Jak se sl. Gregorová dostala na školu, kam neberou dyliny

Ironií je, že ji ve stejné době jedna sbalila. Tak už to bývá, že se protiklady přitahují, byť ani tady neplatí okřídlené úsloví vždy a ve všem. Něco ale mají společného. Jsou mladí, krásní a svět jim leží u nohou. 

Kapitola patnáctá

Na prahu dospělosti

(Miláček Anglie 15.1.)

Je čas sobotního oběda a my se po roce vracíme  na Pelham. Pat se právě probudila. Není divu, že tak pozdě. Vždyť se včera loučila s Westminsterskou střední, kde strávila dva úžasné roky. Bujará oslava, jak se na abiturienty sluší, proběhla v  podniku Jasmine. Ten už není pouhým bistrem, ale vyhlášenou tančírnou s barem, kde ochotný personál splní každé vaše přání. Proto mezi hosty občas zavítají mládenci z party detektiva Brocharda. Včera důvod k zásahu neměli. Párty byla hlučná, ale nepřekročila rámec povoleného. Nad půlnoční rvačkou o barmanku Bonnie přimhouřili oko. Podobný prohřešek, je-li bez následků, mládeži tolerují.

  Patricie zůstává v posteli. První, na co si vzpomene, je scéna s Bonnie. Začíná litovat, že ji před rokem místo v Jasmine Baru dohodila. Blonďatá Skotka si snadno získala její náklonnost. Pochází z Paisley, kde mají Gregorovi skotské příbuzné, a na takové argumenty Pat slyší. Za barem je Bonnie výborná. Vystupuje jako opravdová profesionálka, ale když má volno, měli by jí zarazit návštěvy Jasmine. Ráda provokuje na více frontách a hoši, jenž jdou po ní jako vosy po hrudce karamelu, často nepochopí, kdo je vyvoleným. Potom stačí pár drinků a nápadníci se do sebe pustí hlava nehlava. Přesně to se stalo minulou noc.

  Pat ještě zívá, když její zrak utkví na psacím stole. O lampičku je opřen dopis od Jiřiny. Musela ho přinést večer mamka. Jeden z jejích triků, jak mě kontrolovat. Tvrdí, že jí stačí minuta v opuštěném pokoji, a doví se vše, co potřebuje. Pat chvatně rozbalí obálku. Přeletí osm hustě popsaných stránek. Jiřinka sděluje, že se dostala na sociologii. Bydlet bude u Boba poblíž univerzity. Zajímavé, loni mi vykládala, jak ji rodiče tuhle známost rozmlouvají. Ben postoupil do posledního ročníku a Jan bude za týden promovat. Výborně, kluci, pochválí je Pat, které chodí dopisy z Plzně ob měsíc. Sama tak pilná není. Stěží jí odpovídá na každý druhý. Jiřka se často ptá, zda zase přijede, ale Pat se odpovědi vyhýbá. Neunikly jí rafinované zmínky o Janovi. Tady je nekompromisní. Pokusy sestřenice záměrně ignoruje. Rozhodla se před rokem, že vztah na dálku je hloupost. Otevře šuple a vhodí dopis mezi ostatní.

  Všimne si jiného. Leží uvnitř už půl roku. Tu a tam jej vyndá a začte se do něj. To udělá i nyní. Než se položí na záda, natřese světlemodrý polštář. Natáhne dlouhé nohy a přikryje se lehkou dekou. Vzápětí ucítí na zátylku příjemný tlak od podušky. 

  V ruce drží dopis, který pro ni hodně znamená. Řadí ho výš než vítězství v golfu, úspěchy na školních soutěžích a ocenění z vědomostních olympiád. Ani korespondence s Larisou Rostovovou ho nemůže trumfnout.

  Vážená slečno Patricie Gregorová, je nám milým potěšením oznámit, že Vaše žádost o studium práva byla schválena. Jménem naší fakulty a univerzitního sboru se těšíme, až Vás zde přivítáme. Profesorka Norma Scott-Bonhamová, profesor Jonatham Wilkie Morse, Univerzita Cambridge.

  Přečte si posté oznámení ze školy, kterou si tak moc přeje absolvovat. Zavře oči a v myšlenkách se vrátí o necelý rok zpět. V srpnu se dověděla, že složila první část maturity. Výsledek byl potěšující: výhradně áčka, úspěšnost: devadesát pět procent. Zařadila se mezi nejlepší ve škole. Vlastně jsem jako Jiřka, ale u nich říkají našim áčkům jedničky, směje se nad další odlišností. Přihlášku podala v září. Se studijním oborem neměla problém. Že to bude právnická fakulta, věděla už v patnácti. Láká ji mezinárodní právo, ale také justiční systém USA nebo zákonodárství tudorovské Anglie. Čemu dá přednost, neví. Při pohovoru, na který ji pozvali v prosinci, slyšela, že na výběr bude mít času dost.

  Na přijímačky před komisí vzpomíná ráda, neboť se vrátila do dětství. Tehdy rodiče k sobě zvali chytré a učené hlavy, aby s nimi debatovali o ledasčem. Malá Patricie se často vnutila mezi dospělé  a vydržela hodiny poslouchat, o čem se baví. Zatímco otcovi přátelé se soustředili na politiku, finance a golf, matčiny kamarádky na zahradničení, televizní wrestling a charitu. To všechno pomáhalo děvčátku získávat rozsáhlé, byť nahodilé encyklopedické znalosti a k tomu jako prémii široké spektrum příštích kontaktů.

  Při vstupním pohovoru se cambridgeští vzdělanci blahosklonně vyptávali na její zájmy, studijní výsledky a proč si vybrala práva zrovna u nich. Odpovídala způsobně, ale sebevědomě. Vždyť půlku komise znala z domova. Bezchybné vyjadřování podpořené doporučenými dopisy o ní přineslo ovoce.

  Na závěr profesorka Bonhamová pronesla maminkovským tónem: „Milá Patricie, ctíte zásadu, že se má před komisí odpovídat rychle, krátce a výstižně. To u budoucích právníků oceňujeme. Osobně jsem přesvědčena, že děláte dobře, když jdete k nám. Doufám, že se v Oxfordu nebudou zlobit, že přichází o výbornou studentku. Přece jenom, váš otec a bratr absolvovali tam.“

  „I to je důvod, proč bych chtěla studovat tady, profesorko Bonhamová,“ odpověděla pohotově. Suchý smích profesorčiných kolegů s předstihem potvrdil její přijetí.

  Poslední pochyby rozptýlil profesor Morse. Počkal si na Pat před  školou a bez obalu prohlásil: „Slečno Gregorová, na podzim pro vás rezervuji hrací kartu v Gog Magog Golf Clubu. Studentku s takovým handicapem jsme tu nikdy neměli. Co studentku – ani žádného chlapa z univerzity! Tak přijdete?“

  Patricie si konečně vzpomněla, kde šlachovitého pána viděla. Před pár lety byl ve sporu s jejím otcem o jakýsi paragraf ve výkladu pravidel. Charlesovi zůstal po odpalu míček těsně u velkého balvanu. Než k němu stačil přijít, odvalila ho parta diváků tak nešťastně, že se kámen vrátil nazpátek a definitivně zavalil míček pod sebe. K dovršení smůly někdo z pomáhajících zašlápl hluboko do trávy profesorův míček, který stál na výhodnějším místě. Následná hádka zanechala v obou hráčích dost zlé krve.

  „Promiňte, pane, nehrál jste někdy s mým otcem golf v Barnetu?“

  „Já věděl, že si vzpomenete, i když jste byla ještě takový špuntík. Ten spor s kamenem, že ano? Lady Patricie, když dnes potkám Charlese, jen se tomu zasmějeme. Sama brzy uvidíte, jaké to je, když se do sebe pustí dva právníci, kteří mají na stejnou věc odlišný názor.“

  Tohle vysvětlení Patricii stačilo. Vědoma si své pozice ve světě golfu, dobrácky prohodila: „Přijdu,  profesore Morsi, do Gog Magog Clubu určitě přijdu a ráda si tam zahraji.“

  „Tak ruku na to, lady Pat.“

   Vzápětí dva golfoví nadšenci symbolicky stvrdili to, co všichni očekávají: Patricie Gregorová má nakročeno do Cambridge.

  Měsíc po pohovoru přišla nabídka ke studiu. Přijala ji s dodatkem, který způsobil, že se golfového talentu v Gog Magogu hned tak nedočkají. Dá si roční pauzu. Poradila jí to Edith Poupová o Vánocích na Duncanglennu. Díky odkladu procestovala celý svět. Nelituje toho, takovou volnost už v životě mít nebude. Patricii nápad zaujal. Cestovat? Ano, ale také se něčemu přiučit.

  Jde za rodiči a navrhne, že odjede do Států na roční stáž. Otce mile překvapila, matka protestovala. Během dvou dnů máti zlomili. Charles, jenž pro vládu pracuje třicet let, má širokou síť kontaktů po celém světě. Zajistil dceři studijní pobyt u newyorské právnické firmy Leishman, Cooper & Bullock, která spolupracuje se státním departmentem ve Washingtonu. Ideální místo pro budoucí právničku. Odjede v září do Ameriky na deset týdnů, pak se vrátí do jejich pobočky v Londýně. V únoru zase na deset týdnů za oceán a pak květen a červen v západní Evropě. Patricie je nadšená: Broadway, Times Square, Fifth Avenue, Wall Street, Brooklyn Bridge, Central Park, Guggenheim Museum, Carnegie Hall… To vše v ní vyvolává kouzlo nepoznaného. Bydlet bude u matčiny příbuzné na Manhattanu. Leishmanova kancelář je kilometr odtud. Na jaře si zaškrtla ve svém diáři datum odletu. Pátek prvního září.

  Patricie odloží dopis o přijetí na stůl, ale z postele nevstane. Naopak, pohodlně se v ní uvelebí a dál si vychutnává blažené pocity z nicnedělání. Pak ji vyruší dětský pláč ozývající se z chodby. Malá Lillian, roční dcerka jejího bratra, upadla na schodech. A to tady není jediný mrňousek. Před dvěma týdny se narodila Violet. Dům na Pelhamu se za rok změnil k nepoznání. Kromě Mo a jejích dvou dětí přibylo služebnictvo. Hlavně Ying a Yang jsou všude. Jejich paní se dvěma človíčky jim dává zabrat. Patricie ví, že George ani Charles z další holky radost neměli. Také proto, že loni před Vánocemi zemřel po dlouhé nemoci hrabě Consett, otec Maureen. Ta se na jejich hrad v Sunderlandu vrátit nechce. Párkrát zajela s Georgem a malou Lilly na zámek v Nickley, ale na hrad ne.

  Rodinné sídlo Consettů tak spravuje její strýc, vikomt Bowdy, kterému pomáhá tajemnice Yvonne. Do Londýna dorazily zvěsti, že nemusí zůstat jenom u toho. Mladej Bert, jenž se stará o zámek, vyšťoural, že prohnaná Francouzka vycítila šanci. Chce se stát lady Bowdyovou a vetřít se mezi vážené Consetty, kterým se ve spojenectví s Duncany a Gregory začalo nebývale dařit.

  Zpráva osazenstvo Pelhamu znepokojila. Nepřejí si, aby se stala vypočítavá slečna Delacroixová vikomtkou Yvonne. A nejvíce protestuje Henriette, které se Bowdy kdysi dvořil. Baronku Duncanovou vehementně podporuje otec Grimsby, dřívější horlivý služebník Consettů ze Sunderlandu. Bowdy sice není pravý Consett, je strýcem Maureen z matčiny strany, ale kdoví jak se vše vyvine. Je jasné, že problém Consettů by vyřešil dědic. Jenže za rok tu jsou dvě holčičky. A to nikdo neví, jakého nástupce určil v závěti Richard, který je také vážně nemocný. Nervozita kolem následnictví narůstá, a proto je Patricie ráda, že po prázdninách odjede na čas z Anglie. Ne všichni její rozhodnutí vítají. Zvláště jeden mladý muž je proti. Jmenuje se Kenneth Bobick.

  Pat s ním chodí od podzimu. Kenny, vysoký snědý devatenáctiletý mladík z londýnské čtvrti Holloway, je synem Jamajčana a Irky. Otce nikdy nepoznal, neboť ten byl zabit pár týdnů před jeho narozením. Stalo se to u nechvalně proslulé nálevny Parník, kousek od hollowayských jatek. Na potemnělém dvorku plném mouru bylo mezi briketami nalezeno tělo bez hlavy. Tu vylovili rybáři ve vodní nádrži měsíc poté, co přišel na svět malý Kenneth. Přes hrůznou událost se vdova Bobicková z řadového domku, který stojí naproti Parníku, neodstěhovala.

  Kennyho jedinou zábavou je fotbal. Ten ale hraje znamenitě. Jako desetiletý se přihlásil do Tottenhamu a zůstal tam dodnes. Patricie se s ním seznámila na večírku u Rebecy Silverstonové v Chelsea, kde je představila spolužačka, amatérská fotbalistka Winnie Hollandová. Patricii zaujal zasvěceným vyprávěním o severním Londýně. Zmínil rodný Holloway, ale též několik mil vzdálený East Barnet, čímž Patricii připomněl nádherný čas dětství. Slovo dalo slovo a přijala pozvání na schůzku. Ráda se přátelí s lidmi, kteří sportují.

  Fotbal ale nesleduje. Vlastně ji nezajímají žádné kolektivní sporty. Výjimkou je dámský pozemní hokej, ve kterém by to, nebýt golfu, dotáhla do anglické reprezentace. To neznamená, že v rodině Gregorů nejsou zapálení fanoušci. Charlesovo srdce patří Arsenalu, George horuje pro Chelsea. A strýc Richard? Jako správný seveřan miluje ragby. Dvacet let ho hrál, pak dalších patnáct působil v yorkshirském svazu. Je zajímavé, že pro ragby horují i jeho sestřenice, „Duncanovic žiletky“ Henriette a Elspeth.

  Patricie si libuje v kombinatorice. Odvážně se pouští do neřešitelných rébusů a je přitahována neobvyklými souvislostmi. Jednoduše řečeno, šťourá se ve věcech, nad kterými jiní ohrnují nos. Proto ji při pohledu na sportovní přenosy, kde je fotbal střídán ragby, napadá zvláštní myšlenka: propojit pravidla obou zdánlivě podobných, ve skutečnosti rozdílných sportů. V jednom hrají nohama, v druhém rukama. Co fotbalisté považují za faul, je u ragbistů vynášeno do nebes. Jedni jásají, když se trefí dolů mezi tyče, druzí musí mířit vysoko nad břevno. Samostatnou kapitolou jsou tvary míčů: dokonalá koule versus oblá šiška. Nebo ty dresy. Fotbalisté preferují svislé pruhy, ragbisté vodorovné. Když Britové vymýšleli obě hry, projevila se u nich pověstná rivalita, touha odlišit se za každou cenu, nebo převážilo pokrytectví prvních průkopníků? Pat odpověď nezná, ale je si jistá, že propojením pravidel by nastaly pouze dvě varianty: buď by se smělo na hřišti všechno, nebo nic. Pokaždé dochází ke stejnému závěru: ať raději zůstanou tyhle bláznivé sporty v podobě, v jaké jsou.   

  Po několika schůzkách pozval Kenny Patricii na zápas londýnské juniorské ligy. Na fotbal šla po dlouhé době. Doprovázely ji spolužačky Winnie a Rebeca. Na poslední chvíli se k nim přidala barmanka Bonnie.

Hrálo se na tréninkovém hřišti a s děvčaty tam bylo dalších dvě stě diváků. Deštivé listopadové počasí je zahnalo pod dřevěnou tribunu. Mladíci vyběhli na hřiště. Kenny se postavil na pravé křídlo.

(pokračování za dva týdny)