Jak dostat v parku od "bratranců" nakládačku a na hotelu ještě jednou

Je špatné, pokud vás někdo zmlátí. Ještě horší je, stane-li se to v cizím městě a vy ani nevíte, kdo vám nandal. Ale ze všeho nejhorší je, když dostanete přes držku místo někoho, jehož dobře znáte. To je pak vážně pech.

Kapitola dvanáctá - pokračování

Želvy z East Endu

(Miláček Anglie 12.3.)

  Utekl týden a Oskar jede za Georgem. V domě se potká s Patricií. Je ve sportovním, protože má za chvíli trénink. Dívce neuniklo, že je u nich Poupe každou chvíli. Vysvětluje si to Georgovým pendlováním mezi kanceláří, Pelhamem a Yorkshirem. Maureen se po svatbě rozhodla zůstat v Nickley. Kromě těhotenství ji na severu drží nemocný otec. Přestěhování do Londýna tak není na pořadu dne. To Pat nevadí, ale jiná věc ano; pokazil se vztah s Luckem. Vyhýbá se jí. Společné chvíle jsou výjimkou. Tuší, čím to je. Nedovolila mu vše, co chtěl, a jemu to vadí. Pat trápí, že je panna. Ví, že mezi spolužačkami a kamarádkami z golfu patří k posledním. Jenže nechce se mu poddat jen tak: někde ve sklepě, výtahu nebo zablácené cestě v parku. Několik příležitostí se naskytlo, ale vždy se to nějak pokazilo. Sama sobě slíbila, že se to na jaře změní.

  Alespoň že golf jí přináší radost. Na začátku dubna se poprvé zúčastnila mistrovství žen Walesu a zvítězila. Hned se objevily její fotografie v novinách s komentáři, kam až to tahle dívka dotáhne. Znovu se v ní probudil svár: studovat univerzitu, nebo hrát jako profesionálka? Co si má vybrat? Nečekané vítězství ji zviklalo. Frank naléhá. Oželí cestu za bratrem do Ameriky, když bude Pat pokračovat v kariéře. Dejme tomu čas, počkejme do zimy, domluví se oba. Tenhle víkend je pozvaná na ženské mistrovství Skotska. „Třeba to ve Walesu byla jenom náhoda,“ řekla mu předevčírem u nich na Burnwoodu. Všimla si, jak jí visel na rtech.

  V hale zvoní telefon. Patricie je zrovna dole. Vezme to. Volá Frank. Omlouvá se. Odpoledne nepřijde. Fajn, nic se neděje. Uvidím, jestli nedám doma činky nebo trenažér. Chodí zamyšlená po chodbách. Střídá jednu místnost za druhou. Chvíli myslí na Lucka, pak zase na Franka a golf. Zastaví se před Georgovou pracovnou. Dveře jsou mírně pootevřené. To ji vždy přitahovalo. Popojde až k nim. Zaslechne Oskara, jak mluví o Jeanovi, jehož sestra patří mezi její nejlepší kamarádky. O to víc ji zajímá rozhovor za dveřmi.

  „Georgi, Lofasovi to v Hullu zařídí. – Ne, sami na to nebudou. Mají tam příbuzné, prý je na ně absolutní spoleh.“

  „Oskare, dobré řešení – ale proboha, ať se mu nic nestane. Jenom postrašit. A poznají ho? Lemaire je takovej tuctovej typ. Občas někoho potkám a myslím si, že je to on. Znám ho z Pelhamu už šest let, a ten jeho kukuč se mi pořád plete.“

  „Lemaira pozná každej: on tu červeno-modrou čapku nesundá ani v posteli, toho nelze nepoznat, navíc –“ Oskar větu nedokončí. Zaslechne vedle nepříjemný zvuk. Jako když dřevo drhne o dřevo. K tomu bouchnou dveře někde vzadu.

  „Slyšel jsi to, Georgi?“

  „Slyšel, ale teď doma nikdo není. Táta je v úřadě, máma na dobročinném bazaru, Pat šla na trénink. Nejspíš to byla Marfa. Čím je starší, tím více šmejdí po domě. Dřív když měla volno, koukala na televizi. Tomu je zřejmě konec. Tak se jí nelekni, až na ni kápneš třeba u kulečníku. A ty dveře zavři.“

  Protivný zvuk, který Oskara vyrušil, byl vyvolán pohybem židle. Pat se opřela o opěradlo tak nešťastně, že s ní přejela půl metru po parketách. Odporné skřípání nohou ji vyvedlo z míry. Kvapně opustila místnost, ale ani pud sebezáchovy ji neochránil před příliš energickým zabouchnutím dveří. Ještě že si George myslí, že jsem na golfu, oddechla si v pokoji. Tam sbalila věci a vykradla se z domu. Odpolední trénink na hřišti v Burnwoodu absolvovala sama.

  Nazítří sedí Jean s kolegy na Mile Endu. Zachmuřeně mlčí. Nálada je na bodu mrazu. Vyslechli ho. Měl zvláštní hovor. Pozdě večer dostal varování, že se v Hullu něco chystá. Kdo to byl, neví, ale šlo o předstíraný hlas, který dotyčná osoba změnila na temný ženský alt.

  „V tom bude mít prsty Wanek a ti, co ho sem poslali. Oni nám nedají pokoj. Kluci, musíme vydržet pár měsíců. Na podzim uzavřeme smlouvu s Torontem a pryč odtud. Wanek sice nabídl velké peníze, ale ten můj plán je lepší. Počítejte se mnou. Kanaďanům střelíme firmu se vším všudy a navrch přidáme náš objev. To znamená, že budeme v balíku dvakrát.“

  „Dobře, Jeane, ale co s tím víkendem v Hullu? Na přehlídku chovatelů jezdíš každý rok. Bylo by divný, odřeknout to, když je všechno zaplacený: stánek, účast, přeprava zvířat, hostesky, nocleh. Mecky s tím taky počítá. Já vím, že sedět čtyři hodiny v autě s takovým troubou není sranda, ale přežils horší věci. A ta výstraha? – Jenom nás zastrašují,“ ozve se Noel.

  „Já bych věděl, jak jim vypálit rybník.“

  „A jak, Sebastiane? To by mě vážně zajímalo.“

  „Jeď tam ty, Noeli. Mají spadeno na Jeana, to je jasný. Tebe nechají na pokoji.“

  „Já si to myslím taky. Vědí dobře, kdo tomu tady velí. Vždyť Wanek vyhrožoval jen Jeanovi. Budou dost překvapení, až zjistí, že je u stánku Noel,“ přidá se Frank.

  „Co, Noeli? Pojedeš tam místo mě? Zkusíš to letos ty?“

  „Ale jo, Jeane, už sem do projektu nainvestoval tolik času, že mě víkend v Hullu nemůže rozházet. A aby to mělo šťávu, vezmu si tvoji čapku.“

  „Neblbni, tu nikomu nepůjčuju.“

  „Tak se rozhodni: dáš čapku – jedu; nedáš – zůstávám v Londýně.“

  „Dobře, ale dávej mi na ni pozor. Víš, co pro mě znamená…“

  Přišla sobota. Přístavní město Hull, obchodní centrum východního Yorkshiru pořádá národní výstavu chovatelů domácích mazlíčků. Mezi mňoukáním koček, štěkáním psů, žvatláním papoušků, pískáním hlodavců a kvičením zakrslých prasátek působí stánek Jeanova světa zvířat komorním dojmem. Tiché zasyčení nebo občasné zakuňkání prozradí, že tady se specializují na hady, žáby, čolky nebo mloky. Letošní novinkou jsou ekvádorské žluto-modré písečné ještěrky a také macarát jeskynní. Poloslepý bílý obojživelník byl na poslední chvíli dovezen z Balkánu. Výstavištěm běžela šeptanda, že Eastender Lemaire předvede vzácný druh afrických želviček. Zvědavci dorazili zbytečně. Člověk v červeno-modré čapce nejméně stokrát odpovídal, že jde o bohapustou fámu, která má jediný cíl – poškodit firmu.

  Mezi tisíci návštěvníky se pohybuje skupinka urostlých chasníků. Chovají se tiše a nenápadně. Připomínají chlapce z družiny Robina Hooda, kteří se dříve potloukali ve zdejším kraji. Jejich objektem nejsou vystavovaní mazlíčci. Vazouny přitahuje rozevlátý týpek ve stánku londýnské firmy. Mohou být spokojeni. Mladík dělá přesně to, co čekali: motá se mezi akvárii s divnými zvířaty, diskutuje s kupujícími a ve volné chvilce vtipkuje se dvěma hosteskami.

  „Tak, hoši, ten s tou srandovní čapkou, to je náš objekt. Mecky s ním odjede v půl deváté do hotelu. Přilepíte se na ně. Slíbil, že to zapíchnou u odpočívadla na kraji parku. Vymluví se na potřebu. Pánskej hajzlík je vedle. Jak tam Mecky zapadne, skamarádíte se s tím frajírkem – ale s citem, nechci žádný lámání v kole.“

  „Neboj, Matte, příbuzenstvo ze severu není blbý. Předvedeme ti, jak to děláme my. Bude to krapánek bolet, ale žádný šrámy, žádný modřiny. Jenom takovej trest boží namyšlenýmu bobánkovi z Londýna.“

  „Ale no tak, bráškové, neberte si jméno Pána do huby. Ještě se to celý posere.“

  „Matte, trvalo ti dlouho přemluvit Meckyho? To ježdění je pro něj dobrej džob.“

  „Klídek, bráško. Je hezký, že se Mecky udělal pro sebe, ale já nezapomněl, že dřív jezdil u nás. Je teď v poho, jenže jeho stará do toho zase spadla. Je na sladký. Ráda si šňupne, a fest. Matroš je pro ni drahej. My jí občas pomůžeme, aby se zařadila do lajny. Dáme slevu a tak. Na to Mecky slyší. Nechce o kočičku přijít. Jedno vychcání? – To pro něj není problém.“

  „Matte, ty jsi hotovej ďábel.“

  „Stačí myslet, moulo. Jenže vepřovej mozeček, co máš v kebuli ty, bych si nedal ani s tím výtečným karfiolem, co včera půl dne dusila vaše máma.“

  „Bhhhubhhhu,“ zareagují bučivým smíchem bratranci na Mattův fórek.

  Uteče několik hodin. Na výstavišti končí nabitý den. Noel si vyslechne posledního hosta. Pak předá noční službě stánek se svými svěřenci. Dojde před areál, kde na něj čeká řidič.

  „Mecky, jste připraven?“

  „Ano, pane Noeli.“

  „Fajn, jeďte rovnou do hotelu. Ráno mě vyzvednete v osm.“

  „Ano, pane. Budu tam včas.“

  „Mecky, dneska se zadařilo. Udělal jsem spoustu kšeftů. Lidi přitáhl ten poloslepej macarát.“

  „To je jako co, pane?“

  „Taková hnusná potvora. Je celej rozpláclej, parní válec by ho líp nevytvaroval. Vůbec nechápu, jak na něj Jean přišel. Ty dvě asistentky, to je něco jiného. Slíbily, že se večer zastaví. Pořádně to roztočíme. Co, Mecky, nezávidíte mi trochu?“

  „Ale kdepak, pane Noeli.“

  „Jen nepovídejte, Mecky, já si všiml, jak jste po nich koukal.“

  „Pane Noeli, studentky nejsou moje gusto – já radši paničky. A teď promiňte, potřeboval bych si odskočit, tamhle v parčíku, jak je ta budka. Mohu zastavit?“

  „Mecky, to jste nemohl na výstavišti? Jedeme čtvrt hodiny, a vy musíte. Tak dobře, zastavte, a ať to netrvá věčnost.“

  „Díky pane, vrátím se hned.“

  Řidič zaparkoval na místě zvaném „East Park“. Sotva zmizel, obklopili vůz čtyři statní muži. Než se Nucky zmohl na slovo, vytáhli ho ven. Ihned mu přelepili ústa páskou a přes hlavu navlékli pytel, ve kterém byly nedávno dva bušle krmného ječmene. Marně se Noel, už bez čapky, která zůstala v autě, vzpouzel. Komando ho zatáhlo do lesíka, kde na něj promluvil neznámý člověk.

  „Synku, srdečně tě u nás vítám. Ty mě nevidíš, ale přesto se ti představím. Říkají mi ‚Vlídný dentista. Také máte v Londýně vlídné dentisty?“

  Poznal silný yorkshirský přízvuk. Tak dnes mluvili lidé u jeho stánku. To nejsou gauneři z East Endu, tihle musejí být odtud, uvědomí si. To ovšem nebyl jediný zlověstný vzkaz.

  „Kámo, já dostat takový prachy za zahradu, neváhám ani vteřinu. Nebuď hloupej a přemýšlej, jinak blbě skončíš. Dovezli jste žáby z Afriky, co? Tak ty nevíš, kde je Afrika? Hele, neměl bys dělat fóry, vážně ne. A teď se na tebe podívá Vlídný dentista,“ zní změť varovných hlasů.

  Muži v pytli došlo, že ho nečeká nic dobrého. Chtěl protestovat, ale než stačil cokoliv udělat, dopadla na jeho záda sprška ran. Lidé okolo něj jsou krutí a systematičtí. Bijí ho odshora dolů. Zasahují plece, hýždě, stehna, lýtka. Noelovým tělem projíždí tupá bolest. Poznal, že ho mlátí navlhčenou hadicí z tvrdé gumy nebo z kůže vydělaným peškem. Snad si mě nepodali místní policajti a já nedostávám obuchem? napadne ho. Snaží se údery nevnímat. Zatíná zuby, ale nejde to. Utrpení je nesnesitelné. Rozpláče se. Mohutná lidská klepeta ho pustí. Bezvládně se svalí k zemi. Další Dentistova slova, která zaslechne, dávají naději, že je výprask u konce.

  „Hoši, to stačí. Dostal, co si zaslouží. Teď ho šoupněte nazpátek. A, synku, držet hubu, jasný?!“

  Nucky se ocitne v autě. Pokouší se nějak vyvléci z pytle, ale nejde to. Každý pohyb ho bolí.

  „Pane, co se vám stalo? Taky vás dostali? Mě zmlátili na hajzlu. Ukažte, já vám pomůžu,“ uslyší povědomý hlas. Mecky z něj stáhne pytel. Pásku přes ústa si Noel strhne sám. Vidí před sebou zkrvavenou tvář řidiče.

  „Nekoukejte na můj ksicht tak vyjeveně, pane Nucky. To přetrpím. Takovejch ran jsem v East Endu schytal.“

  „Právě proto si vás najímáme, Mecky.“

  „Díky za poklonu, pane. No, u mě dobrý, ale co vy?“

  „U mě taky dobrý. Proto mi slibte, že o tomhle nikomu neřeknete.“

  „Ani policii?“

  „Těm už vůbec ne. A teď na to šlápněte, ať už jsme v hotelu." 

  „Ano, pane, provedu.“

  „Ještě že máte v autě tu deku.“

  „Proč zrovna deku?“

  „To jste si nevšiml? Jsem celej pochcanej.“

  „Zvládneme to, pane. Uvidíte, že na recepci nic nepoznají.“

  „Taky doufám, Mecky,“ řekne a v ruce žmoulá Jeanovu červeno-modrou pletenou ozdobu.

  Za chvíli dorazili k hotelu. Vzali si klíč od pokoje a beze slova prošli recepcí. U výtahu předal řidič do deky zabaleného Noela hotelovému zřízenci. Ještě vidí, jak mu zraněný mladík zamává. Pak se zdviž pohne vzhůru. Mecky rychle opouští hotel. Dojede na odpočívadlo, kde byli zmláceni. Tam čeká Matt Lofas s několika zubícími se chlapy.

  „Mecky, výborná práce – ty víš, že tohle umím ocenit. Tady máš pro svoji berušku, a ať se holka krotí.“

  „Fajn, Matte, ale nauč svýho bratrance počítat. Domluvili jsme se na jedný ráně, a on mi přidal další dvě. To je blbý, nemyslíš?“

  „Mecky, odteďka máš od nás pokoj. A abys neřek, tak zejtra dostaneš nějakou kačku jako odškodný, OK?“

  „Jó, to beru, Matte; a doufám, že tyhle lidi už nikdy neuvidím.“

  „Bhhhubhhhu,“ zní parkem osobitý smích Lofasových bratranců.

  Bylo po desáté večer, když se Nucky dostal z nejhoršího. Půl hodiny proseděl s frygickou čapkou v ruce pod tekoucí sprchou. Stejnou dobu proležel na koberci v poloze čerstvého umrlce. Chlad ho donutil vydrápat se na postel. Teď tam sedí s vlhkým ručníkem uvázaným okolo boků a vytáčí Londýn.

  „Jeane, nejspíš to byli lidi od Waneka. – Proč? Protože zase vedli ty kecy o prodeji. Nandali mi pořádně. Počítej, že tohle si u tebe vyberu. Fakt se cejtim jak zmlácenej pes.“

  „Noeli, to mě mrzí, ale do zítra vydrž. Až se vrátíš, skočíme někam a dáme pár panáků. Samozřejmě to půjde na mě. A čapku máš? Neztratils ji?“

  „Jo, tu zkurvenou čapku mám a s těma medovejma slovíčkama jdi do hajzlu,“ zasyčí a práskne sluchátkem. Vzápětí někdo zaklepe u dveří. Na chodbě se ozvou dívčí hlasy.

  „Noeli, tak jsme přišly. Pustíš nás dál? Tak dělej, ať tu nemusíme čekat, nebo tam někoho máš?“

  Na asistentky ze stánku úplně zapomněl. S obtížemi se došourá ke dveřím. Co v tomhle stavu může dělat? Akorát poslouchat jejich ztřeštěné nápady. Odemkne a chce jim návštěvu rozmluvit. Než stačí otevřít ústa, vrhnou se do pokoje jako dvě dračice.

  „Copak, copak, Noeli? Lezeš tady jako lazar, a my se na tebe tak těšily. Koukej, naháči, co jsme ti sehnaly – flašku Black Velvetu. Chlubil ses, že kanadskou whisky zbožňuješ.“

  „Holky, jsem unavený, bolí mě celý tělo, každý sval, každý kloub a všude cejtím ječmen. Tak mě nechte na pokoji, prosím.“

  „Kdepak, Noeli, my ty tvoje bolavý svaly vykurýrujeme. Říkaly jsme ti přece, že studujeme na ošetřovatelky, tak to na nás nezkoušej a s ječmenem už vůbec ne,“ prohlásí a uvelebí se na rozestlaném dvoulůžku.

  „Holky, neblbněte, já můžu ležet jenom na břiše nebo na zádech. V jiný poloze to nejde. Vážně, nemůžu se ani hnout.“

  „Noeli, jen na zádech? Tak to nám nevadí. A že se nemůžeš hýbat? My už si s tebou poradíme. Nevěříš? Tak se přestaň bránit. Začneme lehkou masáží, pak se uvidí.“

  Dívky, každá z jedné strany, přikleknou ke zmordovanému Nuckymu. Na nic nečekají a s vervou patřící k jejich mládí se pustí do zmláceného těla. Chudák Noel zažije další nakládačku.

(pokračování za dva týdny)