Jak se slečna Gregorová postavila mladýmu Kokotkovi

Pro hezké děvče je nemilé, když ji nahání chlápek, z něhož má strach. O to sladší je pocit, když si může říci, že se mu ubránila. Co ubránila, dokonce ho vytrestala. Jenže  Kokotek junior si takovou potupu nechce nechat líbit.

Kapitola šestnáctá - pokračování

Zamilovaná a sametová

(Miláček Anglie 16.4.)

  Ve čtvrtek třicátého listopadu se sešli ve smluvený čas před restaurací U Salvátora čtyři lidé: herec Roland, Jenda Štýrský, doprovázený Patricií, a Ben. Ten marně vyhlíží Evu. Nepřišla. Ani v poledne, ani o dvacet minut později.

  „Ne, ta nedorazí, natolik ji znám. Radši pojedeme, ať jsme tam včas,“ prohlásí smutně.

  Sedne za volant auta, které jim zapůjčil pan Margolius, a nabere kurz Plzeň. Po půl druhé jsou kousek od velké ošuntělé továrny, která tu stojí víc jak sto dvacet let. Brzy dojde ke střídání směn. Pracující, a bude jich dvě stě, se nahrnou bránou dovnitř. Stejný počet vyplivne fabrika ven. Dost lidí, které můžeme oslovit, přemítá Ben. Nahrává jim skutečnost, že se dělníci nerozprchnou do všech stran: buď zamíří na parkoviště, nebo autobusovou zastávku, která je vedle. Tam se krčí pod plechovou stříškou dvě babky s šátky na hlavách a drobná blondýnka v bundě s kapucí. Kousek od nich postávají tři muži. Nervózně přecházejí sem tam a pořád se dívají na hodinky. Jakmile vidí přijíždět auto s pražskou espézetkou, vyrazí k němu.

  „Dobrý den, vás poslali ze Špalíčku, že ano?“

  „Jo, to jsme my, tohle je…,“ představuje Ben své kolegy. Trojice ho napodobí.

  „Já jsem z plzeňského OF, tady mladej studuje strojařinu v Plzni a další kolega bydlí v Kraví, jako spousta lidí z fabriky.“

  Když sem přijížděli, všimla si Pat městečka s tím divným názvem Kraví. Neušlo jí, že je rozdělené na dvě části: jedné vévodí shluk šedých nevzhledných paneláků, zatímco druhou tvoří asi stovka udržovaných rodinných domků. Do očí bijící rozdíl. Tohle máme společné, povzdechla si.

  „Přátelé, tak co? Spustíme to?“ zeptá se Ben.

  „Jo, teď je nejlepší čas. Vidíte ty autobusy? Chlapi z Kraví přijeli na odpolední.“

  „Tak jdeme na to,“ řekne Ben.

  Rozdá kolegům materiály a ti je začnou nabízet přicházejícím. Většina je míjí, aniž by si od nich plakát, noviny nebo brožurku vzala. Pat si vzpomene na loňskou návštěvu. Vidí zase ty kožené a nepřátelsky nasupené tváře. Když se s ní dá někdo do řeči, tak ji nabádá, aby se místo dělání revoluce vrátila do školy.

  „Slečno, chceme klid na práci, a vy nám ho berete. Hoďte zpátečku a vyřiďte to panu Havlovi. Ano, panu Havlovi, a že mu to vzkazují chlapi vod železa,“ řekl Patricii podsaditý chlapík v zeleném kulichu. „Rozumíte snad česky, nebo ne? Jó, tak práci čest, soudružko.“

  „Bene, s tímhle neuspějeme.“

  „Sire, půjdeme dovnitř.“

  „Zkusit to můžeme, ale nevím, nevím. Tohle je rudá fabrika; říkáme tomu ‚poslední skanzen komunismu na západě Čech‘,“ ozve se místní óefák.

  Dojdou k vrátnici a požádají o vstup do areálu. Muž v šedé uniformě závodní stráže se jim vysměje.

  „Soudruzi, za tuhle fabriku jsme cedili roky krev, a teď ji dáme vám? – To teda ne. Za závoru vás nepustím, leda byste mě zastřelili,“ uchechtne se.

  „Pane, tak nám alespoň zavolejte někoho z vedení. Rádi bychom sdělili dělníkům pár vět,“ pronese naivně Ben.

  „Mladíku, tak zaprvé, pro vás jsem ‚soudruh vrátný‘. A zadruhé, nikam volat nebudu. Mám jasný příkaz. Kdo tu nedělá, toho nepouštět dovnitř. Buďte rádi, že je soudruh ředitel tak mírnej. Já bych vás nepustil ani na to parkoviště. Za mě tohle nebylo možný. Co jako? No, aby jezdili komedianti agitovat do závodu proti nám!“ rozohňuje se dědek.

  „Koho myslíte těmi ‚komedianty‘, strejdo?“ zeptá se posměšně Roland.

  „Myslím vás a tu černovlasou slečnu, jak stojí vedle té máničky. Stejnou herečku jsem viděl nedávno v jednom italským filmu.“

  „Pánové, něco mě napadlo,“ řekne Roland a odvádí skupinku pryč. „Je to prosté, ale sám na to nestačím. Tak poslouchejte, říkali jste, že Patricie hraje divadlo.“

  „To je pravda,“ odpoví za ni Ben.

  „Fajn, tak jim něco předvedeme.“

  Je po druhé hodině. Zaujmout a oslovit lidi z odpolední směny se nepodařilo. Rozdali sotva padesát letáků. Většinou skončily v odpadkovém koši před vrátnicí. Viděli dokonce, jak vrátný vybízel u píchaček pracovníka, kterému tiskovina čouhala z aktovky, aby ji odevzdal.

  „Hele, lidi z ranní,“ řekne Ben a ukazuje na desítky postav, co se vyvalily z továrních hal.

  „Bene, tamhle u zelené brány, ti dva kluci! Nejsou ti povědomí?“

  „No jo, Sire: Karel a Joska, hasiči z loňského happeningu.“

  „Na ně si pamatuji i já. Varovali nás přece, že jdou policajti,“ ozve se Patricie.

  „Rolande, za tyhle dám ruce do ohně. A vím, jak nám pomůžou s tím tvým překvapením!“ křikne Ben a letí ke skupince dělníků, která si právě odpíchla. Zastaví je na kraji parkoviště a něco jim vysvětluje. Souhlasně přikyvují. Propagátoři revoluce se rozhodli pro poslední pokus. Potřebují získat alespoň část zdejších lidí. Jinak sem nemuseli jezdit.

  Za chvíli se na parkovišti nedaleko zastávky objeví metr vysoké betonové skruže. Rok se válely u plotu. Teď několik ochotných rukou vyslechlo Benovu prosbu a přeneslo čtyři z nich na prostranství před továrnou. Rolandův plán zní jednoduše: na improvizovaném pódiu jim předvedou kousek z Hamleta. Umělec doufá, že dělníky něco tak neobvyklého přinutí alespoň chvíli postát. Pak mohou plynule přejít k výkladu toho, co se děje v Praze. Své vystoupení chce okořenit jednou pikantností: slavný monolog bude přednesen nejenom česky, ale též v originále. Anglicky ho zarecituje krásná cizinka. Jestli tohle nezabere, tak co potom? shodují se všichni kolem něj. Pat se nebrání. Divadlo skutečně miluje.

  Na jedné skruži začíná Roland dramaticky přednášet ony slavné věty: „Být, či nebýt – toť otázka. Je důstojnější zapřít se a snášet surovost osudu a jeho rány, anebo se vzepřít moři trápení a skoncovat to navždy?“

  Po několika verších skončí. Slova se ujme na vedlejší skruži stojící půvabná dívka. Spustí v okamžiku, kdy si vítr začne hrát s jejími dlouhými vlasy. Tím ještě umocní dramatičnost okamžiku. Nad nevábným betonovým parkovištěm se line libozvučná angličtina: „To be or not to be – that is the question. Whether ,tis nobler in the mind to suffer the slings and arrows of outrageous fortune, or to take arms against a sea of troubles and, by opposing, end them.“

  Takhle pokračují asi deset minut a zvládají to výtečně. Umělecká vsuvka nalákala spoustu chlapů, kteří spěchali domů. Teď drží klíčky od aut a pozorně sledují přitažlivou recitátorku. Pátrají v paměti, odkud ji znají. Staršího chlapíka vídávají v televizi, ale nohatou krasavici ne a ne někam zařadit. Když skončí, ozve se potlesk. Dělníkům se to líbilo, to je poznat.

  Příznivé situace využije Jan a z další skruže začne vysvětlovat, o co jde stávkujícím na fakultách. Mužští neustále pozorují po očku sympatickou dívku. Je to studentka, herečka, kdo to krucinál je? dohadují se dva chlapíci v černých rádiovkách. Jan zatím popisuje náladu, která panuje mezi vysokoškoláky. Ptá se mužů dole pod sebou, zda je normální vzít obušky na mladé lidi, kteří nezpůsobili marast, co tady roky panuje. Většina přikyvuje Janovu závěru, že na vině je totalitní režim. Akce plná improvizace zabrala. Okolo skruží stojí sto padesát lidí. A co je důležité: nikam neodcházejí.

  První autobus do Kraví odjel skoro prázdný. Nastoupily do něj jen dvě babky a několik pracovníků z ranní směny. Drobná dívka pořád stojí na zastávce a pozoruje, co se děje na ploše před ní. A není jediná. Shromáždění nemohlo uniknout ostražitému důchodci z vrátnice. Zvedne sluchátko a někam volá. A pak ještě na další tři čísla.

  „Táto, běžím dolů. A že tam anglicky recituje vlasatá holka, je vážně pravda? Nespletl ses? Ne? Tak vydrž, za chvíli jsme tam.“

  Z vrátnice vyrazí dvacet chlapů. Vede je muž s načesanou patkou a naježenými kotletami. Těsně za ním klušou dva v uniformách závodní stráže, pět dalších má na rukou pásku Lidových milic. Zbývající dvanáctka jsou udělaní maníci z kovárny, které si vedoucí zásahu extra vyžádal.

  „Bene, bacha, vidíš ho?!“ vykřikne Jan.

  „Karle, Josko, to je přece ten fízl z loňska!“

  „Ano, Bene, je to von. ‚Kokotek‘, tak mu tady říkáme.“

  „No dobře, ale co tady dělá?“

  „Objevil se loni na podzim. Strana ho šoupla do železáren poté, co dostal padáka od policie. Zpackal ten happening a v Nemělově vytáhl na tvýho strejdu pistoli, to přece víš. K nám nastoupil jako šéf oddělení zvláštních úkolů. Pomohl mu jeho fotr. To je ten idiot na vrátnici, největší bolševická svině, co znám. Dříve nám dělal kádrováka, a je ti jasný, co vyváděl, když mohl zamést s každým, na koho si zasedl,“ řekne Joska.

  Do dvaceti sekund se objeví Kokotek. Nenávistně začne řvát na lidi stojící na skružích: „Co je to za srocení lidu?! Vy na těch rourách, koukejte slézt a vypadnout! Tohle je náš pozemek!“

  „Vážený pane, parkoviště je veřejné, tak sem může přijít kdokoliv,“ oponuje mu Roland.

  „Nepovídejte báchorky, každej ví, že plac patří fabrice. A kdo vůbec jste? Ti floutci jsou mi povědomí – ale kdo jste sakra vy?“ vyštěkne a očima neustále šmejdí v davu. Hledá drzou Anglánku, o níž je přesvědčen, že zavinila jeho odchod od sboru. Dověděl se, že si na něj po happeningu stěžoval u ministra nějaký papaláš, co má styky v Sojuzu. Na něj, oddaného komunistu, chlapa, marxistu, který nikdy neuhnul!

  Také Patricie poznala Kokotka. Považuje ho za nebezpečné individuum a má z něj strach. Už když byl na bráně, seskočila ze skruže a schovala se mezi mladými dělníky. Teď je Kokotek pět metrů od ní. Někdo se k němu nakloní a cosi zašeptá. Muž s patkou se podívá ke skruži a posměšně poznamená: „Aha, tak vy jste zasloužilej umělec. Za co vám to dali, když štvete proti nám, co?“

  „Asi za to, že mě mají lidi rádi. A co jsem slyšel, tak vás by si nenacpali ani do prdele, soudruhu.“

  Dav se rozchechtá. To Kokotka ještě víc vyprovokuje. Se zaměstnanci si to vyřídí později. Teď pase po cizí holce. Určitě se skrývá někde poblíž. Za pomoci hromotluckých kováků se krok za krokem prodírá kupředu. Pak ji spatří: je u těch kluků ze zámečny. Vyděšená Patricie chce utéct, ale všude okolo je plno neznámých lidí. Kličkuje mezi nimi s Kokotkem za zády. Dívka prudce zahne a obloukem se vrací zpět. Za okamžik se ocitne u betonové skruže, na níž stojí Jan. Podá jí ruku. Pevně se ho zachytí a vyšvihne se k němu. Vzápětí se objeví její pronásledovatel.

  „Tak jsem tě konečně našel, ty čarodějnice!“ Nakloní se k Patriciiným nohám a chce ji strhnout k zemi. Ta udělá jedinou možnou věc, aby se zachránila. Nakopne ho. Okovanou špičkou boty trefí přesně pravé rameno. Násilník zaúpí, klesne do kolen. Hrozná bolest u něj vyvolá nekontrolovatelný vztek.

  „Dostanu tě, mrcho jedna mizerná!“ řve kolem sebe.

 „Kluci, Kokotek si troufá na holku. V naší fabrice jsme přece ženským nikdy nevyhrožovali!“ ozve se Joska.

  „To mu nesmí projít!“ zakřičí Karel a zavelí k útoku. Přidají se další.

  V ten moment začala pořádná mela. V dělnících se probudila nashromážděná zlost. Vrhnou se na Kokotka a jeho pomocníky. Zapojí se nejenom mladí okolo Karla, ale také postarší strejdové. Nad vším ční Roland, který začíná znovu hlasitě přednášet monolog z Hamleta. Kokotek, ač zraněný, stále baží po pomstě a boj nevzdává. Vstane ze země a znovu se sápe po dívčiných kozačkách. Pat rychle seskočí z betonové skruže a s Jendou utíkají pryč. Záda jim kryje Ben a tři lidé z OF. Ani to nestačí. Jeden z Kokotkových namakanců se zezadu vrhne na Bena. Ten se pod vahou stotřicetikilového „drobečka“ složí na zem. Bezvládně leží pod horou masa a stěží popadá dech. Jan by mu rád pomohl, ale musí se postarat o Patricii. Bena zachvátila panika. Nemůže se nadechnout. Mastodont mu nasadil škrticí chvat. Dostane příšerný strach, že ztratí vědomí. Naděje na záchranu se rozplývá v bílé mlze, když odkudsi shůry zaslechne povědomý hlas.

  „Pustíš ho, tlusťochu?! Pusť ho, dělej, no tak, bude to?!“

  Eva, to je přece moje Eva! uvědomí si. Z posledních zbytků sil se pokouší vysvobodit z golemova sevření. Ten ho po deseti ranách deštníkem na vyholené temeno hlavy pustí. Ben se mu vysmekne a rychle se postaví na nohy. To samé udělá muž z továrny. Chce vytrestat studenta za bolest, co mu způsobila ta prťavá holka. Bena čeká další nerovný boj. Jenže proti dvoumetrové mlátičce nemá šanci. Přesto se funící gorile postaví. Za jeho zády je schovaná vystrašená Eva. Oba vědí, že přijde rána, co zabíjí.

Přišla, ale místo knokautu se ozval ohlušující výstřel. A vzápětí další. Benovou myslí proběhne zážitek z loňska, kdy Kokotek vyhrožoval strýci služební zbraní. Proboha, snad ji nepoužil tady?!

(pokračování za tři týdny)