Když se bílejm klukům líbí černý holky

Pokud  vám zbývá poslední krok k získání  majetku za miliony, uděláte cokoliv. Třeba sáhnete po tom, co lidstvo provází od počátků věků. To jest, že se chalanům zamlouvají děvčice odnaproti. Nebo je lepší někomu useknout hlavu?  

Kapitola dvanáctá - pokračování

Želvy z East Endu

(Miláček Anglie 12.5.)

Ještě večer dorazil ke Gregorům Archibald Wolsey s komisařem Brochardem. Ten znovu potvrdil, že se okolo Lemairova podniku motá Jegor. Cizinec dokonce navštívil obchod, odkud si odnesl dvě velká balení psích granulí. S nákupem odjel na sovětské velvyslanectví. Krátce mluvil s lidmi z ochranky, kterým předal pytle se žrádlem. Co v nich bylo a zda doputovaly až k soudruhu Čimovi, není detektivovi známo.

  Dalším udivujícím zjištěním byla přítomnost dvou Kanaďanů. Byli několikrát viděni, jak se potulují na Mile Endu. Jednou nabídli svezení slečně recepční, když šla s balíčkem na poštu. Odmítla je. Nebyla to náhoda. Brochard zjistil, že téměř všechna odeslaná pošta směřuje do Toronta. Přesněji do tělovýchovného výcvikového střediska jízdní policie, alespoň tak zněla doručovací adresa. Brocharda zaráží, že v názvu pokaždé chybí slůvko „Královská“, ale v levém horním rohu nikdy neopomenou napsat „GJ 9,49“. Cenným důkazem je také získaný seznam knih, které si v posledních letech vypůjčil doktor Sebastian Rowell, vědecký mozek party. Komisaře zaujal velký počet publikací, v jejichž titulech se to hemží názvy „steroid“, „posilování“, „sportovní trénink“, „lepší pocit“, „nový životní styl“… Detektiv si vzal slovo, aby vyložil, co se o tématu dověděl.

  „Pánové, steroidy jsou vlastně zázračné hnojivo pro lidi. Dostanou se do těla v pilulkách nebo injekcích. A výsledek? Podržte se: Stačí rok, a chlapi mají dvojnásobný nárůst svalové hmoty. Je logické, že jsou silnější, rychlejší, pružnější a mají lépe vymodelované postavy. A co je důležité? Když berete sportovním lékařem předepsané dávky, tak to neškodí. Teď je v módě nějaký stanazolol. Ten dělá učiněné divy. Myslím si, že právě jím se zabývá vědec Rowell. Něco vymyslel a posílá to do Kanady. Tam to testují pro policii, armádu a tyhle složky. Jak s tím souvisí želvičky, nevím. Možná vylučují nějakou látku, kterou při pokusech potřebuje.“

  „Obávám se, že se to začne po světě šířit jako lavina. Neochráníme před tím ani ženské.“

  „Charlesi, vy myslíte, že budou mít svaly jako chlapi a my budeme vídat na hřištích mužatky?“

  „Přesně tak, Archie. Patricie se loni o sportovních tabletkách zmiňovala. Slyšela od trenéra, že je to fantastický vitamin. Vidíte, a ten Frank v Lemairově podniku figuruje taky.“

  „Charlesi, bere to vaše holka? Ukecal ji?“

  „Wolsey, snad už mě znáte. Zarazil jsem jí to, a basta. Já těmhle chemickejm věcem nevěřím. Stokrát lepší je čerstvá zelenina, ovoce, med, kuřata, ryby, tvaroh, sejra, mlíko, vejce. Všechno nám sem vozí z Richardovy duncanglennské farmy. A k tomu přidejte jehněčí a telecí, co bereme od pelhamskýho řezníka Barbyho. Tohle udělalo z mý holky hráčku s nejlepším švihem v Anglii, ne to svinstvo v tabletkách.“

  „Pane Gregore, ve světě je o sportovní tabletky zájem – a Lemairovi to vynáší.“

  „Tohle vím, detektive Brocharde, a jestli se to nezmění, je s čistotou sportu konec.“

   „Co naše horká stopa? Rusové a Kanaďané si chodí po East Endu, jako by se nechumelilo. Co Pupíček Blunt a jeho lidi? Kde se zapomněly naše tajný služby? Proč si to nepropojí. Tady Brochard pátrá sám, a zjistil dost. To vážně nikdo neví, co mají společného kanadští policajti, ruští špioni, tabletky na svaly a želvy z Afriky?“ zeptá se Wolsey.

  „Pánové, jdu volat Oskarovi. Smluvil jsem mu schůzku s Lofasovými. Poslední naší šancí je dostat se dovnitř k Lemairovi. Zasadit mu ránu přímo do srdce. To znamená prohledat sklady, laborku a kancelář na Mile Endu. Tam je klíč k jeho tajemství,“ přidá se George.

  „Syn má pravdu. Musíme zjistit, s čím doopravdy kšeftujou. Vsadím se, že je to levárna. Až na ni přijdeme, budeme mít Lemaira v hrsti. Skřípneme ho, a on prodá. Ještě mě bude prosit na kolenou, abych mu ten krámek s žábama pronajmul. Přátelé, my toho přece moc nechceme – jen ten pozemek, to je náš hlavní cíl,“ dodá Charles za souhlasných výkřiků přítomných pánů.

  „Dobře, táto! Dobře jsi to vystihl. A teď, vážení, něco na ochutnání. Vsadím se s vámi, že tohle jste ještě nepili: kouřová, ročník devatenáct set dvacet čtyři z palírny Cragganmore, milionové pití. Je od strýce MacDowella. Arthur je tajnůstkář; ani tátovi neřekl, kde ji sehnal,“ završí debatu George. Ještě předtím než načne láhev skotské, se podívá za dveře. Oddechne si. Nikdo tam není.

  Je páteční odpoledne. Oskar a Phill Lofas tři dny dumají, jak se dostat do Lemairova podniku. Rozhodnutí ztěžují novoty, které ve firmě zavedli. Poučili se a nad plotem natáhli drát. Po vzoru kravského ohradníku jím protéká elektrický proud. Záludná nástraha se zapíná, jakmile se setmí. K tomu Lemaire posílil tým strážných. Nastoupili dva mladí muži, kteří se střídají u vycvičeného psa. Jeden z nich vždy v noci patroluje. Od osmi do osmi chodí se čtyřnohým pomocníkem po areálu, aby lapil každého, kdo jim tam vleze.

  Ani plánovači nelenili – už vědí, jak splnit nelehký úkol. Základem je potají proniknout do budovy. Chce to maličkost: obelstít Lemairovy hlídače. Vybrali neobvyklou variantu. K úspěchu má pomoci prachobyčejná zvědavost. Nic nebudou odkládat. Akce proběhne večer.

  Mile End opanovala tma. Na parkovišti naproti Lemairovu podniku se rozsvítila lampa, a právě na tomto místě zastavila tři auta. Z nich se vyhrnulo několik chlapů a dvě barevná děvčata. Pokřikují na sebe, vypadá to na hádku. Pak ale mrňous v klobouku předá holkám peníze. První se vrátí do auta, její kolegyně do druhého. Za každou vleze bílý muž. Zbývající lelkují venku a bezstarostně pokuřují. Z okna budovy si jich povšimne dvojice, která před necelým měsícem zažila útok Lofasových hochů.

  „Hele, víš, že máme volat Lemairovi jakoukoliv podezřelou věc?“

  „Tohle není ten případ – prostě tu zastavily tři vozy.“

  „Znáš někoho z těch lidí?“

  „Nikoho, ani mužský, ani ženský.“

  „Ty vole, mrkej. To auto vepředu, ten bavorák. Z okýnka čouhá ženská noha. To předtím nebylo. Určitě šukaj.“

  „Myslíš, že jen tak, nebo za prachy?“

  „Za prachy; to jsi neviděl, jak jim platili? Ty ženský jsou kurvy.“

  „Hele, to druhý auto. Taky je tam ta noha.“

  „Kdo v tom asi je? Zase chlap s holkou?“

  „Čum, čum, nohy z okýnek zmizely. V obou autech ve stejnou dobu. Teď vylejzaj chlapi. Ty vole, ty holky jsou sehraný. To je jak na povel.“

  „Jo, máš pravdu. Číhej, ten malej v klobouku, ten, co jim platil, ještě si zapíná kalhoty.“

  „To snad není pravda, teď tam lezou další dva; jsou z toho auta, co přijelo poslední. Oba jsou černý.“

  „Jo, jako boty. Teď si holky teprve užijou.“

  Z kanceláře je slyšet hlasitý smích, který doléhá až na ulici. Osádky vozů si ničeho nevšímají. Muži dál postávají u aut a kouří.

  „Ty krávo, zase nohy v okýnku. To je teda síla, to ti povím. Tohle až řekneme zejtra klukům.“

  „Ty vole, ty nám to nebudou věřit.“

  „Nejlepší šichta, co jsem tady zažil. Co, nehoukneme na mladýho, ať se jde taky mrknout?“

  „Nech ho bejt, jen ať s hafanem hlídá na zahradě. Ale povím ti, taky bych si dal říct. Co ty?“

  „Nevím, možná jo, mně se černý holky děsně líbí.“

  „Mně taky.“

  A zatímco dva idioti sledovali, jak najatí figuranti plní předepsaný úkol, přeskočilo šest mužů plot areálu. Phill Lofas neponechal nic náhodě: vybral ty nejlepší; nenápadné, mrštné chlapíky v tmavých maskáčích, co si poradí v každé situaci. Vede je muž, který tu nedávno instaloval provizorní ohňostroj. Parta se během dvou minut dostala do budovy. Vyřadit z provozu ohradník, zlikvidovat nezkušeného hlídače a jeho psího kamaráda byla pro bývalé výsadkáře hračka. Lofasovi o nových nástrahách věděli. Pár dnů po jejich zavedení je v hospodě vychvaloval Dědek, kterému novinku vykecal kámoš z obchodu.

  Vetřelci prolezou každý kout. Rozkaz zní „všímat si všeho neobvyklého a pak zvážit, zda to vzít s sebou“. Na rozdíl od čumilů v recepci umí vyhodnotit situaci. Rozpoznají, co má cenu. V pytlích končí balíčky připravené k expedici do Toronta. Také roztoky v zašpuntovaných nádobách a baňkách. Přidali čtyři šanony s nápisy „Toronto – důležité“, „Budget – Experiment – GJ“, „Projekt – UNESCO – Gambie“, „Sebastian – pokusy“. Posledním bodem bylo fotografování obrazů v Lemairově kanceláři. Ve ztmavlé místnosti museli použít zvláštní techniku nasvícení. Do pěti minut zmizeli. Trezor plný peněz i Repinovy skici zůstaly nedotčeny.

  Za půl hodiny skončila na parkovišti erotická show. Auta s ochotníky odjela. Strážní opustili místo u okna. Sedí před televizí a ještě chvíli glosují příjemně strávenou koukandu.

  „Ke konci jsem toho moc neviděl. Venkovní lampa začala blikat. Asi je rozbitá. To taky chce Jean hlásit?“

  „Na lampu kašli, ale ty holky byly dobrý, každá měla čtyři maníky.“

  „Hmm, čtyři, taky jsem to počítal.“

  „Co my teď tady?“

  „Půjdu zkontrolovat mladýho se psem, nějak dlouho se neozval.“

  „Hele, nezavoláme přeci jenom Lemairovi o té šukačce? Já nevím, bylo to zvláštní.“

  „Tak jo, ale až se vrátím ze zahrady.“

  Chvíli, snad minutu, je v areálu ticho. Také v okolí firmy je klid. Najednou se vše změní. Do recepce vběhne vystrašený hlídač a neustále vykřikuje: „V trávě leží uříznutá hlava! Viděl jsem ji, je uříznutá! Tělo chybí a psovod nikde! Ježíšmarjá, to je průser!“

  „Do prdele, co to meleš, jaká hlava?“

  „Na zahradě leží hlava našeho psa! Kurva, na co čekáš? – Volej pana Lemaira!“

  Po jedenácté vyrušil Jeana telefon. To, co mu sdělili, ho vyvedlo z míry. Neváhal ani vteřinu. Naskočil do auta a ujížděl na Mile End. Vešel do kanceláře a pohlédl na regály. Důležité pořadače chybí. Jako omámený projde laboratoří a skladem. Vypotácí se na zahradu. Udělá pár kroků a narazí na pohozenou psí hlavu. Nález ho vyděsí. Vrací se do kanceláře. Tam se zhroutí. Pochopil, že třetí kolo s Wanekem prohrál.

 Sedí v křesle a několik minut nepromluví. Na dotazy strážných nereaguje. Jen rukou naznačí, ať počkají na recepci. Zvažuje, zda kontaktovat společníky nebo rovnou policii. Ne, jen to ne. Znovu přichází chlapci z ostrahy.

  „Co bude dál, pane Lemaire? Co máme dělat?“

  „Nic se nestalo, hoši, normálně pracujte,“ zní zmatená odpověď. Majitel Jeanova světa zvířat má hlavu ponořenou v dlaních. Čeká na spásnou myšlenku. Ta nepřichází.

  V tu samou dobu přivezl Oskar na Pelham několik krabic, které mu předal Phill Lofas. Před domem už čeká George. Mladý Poupe rychle vyjmenuje seznam věcí, které získali.

  „Výborně, skvěle, konečně ho máme,“ vyhrkl George. Oba zamíří za Charlesem. Ten sedí u stolu v pracovně a není sám. Vedle něj postává Patricie. George dojde k otci a něco mu pošeptá.

  „Ne, ne, Georgi. Patricie tady zůstane. Je už dospělá a ví, že má mlčet.“ Podívá se na ni. Dcera mlčky přikývne.

  Po několika minutách je jasné, v čem Lemaire a jeho přátelé jedou. Od první chvíle měl Charles podezření, že nedělají čistý obchod. Teď se objevily důkazy, a on drží partu pod krkem. Přesně takhle to chtěl. Rozezněly se telefony: pro Wolseyho, pro Blunta, pro Brocharda. Pat pochopila, že je s Jeanem konec.

  „Tati, ty víš, že Jean Lemaire má všechno před sebou? Tohle si nezaslouží – zachraň ho, prosím.“

  „Děvče, ale jak? Šel do souboje s námi, a prohrál. Musí nést následky.“

  „Pomoz mu. Uvidíš, bude ti zavázaný do konce života.“

  „Táto, ona má pravdu. Byl to těžkej soupeř. Byla by škoda ho odkopnout. Ať maká pro nás. Měňavka to tak udělá s Noelem, to se vsadím.“

  „Zvážím, co v té věci podniknu. Teď odejděte. Budu mít pár hovorů.“

  Vytáčí číslo na Zachariase Lofase, kmotra mocného klanu z East Endu.

  „Zaku, buď zdráv. Musím ti poděkovat. Naše spolupráce zase klapla.“

  „Souhlasím s tebou, Charlie. Já a kluci jsme nadšení. Zmákli jsme to, a navíc na domácí půdě. To vždycky potěší.“

  „A co ten strážný se psem? Kam zmizel?“

  „Nedělej si starosti. Strážný je hoch odtud. Věděl, že se mým lidem nesmí klást odpor. S pejskem to bylo jiné. Byl neposlušný, stavěl se na zadní, proto dopadl hůř.“

  „To znamená co, Zaku?“

  „Charlie, vzpomínáš na tu čínskou špeluňku ve starým kotvišti?“

  „Myslíš: U Slepený džunky? Tak na tu se nedá zapomenout. Počkej, nechceš mi říct, že tam skončil?“

  „Jo, moji commandos mají zrovna žranici. Maďarský karbanátky. Pozdrav ze staré vlasti. Lofasův vyhlášený recept přece znáš: cibule, uherská paprika, víc majoránky, ještě víc česneku, řeckej olej a hodně pepře. Právě jedu za nima. Nechceš se přidat? Bude spousta pití.“

  „Děkuji za pozvání – nechci. Ale máš pravdu: tvoji commandos vždycky potřebovali kus pepřenýho krvavýho masa a moře pití k tomu. Tak ať jim šmakuje, Zaku.“

  Jean už hodinu promýšlí, co dělat dál. Blíží se půlnoc a on je stále zoufalejší. Najednou zazvoní telefon. Vezme sluchátko a uslyší hlas, jejž by na druhém konci nečekal.

  „Tady Gregor, haló, jste tam, Jeane? Volám správně?“

  „Ano, pane, jsem to já.“

  „Oba víme, co se stalo.“

  „Ano, pane.“

  „Jeane, nehodláte provést nějakou hloupost?“

  „Nevím, pane, vůbec nevím.“

  „Neblázněte, hochu, vždy se najde řešení… Slyšíte mě? Jeane, jste tam?“

  „Ano, pane, slyším vás dobře.“

  „Vy víte, že mně můžete věřit; známe se přece pár let.“

  „Je to tak, pane.“

  „Zítra ve čtyři přijdete k nám na čaj. Rozebereme si to v klidu a uvidíme, jak postupovat dál. O tom, co se stalo, nikomu neříkejte. Vaše společníky budeme informovat sami.“

  „Pane, chtěl bych vám poděkovat.“

  „Mně ne, Jeane, mně ne. Jestli někomu, tak naší Pat. Zítra na shledanou, pane Lemaire.“

  Charles Gregor ukončil hovor. Dalo to práci, ale ten zpropadený pozemek jim bude patřit. Měsíce tvrdé práce se vyplatily. Velkou část východního Londýna a East Endu od nynějška vlastní G & W, sdružení, které založil s Wolseym. Kdo by na ně před pár lety vsadil? napadne ho. Pak se usměje. Ještě něco získal – bonus, o který tolik stál. Jejich Patricie začíná chápat, jak to tady chodí.

„Tak nějak jsem si to představoval, drahá,“ stihne o půlnoci říci manželce. Pak spokojeně usne.

(pokračování za dva týdny)