Která Gregorová dostane zámek, ta mladší nebo ta starší?

Silvestrovský večer přináší mnoho slibů a překvapení. Avšak život nás učí, že se sliby rozplynou jako pára nad hrncem, zato nečekaných překvapení bývá habaděj. Jak se vyvine situace na zámku letos a jaká přání se Patricii vyplní?

Kapitola jedenáctá – dokončení

Nevěsta Consettová

(Miláček Anglie 11.4.)

  Patricie zase sedí po boku strýce mezi Ošlehanými trampy. Před osmou navrhla návrat na Duncanglenn. Přiopilý Richard chce zůstat. Domluvili se, že ona odjede a před půlnocí se pro něj vrátí. Johny ji vysadil u zámecké brány. Přeběhla nádvoří, prolétla halou a ocitla se přímo v Alžbětině sále, největším na zámku. Vmísila se mezi tančící. Tam ji objevila nervózně pobíhající matka.

  „Patricie, kde jsi byla? Všude tě sháním a Richarda také.“

  „Ale, mami, zašla jsem jenom do vsi za tou paní, co mi pomáhá s francouzštinou.“

  „A kde je Richard? Sháníme ho od šesti, a on nikde. Ty jsi s ním odpoledne mluvila.“

  „Mluvila, ale kde je, to nevím. Tohle mi dal, třeba ti to pomůže.“

  „Ty tři pozvánky na silvestrovské akce? Vezmu si je.“

  Patricie vidí, že matka spěchá k Elspeth. Okolo žen se utvoří kolečko. Henriette je uvnitř a něco vzrušeně vykládá. Pak jde k telefonu. První pokus. Nic. Vytáčí další číslo. Také nic. Potřetí. Zase bez výsledku. Podívá se zoufale na dceru. Ta jen pokrčí rameny. Do sálu vešel Poupe. Zastaví se u Patricie.

  „Tak jste se vrátila?“

  „Jo, vrátila, a co budeme dělat dál?“

  „Patricie, počkáme do deseti, pak pro něj zajedete.“

  „A toho řidiče mi zavoláte vy?“

  „Ano, zavolám; v deset buďte venku u brány. A, Patricie, ten výlet byl hloupý nápad.“

  „Ale já přece nemůžu lordovi nic zakazovat.“

  „Sama víte, že na vás dá; kdybyste řekla ‚ne‘, tak zůstane doma. Ale nechme to být. Starost mi dělá Bowdy. Odjel s Maureen a Georgem někam do Harrogate. Neřekli kam, snad se vrátí před půlnocí.“

  „Doktore, kromě vás je nervózní jen moje máma. Ostatní se dobře baví. To snad vidíte. Bacha, zrovna sem jde. Ráda vám ji přenechám.“

  Brzy odbije jedenáctá. Patricie už stačila dojet na Bubblesmoor, kde naložila strýčka, a míří zpět.

  „Patricie, všem ses moc líbila a nejvíce Pixleymu. Jsem na tebe pyšný, děvče moje.“

  „Vidím, že sis výlet s trampy užil. Tak veselý jsi dlouho nebyl.“

  „Já jsem pořád veselý. A ty jsi na mě hodná. Proto slibuji, že Pelham bude tvůj. Ne, nic neříkej. Já vím, že se ti v Londýně líbí a nikdy sem bydlet nepůjdeš. Snad jenom,“ zaškytá, a pak ještě jednou, „snad jenom, když ti dám místo Pelhamu Duncanglenn.“

  „Co bych dělala sama na tak velkém zámku? Ať si ho vezme George s Mo.“

  „Neboj, já už ti někoho najdu. Někoho od nás. Třeba skutečného prince.“

  „Děkuju, ale já si někoho najdu i bez tebe,“ řekne se smíchem.

  „Pat, ale no tak, nesměj se tomu. Nebuď hloupá. Ber, když nabízím.“

  „Dobře, já si prince vezmu, ale až pověsíš ten jedenáctý obraz.“

  „Tak vidíš, holčičko, že jsme se domluvili. A teď zpívat!“

  Nic nedbal protestů své neteře. Nadechl se a spustil: „Where hast thou been since I saw thee? On Ilkla Moor baht hat…“ Než dokončil lidový hymnus yorkshirského kraje, dojeli na Duncanglenn.

  Johny pomáhá lordovi z vozu. Společně vstoupí do haly. Přiběhne sluha Anselm a ujme se podroušeného pána. Za doprovodu pobíhajících psů je hlava rodu odváděna do svých komnat. V ten moment se vrací Bowdy s oběma snoubenci. S Duncanem se naštěstí minou. Dole v hale se motá třicet lidí. Hosté i personál. Patricie narazí na služebné od Consettů.

  „Paní vypadá líp než odpoledne. Je dobře, že zajeli do města,“ praví mladší.

  „Doktor jí vždycky pomůže,“ zasyčí starší.

  Ksakru, o čem to ty ženské mluví? Maureen byla u doktora? S Bowdym a Georgem? Zneklidňující myšlenky rozežene až matka.

  „Pat, odkud jste přijeli? Kde byl Richard? Kde jsi ho našla?“

  „Mamá, zkusila jsem volat Bubblesmoor – a měla jsem štěstí: byl tam na srazu kamarádů. Poslali mi auto a já pro něj zajela. Vážně jsem netušila, že zmizel tam.“

  „Hlavně že se vrátil v pořádku.“

  „Henriette, o Richarda se neboj: ten dobře ví, co dělá.“

  „Charlesi, ještě ty začínej.“

  „Henri, to ti nestačí, že hlídáš Grimsbyho? To chceš hlídat ještě jeho?“ zeptá se posměšně a odvádí manželku do Alžbětina sálu.

  Patricie se potřebuje převléct. Spěchá do pokoje, když na konci chodby zahlédne dva stíny. Kdo to může být? Jasně, to je Johny. Informuje Poupa, že strýček mluvil z cesty. Mám se jít rozloučit? Mám? Už ho nestihnu, uvědomí si, když vidí prázdnou chodbu.

  Do půlnoci zbývá pár minut. V Alžbětině sále se shromáždili hosté a také personál. Čeká se na jediného muže: Richarda, XI. lorda z Duncanu. Ten se právě objevil. Lidé jej hlasitě vítají. Jsou v dobré náladě a nepřijde jim zvláštní, že hostitel dnes malinko přebral. Stále má dost kuráže, aby stohlavý dav zvládl. Vyleze na pódium. Postaví se před kapelu, která přestala hrát. Nepřišel sám, na vodítku má Juggyho s Duggym. Čtyřnožci hlasitě štěkají. Lidé se smějí a tleskají. Doktor Poupe dojde k oběma Gregorům. Nakloní se k nim a něco jim říká. Nabuzený Richard dává všem jasný signál. Teď tu bude ticho. Obecenstvo se zklidní, psiska ulehnou k pánovým nohám. Lord vezme mikrofon a podívá se na Patricii, stojící dva metry před ním. Nadechne se a spustí: „Drazí moji, chci vám na závěr roku oznámit důležitou zprávu. Odpoledne jsem dospěl k názoru, že musím učinit prohlášení. Tady, na svém zámku, rodovém sídle Duncanů. Víte, mezi námi je osoba, která o tom neví, ale zaslouží si, aby…“

  V tu chvíli se na pódiu objeví několik mužů. Obklopí rozparáděného řečníka a vezmou mu slovo. Všichni vidí, jak je v doprovodu Charlese odváděn k nejbližšímu stolu. Tam se usadí, následován svými psy, které hned převzal do péče Oskar. Na Richardovo místo se postavil Poupe, doprovázený Georgem. Celá výměna trvala šest, možná sedm vteřin.

  „Přátelé, lord Richard vám chtěl říci, že mezi námi je osoba, která ještě neví, že tady je, ale zaslouží si, aby – ale víte co? – On vám to dořekne George; vyslechněte si ho, prosím,“ praví notář.

  Lidé se po sobě nechápavě dívají. Nerozumí tomu, co se děje. Někteří se domnívají, že jde o zábavný výstup před půlnočním odpočítáváním. Patricie ale tuší, co chtěl strýček říci. A také ví, že se to Poupe dověděl od Johnyho. Na nikoho se nezlobí. Stejně by tohle prohlášení neplatilo a ona by byla všem pro smích. Otočí se a odchází pryč. Mezi dveřmi ji zastaví Georgova slova.

  „No dobře, chtěli jsme s tou zprávou počkat, ale události nás dostihly. Pojď sem nahoru Mo, tak pojď, drahá.“

  Patricie sleduje, jak se na druhém konci sálu zvedá Maureen a drobnými krůčky cupitá za Georgem. Když zdolá schůdky, přivine se ke svému snoubenci. Ten jí něco zašeptá. Mo zčervená a rozpačitě se na něj podívá. Pak pokývá souhlasně hlavou. Chytne ji za ruku a dokončí řeč.

  „Já a moje Maureen oznamujeme, že se nám v létě narodí miminko!“

  Sál oněměl. Nikdo neví, co na to říct. První se vzpamatuje majordomus. Rychle vyběhne do haly a zapne rádio. Tichem se nese: „Čtyři, tři, dva, jedna.“ Vesnické zvony odbíjejí přelom roku. Pak se lidé proberou. Právě se stali svědky historické chvíle, neboť tři významné rody budou pokračovat. Všichni propuknou v jásot. Začínají se objímat. Ti nejblíž gratulují nastávajícím rodičům. Kapela vyhrává slavnostní tuš. Šampaňské teče proudem. Henriette líbá snachu. Richard zase lady Ma. Yvonne táhne vikomta na parket. Grimsby Morta na žitnou. Charles křičí na Poupa. Ten dvěma prsty ukáže velké „V“. Kolem Patricie prošel mladej Bert. Není sám. Jednou rukou drží v pase Ying, druhou Yang. Psi ucítili kocoura. Vysmekli se Oskarovi a utekli ze sálu. Lidé mají slzy v očích. Staré odchází, nové přichází. Zbydou jen vzpomínky, ale před všemi je naděje. Ať žije nový rok devatenáct set osmdesát osm! Ať žijí George, Maureen a jejich děťátko!

  Za čtvrt hodiny se dění zklidnilo. Zábava se dostala do obvyklých kolejí. Na place se všelijak natřásá padesát tanečníků. Další lidičky se baví u stolů. Odpadlo jen pár jedinců. Patricie vidí, že je vedle Maureen volné místo. Posadí se k ní.

  „Mo, gratuluji a přeji hodně štěstí.“

  „Děkuji, Pat. Jsem ráda, že jsi přišla. Víš, že je to prvně, co se bavíme spolu jen my dvě?“

  „No jo, vždycky u toho byla máma nebo George.“

  „A co ten Oxford? Poznalas ve mně Georgovu slečnu?“

  „Tenkrát ne, ale musím říct, že jste mě pořádně překvapili: chozením, zásnubami, děckem před chvílí.“

  „Pat, těhotenství se říkat nemělo, to jsem chtěla oznámit až za měsíc.“

  „Už je to venku, tak co. A snášíš to dobře? Nemáš nějaké potíže?“

  „Vše je v pořádku, opravdu. Jen mě naštvalo, že na mě George před chvílí tak naléhal. Prý na přání lorda Duncana, ale věděli jsme to jen já a George. Je to celé divné.“

  „Máš pravdu, je to divné.“

  Rozhovor ukončil George, když vyzval snoubenku k tanci. Pat také vstane. Chtěla odejít před půlnocí, snad se jí to povede teď. Potřebuje si vše utřídit. Především bláznivý výstup, co se odehrál na pódiu. Ten připravený nebyl. Strýc je nejspíš zaskočil a oni museli improvizovat. V tom jsou Poupe a George skutečnými mistry. Alespoň že Mo vypadá dobře, oddechne si. Ne na dlouho. Jakmile vyjde ze sálu, potká Yvonne.

  „Slečno Pat, neviděla jste Berta? Někam se po půlnoci ztratil. Přesně když váš George oznámil, že čekají dítě.“

  „Zkoušela jste pokoje vašeho služebnictva?“

  „Klepala jsem u něj.“

  „Přece nepřijel od vás jenom on.“

  „Myslíte klepat na Yang?“

  „Yvonne, třeba i na tu druhou.“

  „Merde!“ uleví si peprnou francouzskou nadávkou a pospíchá k pokojům.

  O tohle nechci přijít, ta nafrněná potvora mi to dluží, napadne Pat a vydá se za ní. Vidí, jak klepe na dveře Yang. Nikdo neotevírá. Zkouší to znovu, a nic. Přejde k pokoji vedle. Zaťuká. Pootevřou se dveře a z nich vykoukne žena v růžovém župánku.

  „Ying, kde je Bert?“

  „Nevím, madam, tady není, opravdu.“

  Navztekaná se tlačí přes Ying do dveří. Neomaleně služku odstrčí. Vidí, že u stolu sedí Yang. Na sobě má jen červený župan.

  „Yang, nevidělas Berta?“ Málomluvná služebná se zmůže na chrčivé: „Ne!“

  Yvonne odchází. Slyší, že zamkly. Že by ty dvě spolu? Fuj, odplivne si znechuceně. Náhle si vzpomene, že na stole byla otevřená láhev sektu. Proboha, ty skleničky byly tři, ne dvě. Tak vida, holky nejsou samy. Někoho tam mají. Potichu se vrací ke dveřím. Netuší, že ji sleduje Patricie. Zevnitř pokoje se ozvou hlasy. Alkohol způsobil, že doléhají až na chodbu. Yvonne přiloží hlavu na desku dveří.

  „Berte, už odešla, tak vylez z mojí postele a poslouchej: Potřebovaly jsme tě tady. Slečně Maureen nebylo dobře, a my všechno nestíháme. Je ti to jasný?“

  „Ying, já bych pomohl, ale ta pitomá sekretářka za mnou pořád běhá jako pejsek. Ale má smůlu, s tím je konec. Co by taky chtěla, čtyřicítka? To, že vypadá na dvacet, mě neomráčí. Ať si jde za vikomtem.“

  „Když u tebe včera spala, tak ti to nevadilo, co? No, no, no, nedělej se, známe tě, Berte.“

  „Ying, to bylo vážně naposled.“

  „Ty bys raději slečnu Pat, co?“

  „Víš, ta je tak, jak to říct, tak přitažlivá. Tisíckrát lepší než Yvonne. Proč jsem se nenarodil jako hrabě? Proč?“

  „Berte, nekecej a pojď se napít. Pořád máš nás dvě. Nejsme hraběnky, ani dvacítky, ale špatný taky ne. Nemám pravdu, Yang?“

  Odpovědí je chrčivý smích a mladíkova slova: „Nebojte se, vy moje holky z Durhamu, na vás se nikdy nevyseru.“

  „To doufáme, a teď máš šanci to napravit.“

  „Ale, Ying, já se snažím.“

  „Zlobíš nás, Berte,“ zasyčí Yang.

  Tohle už Yvonne nevydrží a zmizí v tmavé chodbě. Také Patricie slyšela hodně z plkání povedené trojice, ale pocit zadostiučinění jí kazí opětovné poznámky o Maureen. Snad to opravdu souvisí s jejím těhotenstvím. Uvědomí si, že v létě přibude na Pelham malý človíček. Máma se zblázní radostí. A Marfa? – Ta teprve. Poprvé po dvou dnech se usměje. Odchází do svého pokoje. Už se těší, jak sebou praští do postele. Otevře dveře. Uvnitř se svítí a někdo na ni čeká. Je to George.

  „Co tu sakra děláš? Víš, jak jsem se lekla? Proč mi sem lezeš? Kdo ti to dovolil?“

  „Pat, moc se omlouvám. Musíme si promluvit. Nebude to na dlouho.“

  „Štveš mě, víš to? Tak spusť, ať tu nejsme do rána.“

  „Pat, chápu, že se s tím těžko smiřuješ, ale něco ti navrhnu: Jednou povedu tenhle klan já, ale slibuji, že se o všem budu radit s tebou. My dva jsme další generace Duncanů. Nesmíme jít proti sobě, chápeš? Podívej se na tátu, jak je úspěšný. A proč? – Protože se shodne s bratry, umí naslouchat Richardovi, nechá si poradit od Poupa. Tak to budeme dělat i my. A neboj se, po mámě zdědíš Pelham. Mně bude stačit Duncanglenn a to, co přinese Maureen. Souhlasíš?“ Podívá se na sestru. Ta dlouho nic neříká. Váhá, co na to odpovědět. Pak se konečně odhodlá.

  „Když tě strýc jmenuje nástupcem, tak ano.“

  „Máš pravdu: rozhodne závěť, jejíž obsah nikdo neviděl,“ pronese ironicky. „To ale nic nemění na tom, co jsem ti teď řekl. Hele, Pat, tady mám rodinný erb. Vzpomínáš, co o něm říkal děda Duncan? Pamatuješ si na to?“

  „‚Cedr je tradice, sova moudrost, barevní motýlci znamenají rozmach impéria a rodu.‘“

  „Budeme v tom pokračovat,“ řekne George a obejme sestru. Pak odejde.

  Patricie si uvědomí, že je součástí něčeho, co je tu stovky let. Tyhle dny na Duncanglennu jí otevřely oči. Ví, kudy se bude ubírat jejich společenství. Slíbí sama sobě, že pokud bratr dodrží slovo, zůstane na jeho straně. V opačném případě se postaví proti. Vstane a udělá pár kroků k oknu. Podívá se ven. Na nádvoří spolu hovoří dva muži. Pozná otce a notáře Poupa.

  „Charlesi, promiňte, ale už několik let si kladu otázku, jak dlouho bude vaše Patricie zasahovat do našich scénářů. Sám nejlépe víte, jak vše pečlivě připravujeme.“

  „Ale, Everette, to je náhoda; u mojí dcery rozhodně.“

  „No, já nevím. Zase to mohlo dopadnout všelijak. Víte, jak by to na lidi zapůsobilo, kdyby o půlnoci Richard řekl to, co chtěl?“

  „Nevěřím, že to bylo z její hlavy, ale uznávám, že má zvláštní dar připlést se někam a na poslední chvíli všechno zvrátit.“

  „Charlesi, je tak naivní, nebo s námi zpovzdálí manipuluje? – Já odpověď nenašel.“

  „Everette, znám Patricii dobře. Věřte mi, není taková, jak říkáte. Je výraznou osobností, to ano. Odmala je jí všude plno. Má oči na stopkách. Nic jí neujde. Nebojí se říci svůj názor nebo jít s kýmkoliv do střetu. Na tyhle lidi je vidět a my máme tendenci spojovat s nimi spoustu věcí.“

  „Příteli, podívejte se do toho okna. Vidíte ji?“

  „Vidím, Everette, vidím. Často o ní přemýšlím. Rychle nám dospěla, ale pro mě zůstane vždycky malou Pat. A pojďte dovnitř. My dva jsme úkol splnili. Teď už je to na Georgovi.“

  „Charlesi, nejenom na něm.“ Notář ukáže nahoru k oknu, kde právě zhaslo světlo.

  Je slyšet vrzavý zvuk masivních dveří. Lordův majordomus Anselm zamyká hlavní vchod. K jeho nohám se lísá kocour. Někde nahoře čenichají psi. Mají smůlu. Ríša se vrací do vyhřáté kuchyně. Včerejšek mu stačil. Na Duncanglennu ukrajuje čas první hodiny z nového roku.

(další příběh za dva týdny)