Jak si ho pánové před oslavou pořádně umyli

Konsorcium vyřešilo těžký úkol a šéfové se rozhodli, že úspěch oslaví. Na seznamu pozvaných se ocitli i ti, pro něž je účast něčím výjimečným. Proto je dobré, když tyto jedince na akci připravíme. Jak? Je to prosté, stačí když... 

Kapitola dvanáctá - pokračování

Želvy z East Endu

(Miláček Anglie 12.6.)

Příští dny proběhly v Charlesově režii. Rozhodl se, že čtveřici vychytralých mladíků zachrání. Žádná vazba, nýbrž nová šance. Jak je možné, že k tomu došlo? Projevila se jeho velkorysost a čuch na talenty všeho druhu. Když si prohlížel písemnosti z dovezených šanonů, poznal, že Lemaire a Nucky spustili organizovaný a výnosný obchod s účinným přípravkem, který umí  zamaskovat anabolické steroidy. Důkaz o jejich schopnostech byl zřejmý. Objednávky z celého světa se jen hrnuly. Pánové ze sdružení G & W vyřešili problém elegantně: Lemairovi slíbili beztrestnost a ještě mu nabídli práci, které rozuměl. Bude ředitelovat nově vzniklému centru plazů, které vyroste na stávajícím pozemku Jeanova světa zvířat. Finance na výstavbu a moderní vybavení dodá sdružení. Personál se kompletně obmění. Strážní půjdou na hodinu, ale strach o práci mít nemusí. Starý Lofas je zaměstná.

  Jean podmínky přijal. Ví, že mohl skončit hůř. Smutným zjištěním bylo, že za pozemek dostal šestnáctinu toho, co mohl mít od Waneka před měsícem. Také o Noela Nuckyho je postaráno. Pod svá křídla ho uklidí strýc Wolsey. Na Charlese zbyl doktor Rowell. Nebylo snadné odstavit ho na druhou kolej. Mazaný biolog pracoval na Mile Endu na zcela jiném projektu než ve své domovské laboratoři v Camdenu. U Lemaira se zaměřil na aplikovaný výzkum růstových steroidů. Programově zacílil na ten nejznámější – stanozolol. Po stovkách pokusů udělal zajímavý objev: získal z želviček látku, která při správném dávkování dokáže zamaskovat přítomnost stanozololu v lidském těle. Když informaci zkusmo pustili do světa, nečekali takový ohlas. Po vzrušené debatě převládl Jeanův názor: Budeme spolupracovat jen s někým seriózním. Volba padla na výzkumný institut policie v Torontu. Od začátku věděli, že narazili na zlatou žílu. Rowell si spočítal, že mu patent vynese padesátkrát víc, než má za rok ve státní instituci. „To už bych tam nemusel v životě páchnout,“ svěřil se společníkům.

  První opravdovou zakázku, která byla šitá na míru konkrétní osobě, dohodil předloni Frank. Znal se s člověkem z Toronta, který něco takového sháněl. Tvrdil, že má v péči nadaného kluka, z něhož chce udělat světovou superstar. Utekl rok – a oni to dokázali. Díky Sebastianovu objevu se stal z neznámého mladíka nejpopulárnější sportovec světa. Tajemné nabídky začaly přicházet odevšad. Než stačili byznys rozjet ve velkém, přišel neslavný konec. Rowella zachránila před vyšetřováním jeho výjimečná odbornost a přízeň osudu spojená se jménem Gregor.

  Shodou okolností týden po odhalení obhajoval na vědeckém kolokviu Sebastian Rowell s profesorem Cirokkim existenci malých afrických želv. Předkladatelé objevu neochotně přiznali biologům z britských univerzit, jak je to s věkem „nesmrtelných“ tvorů. Cirokki oznámil, že původní předpoklad dožití dvě stě let je třeba korigovat. Prý znovu procházel své výzkumy a našel chybu. Mrzí ho to, ale spletl se o řád. Malí tvorové tu mohou být čtyřicet, maximálně padesát let. Doznání mělo zajímavé vyústění. K překvapení všech někteří oponenti pohotově zmínili obdobný případ, kdy se prokázalo, že obsah železa ve špenátu je desetkrát nižší, než se soudilo. Díky jejich poznámce nebyli Cirokki a Rowell vystaveni posměchu vědecké obce. Tak jako tak, akademici došli k závěru, že malé želvičky jsou vskutku nově objeveným druhem. Původně navržené jméno želva Cirokki bylo nahrazeno obecnějším – senegálská špenátka. Profesor doktor Mba Cirokki po letním semestru natrvalo opustil Anglii. Doma byl přivítán s poctami, o kterých si mohl jeho mladší kolega nechat jenom zdát.

  Na Sebastiana čekalo za dva dny slyšení na utajeném zasedání lékařské komise bezpečnostního výboru. Předsedal mu generál Samuel Blunt, poradce premiérky. Za necelou hodinu bylo jednomyslně přijato dobrozdání vědeckých kapacit. Látka získaná z kůžičky hrbolku přirostlého k nazelenalému krunýřku disponuje účinky, které překryjí přítomnost některých steroidů v lidském těle. Komise se také usnesla, že nemá námitek, aby si patent zaregistrovali rukou společnou George Gregor, Andy Gregor, Archibald Wolsey a Sebastian Rowell. Další výzkum bude okamžitě převeden pod státní dozor. Kam ale s Rowellem? Blunt po poradě s Charlesem usoudil, že je ke škodě Británie ztratit takový vědecký talent. Ještě z předsednického křesla mu doporučil Skotsko. Po prázdninách půjde bádat na univerzitu v Edinburghu. Prý se tam zabývají omlazovacími pokusy na zvířatech. To bude pravé ořechové pro kontroverzního novátora.

  „Skutečná výzva pro chlapa, který je díky patentu zabezpečen na celý život. Co vy na to, doktore Rowelle?“ řekl mu po zasedání Charles, který byl na komisi přítomen jako nezávislý pozorovatel.

  „Pane Gregore, do smrti vám budu zavázán. Neumím si představit, jak by to dopadlo, kdybyste se do celé záležitosti nevložil vy.“

  „Když už mi děkujete, nezapomeňte na jedno rčení.“

  „Na jaké, pane?“

  „‚Jsme tu pro druhé lidi, především pro ty, na jejichž úsměvu a blahu závisí naše vlastní štěstí.‘“

  „Einstein, pane Gregore?“

  „Jistě, velký Einstein, mladý příteli. Tak hodně štěstí ve Skotsku.“

  Neslavný konec Lemairovy party zasáhl také do osudu Pat Gregorové. Po víkendu, kdy se vše provalilo, odjela na pondělní trénink. U šaten čekala kamarádka, která jí na turnajích nosí vak s holemi. Patricie si všimla, že drží v ruce dopis a pláče.

  „Pat, on zmizel. Frank nám zmizel, a tohle tu nechal pro tebe,“ vzlyká nosička.

  Patricie otevře obálku a očima přelétne vzkaz.

  Patricie, moc se omlouvám, ale musel jsem odletět za bratrem na Floridu. Potřebuje mě na turnaji v Palm Beach. Byl jsem s tebou domluven do konce roku, ale situace se změnila. Pochopíš mé rozhodnutí? Myslím, že jako golfistka ano. Pat, věřím, že mistrovství Anglie vyhraješ a staneš se nesmrtelnou. Frank. P. S.: Nešlo to jinak – však víš.

  Ano, Patricie dobře ví, proč zbaběle utekl. Vzpomněla si na otce, který doma prohlásil: „Lemaira zaměstná sdružení, doktor bude vynalézat pro Korunu, Noela si srovná Archie, ale ten Frank, ten mi tak hnul žlučí. Trenér mojí dcery, nejlepší juniorky v Anglii, a on kšeftuje s tím svinstvem. Ať už mi nechodí na oči!“

  Pat schová dopis do kapsy. Zamženýma očima se rozhlédne po hřišti. První jamka je volná. Rozběhne se tam. Sedne si na okraj malého, ale hlubokého bunkru a rozpláče se. Hlavou jí běží film: od prvního setkání s ním, kdy tady hrála se spolužákem Wolseym, přes stovky hodin tréninků a turnajových klání až k nedávnému večeru u něj v klubovně. Po dvaceti minutách, když přestane plakat, se sesune na trávník. Leží na zádech a zírá na oblohu. Zažije něco zvláštního. Tělem jí projede bolestný pocit. Zastaví se u srdce, v místech, kde snad máme duši. Najednou si uvědomí, že šest krásných let s Frankem se nikdy nevrátí. Pak se vzchopí. Ne, tohle není konec, máš toho tolik před sebou! slyší, jak k ní promlouvá vnitřní hlas. Za půl hodiny opouští golfový areál. Na odchodu zaslechne starého správce: „Pat, nic si z toho nedělej. Frank byl odjakživa hajzl. Uvidíš, najdeš si jinýho trenéra a budeš vyhrávat i bez něj.“ Jenže Patricie tuší, že s golfem je konec. S tím profesionálním určitě. Tahle smutná záležitost vše potvrdila.

  Po cestě domů si vzpomene na úryvek z knihy, kterou nedávno četla. Hlavní hrdinka se svěřuje nejlepší přítelkyni: „Z Londýna odjel muž, kterého tolik miluji. Vím, že mě opustil a já ho už neuvidím. Ale to mě nezlomí. Zůstanu dál v Londýně a budu stejně tak milovat jiného muže, kterého mi osud pošle do cesty.“

  Co se znovu sblížit s Luckem? napadne ji okamžitě. Je pravda, že po prázdninách půjde studovat do Ameriky. Vlastně tam zmizí jako Frank, i když důvody budou odlišné. Během chvilky je rozhodnuto: pokusí se obnovit vztah, neboť ten kluk jí za to stojí.

  Tři dny po mrzutém vzkazu od Franka se před Patricií objevila nečekaná příležitost. Na čtvrteční ruštině probírala profesorka Robertsová svého milovaného Puškina. Zvolila Oněgina, román ve verších, který sama přeložila. S vervou jí vlastní odrecitovala žákům Taťánin dopis. Lekce skončila a Patricie nenechá odejít Lucka samotného.

Zavěsí se do něj a navrhne, aby zašli do parku, kde se dříve scházeli. Toulají se po známých místech dobrou hodinu. Co opustili učebnu, nikdo neřekl více než dvě věty. Přesto se dívka drží vysokého mládence jako klíště. Když spatří jejich lavičku, doslova ho na ni stáhne. Posadí se vedle něj, chytí ho za ruku a zadívá se mu do očí. Tohle už Luck nevydrží a začne ji líbat. Asi po šestém polibku napodobí Pat vábení Sirén.

  „Lucku, musíš jít se mnou příští sobotu na oslavu. Táta a pan Wolsey koupili báječné aqua-terra uprostřed Londýna. Viď, že přijdeš? Uvidíš, dopadne to lépe než v básni, co přednesla Robertsová. Věř mi – já nejsem Taťána.“ Luck po krátkém váhání souhlasil.

  Ve středu v poledne, v týdnu, kdy bude na Mile Endu velká sláva, postává před bývalou Lemairovou firmou ošuntělý muž. Ukusuje z jablka a sleduje, jak se podnik mění v něco nového. Kousek od něj zastaví luxusní vůz. Obrýlený muž v kloboučku rukou naznačí, aby si přisedl.

  „Dědku, pamatujete si na mě ještě?“

  „Jo, pamatuju. Mluvili jsme spolu o těch obrazech. Už tam nejsou, někam se ztratily.“

  „Nebojte, jsou v dobrých rukou, a protože na tom máte zásluhu i vy, tak vás odměníme.“

  Dědek vykulí oči a nesměle zakoktá: „A kolik by to bylo, pane?“

  „Hodně, Dědku, hodně.“ Poupe mu pošeptá cifru. „A protože je to hromada peněz, dostanete je až v sobotu – to otevíráme nové centrum a vy budete pozván. No, nekruťte hlavou, jeden pán z Chelsea si to přeje. Potíž je v tom, že musíte přijít střízlivý. Vy jste schopen chlastat dva dny nonstop a zpít se do němoty. Proto si vás do soboty pohlídáme. Zítra za vámi přijdou dva lidé od nás. Dají vás do pucu. Zajdete do lázní. Je tam holič, pára, sauna, vykoupete se, děvčata vám mrknou na nehty. Taky vám koupíme pořádné šaty a boty. A celou tu dobu z vás nespustíme oči. Dědku, připomínám, o všem mlčet jako hrob.“

  „To vám mohu slíbit, pane Wanek.“

  „Od koho víte, jak se jmenuju?“

  „Od Leonida Iljiče, ten to věděl zase od recepční.“

  „Iljič je ten prodavač, že jo? A kde je teď?“

  „Pan Lemaire ho vyhodil. Nikdo neví, kam odešel. Odstěhoval se ode mě, ani se nerozloučil.“

  „No tak, hlavu vzhůru, Dědku. Najdete si jiného kumpána. A po obrazech nepátrejte – pro vás navždy zmizely.“

  „Pane Wanek, alespoň že skončily u vás, u bohatého židovského obchodníka.“

  „To jste řekl vy, Dědku, a teď už běžte.“

  Oskar se pousměje, ten otrapa má vlastně pravdu. Když před týdnem přebírali od Lemaira podnik, osobně sundal skici ze stěny a odvezl je na Pelham. Gregorové potom umělecká díla ve vší tajnosti darovali Archibaldu Wolseymu, který se v návalu vděčnosti rozhodl odměnit malíře z East Endu dvaceti tisíci librami. Obrazy, které Dědek roky  hlídal, tak nyní obšťastňují soukromou sbírku nadšeného sběratele z Chelsea. Ale jsou opravdu od mistra Repina?

  Nadešla první červnová sobota. V areálu bývalé Lemairovy firmy se pořádá zahradní slavnost. Odvíjí se od Charlesova pozvání Jeanovi, ke kterému došlo před dvěma týdny. Jejich domy dělí třicet kroků, a možná proto dopadla schůzka podle očekávání. Dnes Charles Gregor předkládá její výsledek. Přesně ve dvě hodiny je odhalena maketa budoucího chovatelského centra plazů a obojživelníků. Slavnostní řeč pronáší známá londýnská právnička a místopředsedkyně celostátního výboru ochránců zvířat doktorka Hopkinsová. Nezapomene pochválit pana Jeana Lemaira, kterého lidé z G & W zvolili výkonným ředitelem nové organizace.

  Sešlost naslouchá vzletným slovům o nutnosti chránit naše bezbranné a plaché kamarády. Někteří z nich jsou na párty účastni. Na skalce se vyhřívá párek vzácných žluto-modrých ještěrek. Do trávníku vedle jezírka se pokouší zavrtat velikánská ropucha. Mezi sraženými stoly se mihla neškodná užovka, aniž by si jí někdo všiml. Na druhém konci zahrady se pod listy kapradě choulí několik afrických želviček, kterým se podařilo ve zmatcích posledních dnů uprchnout z akvárií. Lidé a zvířata si ve vzácné symbióze užívají nádherný den.

  Čas pokročil a venku se setmělo. Luck tančí s Patricií. Půvabná dívka má na sobě květované šatečky s hlubokým výstřihem, z něhož se dmou její velká ňadra. Nebývalou krásu zvýrazňují volně rozpuštěné vlasy padající k útlému pasu. Když skončí série ploužáků, vezmou se za ruce a zamíří na opačný konec zahrady. Zastaví se v rohu u jezírka a začnou se líbat. Pak ji Luck něžně položí do trávy. Nebrání se jako dřív. Naopak, je aktivní, že strhne do víru vášně i jeho. Tolik jeden po druhém toužili, že si ani nevšimli malých želviček, které si to namířily přes jejich nahá těla k vodě. Několik doteků s lidskou kůží, zdolání posledního metru trávy a špenátky mizí pod okrasnými lekníny v přilehlém jezírku. To blažená radost Lucka a Patricie trvala do rána. Milenci celou noc zažívali nezapomenutelné chvíle slastného štěstí. Poprvé od jejich seznámení. Oba ví, že se vyplatilo čekat na zázrak.

  O půlnoci byl z večírku vynesen starší muž ve slušivém šedozeleném obleku. Vypil dvě láhve skotské a ztropil několik nepřístojností. S obtížemi jej dopravili do bytu, dvě stě metrů odtud. Opilec skončil v malé koupelně. Sedl si na okraj vany a něco vyndal z kapsy saka. Je to Jeanova červeno-modrá frygická čapka. Tajně ji před hodinou uzmul. Štvalo ho, jak se jí Lemaire pořád chlubil před hosty. Prý ji nosil v časech Pařížské komuny už děd jeho děda. Muž si narazil čapku na hlavu, stáhl kalhoty a začal močit do umyvadla. Přitom se díval do zrcadla na svou strhanou tvář. Postupně vytvořil několik neuvěřitelných šklebů. Když si vybral jeden z nich, vážně prohlásil: „Jeane Lemaire, nemáš ani Repina, a nemáš ani francouzskou čapku. Obojí jsem ti sebral já, malíř z Mile Endu,“ zamračí se sám na sebe a zamumlá: „A dejte mi všichni pokoj, peněz mám odteďka dost.“

  Svlékne se donaha. Napustí vanu plnou horké vody. S čapkou na hlavě se do ní položí. Mezi prsty drží drahý doutník z oslavy. Labužnicky potahuje. Poprvé v životě se cítí jako boháč, který si může koupit to, co chce. Má nutkání své přání sdělit světu.

  „Jsme pracháči, kamaráde Iljiči, proto vzhůru na Riviéru. Pak do Paříže – chci vidět impresionisty a Albertinu ve Vídni a taky Ermitáž. A proč ne Guggenheimovo muzeum v New Yorku, když na to máme?“ vyřvává na celé kolo. Dokouří, vyhodí špačka do umyvadla a usne.

  V neděli nepřišel do hospody. To se opakovalo i další den. Přátelé se u něj v úterý zastavili. Neotevřel jim. Násilím se dostali do bytu. V koupelně se svítí. Nakouknou dovnitř. Zhrozí se: Ve vaně najdou utonulého Dědka. Je celý pod vodou a divně na ně poulí oči. Čepice plave vedle něj. Pochovali ho s ní. Málokdo na pohřbu věděl, že býval uznávaným malířem. Talent utopil v alkoholu. Cesty boží jsou nevyzpytatelné. Štěstí z nabytých peněz a sny o výletě za malířskými skvosty světa trvaly pár hodin.

  „Dědku, kamaráde, náš milovaný umělče! Ať je ti půda v East Endu lehká!“ zvolal pateticky Zacharias Lofas a jako první vhodil květinu na jeho rakev. Po něm tak učinilo dalších dvě stě malířových přátel. Lidé ho tu měli rádi. Byl jedním z nich.

(pokračování za dva týdny)