Jak jsem poznal Miss Gregorovou

Nezasvěcený by řekl, že náhodou. Jenže ona to žádná náhoda nebyla, spíše dobře připravená past. Přesto toho nebudu nikdy litovat. Ale začněme hezky popořádku. Tak tedy ... 

Doslov aneb Za vším hledej ženu

(Miláček Anglie - Závěrečný doslov)

„Jmenuji se Renée van der Holland,“  představila se mlaďounká, stále se usmívající dívka, která mě v létě osmdesátého roku oslovila v parku před Hlavním nádražím.

  Upovídaná blondýnka prozradila, že pochází z Rotterdamu, má prázdniny, a proto přijela za otcem, působícím na jejich velvyslanectví. Moje plány vzaly za své. Místo nasednutí do rychlíku jsem se na osmačtyřicet hodin stal jejím průvodcem po Praze. Během následujících let jsme si párkrát napsali. Pak se Renda, jak jsem si ji překřtil, na dlouhou dobu odmlčela.

  V pátek dvacátého čtvrtého listopadu devatenáct set osmdesát devět jsem pospíchal do sto kilometrů vzdálené Prahy. Stihl jsem Václavák a večer slavil u Medvídků odchod Jakešova politbyra. Někdy po deváté si ke stolu přisedla skupinka cizinců – a já mezi nimi poznal Rendu. Situace se po letech opakovala. K vlaku mě doprovodila až v pondělí. Doma jsem přemýšlel o všem, co řekla. Třeba že je u nás jako nezávislá novinářka nebo že její sestra Winnie studuje v Londýně na prestižních školách. Také jsem od ní poprvé zaslechl jméno Patricie Gregorová. Bylo to zvláštní, ale vydržela o ní mluvit hodiny. Až mnohem později jsem se dověděl, že ji bezmezně obdivovala.

  V devadesátých letech byly naše kontakty častější. Ona mi hodně volala, já zase psal. Každé léto přijela na skok do Prahy a zásobila mě svérázně podanými historkami o životě v Anglii. V jejím případě to znamenalo jediné: neustále hovořila o Patricii. Tu jsem znal jenom z fotek, a tak náš rozhovor rok co rok zaváněl jistou dávkou absurdnosti. Ale i tohle se mělo změnit.

  Na sklonku roku dva tisíce jedna jsem dostal pozvánku na mezinárodní seminář o poslání úspěšných jedinců v globalizovaném světě. Pořádal jej mně neznámý dámský spolek The Aphrodites. V salonku luxusního malostranského hotýlku už čekala Renée a s ní patnáct elegantně oblečených žen. Pro mou budoucnost se ukázalo mnohem podstatnější, kdo seděl v čele velkého oválného stolu.

  „Jsem Patricie Gregorová a shromáždění předsedám,“ přivítala mě stroze nejkrásnější žena, jakou jsem kdy potkal.

  Další překvapení nastalo, když se přítomné na její povel vzdálily a já zůstal s okouzlující šéfkou sám. Prý hezky píšu, měl bych se o něco pokusit. Než jsem pochopil, co chce a kde se naučila tak dobře česky, sdělila mi, že Renée vynáší do nebes naši korespondenci. Byl jsem zaskočen. Snažil jsem se hovor stočit jiným směrem. Uvedl jsem, že jediná témata, o něž se zajímám, jsou brazilský fotbal, dynastie Tudorovců a Velká francouzská buržoazní revoluce. Ta by snad stála za literární úvahu. Ne, o tom psát nemám, napomenula mě ostře. Co kdybych dal dohromady dvě stě stránek o ní. Přece toho vím od Rendy dost, znělo šokující doporučení. Zalapal jsem po dechu. Naštěstí přivolala zpět členky svého exkluzivního klubu a vzápětí zahájila společnou rozmluvu.

  V příštích týdnech ovládly mou mysl znepokojující otázky: Mám do toho jít? Mám psát o člověku, kterého neznám? Není to bohapusté šílenství? Po měsíci jsem pustil anglickou lady z hlavy. Čas plynul dál a my si tu a tam s Rendou vyměnili e-mail. Osobní setkání se scvrkla na minimum. Po dalších pěti letech mi poslala fotografii přísně vypadající ženy v uniformě. Má to být její dlouholetá přítelkyně Kirké, která pracuje v propagační agentuře NATO v Haagu. Nikdy předtím o partnerce nemluvila a já pochopil, proč některá naše setkání končívala tak rozpačitě.

  Mnohem horší zpráva přišla v roce dva tisíce třináct, kdy jsem obdržel z Rotterdamu balíček od Winnie. Psala, že sestra před dvěma roky přivítala arabské jaro a odjela jako válečná zpravodajka na Střední východ. Od té doby ji rodina postrádá. Pátrala po ní i Kirké, ale marně. Ani dnes nemohu uvěřit tomu, že má nejlepší kamarádka zmizela beze stopy v písčitých dunách Sýrie a Iráku.

  Balíček však obsahoval ještě něco jiného: mnohastránkovou složku ručně psaných poznámek, četné dopisy, desítky fotografií a spoustu výstřižků z anglických novin. Důkladně jsem listiny prohlédl. Byla to změť informací o rodině Gregorových, kde převažovaly ty o Patricii. Ale narazil jsem také na zmínku o příbuzných na západě Čech. Renée by si moc přála, kdybys z toho něco vytvořil – ona už knihu nestihne, četl jsem na konci smutného dopisu.

  Na nic jsem nečekal, vzal do ruky tužku a kupu prázdných papírů. Do týdne byla hotová první kapitola, brzy druhá – a tak to šlo celý rok. Myslel jsem na rozesmátou Rendu, nádhernou Pat, jejich kolegyně z Afroditek, ale také na ženy, které mě provázejí životem až do dnešních dnů. Snad nenápadné dílko věnované právě jim zachrání mou neklidnou duši před vtíravými myšlenkami o nejzbytečnějším tvorovi na světě. Pardon, o druhém nejzbytečnějším. Pořád je tu ještě moucha domácí (Musca domestica). A to uznávají všechny.

Dopsáno o Vánocích 2016, Autor

(Nové příběhy rodiny Gregorových a rodiny Preussových za měsíc v sobotu 24. října)