Žralok kontra želvičky

Nikdo v Londýně nečekal, že se dá dohromady finanční žralok Archie Wolsey s Duncan-Gregorovým klanem. Ještě větší záhadou je, že jim další miliony přinese nově objevený druh afrických želviček. Že to není možné? Také jsem nevěřil.

Kapitola dvanáctá

Želvy z East Endu

(Miláček Anglie 12.1.)

Charles Gregor vyhověl naléhání Archibalda Wolseyho a jednoho dubnového odpoledne přijal pozvání do jeho paláce v Chelsea. Ještě před dvěma roky byla taková návštěva nemyslitelná. Jenže hrany nepřátelství se začaly obrušovat. Gregorové nabídli Wolseymu účast na projektu Východní Londýn. On si k tomu vyvzdoroval členství v Charlesově ruské obchodní komisi. Smír byl zpečetěn miliardářovou účastí na svatbě George a Maureen. Archibald souhlasil s velkorysou nabídkou a v sobotu dvacátého šestého března léta Páně devatenáct set osmdesát osm doprovázel půvabnou nevěstu jako její svědek. Loďařský magnát je od toho dne spřízněn s rodinami Consettů, Duncanů a Gregorů – prostě s klanem CDG. Tak označil společenství v krátkém rozhovoru pro magazín Brides, když se před katedrálou svatého Petra v Yorku prodíral davem zvědavců. Zvláštní zkratku si okamžitě přivlastnila média. Na Wolseyho slogan, že „CDG je nová síla, která krok za krokem dobývá hrdý a pyšný Londýn“, si brzy začali zvykat po celé Anglii.

  „Charlesi, všiml jsem si, jak se lord Colebrook točil okolo vaší Patricie.“

  „Vy myslíte Meveralda Urquarda, že jo? Ale říkejte mu ‚Zmiják‘, jako my všichni doma.“

  „Dobře tedy, Zmiják na ní mohl oči nechat – a přísahám, nebyl sám. Člověk nevěděl, zda má sledovat vaši snachu nebo vaši dceru. Charlesi, obě vypadaly skvěle!“

  „Archie, Zmijáka si vybral George za svědka. Byla jeho povinnost starat se o ženichovu sestru. To víte, vás mohl těžko vyzvat k tanci. Tak se věnoval naší Pat. Jo, kdyby Maureen svědčila nějaká sličná kamarádka, provedl by párkrát také ji.“

  Když to Wolsey slyší, syrově se zasměje. Pak ale souhlasně pokývá hlavou, neboť Charles poznamená: „Ale nemýlíte se, příteli, u Gregorů máme opravdu hezká děvčata." 

  „To ano, Charlesi, proto si myslím, že z Patricie a Zmijáka by byl hezký pár.“

  „Nezačínejte s tím zase – na takové věci má Pat času dost, i když přiznám, že Zmiják by se mi líbil. Ale proto jste mě sem nepozval.“

  „Proto ne. Víte, dělá mi starost jiná věc. Díval jsem se na mapu pozemků, co jsme nakoupili pro náš projekt.“

  „A co se vám nezdá? Po Novém roce jsme výkup dokončili. Hezky v klidu, bez zbytečného povyku; ani novináři nic nevyčmuchali. Také ustaly poznámky premiérky. To zase dělalo starost mně. Uklidnila se, když jsem jí naznačil, že za tím skupováním jsme my a rozhodně to neděláme pro Rusy. Byla ráda, že okolo toho není žádná publicita. Archie, kde je tedy problém?“

  „Charlesi, je tu jeden zádrhel; řekněme: poslední věc k vyřízení.“

  „A to?“

  „Znáte to malé Království Lesotho, že jo?“

  „Znám; nedávno tam byl zase převrat. Ale jak to souvisí s námi?“

  „Charlesi, sám víte, jak ta zemička rušivě působí na mapě. Vždy mi připomene mastné oko v talíři polévky. A přesně takhle je to s jedním místem, co moc chceme. Trčí tam v East Endu jako kůl v plotě. My pozemek nemáme, a oni ho nechtějí za žádnou cenu prodat.“

  „Archie, neříkejte, že v Londýně neplatí zákon poptávky a nabídky. Vyšponujte cenu, co to dá, a oni na ni přistoupí.“

  „Právě že ne. Nevím, čím to vysvětlit, ale tady zákon trhu prostě neplatí. Nabízeli jsme jim dvacetinásobek co ostatním, a pořád nic.“

  „Jít výš se mi také nelíbí. A jak je to velké?“

  „Charlesi, hektar, obdélníkový tvar, sto padesát metrů na šestašedesát. Když to nebudeme mít, způsobí to potíže.“

  „A nepomohli ani Lofasovi?“

  „Taky ne. Šli na to obvyklým způsobem, po dobrém, pak bububu. Na ostatní to platilo, tady ne.“

  „Fakt je, že moc času nezbývá. Za dva roky se bude rozhodovat co s těmi zanedbanými prostory u řeky. Archie, kdo to vůbec vlastní? Co je to za lidi, kteří tak dlouho vzdorují?“

  „Malé eseróčko napsané na jméno Lemaire. A pozor, ten chlapík bydlí ve vaší ulici.“

  „Archie, neblázněte. Opravdu je to Jean Lemaire odnaproti? Pokud vím, ten má v Eastu Endu obchůdek, kde prodává morčata, papoušky, želvy a podobnou havěť.“

  „To bylo dřív, než se začal vzmáhat. Přikoupil okolní parcely. Vyplatil pár rodin a jejich baráky zboural. Zrenovoval svůj krám a stavěl dál. Teď tam stojí dlouhá, protáhlá budova. Z jedné strany má dvůr a rampu u skladu. Z druhé zahradu s několika skleníky, jezírkem, skalkami. Vzadu za budovou je malý sad. Všechno je obehnáno dvoumetrovým cihlovým plotem. Vjezd do areálu je ze silnice; ta vede i podél plotu, co je zahrada. Z druhé strany, kde je dvůr, sousedí firma s rodinnými domy. Pozemky pod nimi už ale máme. Za ovocným sadem, za plotem vzadu jsou travnaté plochy, zpustlé louky, nějaká navážka. Tyhle prostory jsou také naše, ale i o ně se zajímal. Před areálem si naproti přes ulici vybudoval malé parkoviště. Kdo to dneska má?“

  „Tomu se nechce věřit: Jean, a takový pokrok. Archie, tady názorně vidíte, že pod svícnem bývá největší tma. Přiznávám, tohle mi uniklo, ale zaměřím se na něj a na něco přijdu. Do týdne. To vám garantuji. A tentokrát přijdete vy k nám na Pelham, platí?“

  „Platí, Charlesi.“

  „Ještě než odejdu, musím říci, že skici, co tu visí, jsou fascinující. Originály, počítám.“

  „Ano, vlastním originály starých evropských mistrů. Zajímám se o umění. Rád do něj investuji peníze, kterých mám na rozdíl od dřívějška dost a nemusím je strkat do chřtánu těm vydřiduchům ze City. Obrazy mi přinášejí potěšení. Sběratelství je moje vášeň a přiznávám: také poslední radost.“

  „Překvapujete mě, Archie, mile mě překvapujete, ale rozumím vám.“

  Uběhl týden, ve kterém Charles sháněl informace o sousedovi. Ty základní se dověděl doma. Od Marfy ví, že tetička Lemairová si o Jeana dělá starosti. Chytl se divných lidí a podezřele rychle zbohatl. Obchod vzkvétá, ale stará paní nevěří, že je to zvýšeným zájmem o domácí mazlíčky. Se stejnými obavami se Patricii svěřila Jeanova sestra Jackie. Podstatnější údaje obdržel Charles od přátel, kteří vždy pomohou. Co potřeboval, má pohromadě. Teď se o to podělí s Wolseym, který dorazil na Pelham.

  „A představte si, Archie, že to celé začalo pět tisíc kilometrů od Londýna. Před třemi roky se vypravil doktor Sebastian Rowell, mladý badatel z laboratoří v Camdenu, do Senegalu. V rámci projektu UNESCO se zúčastnil výpravy k hornímu toku řeky Gambie. Měli zkoumat vzácné druhy plazů v Národním parku Niokolo-Koba. Expedici vedl profesor Mba Cirokki; kdysi studoval v Oxfordu, teď pendluje mezi Dakarem a Camdenem. Spolu s mladým Sebem narazili na zvláštní druh miniaturních želviček s nazelenalými krunýřky, tak palec velkými.“

  „Co je na tom zvláštního? Jde snad o vesmírné postavičky v zeleném brnění? No, víte, jako v tom filmu pro děti…,“ chechtá se Wolsey.

  „Archie, nezlehčujte to a vyslechněte si mě do konce, prosím. Nejenže jde o neznámý druh, ale Cirokki a Rowell zjistili, že tyhle potvůrky mají potenciál dožít se dvě stě let.“

  „To přece ví každý, že želva je jediným suchozemcem, který žije déle než člověk.“

  „Máte pravdu, ale jen zčásti. Na stovku si troufnou jenom velké, obří. A tihle mrňouskové mají šanci na dvakrát tolik. Podle profesora je za ideálních podmínek možno atakovat hranici dvě stě padesáti let. Archie, slyšíte dobře: dvě stě padesát let. To by znamenalo, že Rowell a Cirokki našli nejstarší živočichy na naší planetě. A to není všechno. Objevili bílkovinnou sloučeninu, která to má na svědomí. Našli ji v kůžičce hrbolku zevnitř přirostlého k nazelenalému krunýřku. Profesor se domnívá, že výrůstek souvisí s evolučním vývojem a existencí druhohorních ptakoještěrů.

  „Charlesi, vážně, ‚druhohory‘? Vždyť to jsou miliony let?“

  „Přesně tak, sto padesát milionů let. A teď to opravdu důležité: Oni tu látku izolovali a už dva roky ji zkoumají. Kolosální objev! Co vy na to, Wolsey?“

  „Zajímavé, opravdu. A to zkoumá Cirokki s Rowellem nebo někdo další?“

  „Pracují na tom hoši z camdenských laborek na Royal College Street. Vypomáhá jim parta z Edinburghské univerzity a kooperuje také výzkumný institut policie Toronto. Ta výprava byla smíšená: Britové, Kanaďané a Cirokki. Na výzkumu je plomba, nejvyšší stupeň utajení. Archie, mlčet, mlčet, mlčet.“

  „Nějak mi do toho nezapadá ten prodavač křečků od vás z ulice.“

  „Nechte na hlavě; zdá se, že on a pan biolog rozjeli pěkný kšeft. Archie, nikdy nepodceňujte mladé lidi. Ti dva se znají ze školy, a tak když Seb zjistil, co má v ruce, začali jednat. Zatím vše nasvědčuje tomu, že na tom dělá vědátor paralelně. Něco provádí na státní útraty v Camdenu, ale také si bádá sám pro sebe. A kde? Hádejte! Správně, u Lemaira. Sám jste mi před týdnem popsal ten jeho dům a zahradu. No vidíte, neprodávají tam jenom domácí mazlíčky. Uvnitř mají recepci, kancelář, vybavenou laborku, klimatizované sklady. Skleníky venku jsou vyhřívané, rybníček se pravidelně udržuje. Prý tam simulují prostředí savan a mokřin podél řeky Gambie. Firma se vším všudy. Mají i nějaké zaměstnance.“

  „Ale jak přišli k penězům? Výkup pozemků, nová firma, rozjezd podnikání. To celé muselo stát hromadu peněz.“

  „Půjčili si od banky, poctivě splácejí a ještě jim dost zbývá. Zbohatli, ale je jasné, že žrádlem pro psy to není. Obávám se, že kšeftují s tím objevem. Wolsey, ještě něco, a to vás nepotěší. Víte, kdo jim dělá marketing, obchod a tyhle věci?“

  „Nenapínejte mě, Charlesi! Tak sakra kdo?“

  „Noel Nucky, váš synovec!“

  „Počkejte, to nemyslíte vážně?! Panebože, do čeho se zase ten kluk namočil? On je obchodně zdatnej, ale ty jeho aktivity vždycky smrděj.“

  „Klid, hlavně klid, Archie. Je to vážné, ale už o tom víme. Horší je, že firmu mají v hledáčku mládenci ze zvláštních služeb. Mám to od Blunta. Nás ale zajímá ten pozemek, nebo ne?“

  „Jistěže. Ale jak ho získat? Máte nějaký plán?“

  „Ano, mám. Co vám teď předestřu, je velice riskantní, ale nic jiného nám nezbývá. Základem je nejenom pozemek, ale také práce v utajení. My dva se úplně stáhneme. Necháme za sebe jednat ostatní. Výkup provede mladej Poupe. Oskarovi věřím. Je dobrej jako jeho táta. K dispozici bude mít Lofasovy. Ještě jednou je požádám o pomoc. Komunikovat s nimi bude náš George. Je tu ale ta druhá věc: objevy s želvami. Ptal jsem se bratra. Pokud jde o nové příležitosti, je to vizionář k nezaplacení. Andy mi vysvětlil, že až skončí boom počítačů, nastoupí biotechnologie. Je dobré být připraven a vše pečlivě sledovat. Třeba je to bouda, ale třeba také ne. Slíbil jsem mu, že až budeme u zdroje, tak si tu bílkovinu z želví kůžičky ohlídáme.“

  „Jo, také jsem slovo ‚biotechnologie‘ slyšel. Neumím si představit, o co jde, ale když bude zisk, půjdu do toho. A na tohle nasadíme koho?“

  „Našel jsem šikovného chlapíka. Bývalý vrchní komisař Scotland Yardu Cadel Brochard.“

  „‚Cadel Brochard‘? Něco mi to říká. On dělal přece na té loupeži století. Takovej ranař, ale jinak sympatickej člověk, alespoň v televizi. No jo, ale to je pětadvacet let.“

  „Tomu to svěříme. Má kontakty, a kdyby něco, přikryje ho generál Blunt. Když to celé shrnu, tak my dva zalezeme. Archie, zalezeme hezky hluboko, nejméně dvacet mil pod zem. Ke mně se už zprávy od Pupíčka nebo George dostanou a já najdu způsob, jak je poslat k vám. Jestli potkáte Noela, nesmíte nic prozradit. Vyplašíte ho, a co potom? Myslete na ten pozemek. Ostatně, sám jste s tím přišel. A ty Rowellovy pokusy? Kápne-li z nich něco, tak fajn, ale spíš půjde o blamáž.“

  „Spolehněte se, Charlesi. A poctivě se přiznávám: Opravdu jsem zvědav, co z afrických želviček vyleze.“

  „To já taky, Archie.“

  Jak Charles slíbil, tak se stalo. Tři dny po jejich debatě se vydal George se svým asistentem Oskarem Poupem do rodinného sídla Lofasů ve čtvrti Hackney. Ve velkém světle žlutého domu je přivítal sám vůdce klanu Zacharias Lofas.

  „Nesu pozdrav od otce,“ řekne George a vyndá z rukávu saka nejšťastnější kartu všech londýnských karbaníků. Opatrně podá kárové eso podsaditému snědému muži. Ten si pozorně přečte slova napsaná na rubu: Zaku, kamaráde, vyjdi Georgovi vstříc. Na konci věty je připojena silueta tančícího hada. Lofas vyndá z kapsy zlatý zapalovač s vyrytou kobrou. Ta je navlas stejná jako Charlesův podpis. Škrtnutím vykouzlí plamínek a zapálí vzkaz od přítele. Karta pomalu dohořívá, když matador, který je evidentně ve skvělé formě, promluví.

  „Jo, tohle je Charlieho karta a taky naše staré znamení. Pojďte nahoru, hoši. Tam mi povíte, co pro vás mohu udělat. Myslel jsem, že jsme zakázku splnili.“

  „Zbyl jeden majitel, který odolává. Musíme ho přesvědčit, aby prodal. Po dobrém nebo po zlém. Nic se nesmí dostat na veřejnost. Na tom trváme, pane Lofasi. Akci budete koordinovat tady s mým kolegou. Jmenuje se Herbert Wanek a je z vídeňské pojišťovny. V Londýně dělá pro jejich filiálku.“

  „OK. Georgi a vy, mister Wanek, jak byste si to představovali?“

  „Asi takhle, pane Lofasi…“

  Oskar vyndá z aktovky složenou plachtu papíru, na níž je nakreslen plán East Endu. Rozloží ji na stůl. Nastíní, co by se mělo udělat. Zacharias ho poslouchá a neustále kouká do mapy. Chvílí přemýšlí, pak zavolá syny. Proběhne vzrušená diskuze. Po dvou hodinách opouštějí hosté Lofasův dům. Akci probrali do posledního detailu.

  „Georgi, ti dva starší, Bartholomew a Matthew, vypadají natvrdle. Mně přišel normální jen Phillip.“

  „Možná že právě ty dvě gorily budou na Lemaira platit. Oskare, pamatuj, tenhle úkol musíš splnit, i kdyby ses měl k Lofasům na East End přestěhovat.“

  „Šéfe, horší trest sis nemohl vymyslet.“

  „Chlapče, já dobře vím, co na tebe platí, tak se snaž.“

  Utekl týden a ještě kousek. Je sobotní večer třicátého dubna. V East Endu, v legendární čtvrti přistěhovalců, se těší z oblíbeného svátku Beltine. Každoročně tady na počest prvního učitele druidů rituálně zapalují posvátné ohně. Všude je uvolněná atmosféra. Příjemné jarní počasí vybízí lidi k nevázanému veselí, které vyvrcholí tuto noc. Dojde na pálení čarodějnic. Až k ránu zlé báby shoří, bude prostý lid na pár dnů očištěn.

  Na Mile Endu poblíž budovy s nápisem „Jeanův svět zvířat – Export – Import, s. r. o.“ zastaví několik silných aut. První vystoupí Barry, následován Mattem a Phillem. Pohled na Lofasovy kluky oděné v

černé kůži napoví, že tady přestává legrace. Z vozů vylézá dalších dvanáct kumpánů. Každý má přesně stanovený úkol. Muži se rozestaví okolo bloku. Zkušený pozorovatel pozná, že parta něco připravuje.

(pokračování za dva týdny)