Tak takoví Češi nám tady kradou

Povzdechne si mnohý vídeňský obchodník, když zjistí, že mu něco chybí a zároveň si vzpomene, že krám navštívil mladík hovořící povědomou hatmatilkou. Přesně to se stalo jednou před Vánoci v tamním vyhlášeném zlatnictví.

Kapitola sedmnáctá - pokračování

Z rytířské tvrze k císařovně Sissi

(Miláček Anglie 17.2.)

Do Prahy se vrátili v úterý, v době, kdy se národ postavil proti vládě. Byla pozměněná, jak slíbil premiér, ale pořád s citelnou převahou komunistů. Na tenhle špek už lidi neskočili. Měli plné zuby neustálého markýrování. Musí přijít noví politici – a hned, znělo ulicí.

  Společnost ožila ještě z jednoho důvodu: Po mnoha desetiletích mohli Češi a Slováci vyrazit do Rakouska. Jen tak, na pas. Během týdne vycestovalo čtvrt milionu občanů, aby na vlastní oči viděli, jak se žije ve svobodném světě.

  „Jendo, ty jsi mě pozval na tvrz. Co kdybych na oplátku pozvala na výlet já tebe?“

  „Patricie, ale kam? Mně přijde zvláštní, aby Angličanka zvala Pražáka na výlet v Čechách.“

  „Proč v Čechách? Zajedeme si do Vídně, co říkáš? Tři dny volna si na mě uděláš, nebo snad ne? O peníze se nestarej. Je to můj nápad. Pojedeme co nejdříve, co ty na to?“

  Janovi je pozvání trapné, ale nemá cenu odporovat. Stejně by si prosadila svou. Když ne hned, tak přes jeho matku, s níž si náramně rozumí. Proto mlčky přikývne.

  Je čtvrtek a on drží v ruce navštívenku, kterou dostali od taxikáře. Mladíka si Pat, bůhví proč, žertem překřtila na „that half double“, toho polovičního dvojníka. Vytočí číslo taxislužby. Ozve se hlas z dispečinku. Ano, pošlou jim pozítří řidiče, který je nedávno vezl daleko za Prahu.

  „Pat, tak prozraď, kde budeme ve Vídni bydlet?“

  „Brzo uvidíš. A už se na nic neptej, jinak přijdeš o velké překvapení.“

  V sobotu devátého prosince krátce po poledni vystoupili v centru Vídně před čtyřhvězdičkovým hotelem. Patricie ukáže na vývěsní štít. Jan se neubrání smíchu.

  „Pat, vybrat Hotel Kaiserin Elisabeth mohlo napadnout jedině tebe.“

  Vejdou dovnitř. Na recepci obdrží ubytovací formuláře. Začnou s jejich vyplňováním. Pat si sundá čepici. Dlouhé vlasy, které jí spočinou na zádech a sahají až k pasu, změní dívku k nepoznání. Mladý recepční je novou podobou zaskočen. Při kontrole cestovního dokladu se několikrát vrátí k její fotografii, nakonec upře zrak znovu na ni.

  „Slečno, jsme poctěni, že jste se rozhodla pro náš hotel,“ praví s udiveným výrazem ve tváři. Vrátí jí pas a vezme si ten Janův. Důkladně ho prolistuje. Když to chce udělat podruhé, ozve se Patricie.

  „Máme tu objednány dvě noci ve dvojlůžkovém pokoji na moje jméno. Máte s tím nějaký problém, pane?“

  „Ne, ne, vše je v pořádku, slečno Gregorová. Jestli mohu, zavedu vás do hotelové haly. Dovoluji si předem upozornit na obrazy, co tam máme.“

  Procházejí několikametrovou chodbou. Jak se blíží do haly, průzorem vidí, že protilehlou stěnu zabírá podobizna císaře pána, zasazená do pozlaceného rámu. Mladík z Prahy se nepatrně usměje. Je to dětinské, ale muž v generálské uniformě mu připomene humorné scény z Haškova Švejka. Mocnář, který tak dlouho vládl středoevropské říši, ho neohromil. Jakmile vstoupí do haly, zarazí se.

  „Pat, ona je ti vážně podobná,“ řekne tiše a ukazuje na druhý obraz, kde je vyobrazena patronka hotelu. I když Jan promluvil česky, muž z recepce pochopil, co přibyvšího zmátlo. Před chvílí zažil stejný pocit při kontrole pasu. Pat si všimne, jak ji recepční pozoruje. Dojde k němu a ukáže na portrét krásné paní.

  „Richtig, das ist meine alte Grosstante Sissi,“ zachichotá se, vezme Jana za ruku a vyběhnou spolu do patra, kde mají pokoj. Po dívčině poťouchlosti se recepční nezmůže na slovo. Stojí v pozoru před obrazem. Ústa má otevřená dokořán a idiotsky zírá na dámu s korunkou na hlavě, než ho probere opakované zvonění od recepčního pultu.

  Odpoledne se jdou projít do města. Těší se na Schönbrunn, který v předvánočním čase působí pohádkovým dojmem. Pat nezapře svůj původ. V zámeckých prostorách se pohybuje s notnou dávkou lehkosti a elegance. Jan, který jde kousek za ní, si všiml, že vyobrazení císařovny se odvíjí od toho, kdo ji maloval. Tady se mu zdá ženštější, v hotelu zase visí typ štíhlé sportovkyně. Sám není schopen určit, která se mu líbí víc. Ale na jeho rozesmáté anglické děvče nemá ani jedna z nich.

  Než odejdou ze zámku, koupí si Pat pohlednici. Rychle na ni napíše pár slov: Hezký pozdrav z cest zasílá nejmilejším rodičům Pat. Vymíní si, aby se podepsal také. Chvíli se zdráhá, pak přidá kostrbatý podpis.

  „Jendo, vypadá to jako ‚Jane‘ – ale to nevadí, alespoň si doma budou myslet, že tu jsem s kámoškou.“

  „Nesměj se mi. Zapomněl jsem na hotelu rukavice – prsty mám úplně zkřehlé. A odkud to chceš poslat?“

  „Dám pohlednici recepčnímu, on to zařídí.“

  Vyšli ven. Bezcílně se toulají vídeňskými ulicemi. Nejsou daleko od hotelu, když se Patricie zastaví před malým zlatnictvím. Ve výloze ji zaujal přívěsek ve tvaru srdíčka.

  „Půjdeme dovnitř, ano?“

  „Pat, ale já ti nemůžu nic koupit.“

  „Tady máš,“ podá mu několik bankovek, „je to padesát liber – to bude stačit.“

  Polkne naprázdno, tohle je v Čechách měsíční mzda. Rozpačitě se na ni podívá, ale vezme si je. Už poznal, že je zbytečné s ní o některých věcech smlouvat. Vejdou dovnitř. Obstarožní mužík je uvítá s úslužností, kterou Jan vídá jen ve starých filmech. Pat ukáže na kolekci přívěsků. Vmžiku donese zlatník plné plato. Dívka si postupně vyzkouší několik šperků. Zaujme ji až sedmý.

  „Tenhle, co říkáš? Ten mi padne,“ řekne anglicky.

Jan pokývá hlavou. Zlatník, vida, že se obchod daří, je samá ochota. Chválí Pat za vynikající výběr. Složí jí pochvalu, která ve Vídni něco znamená.

  „Slečno, s tím šperkem vypadáte jako naše císařovna Sissi.“

  „Pane, nejste první, kdo mi to řekl.“

  Pyšně se podívá do zrcadla, pak kývne na Jana. Ten vyndá čtyřicet liber a zaplatí.

  „Převelice děkuji, mladý pane, a pokud dovolíte, malou radu od zkušeného Vídeňáka: Buďte večer opatrní. Teď když se otevřely hranice, je město plné cizinců. Asi víte, co tím myslím…,“ zamrká na ně mužík. Pak si potřetí během deseti minut očistí brýle bílým vyšívaným kapesníčkem.

  Vyjdou ven. Jan se podívá po Patricii, ale nic neříká. Ozve se ona: „Budu mít hezkou památku na dnešní den. Tyhle drobné věci od Swarovského mám ráda. Proč mlčíš? Tobě se nelíbí?“

  „Je to hezké, ale dotkla se mě ta poznámka o cizincích. I když on chtěl říct spíše o ‚zlodějích‘.“

  „Jendo, neber si to osobně – tebe se to přece netýká.“

  Mlčky ujdou několik desítek metrů. Zastaví se na rohu, kde se sbíhají dvě ulice. Jan si všimne upozornění vylepeného na prosklených dveřích obchodu s elektronikou. Jde blíž. Výraznému nápisu „Nakupující, pozor! Obchod je monitorován!“ porozumí snadno, neboť čeština je jeho rodný jazyk.

  „Vidíš, jak na nás pohlížejí? Pat, já se tak stydím…“

  „Jendo, před chvílí jsem ti říkala, aby sis takových věcí nevšímal. Krade se všude a stejné nápisy o monitoringu kamer jsou v Londýně v každém obchodě. Už o tom nebudeme mluvit,“ řekne a zavěsí se do něj.

  Když se v hotelu chystali ke spánku, musel si přiznat, že na takový luxus není zvyklý. Dobře si všiml Patriciina chování, která tady vše považuje za běžný standard. Do mysli se mu vkrádají nepříjemné myšlenky, jež ho provázejí po celou dobu, co ji zná: Proč jsme proti nim tak chudí? Doženeme někdy ten propastný rozdíl v životní úrovni, nebo se ještě zvětší? Mrzutou náladu rozptýlí až její návrat z koupelny.

  Probudili se v deset hodin. Když se podíval z okna, spatřil sněhem pocukrované střechy vídeňských domů. Někdo zaklepe na dveře. Jan jde otevřít. Na chodbě stojí tři muži. Prvního zná. Je to recepční. Promluví ale druhý z nich, malý chlápek v zeleném kloboučku a hnědém kabátě.

  „Herr Styrsky, hovoříte německy?“

  „Ano, ale raději bych mluvil anglicky nebo česky.“

  „Gut, vyslechneme vás anglicky.“

  „Pánové jsou od vídeňské policie, pane Štýrský,“ vysvětluje recepční. Mezitím se objevila Patricie. Jan se k ní nakloní a něco jí pošeptá.

  „To je slečna Gregorová,“ ozve se opět recepční. Druhý policista, kostnatý čahoun v černé kožené bundě, významně pokývá hlavou.

  „Ano, já jsem Patricie Gregorová, britská státní příslušnice. Co po nás chcete? Je neděle dopoledne a vy nás rušíte. Víte to, pánové? Nebo mají v recepci obavu, že nezaplatíme?“

  „Potřebujeme si ověřit několik faktů, které se týkají pana Štýrského.“

  „Pánové, on s vámi nebude mluvit, dokud neřeknete, o co jde.“

  „Slečno Gregorová, to skutečně není vaše starost. Prosím, nechte nás odejít s panem Štýrským.“

  „Ne, můj přítel tenhle pokoj neopustí. Vždyť ani nezná důvod, proč by měl.“

  „Slečno, prosím, nezasahujte do toho. A vy se, pane Štýrský, oblečte – půjdete s námi.“

  Tohle Pat rozčílilo. Podívá se na detektivy.

  „Pánové, moment, počkejte s tím ještě,“ hned se vrátí a v ruce drží vizitku. „Možná by vás zajímalo, pro koho pracuje můj otec. Nechcete, aby se tohle řešilo někde jinde.“

  „Slečno, nevyhrožujte nám. My děláme jen svou práci. A pokud se podezření potvrdí, může to být nepříjemné i pro vás.“

  „K čertu, o čem to pořád mluvíte? Jaká ‚podezření‘? Jenda někoho zabil?“

  Detektivové se na okamžik vzdálí. O něčem se radí. Mrňous ukazuje prstem na vizitku. Kostlivec několikrát pokrčí rameny. Pak se oba znovu postaví před dveře pokoje.

  „Slečno, jestli chcete, můžete jít s ním,“ řekne ten velký.

  „My pana Štýrského vyslechneme, a jestli je nevinný, odvezeme vás zpět na hotel,“ doplní ho malý.

  Za hodinu sedí Jenda v policejní vyšetřovně. Po úvodních otázkách náhle udeří kostnatý, který hraje toho zlého.

  „A proč jste odcizil u zlatníka granátovou brož? No, tu zlatou ve tvaru motýlka! Tak mluvte!“

  „Zbláznili jste se? Proč bych to dělal?“

  „To nám snad řeknete vy!“

  „Nic jsem nevzal, to vám řeknu.“

  „Byl jste tam včera odpoledne, nebo ne?“

  „Ale ano, byl. Slečna Gregorová vám to potvrdí!“

  „Tak to teda ne, pane Štýrský. Zlatník trvá na tom, že jste přišel sám. Připouští, že v obchodě byl chvilku před vámi mladý anglický pár kupovat zlatý přívěsek. Ale nás zajímá muž, co na něj mluvil česky. A to jste byl vy. Víte, Štýrský, že máte hroznou smůlu? Mistr zlatník té vaší hatmatilce krapet rozumí.“

  „Tak už se přiznejte, mladíku. Sám vidíte, že nemá cenu zapírat,“ doplní ho dobrácky malý detektiv.

  „Pánové, ale ti dva, co kupovali přívěsek, to srdíčko ze zlata, jsme byli my. Já a slečna Gregorová. Pochopíte, že i Čech může mluvit s anglickou dívkou anglicky?“

  Policisté se zarazí, zase se o něčem radí. Přivolají k výslechu Patricii. Kolotoč otázek se opakuje.

  „Pane Štýrský, to pořád nevysvětluje, co jste tam dělal potom. Mohl jste jít do obchodu dvakrát. Nejdříve s přítelkyní něco koupit a přitom omrknout, jak to tam vypadá.“

  „A já kolegu doplním: Hrál jste Angličana a pro své plány využil slečnu Gregorovou. Že vám není hanba, Štýrský!“

  „Pánové, kde jste vzali takovou pitomost, že jsem tam byl dvakrát?“

  „Tak děláte ve dvou. Vy jste otipoval zlatníka a komplic šel najisto. Za těch pár dnů jsme na téhle židli měli dost vašich krajanů, kteří použili stejnou fintu. První nakoupil a další kradl.“

  „Nebo kámošovi dělal stěnu!“ zvolal malý kolega.

  „Co si to dovolujete? Vaše chování překročilo všechny meze. Takhle s námi mluvit nebudete ani na policejní služebně. Jdu okamžitě volat naši ambasádu!“ rozčiluje se Patricie.

  V ten moment vstoupil do vyšetřovny padesátník v uniformě s bohatě zdobenými červeno-žlutými výložkami na ramenou. Vysoká šarže předá vyšetřovatelům dokument. Pak ukáže na zatržený odstavec. Detektivové ztuhnou. Patricii neunikne jejich reakce. Využije nenadálé příležitosti a postaví se před policistu v hodnosti kapitána.

  „Pane, vy jste tady určitě velitel. Můžete nám říci, o co jde? Věřte mi, pan Štýrský nic neudělal. Mohu se za něj zaručit. Vždyť byl celou dobu jen se mnou.“

  „Slečno Gregorová, pane Štýrský, došlo k omylu. Já vím, že to bude znít hloupě, ale v předvánoční době máme práce nad hlavu. Moji muži pracují sedm dnů v týdnu. Pak se stane, že udělají chybu.“

  „Co se změnilo, že je pan Štýrský najednou nevinný?“

  „Slečno, získali jsme kamerové záznamy od zlatníka teprve před hodinou. Vyhodnotili jsme je spolu s těmi z ulice. Potom už nebyl problém odhalit skutečného zloděje.“

  „A kdo to teda je?“ ozve se Jan.

  „Je to váš krajan,“ dodá jízlivě vychrtlý detektiv. Jan se na něj nenávistně podívá. Kostlivec ale pokračuje: „Za chvíli ho předvedou, a hned poznáte, proč jsme vás museli vyslechnout.“

  „Ty by stačilo, Krumpholz,“ napomene ho velitel.

  Teď pro změnu ztuhnou mladí. To jméno přece tajil Janův otec, když pátral po předcích rodu Štýrských.

  „Než mít takového příbuzného, tak raději žádného,“ pronese Jan před nic nechápajícími policisty.

  „Pane veliteli, jak je to doopravdy? Proč jste podezřívali mého přítele?“ dotírá   neúnavná Pat.

  „Zlatník nám sdělil, že se mu lupič v obchodě pochlubil, že přijel z Prahy a ubytoval se u Kaiserin Elisabeth. Dal nám jeho popis, a ten přesně pasoval na mladého muže, jenž se skutečně včera v hotelu objevil. Tak jsme přišli na pana Štýrského. Určitě jste si všimla, že zlatník nosí silné brýle. Dvanáct dioptrií je hodně. Navíc si je pořád čistí. Jednoduše si oba pány popletl, ale to se dá pochopit. A pachatel také zapomněl u zlatníka vizitku s vaším jménem, slečno. Nedivte se, že jsme zvolili tento policejní postup.“

  „Takže můžeme jít odtud?“

  „Slečno Gregorová, pane Štýrský, ještě vás musím o něco požádat. Chceme, abyste si zloděje prohlédli. Třeba vám bude někoho připomínat a vy nám řeknete, proč nás chtěl zmást. Jak je možné, že věděl, kde bydlíte, a kde přišel k vizitce? Víte, zadržený pořád mlčí a my z něj nemůžeme dostat ani slovo.“

  Malý a velký detektiv čekají ve výslechové místnosti. Vedle za neprůhledným sklem stojí další lidé. Urostlý poručík ukáže na sklo: „Šéfe, už ho vedou. Slečno, pane, prohlédněte si ho pozorně.“

  Do místnosti vešel vysoký vlasatý mladík s knírkem. Je oblečen podobně jako Štýrský. Na tom není nic divného, tak chodí po Praze hodně Jendových vrstevníků.

  „Otočte se tamhle,“ vyzve ho kostlivec a ukáže na stěnu, kde je velké tmavé sklo.

  „That half double!“ vyjekne údivem Pat. „Vezl nás až k hotelu, viď, Jendo, že je to ten taxikář z Prahy?“

  „Pane Štýrský, můžete to potvrdit?“ zeptá se poručík.

  „Ano, je to on, that half double, můj poloviční dvojník,“ uleví si Jan.

  „Kdo, prosím?“ zašklebí se velitel.

  „Toho si nevšímejte, to je takový zvláštní druh humoru slečny Gregorové.“

  Velitelova tvář se roztáhne od ucha k uchu. Ví, že nastal správný čas položit závěrečnou otázku: „Tak přijímáte naši omluvu?“

  Pat se podívá na Jana. Ten pokývá hlavou. Sebevědomá Angličanka se odmlčí. Po těch urážkách si potřebuje vychutnat chvilky morálního vítězství. Pak blahosklonně prohodí: „Herr Hauptmann, ano, souhlasím s vámi. Myslím, že bychom dnešní nedorozumění mohli smazat.“

  V hotelu jim nabídli druhou noc s výraznou slevou. Zajistili též na zítra taxík do Prahy. S návrhem souhlasili, byť původně chtěli odjet hned. Když se odpoledne procházeli Vídní, zahlédl Jan v obchůdku se suvenýry další obrázek císařovny. Ukáže prstem do výlohy.

  „Vidíš, tebe si lidé pletou s ní. Já se zmůžu akorát na to, aby se za mě vydával kdejaký podvodník z Prahy.“

  „Jendo, věř mi – teď se ti život změní. Nechtěl bys mě po Vánocích navštívit v Londýně nebo za mnou přijet v únoru do New Yorku?“

  „Víš, Patricie, Amerika je můj sen, tam bych jel i sám.“

  Už několikrát si všimla, že když se zmíní o Americe, Jenda náhle ožije. Diví se, že je tak fascinován zámořskou velmocí, a ne třeba jejím Londýnem. Pak si vzpomene, jak i jí nedávno učaroval New York.

  „Brzy se tam vypravíš a možná na mě zapomeneš,“ praví tiše a podá mu ruku.

  „Patricie, nezapomenu; i kdybych byl na druhém konci světa, tak na tebe nikdy nezapomenu.“

  Nedělní odpoledne pomalu končí. Venku se setmělo. Začalo hustě sněžit. Paprsek modrobílého světla pouliční lampy dopadá na líbající se milence na rohu ulice. Jsou na stejném místě, kde včera zahlédli varující nápis v češtině. Je tam pořád, i když dnes mají zavřeno. Pat neujde jeho smutek.

  „Jendo, až začneš jezdit do ciziny, pamatuj si, že některé stereotypy přežívají po generace. Jestli se s tím nevyrovnáš, zůstaň raději doma.“

  V pondělí po desáté se rozloučili s hotelem.

(pokračování za tři týdny)