Jak prolustrovat týpka, jenž nám zbouchnul dceru

Když „to“ doma praskne, začne rodina konat.  A vězte, často je na konci větší překvapení, než bylo na začátku. Jako při pátrání po amantovi Gregorovic holky.

Kapitola osmnáctá - pokračování

Čas kruciálních rozhodnutí

(Miláček Anglie 18.2.)

Přijeli na Pelham před šestou. Hned zamířili do jeho pracovny. Strohé oznámení, že si nepřeje být rušen, neboť musí něco probrat s Pat, nikoho nepřekvapilo. Čas od času se chová odměřeně i doma. Henriette to přičítá starostem, které souvisejí s jeho exponovaným místem v úřadě premiérky. Tentokrát se mýlila: starosti pan Gregor má, ale jiné než ty, co si přináší z Whitehallu.

  „A teď mi o tom maléru řekni ty. Anninu verzi jsem slyšel. Neboj se a mluv, první nápor máme za sebou. Tak spusť, poslouchám,“ snaží se ukázat přívětivější tvář než tu u Lawieových.

  „Co chceš slyšet? Nic jiného, než říkala teta, ti stejně nepovím.“

  „Ty víš dobře, co máš říct. Například kdo je otcem a jak si to představujete dál. O tom nepadla jediná zmínka. A také zda chceš studovat, nebo se starat o dítě. Víš, jaké to přináší starosti?“ K nemilosti otce stále mlčí. On však doráží dál: „Už ti došlo, jak sis zpackala život? Co teď bude s tvými plány? Chtěla sis přece splnit svoje ideály, nebo ne? S tím je konec, děvče.“

  Na jeho naléhání nereaguje. Zkouší to znovu, po dobrém, po zlém. Bez výsledku. Sedí proti němu jako mlčící sfinga. Když vidí, že otci docházejí argumenty a začíná se znovu ptát, s kým že je těhotná, vstane a promluví: „Hned jsem tady.“

  Vyběhne z pracovny. Za chvíli se vrátí, v ruce drží velký srolovaný arch popsaného papíru. Rozbalí ho a prstem ukáže k dolnímu okraji.

  „Když to chceš vědět, tady ho máš. Rovnou ale dodávám, že mě ta osoba nezajímá. A neboj se, nejde o podvrh – celé jsem to dělala sama.“

  Charles pátravě zkoumá předložený rodokmen. Češtinu ovládá dokonale, tak mu nedělá potíž orientovat se v rodinného stromu Štýrských, Sturmů a na konci přibyvších Krumpholzů.

  „No dobře, Pat, ale sama víš, že tyhle věci mají jinou váhu u nás a tam u nich. Zchudlý šlechtic z Prahy. Možná ani netuší, jaký má původ.“

  „Chtěl jsi vědět, s kým to čekám. Teď to víš.“

  Charles bezděky pokývá hlavou. Rozvažuje, jakým směrem pokračovat dál. Nechce vyslovit něco, čeho by později litoval. Jedno ví jistě: Henriette do problému zasvěcovat nebude. Impulzivní manželka by vše pokazila a on je přesvědčen, že východisko najde. Znovu nabyl důvěru ve své schopnosti. Muž, který je zvyklý řešit problémy bytostně se týkající šedesáti milionů britských občanů, se musí pustit s chladnou hlavou do patálie, kterou rodině nadrobila jeho dcera.

  „Ty si ho nehodláš vzít a bydlet s ním v Praze?“ zeptá se opatrně.

  „Ani v Praze, ani jinde. A Jan se nikdy nesmí dovědět, co se přihodilo.“

  Charles se začíná obávat, že Patricie zvažuje řešení, které vše ještě zhorší.

  „Počkej, ty chceš být svobodnou matkou? Uvědomuješ si, co to způsobí? Potíže přivodíš sobě, ale i nám. Není to zase nějaká hra na tu Beaufortovou?“

  „Tati, na nikoho si nechci hrát a Margaret Beaufortová svobodnou matkou nebyla – ji ve třinácti znásilnil manžel. Ne, tohle se mi opravdu nestalo. Jan je milý, hodný, inteligentní, ale je to ještě kluk.“

  „Ach, Pat, rozmyslela sis to dobře?“

  „A co jiného bych měla dělat? Nechat se sbalit Zmijákem a hodit to na něj?“

  „To nemyslím, ale nenapadlo tě třeba…“

  „Ne, na potrat nepůjdu; za žádnou cenu tam nepůjdu.“

  „No, alespoň na tomhle jsme se shodli. Tak běž a víš, co jsme si řekli u tety.“

  „Vím, tati: držet jazyk za zuby.“

  Odešla z pracovny do svého pokoje. Charles si uvědomil, že tohle je největší zklamání jeho života. Čekal od ní ledacos, ale určitě ne těhotenství v devatenácti, s neznámým cizincem k tomu. Jenže je to pořád jeho milovaná holčička, které by snesl modré z nebe. Tak dost sentimentu, musím najít nějaké řešení! Přikáže sám sobě. Znovu se podívá na rodokmen, který mu donesla. Dobře si vzpomíná, co slýchával od otce. Problémy tu jsou od toho, aby se řešily. A ten, co je před ním, je opravdu delikátní.

  Říkala: Jan. Typické české jméno, které se v angličtině nevyskytuje. Ano, máme pro dívky jedno podobné: Jane. Jeho skvělá paměť zapracuje. Takhle byla podepsána pohlednice z Vídně. Musí být někde ve stole. Podívá se na ni. Hezký pozdrav z cest zasílá nejmilejším rodičům Pat a Jane. To mrňavé „e“ opravdu vypadá jako ocásek, jako kudrlinka, která podepisujícímu utekla na papír. Klidně to může být „Jan“. Mysleli si doma, že tam byla Pat s kamarádkou. On se zatím na pohled zvěčnil kluk, se kterým spala v hotelu, v němž visí obrazy, o kterých jim tak nadšeně vyprávěla. Zvedne telefon a zavolá svým lidem, aby ho spojili s Vídní. Chce mluvit s ředitelem od Kaiserin Elisabeth. Během několika minut ho má na drátě. Člověk na druhém konci potvrdil jeho domněnky.

  „Ano, slečna Gregorová se u nás na začátku prosince ubytovala. Ale pochopte, pane, že nemohu říci s kým.“

  „To samozřejmě chápu. Jenom se chci ujistit, že byla v apartmá s Janem Štýrským, mladým mužem z Prahy. Pane řediteli, nic za mým dotazem nehledejte. Slovu úředníka vlády Jejího Veličenstva snad věříte.“

  Chvíli je v aparátu ticho. Ředitel zvažuje, co může pustit ven. Pak kapituluje: „Promiňte, pane Gregore, já zajisté vím, že nejste obyčejný úředník, proto mi dovolte říci: Ano, byl to on. Jenom doufám, že se váš telefonát nevztahuje k tomu nešťastnému incidentu ve vídeňském zlatnictví.“

  Tohle Charlese zaujalo. Vzápětí vytáhl z úslužného ředitele, o co šlo. Se smíchem Vídeňáka ujistil, že kvůli tomu nevolá. Tohle je pro Pat typické: Vždy se přimotá k něčemu takovému – a průšvih je na světě. Jenže, co by za to dal, kdyby si ze stáže v Evropě přivezla jen vzpomínku na bezdůvodný výslech na policejním komisařství… Přijde mu na mysl, kde se s tím hochem seznámila. Doma jim tvrdila, kolik mají Preussovic děti kamarádů. Možná tam vede stopa. Zavolá Vlastě. Když neuspěje, alespoň sestřenici popřeje k Vánocům. Ale musí být opatrný. Jestli se někam nesmí provalit Patriciino tajemství, tak to jsou Čechy.

  Vytáčí plzeňské číslo. Vzala to Vlasta. Po zdvořilostních frázích Charles utrousí, že se Pat doma zmínila o nějakém Benově kamarádovi, co má chuť pracovat v diplomacii. Vlasta váhá. Ví od Jiřky, že vztah Patricie a Jana nebyl jen přátelský, ale nechce vlivnému bratranci lhát. Pokusí se z otázky vyvléci. Vychrlí na něj základní informace o Štýrském a začne se bavit o něčem jiném. Má čisté svědomí; řekla jen to, co musela. Spokojený je i Charles. Pochybuje, že Vlasta tuší, co ho teď trápí. A hlavně, v té změti vět pochopil, jak Pat k mladíkovi přišla.

  Je to nejlepší Benův kamarád. Chytrý, výstřední, zajímavý. Žije s matkou. Zemřelý otec byl disident; po něm mají šlechtické předky, což je v Čechách k smíchu, připomněla. Avšak Charlesovi vrtají hlavou její další slova: Jan má strýce, který dělá pro československou diplomacii – jenže ho tenhle měsíc vyhodili. Vadit mu to nebude, když opravuje tvrz, ze které chce mít hotel. Jak se jmenuje, Vlasta neví. Ben o něm mluvil jako o ‚Lexovi‘. Víc mu neřekla. O zamilované dvojici pomlčela. To Charlesovi stačilo. Ve svém pátrání je zase o krok dál. Jen si potřebuje ověřit pár věcí. Zajde za Patricií. Najde ji začtenou do knihy, kterou v domě často vídával u své snachy.

  „Co ještě potřebuješ, tati? Všechno jsem ti řekla.“

  „Trochu jsem pátral po tom klukovi. No, no, nečerti se, tak jsi ho sama nazvala.“

  „Proč to děláš, táto? Já se s ním opravdu nemíním setkat.“

  „Fajn, ale něco mi můžeš říct. Třeba o jeho rodině. Zajímal by mě ten strýček, jeho zaměstnání, jeho tvrz.“

„Dělá v diplomacii jako ty, prý jezdí hodně k nám na Západ, ale ještě víc do Moskvy. A na té tvrzi jsem byla pár dnů s Janem. Tam jsme dělali rodokmen.“

  „Nějak se ten pán musí jmenovat.“

  „Říkali mu ‚Lexa‘ nebo ‚Alex‘, ale Jan o něm nemluvil moc dobře. Prý je to velký komunista – teda byl, ke konci se měl změnit.“

  „Díky, to mi stačí.“

  „A kdo ti o něm říkal? Komu jsi volal?“

  „Tetě Vlastě – ale žádný strachy, o tobě nepadlo ani slovo. A hele, tu knížku pro nastávající maminky tady raději nečti – teď ještě ne,“ řekne mezi dveřmi a spěchá nazpátek do pracovny. Na chodbě potvrdí Henriette, že na návštěvu u Lawieových nezapomněl. Jenom potřebuje půlhodinku, pak mohou jet.

  Charles ví, že Alex a Lexa jsou odvozeniny od stejného jména; alespoň ve slovanských jazycích tomu tak je. Vybaví si, že „jeho“ český Alex se nedávno pochlubil výhodnou investicí, kterou získal někde u česko-rakouských hranic. Pokud je pravda, co si teď myslím, totiž že „můj“ Alex je Lexa od Štýrského… Ne, to by byl krutý žert. Pak se oklepe a zavolá službě na ministerstvu zahraničí. Nechá si vyhledat v archivu nějaké dokumenty.

  „Ano, je to šibeniční termín, ale zítra v poledne to musím mít na stole.“

  Dnes naposledy se podívá na rodokmen, který mu nechala dcera. Musí uznat, že to zpracovala perfektně. Očima zabloudí k drobné poznámce: Jackell – Vienna – doplnit. Vida, tady jsou chybějící místa. Vezme do ruky domácí telefon: „Pat, Jackella pošleme do Vídně, aby dodělal ten rodokmen – to slibuji. Ale mlčet, o všem mlčet. Jasný?“

  „Jasný, táto, a děkuji ti.“

  „Za co, Pat?“

  „No, že jsi takový, jaký jsi. Teta měla pravdu: jsi nejhodnější člověk na světě.“

  Usměje se. Občas slýchává v rodině, že je mužem dvou tváří: V úřadě, ať už to byla londýnská radnice, ministerstvo zahraničí, nebo teď u premiérky, je přísný, asketický a tvrdý na všechny okolo. Když přijde domů, stane se z něj milý tatínek a hodný dědeček, co si nechá všechno líbit. Typickej Kmotr, škádlívají ho bratři. Pak zvážní. Po dnešku ví, že je schopen odpustit dceři i tenhle hřích. Ale je to hřích? Je narození malého človíčka vůbec hřích?

  Večer u Lawieových si Henriette všimne, že manžel neustále něco probírá s Anne, ale nezajímá ji, o čem vedou řeč. Ví, že se Charles jako nejstarší z bratrů vždy uměl zastat sestry a že tohle ochranářské pouto přetrvalo dodnes. Když se o půlnoci loučili, řekla s úsměvem nic nechápající švagrové: „Annie, můj Charlie je rodinný typ, viď, že jo?“

  Z večírku odcházel ještě jeden spokojený člověk – Mort Jackell. Dostal od pana Gregora nabídku: má zajet na pár dnů do Vídně kvůli historii nějakého rakouského rodu. Souhlasil. Gregorovi jsou slušná rodina a za dobře vykonanou práci královsky zaplatí.

  Pátek dvacátého druhého prosince. Big Ben odzvonil poledne. Na úřad vlády donesl poslíček složku dokumentů, které si vyžádal pan Gregor. Ten mladíkovi poděkoval a doporučil, ať si zajde do některého z pubů v okolí.

  „Příteli, a tady,“ vnutí mu desetilibrovou bankovku, „si dejte něco na mě, ať vám čekání líp uteče. No, neupejpejte se – také jsem tak začínal. A ve tři tady, souhlasíte?“ Mladý černoch rozpačitě pokývá hlavou a poroučí se ven.

  Charles začne důkladně studovat donesené listiny. Konečně najde to, co hledá. V první půlce sedmdesátých let je dvakrát uveden jako účastník jednání za československou stranu Alexij Drábek. Tenkrát jsem ho ještě neznal, připustil Charles. Ale v pětasedmdesátém byl v Helsinkách členem delegace Alexander Drábek. Tehdy jsme se seznámili. Na konci osmdesátých let se podepisuje jako „Alex Drábek“. To už byl naším člověkem, jenž na pražské soudruhy vyslané do Londýna ledacos prozradil. A doma mu říkají ‚Lexa‘. No, zvládl svou metamorfózu dokonale – ale mně to uniklo, pokárá se. Horší je, že se ten chlap nejspíš stane mým příbuzným. Zadívá se na stěnu, kde má pověšenou velkou mapu Evropy.

  „Ach, Bože, proč jsem ji do té Prahy pouštěl?!“ zvolá, ale hned si uvědomí, že tohle se nesmí Drábek nikdy dovědět. Poprvé tak připustí, že řešení, ke kterému směřuje jeho dcera, není špatný nápad. Bude ji v tom podporovat. Nikomu neřekne proč, ani jí ne. Jenže také ví, že by se mu prohnaný Drábek hodil i nadále. To, že Pat otěhotněla, nesmí ohrozit další plány, na kterých s bratry pracují. Za železnou oponou se otevírají nové trhy, a rodina šanci nemíní pustit.

  Deset minut po třetí vstoupí zubící se poslíček. Očka se mu lesknou. Po čtyřech irských guinessech se odváží promluvit na vyhlášeného nerudu.

  „Spokojen, pane?“

  „A vy?“

  „Já ano, pane Gregore.“

  „A víte, že já ne? Deset minut je dlouhá doba,“ ukazuje na hodinky. Mladík ztuhne. Gregor si ho přísně prohlíží. Když se po chvilce nabaží jeho nepředstíraného strachu, lehce se usměje. „Máte recht, mladíče, svátky jsou přede dveřmi, tak proč bazírovat na maličkostech. Vyřiďte, že děkuji, a tyhle staré dokumenty ať skončí tam, kam patří – v zaprášených krabicích. A příště na čas, kolego.“

  „Ano, jistě, vyřídím to, pane Gregore,“ zakoktá zkoprnělý pracovník archivní služby a vypotácí se na chodbu.

  Charles si uvědomí, že na něj čekají další překážky: lord Richard a především jeho Henriette. Aristokraté, kteří si ze všeho nejvíc cení své výjimečnosti dané stovkami let  Duncanovic rodu. Také on se díky mamince může pochlubit předky, kteří ovlivňovali dění v Evropě už někdy v jedenáctém století, ale nikdy to nedělal. Doma o tom mluvili zřídka a jeho otec, ač z bohaté rodiny, vždy tvrdil, že jeho kapka modré krve, co má po ruské babičce, kněžně Ryžikové, je dávno naředěná českým plebejstvím.

  Sám Charles se Henriette kdysi zeptal, jak si ho mohla vzít? „Časy se mění, a ty jsi podle nás tak na hraně, drahý,“ zněla odpověď. Jak manželka zareaguje na poklesek dcery, nechce raději domýšlet. Charlesova volba je jasná: nejdříve se pustí do zámeckého pána. Spoléhá, že mu v tom pomůže jeho spojenec, který zná lorda jako málokdo. Vpodvečer usedne do pracovny, postaví před sebe láhev whisky, zapálí si gurkhu a vytočí číslo.

  „Tady doktor Poupe, kdo volá?“

  „Charles Gregor. Buďte zdráv, Everette. Poslyšte, letos přijedu na svátky na Duncanglenn i já. Ano, mám vážný důvod a potřebuji vaši pomoc. Tentokrát je to vážnější než kdykoliv předtím,“ a začne vyprávět, co se u Gregorů přihodilo za malér.

  „Potěš pánbůh, Charlesi! Ale na rovinu, něco takového jsem od ní čekal. V každém případě počítejte s mou pomocí.“

  „Děkuji, příteli.“

(pokračování za tři týdny)