Lehce pomotaný gangbang

Společnost se v salonku promíchala. Málokdo zůstal na židli, kde v šest začínali. S množstvím vypitého alkoholu se rýsují varianty, jak to ve finále dopadne. Po jedenácté se loučí Emma. Doprovod jí dělají tři roztoužení borci.   

Kapitola třináctá - dokončení

Sir John a Ben Preuss

(Miláček Anglie 13.3.)

Poznáváme geodeta Hráška, dále údržbáře z Olšan  Hrobníka a Píčuse, bagristu na stavbě metra. Postupně se vytrácejí další. Někdy odejde do sebe zavěšený pár, jindy větší skupinka. Jako poslední se o půlnoci loučí s hostinským Ben, kterého podpírá jeho věrný druh Sir.

  „Kluci, díky za kšeft. Doufám, že se po prázdninách zase uvidíme. A bacha, jste nacamraný jak sviňa, tak ať neskončíte na záchytce. Platit tři kila za vyspání na propocený matraci a ráno vyfasovat prošlej kefír s gumovým dalamánkem je drahej špás.“

  „Neboj, Salvátore, dneska nás nedostanou. Nikdo nás nedostane, že jo, bráško?“ blábolí Ben.

  „To víš, že vás nedostanou – ale už raději padejte.“

  Venku je teplá noc plná zářících hvězd. Byla by škoda vozit se noční tramvají. Zvolili pěškobus. Když máknou, jsou na Žižkově za hodinu.

  „Bene, teď jdeme k nám. Pro věci na koleji se zastavíš ráno.“

  „Sire, proč nemůžu bydlet v Kalinince jako ty? Měl bych to do školy sto metrů a kašlal bych na kolej.“

  „To je pravda, ale teď máme před sebou pár kiláků. Tak toho využijeme a pokecáme.“

  „To jo, Sire. Hele, mně je tak fajn, nejradši bych si lehl v parku a čuměl na hvězdy.“

  „Bene, ticho – tamhle, vidíš je?“

  „Kde? Koho mám jako vidět?“

  „Tamhle na rohu ty dvě postavy.“

  „To jsou přece Libby a Hadica. Ony nás špehujou!“

  „Ty píči nám nedají pokoj, i když o ně nemáme zájem.“

  „Říkal jsem ti, co mi Hadica ve sklepě nabízela? A pak po mně vyjela ta vožralá kuchařka.“

  „Jó, Bene, to vím, ale teď musíme zdrhnout. Rychle, dělej. Myslí si, že půjdeme k Vltavě na tramvaj. Vezmeme to horem přes Vinohrady.“

  „Jasně, Sire, zdrháme.“

  Kluci se jim ztratili už ve vyšehradských uličkách. Přesto běží dál. Jsou kdesi u Riegrových sadů. Tady se zastaví. Musí si odpočinout. Posadí se na lavičku. Prudce oddechují, ale se svým výkonem jsou spokojení. Sexuchtivé kamarádky potkají až na podzim. Všimnou si, že kousek od nich zaparkoval modrý žigulík. Vystoupil z něj tlustý muž. Kolébavou chůzí se valí do nejbližšího činžáku. Mladý Štýrský zpozorní.

  „Bene, toho chlapa znám. Můj bejvalej ruštinář. To je ten hajzl, co mě tenkrát bonzl. Je to von; bydlí ve vchodu, kam zašel.“

  „Myslíš ten průser s deskama?“

  „Přesně tak; bylo to na začátku čtvrťáku. To tlustý prase na mě prásklo, že ve škole prodávám cizí elpíčka a nabízím anglicky psaný knížky. Nebejt Lexy, vyhodili by mě.“

  „Tak to prasátkovi spočítáme. Znáš přece tu říkanku: ‚Sádlo, máslo, paštika, zabijeme pašíka.‘“

  „Jó, kámo, znám to; jdeme zabít pašíka.“

  Mládenci jsou v ráži. Dvanáct piv a několik rumů vykonalo své. Ulomené zrcátko a ohnuté stěrače žigula nebyly jedinou škodou. Podobně dopadlo dalších šest aut. Jejich majitelé to odnesli i za ruštináře. Říká se tomu smůla. A ta se nevyhnula ani mladým vandalům. Pozorný důchodce, který pravidelně chodí po půlnoci venčit jezevčíka, viděl jejich řádění. Na nic nečekal a z nejbližší budky zavolal bezpečnost. Operační přijal hlášení a předal informaci dál. Hlídka okamžitě vyrazila. U Rajské zahrady zahlédla dvojici podezřelých. Mladíci odpovídají popisu, co dostali z velínu. Příslušníci vyskočili z auta. Začala honička. Mužům zákona se podaří chuligány zahnat k dlouhé cihlové zdi. Dělí je od sebe třicet metrů, ale pronásledovaní náhle zmizí v otvoru, kde kdysi bývala vstupní branka. Teď už nemají policajti šanci. Hoši jsou přes svou opilost ve skvělé kondici a hlavně, Sir zná dokonale zdejší parčíky, dvorky, průchody, ploty a zkratky. Tímhle labyrintem provede Bena až před dům. Setřásli pronásledovatele a chystají se odemknout domovní dveře. Pocítí ohromnou úlevu. Ne na dlouho, protože je tu další překvapení. Kousek od nich se někdo schovává za stromem. Oba se vylekají. Bez hnutí čekají, co bude dál. Konečně tajemné postavy vystoupí ze stínu. Sir si znechuceně odplivne.

  „Bene, tohle je na mě moc.“

  „Ale, ale, Sire, to byla doba, než jste dorazili.“

  „Co tu chcete, odpalte!“

  „To ses hochu přepočítal – ten taxík nás něco stál.“

  „O co vám teda jde?“

  „Přespíme u tebe.“

  „Ani náhodou. Takhle to u mě nefunguje.“

  „Sire, vezmi je k sobě. No tak, odemkni ty dveře, slyším policajtský auto.“

  „Mazejte dovnitř, ale ticho. A poslouchejte mě: vy chrápete na jedný posteli, druhá je pro Bena. To vám musí stačit. Co, Libby? Máš s tím problém? A ty, Hadico?“ Obě dívky se jen usmějí.

  Před druhou v noci se čtveřice potajmu vkradla do Janova pokoje. Paní Alena Štýrská, vdova po známém historikovi Jaroslavu Štýrském, byla ve své posteli, ale nespala. Poznala, že se syn vrátil a není sám. Vpodvečer potkala v domě Bulvase. Šilhavý policajt ji upozornil, že dnes mají zvýšenou pohotovost. Hned se pochlubil, jak Jendovi zakázal odjet na starém mopedu. Štýrská má tušení, že její kluk zase něco provedl. Tolik si přeje, aby se vyhnul průšvihům, když mu zbývá poslední rok školy. Až odpromuje, ať si dělá, co chce.

  Sama je ze skromných poměrů, ale osud jí poslal do cesty muže z úplně jiného prostředí. Nakonec si ho vzala. Nikdy nelitovala. Jaroslav byl vzdělaný, inteligentní, ale hlavně dobrý člověk a báječný táta. Doma jí ho vyčítali. Dcera kladenského domkáře Drábka, a bere si potomka zemanského rodu. Kdyby alespoň něco pořádného měl, ale vždyť i ta jeho tvrz u Slavonic každou chvíli spadne, říkali jí. Neposlechla rodinu a prožila s mužem krásný život. S tím, že před třemi roky zemřel v pouhých sedmapadesáti, se ještě nevyrovnala. O to víc se upnula na syna.

  Jediným, kdo jí pomáhá a ke komu má důvěru, je její starší bratr Lexa. Ten od ní odkoupil polovinu tvrze a za své začal renovovat polorozpadlé stavení. Má cíl přeměnit bývalou zemědělskou usedlost na okázalé rekreační sídlo. S Aleniným manželem se nesnášeli. Nebylo divu: Lexa je přesvědčený komunista a zastává vysoké místo ve státní správě. Tam se vypracoval díky svým odborným kvalitám, ale také obratnosti v jednání s lidmi. Je to muž, který si dovede poradit v každé situaci. Proto jej v Čechách nemají rádi ani jeho spojenci, ani jeho nepřátelé. Vždy nacházel víc pochopení u zahraničních kolegů. Lhostejno zda v Moskvě, Paříži nebo Londýně.

  Aniž o tom Jenda ví, podporuje i jeho. Bez Lexy by ho nikdy na filozofii nepustili. Přijímací řízení proběhlo pár měsíců po otcově smrti. Je krutou pravdou, že rodinná ztráta byla pro činitele ve škole důvodem, aby zmírnili pohled na kádrový profil nadaného uchazeče. A dřívější průšvih na gymnáziu? Ten nebyl zdaleka jediným, z něhož ho strýc vytáhl.

  „Jeníčku, Lexa je marxista, ale kdopak ví, kde bychom bez jeho pomoci po tatínkově smrti skončili. A taky to, že mi dovolili celý život učit, je jeho zásluha. Vždyť víš, že táta mohl po osmašedesátým leda dělat v zahradnictví,“ říká často Alena synovi.

  „Mami, nevěř mu tolik. Je jako oni. A že nám teď pomáhá? To jen proto, že mu tady všechno připomíná tátu a on má špatný svědomí.“

  „Ne, Jendo, bratr takový není. Prostě je jiný než my. Dovede vydělat peníze, zná důležité lidi a umí to s nimi. Proto je tak úspěšný. Navíc zmoudřel. Věř mi, on už to soudruhům nežere. To na něm poznám. A má nás rád, proto nám pomáhá.“

  Teď však paní Alena leží ve svém pokoji a přemýšlí, zda se má jít podívat, s kým Jenda přišel. Ne, nepůjde za ním, nikdy to nedělala a také nechce, aby se mu kamarádi smáli, že jej chodí kontrolovat.

  Jan se probudil v devět ráno. Ben ještě spí. Druhá postel u okna je rozestlaná, ale nikdo v ní není. Zvedne se a dojde k psacímu stolu. Všimne si popsaného papíru. Někdo zanechal vzkaz. Dal si záležet. A nejenom tím, že použil tlustou červenou fixu.

 Vy ubožáci, když si holky něco zamanou, tak to dostanou! Hezké prázdniny dvěma nafoukaným trubkám přejí Liběna a Radka.

  Jan zhluboka polkne. Dostal ukrutnou žízeň. Jde do kuchyně, kde vypije nejmíň půl litru vody. Alespoň že máma je pryč. Je učitelka na základce a má ode dneška prázdniny. Jela něco zařizovat do města, ale až přijede, výslechu stejně neujdu, napadne ho. Vrátí se do pokoje. Bena nechá spát.

Znovu vezme do ruky vzkaz a přemýšlí, co se přesně stalo. Pomalu a s obtížemi skládá mozaiku bláznivé noci. Vzpomene si, že Libby k němu přišla. No dobře, nevydržel to. Ve tmě jsou všechny přitažlivé, a tak se pomilovali. Dojde mu, že do toho šel ještě jednou. Bylo to se stejnou, nebo se holky vyměnily? Ať dělá co dělá, víc se mu v paměti nevybaví. A co Ben? Proč chrápe jinde?

  „Bene, vstávej, no tak, vylez z tý postele.“

  „Co je? Nech mě ještě spát.“

  „Bene, je mi to blbý, ale jdeme na kolej, a taky se brzy vrátí máma. Nechci, aby tě tady potkala.“

  „No jo, ty vole, já musím bejt v poledne v Plzni.“

  „Nejvyšší čas vypadnout. Bene, slyšíš mě? Tak dělej.“

  Po celou dobu Jan přemýšlí, zda se má kamaráda zeptat, co dělal v noci. Ani na koleji, ani v tramvaji se neodvážil položit mu otázku, z jejíž odpovědi má obavy. Na Benovi bylo vidět, že ho předešlá noc odrovnala. Pookřál až na nádraží. Kupodivu to byl on, kdo začal.

  „Ty, Sire, mám takovou věc. Ani nevím, jestli je možné o tom mluvit.“

  „Mně můžeš říct všechno, nebo ne?“

  „Tak jo, rozdal jsem si to s Radkou, a dokonce dvakrát za noc, ale při tý opakovačce to bylo takový hodně jiný. To poslední jsem ti ani nechtěl říkat.“

  „‚Jiný‘? Jako že to nemusela být ona?“

  „Asi jo, ale to by znamenalo, že…“

  „Jenom to dopověz, žádná další kromě Libby tam nebyla.“

  „Dobře, ale kam šla Radka?“

  „Kam? Byla u mě na dece. A předtím jsem měl Libby. Chápeš to? Vyměnily si nás a k ránu zdrhly.“

  „Sire, ty myslíš, že jsem měl obě?“

  „Jó, podle toho, co říkáš, si myslím, že jsme si každý užili s oběma. Dostaly nás, Bene. Dostaly nás, potvory.“

  „Je zvláštní, že mi to vůbec nevadilo; ale tobě taky ne, nebo snad jo?“

  „Ne, mně taky ne,“ odpoví Jan a začne se hlasitě smát. Ben se k němu přidá. Pak zvážní.

  „Sire, tohle se Eva nesmí dovědět, chápeš? To by byl můj konec.“

  „Já držet hubu budu, ale nebyli jsme tam sami, to ti snad došlo.“

  „Bohužel až teď.“

  „A co ta Plzeň, pořád to platí?

  „No jasně. A dej se do kupy, ať se tě Patricie nelekne.“

  „Bene, hele, už ti to přijíždí!“

  Ben, obtěžkán dvěma velkými taškami, nastoupí do rychlíku. Vejde do prázdného kupé. Otevře okénko a zamává Janovi. Vlak se pomalu rozjíždí. Zaslechne ještě Janův hlas z peronu.

  „Čau kámo, pozdravuj ženský v Plzni. A pozor na Hadicu, aby k vám nepřijela taky, ta je všehoschopná.“

  „Žádný strachy, zmáknu to!“ zařve z okýnka, pak ale zašeptá: „Sire, Sire, tobě se to kecá: holky střídáš jako ponožky a žádnou napořád nemáš.“

  Jan se vrací Kalininkou na Žižkov. Vzpomíná na noční honičku a cítí se provinile. Modrý žigulík tlustého ruštináře je mu ukradený, ale zbylá auta ho mrzí. Ti lidé mu přece nic neudělali. A kratochvíle s děvčaty? Kéž by šel čas vrátit. Ví, jak je Libby ukecaná a Hadica praštěná. Co když to některá vyžvaní? Je rozhodnutý vzít noční smilstvo na sebe a Bena před Evou ubránit. Ale bylo by to k něčemu? Jak ji zná, stejně by nevěřila, že v tom Ben nejede.

  Odemkne byt. Podle bot pozná, že se máma vrátila. Není tu sama. Někdo je navštívil a Jan ví, kdo to je. Rád se vyhne oběma. Stydí se, že přišel v noci opilý a k tomu s partou lidí. Tuší mamka, koho si vůbec přivedl? Potichu se plíží do svého pokoje. Je to dobré. Nevšimli si ho. Jenže z kuchyně zaslechne věty, které otřesou jeho sebevědomím.

  „Alenko, ty Jeníkovy průsery. Pořád ho z nich nemůžu tahat. Ráno se ke mně dostala zpráva od vás ze Žižkova, že tu dva kluci poničili auta. Podle toho, co mi říkáš, to byl nejspíš on s kamarádem. Šlo jen o zrcátka a stěrače, ale udělat to někdo jiný, tak ze školy letí na hodinu. Možná by z toho byl i kriminál. Mlč, prosím tě, mlč. Já vím, že je vynikající student, ale to chování, ten zjev, vždyť tím všechny provokuje. Ať se uklidní, má nejvyšší čas. A to nemyslím jen kvůli věku. Hele, režim zuří, nic jim nevychází, do pěti let se to posere. Pak budou mít lidé jako Jenda otevřené dveře do celého světa. V Moskvě už na to mají fakultu. Takový jejich inkubátor. Připravují mladé lidi pro práci na Západě. Ne, žádná emigrace. Víš, tenhle blok se jednou rozsype. Zbude velký chudý Rusko a spousta malejch bezvýznamnejch státečků. V našem prostoru se z gruntu změní všechno, na co jsme byli zvyklí. Kdo promešká šanci, bude odepsanej na dalších dvacet let. A to přece Jendovi nepřejeme. Promluv s ním, prosím tě. Vždyť to kazí i mně.“

  „Lexo, slibuju ti, že to udělám: vážně s ním promluvím.“

  „Alenko, udělej to, a hned. Přece víš, že tyhle věci mu nemůžu říkat já.“

  Strýc ještě chvíli vykládá, jakou má starost se sháněním materiálu na opravu statku. Pak odejde. Matka zjistí, že je syn doma. Najde ho, jak leží v posteli. Posadí se vedle něj.

  „Jendo, spíš?“

  „Ne, mami, nespím.“

  „Měli bychom si spolu popovídat. Byl tu Lexa a říkal mi, co se v noci kousek odtud dělo.“

  „Mami, já ho slyšel.“

  „A slíbíš mi, že s tím konečně přestaneš?“

  „Maminko, tohle ti slíbit přece nemůžu.“

  „Jendo, prosím tě, proč? Proboha, to chceš skončit jako táta? Docent, kterého si žádali až v Oxfordu, a on místo toho dělal zahradníka. To je tvůj životní cíl?“

  „Mami, nepřestanu s tím, ale něco ti řeknu. Slyšel jsem vás – a Lexa nekecá. Má dost informací od přátel z ruský ambasády. Já si taky myslím, že je něco na obzoru. Komouši melou z posledního a nejenom tady v Praze. Budu na změnu, o níž mluvil, připraven; tohle ti můžu slíbit. Neboj se, nenechám se ze školy vyhodit. Dodělám ji a chci být u toho, až to tady praskne. Už kvůli tátovi. A za dnešní noc se ti omlouvám. Víš, přespal u nás Ben a dvě kámošky z vejšky.“

  Matka se na něj pátravě podívá. Taková slova od něj dlouho neslyšela. Promluvil jako dospělý chlap. V jejím srdci se rozhoří plamínek naděje. Paní Alena začíná doufat, že všechno nakonec dobře dopadne. Odpoledne zazvoní u Štýrských telefon. Zvedne to Jan.

  „Sire, volám z domova, z Černic. Poslouchej, ten víkend za čtrnáct dnů je potvrzenej. Co jako? No, ten happening. Jasně že já pojedu s Evou. A Jiřka slíbila, že tam bude taky Pat. Jakej Pat? Pat je přece moje sestřenice Patricie, tak jí říkají u nich v Londýně. A hele, ta noc u tebe: připomínám, nemluvit, ani v narážkách. Tak čau v Plzni.“

  „Čau Bene, a díky za senzační zprávu,“ odpoví a položí sluchátko.

  Vyndá ze stolu zahraniční magazín o golfu, který mu dal loni Ben. Nalistuje stránku s barevnou fotografií, na níž pózuje šestnáctiletá anglická hráčka po vyhraném turnaji. Přečte si článek, který zná nazpaměť. Zvedne se a jde k oknu. Vykloní se ven. Výška třetího patra jejich domu u něj odmala vzbuzuje respekt. Teď zábrany zmizely. Pocítí, že mu narostla křídla. Jen vyletět a zamířit za tou krásnou dívkou. Okolo domu prosviští tramvaj. Její zvuk v něm probudí emoce.

  „Lidi, slyšíte mě? Ještě včera jsem myslel, že dřív padne Jakeš, než já potkám Patricii!“ nese se hlavní žižkovskou ulicí.

  Ojedinělý výkřik slyší v rachotu projíždějící tramvaje pouze on. Zavře okno, zatáhne roletu. Znovu si lehne na postel. Nádherná tvář z plakátu se před ním neustále zjevuje. Do deseti minut usne. Probudí ho pískání pod oknem. Na ulici stojí dvě máničky ze sousedství. Jako každý pátek se jde ke Sluncům. Ten podvečer ho matka zapře. Poprvé od svaťáku před maturitou. Místo polykání pivsonů v Nerudovce zamíří do koupelny. Než se ponoří do vody, připraví si náčiní, na které skoro zapomněl. Na okraji vany

leží zrcátko, otcova žiletka a nůžky. Sáhne po nich a udělá šmik, šmik a zase šmik. Nechce, aby se ho anglická dívka lekla, až se za pár dnů potkají.

(další příběh za dva týdny)