal i několik silných stisknutí. Jenže ze strany mladšího šlo o reakci na prudký nával emocí. Ty v něm vyvolala Segerova andělská hudba. Byl jí uchvácen, ale rozhodně nezamýšlel dát kámošovi impulz k hrátkám. Tím se lišil od dalších dvou chlapců v zadní lavici, kteří jemně tiskli ručky svým dívkám v předtuše blížící se horké noci.

  „Máš pravdu, Ivošku, já to taky nečekal.“

  Co-Je si odplivne a tlačí se na chlapce. Ten se snaží loudila odstrčit. Nejde to, a tak se odsune. Pihovatý ježek ho následuje. Vše se znovu opakuje, až se Ivoš ocitne na kraji lavičky. Nezmůže se na odpor a bázlivě pípne:   „Prosím, Co-Je, nech toho; no tak, nech toho.“

  „Co je, no, co je?“ odpoví hromotluk jako obvykle. Zapálí si cigaretu a pravačku opět položí kamarádovi okolo krku. Teď ale uchopí jeho rameno mnohem silněji.

  „Co-Je, nech mě být; nedělej mi to, nebo uteču.“

  Šéf produkce bedlivě sleduje černou plochu před sebou. Hledá další stěnu, kterou by pokryl světelnými obrazy. Všimne si malého červeného bodu. Ten nelze v moři tmy přehlédnout. Pochopí, že někdo u kostela kouří. Postavu nevidí, ale cigaretový oharek se pravidelně hýbe. Sem tam, sem tam.

  „Přesně tohle jsem hledal!“ vykřikne a navádí kolegu na cíl: „Ádo, dolní roh vlevo. Vezmi žlutej a na plný pecky. Jo, jak je ta rudá tečka. Pak tam šoupnem kostelní vokno.“

  „Šéfe, žváro vidím. Dám kuřákovi plnej, jen co uslyším od Bohuše signál,“ chechtá se Adolf, muž s velkým orlím nosem, který léta pracoval jako osvětlovač v Národním.

  Všudypřítomná hudba utichla a diváci zpozorněli. Něco se děje, ale co? Než se doví odpověď, ozve se rána jak z děla. Adolf prokázal zkušenost. Na setinu se vešel do předělu. V momentě, kdy se s decibely roztrhl pytel, osvítil žlutobílým kuželem červený bod. V pomyslném terči trefil desítku.

  Mohutný nápor světla způsobil, že Ivoš sebou škubl a spadl z lavičky. K smrti vyděšený leží na zemi s tváří zabořenou v udusané trávě. Co-Je, který se také vylekal, kamaráda následuje. Dopadne na něj a křečovitě se ho chytne. Dvojice připomíná pářící se žáby, kdy menší má na zádech větší. Světlo, jež si je našlo, zesílí.

  „Ádo, drž to a krapet zaostři. To je dobrý, a teď mi zůstaň na tom nacucaným klíštěti!“

  Žlutobílá se mění v blankytnou modř a naopak. Stejně se zbarvily obě siluety. Stojící dav i ti na balkonech s údivem sledují slepené mladíky. Většinu překvapil už nenadálý objev obskurní dvojice. A tak se každý ptá, co tam ti dva vůbec dělali a proč se objímali pár metrů od kostela?

  Zmatený Ivoš si začíná uvědomovat, v jaké situaci se nachází. Pokouší se setřást o třicet kilo těžšího neurvalce. Jak se chaboučké tělo zmítá, přenáší vibrace na muže, který leží na něm. Ten z něj nemíní slézt. I na dálku je patrné, že pohyby neustávají. Jako kdyby mladíci kopulovali. Je to pravda? Přítomní vše vnímají, ale nechtějí uvěřit. Celé je to nechutné. Tady u nás, a před kostelem? – To snad ne.

  Olej do ohně přilil šéf dalším pokynem: „Ádo, šmrncni na ně růžovou, to je ono. A vychutnej si je, ať maj lidi pocit, že jsou na Broadwayi!“

  Nosáč se činí. Ví, že si to nikdo nepřizná, ale právě tohle chce dav vidět. Chce vidět věci, na které se nezapomíná. A mezi ně tento prapodivný výstup patří.

  „Stačí, a teď ty vokna!“

  Optický klam způsobí, že ležící hoši vyměnili trávník za velké barevné okno. Ivošek se plazí po domnělém skle k okennímu rámu a přitom má na zádech kolegu ze sboru. Co-Je se nechce pustit. Je otřesen, nebo mu to dělá dobře? – To nikdo neví. Po třech metrech se chlapec zbaví nákladu. Když se dostane z ježkova sevření, vstane a jako duch se prosmýkne imaginárním oknem. Vyhne se TOI TOI budkám a zmizí ve tmě. Chce být daleko od lidí, a tak běží jako o závod. V nedalekém lese si vzlykajícího mladíka už žádný reflektor nenajde.

  „Ádo, zmákls to na jednušku. Teď si voraž, pokračovat bude Bohuš,“ zazní šéfova pochvala.

  Nastal čas znovu nabudit dav. Chlapi z agentury stupňují hudbu, aby dostali lidi do varu. Jenom tak skousnou, čeho byli svědky. Bohuš, týpek s neskutečným úsměvem sahajícím od ucha k uchu i v době, kdy se nesměje, nedovolí, aby přítomní přemýšleli o tom, co se stalo. Má v rukávu jiný trumf. Dobře ví, že trochu psychedelického prožitku neškodí.

  Na zdi kostela se objeví pestrobarevné obrazy plné přeludů, které chvíli připomínají neznámé houby z Amazonie, chvíli tisíckrát zvětšenou bakterii rodu Campylobacter. Sázka na ztvárnění pekla se povedla. Úchvatná show pokračuje.

  Pomocné světlo kruhovým pohybem už opustilo místo, kde byl veřejně ponížen nevinný hoch, ale lidé na balkoně jsou stále v šoku. Ukázalo se, že Ivošek je syn přítomné hospodářky. Nešťastnice se s pomocí přátel dobelhala do křesla. Jakmile usedla, propukla v tichý pláč.

  „To bude dobré, Maruško… Uvidíš, to bude nakonec dobré,“ uklidňuje ji Zbyšek.

  Avšak ani jeho vstřícná slova Marii nepomohou. Zážitek byl tak otřesný, že se žena zhroutila. Děkan je rozezlen. Chtěl se návštěvě pochlubit něčím neobvyklým, něčím výjimečným, a teď taková ostuda. Popojde k faráři a přísně se podívá do jeho upřímných očí: „Zase ten váš Co-Je, zase ti vaši seminaristi.“

  Mezitím se hromotluk sebral ze země. Trvá mu pár vteřin, než opráší vycházkový oblek. Když skončí, několikrát si přejede dlaní rezavou kštici. Po čtvrtém pokusu uzná, že ježek drží, jak má. Zapálí si cigaretu, labužnicky potáhne a vyrazí k hospodě. Před ní stojí dvacet štamgastů. Mezi nimi kostelník Štafl s partou polských zedníků. Vylezli ze začouzené knajpy v očekávání úžasné podívané. Místo toho byli svědky nechutné frašky. Její hlavní aktér si vykračuje rovnou k nim. Je absolutně klidný. S tím, co se stalo, si těžkou hlavu nedělá. Míjí kostelníka a posměšně se na něj podívá. Ten nevydrží pohled šikmookého a propadne hysterii.

  „Zkazil si Ivoškovi život! To ti tady nikdo nezapomene, svině jedna!“

  „Co je, kostelnickej? Co je, Štafl? No tak, kurva, co je?“ odsekne zrzek.

  To vyvede z míry muže v beskydském klobouku. Postaví se drzému výrostkovi do cesty.

  „Szukaj Boga, idiot czerweny!“ plivne mu do tváře a začne šermovat pěstmi před jeho obličejem.

  Co-Je plivanec klidně setře, kysele se na dělníka zašklebí a odpoví hlubokým hlasem: „Mój polsky brat, budem szukat tvojho Boga, budem szukat tvoju dušu, budem szukat tvoju žonu.“ Zahodí cigaretu, vrátí Polákovi plivanec a ještě mu srazí klobouk z hlavy. Pak se rozběhne k semináři.

  Zkoprnělý kostelník a jeho polští druzi nevěřícně kroutí hlavou. Štafl sebere ze země klobouk a podá ho Polákovi. Potom se podívá na rozsvícená okna hospody. Za tímhle světlem půjdou, tam je jejich místo. Pomalu se šourají dovnitř. Vědí, že je venku nic hezkého nečeká. Znovu si sedají ke stolu, kde na ně vzhlíží věnec čerstvě natočených piv s krásnou bílou čepicí. Kostelník se významně podívá kolem sebe, utře dlaní sametovou pěnu a na tři loky zdolá sklenici. Říhne si a hlasitě poznamená: „Tuhle pěnu umí jenom tady.“

  „Pan Štafl, vy moc dobry človiek,“ řekne za souhlasu krajanů ten, co plivl. Pak do sebe všichni obrátí pivo na ex.

  Na děkanátu panuje špatná nálada. Takovou potupu ještě nezažili. A na vině je jeden z nich. Ten mladý neřád, seminarista Co-Je. Děkan si nepřestane vyčítat, že se nechal umluvit farářem Zbyškem. On ho přesvědčil, aby mu dali druhou šanci, i když se vědělo, že měl podobný škraloup v Litoměřicích. Věřili v jeho polepšení, ale zase všechny zklamal.

  „Tentokrát mu to neprojde. S plnou vahou autority se o to zasadím,“ vyřkne děkan ortel.

  Angličané si uvědomují, že musí něco udělat. Nějaké gesto, které povzbudí trpící komunitu. Jejich pohledy míří na kaplana Gibbona. Ten uchopí malátnou ženu za ruce a pohlédne jí do očí. Vidí v nich bolest a strach. Udělá nebožačce křížek na čelo a letmo ji pohladí po temeni hlavy.

  „Maria, uvidíte – všechno se dá do pořádku. Nebojte; vím, o čem mluvím. My s tím máme zkušenosti. Je smutné, že to dorazilo také k vám, ale věřte – čas všechno vyléčí.“

  Skupina se definitivně loučí a s rozpaky nasedá do červeného minibusu. Ještě než odjedou, volá řidič delegátce, že za dvacet minut dorazí na zámeček.

  „Péto, no konečně. Už jsem si říkala, že jste jeli spát do Prahy,“ vtipkuje ovíněná Jordan.

  „Jordan, to by byla věčná škoda, protože já tu dneska zažil věci. Jen počkej, až je budu vyprávět. Vážně, s tou vaší nadací se člověk nenudí!“ řehtá se řidič.

  A seminaristé? Ivošek měl štěstí. Jeho výstřelek se rychle změnil v historku, která si jde vlastní cestou. To se potvrdilo hned po prázdninách. Nikdo hocha nezatratil. Spíše ho považují za naivního snílka, s nímž si pohrál odporný zvrhlík. Zato ryšavého ježka v Rudné Hoře už nikdy neviděli. Jedna zapálená cigareta na nesprávném místě. Tak se hájil před děkanem. Neobměkčil ho a byl uklizen do Olomouce. Sbor v něm ztratil nezaměnitelný bas. Co-Je ale nebyl jediný, kdo doplatil na dvojakost dnešního světa.

  Klára Bachová kápla tuhle sobotu na pořádného sólokapra. Varhanní koncert vyšel a redaktorka se spokojeně rozvaluje před obrazovkou. Brzy budou v televizi druhé zprávy, a tak čeká na výsledek. Konečně volá šéf pražské redakce: „Výborně, Kláro, můžeš být na sebe pyšná.“

  Takhle ji nepochválil už rok. Nejenom proto si hoví v mužném objetí svého kameramana. Den byl skvělý, a ještě není konec. Moc se těší na hrátky s Amirem. Teď se vidí v televizi. Ano, byla jsem skvělá.

  „Jdu si dát vanu, tak mi neusni, Klárko!“ křikne na ni Amir a odchází do koupelny. Zůstává sama v pokoji s černým kocourkem, choulícím se u dveří.

  V půl jedenácté se ozve mobil. Štaflová. Vzrušeně popisuje, co se přihodilo na náměstí před domem děkana. Redaktorce došlo, že propásla něco většího, než byl Leškův koncert. Plná hněvu sedí na posteli opírajíc se o peřiňák. V jedné ruce mobil, druhou si nervózně prohrabuje vlasy. Nevydrží na místě a prudce se postaví. Do pohybu vložila tolik energie, že se otevře komoda. Samovolně spuštěné víko ji bolestivě udeří do paty. Tohle už nezvládne. První na ráně je kocour. Klára se zamračí a vztekle nakopne zelený polštářek. Mrštné zvíře sice stačí uskočit před letícím rancem, ale tak se vyleká, že zaleze hluboko pod postel. Po dvaceti minutách je na pořadu další hovor.

  „Hergot, Bachová, kde si válíš šunky? Máte v tom Zapadákově jednou za rok pořádný tóčo, a já to musím vidět u konkurence,“ slyší šéfův nasupený hlas.

  Opět se dostaví nával emocí. Zlobí se na sebe, na kadeřnici, na kocoura, na šéfa, na všechny okolo. Sakra, co po mně ty lidi chtějí? Má chuť něco rozmlátit. Amir jde zrovna z koupelny. Postřehla, jak se na ni smyslně zazubil. Co mi to naznačuje? Že něco bude? – Ne, to tedy ne. Na Kláru se to sesype a ona nevydrží tíhu napětí. Popadne červený polštářek a mrští jím po urostlém fešákovi.

Tentokrát míří přesně. Dnes bude spát sama. Zhasne lampičku. Po chvíli slyší, jak vedle postele hlasitě oddechuje její milý. Leží na zemi zabalený do spacáku. Po půlnoci má Amir společnost. Přitulí se k němu Klářin černý kocourek.

(pokračování za tři týdny)