Tajný výlet a první láska k tomu

28. 07. 2018 16:59:59
Richard, XI. lord z Duncanu nechce trávit silvestrovský večer ve společnosti své velké rodiny. Podobně je na tom jeho neteř. Proto spolu tajně vyrazí do bájného kraje Bubblesmoor, kde na Patricii čeká netušené překvapení.


Kapitola jedenáctá - pokračování

Nevěsta Consettová

(Miláček Anglie 11.3.)

Probuzení do silvestrovského rána není pro Patricii příjemné. Má hlavu plnou výčitek. Mrzí ji, že zareagovala tím nejhorším způsobem. Alkohol nic nevyřešil a jí nezbývá než se s novou realitou smířit. Navzdory zklamání přinesl včerejšek cenný poznatek: Rodina s ní musí počítat. Nejspíš padne volba na George, ale ona může alespoň doufat. Nuže, „děj se vůle boží“, připomene si strýcova slova.

Dopoledne se vrátily s Edith na zámek. Tam je nezvyklé ticho. Dovídá se od služebné, že pánové přijeli až kolem čtvrté. Hodinu před nimi se rozešly nadšené okultistky. Kroužek okolo lady Ma navázal spojení s Laurou a ve válce padlým Edwardem. Některé tomu skutečně uvěřily. Ty realističtější, třeba teta Elspeth, braly seanci jako rozptýlení. Znají zdejší poměry a vědí, že tajemné zvuky vycházející z útrob zámku mají na svědomí Juggy a Duggy. Lovecké obludy tu a tam lordovi utečou, a než je někdo odchytí, vesele ťapkají po chodbách. Že tím nahánějí hrůzu všem, kteří se jich bojí, Richard nikdy nepochopil. Ještě horší situace nastává, když se zámecký kocour Ríša, mající pelech vedle kuchyňských kamen, zatoulá do vyšších pater. Psiska zavětří návnadu – a zběsilá honička je nasnadě. A to se stalo tuto noc.

Služka Affery má ale další vysvětlení. Nakloní se k Patricii a tichým hlasem sděluje: „Slečno, my si myslíme, že duše, co bylo slyšet, vycházely z pokoje, kde je mladej Bert. V noci si užíval s Yvonne. Kuchař je viděl, když se ráno loučili. Sekretářka měla na sobě jen noční košilku a pantofle. Byla jako myška, ale my ze zámku si všimneme všeho.“

Pat se pobaveně usmála. Vzpomněla si na včerejší odpoledne, když Bert k sobě zatáhl vikomtovu sekretářku poprvé. Pak zvážní. Mám to říci Bowdymu? – Ne, nic prozrazovat nebudu. Tohle není můj styl. Ale účty si s ní vyrovnám, utvrdí se ve svém přesvědčení. Jde do pokoje a podívá se z okna. Na nádvoří vidí mladého Berta. Něco usilovně dělá na vikomtově autě. Mladík si jí všimne a zamává. Pat učiní totéž. Tomuhle chlápkovi škodit nebude.

V poledne ji probere lehké zaklepání doprovázené důvěrným: „To jsem já, máma.“ Leží a nechce se jí vstát. Vyzve matku, ať jde dál.

„Tak co, Pat, nezastihla jsi u Poupových otce? Vím, že tam byl taky,“ řekne a posadí se na kraj postele.

„Ne, mamá, už jsem spala, ale Edith ráno říkala, že k nim v noci přijeli chlapi na karty. A vy jste tady duchařily. Je to pravda?“

„Trochu ano, pro pobavení. Margareth Jackellová je v tom moc dobrá, možná nejlepší v Anglii. Já ti vážně měla pocit, že Edward chodí po chodbách. A Lauru jsem slyšela dole naříkat.“

„Mamá, tomuhle přece nemůžeš věřit.“

„Nemůžu, to máš pravdu, ale chtěla bych oba vidět nebo s nimi alespoň mluvit.“

„Ale sama víš, že to nejde, že je to hloupost.“

„Necháme toho – já přišla kvůli něčemu jinému: Richard tě bude čekat ve tři v Malém sále. Prý má pro tebe úkol. Půjdeš za ním?“

„Jo, přijdu tam.“

Blíží se třetí hodina. Pat je v Malém sále. Chodí od jednoho obrazu k druhému. Všechny zná nazpaměť, ale vždy ji zaujme nějaká maličkost. Najednou se v místnosti objeví Richard, následován psy. Pomalu dojde ke stolu a majestátně se usadí do velkého křesla.

„Patricie, jsem rád, že jsi přišla. Potřebuji se tě na něco zeptat.“

„Já tebe taky, strýčku.“

„No, prosím, ptej se.“

„Proč tu ještě nevisí jedenáctý obraz? Kdy ho vybereš? Každý Duncan ho tu přece má.“

„Poupe mi to připomíná každý rok. Budu s tím muset pohnout. Včera jsem vyřídil věc s Georgem a Maureen, teď bude čas na obraz.“

„A nějaký motiv máš?“

„Nejspíš Jindřich Tudor nebo Eduard Vyznavač, ještě nejsem rozhodnutý. Ale mohu ti slíbit, že tak učiním brzy. Jen čekám na vhodnou příležitost.“

„A co jsi po mně chtěl?“ zeptá se a pohladí vrnící obludy.

„Včera to byl velký den pro celý náš rod. Teď bude moje rozhodování snadnější.“

„O tom chceš se mnou mluvit? – O Georgovi a Maureen?“

„Ne, o tom ne, ale jsem rád, když mi děláš společnost právě ty. Já si v noci vzpomněl na Edwarda. Už jsem ti mockrát říkal, že mi ho připomínáš. Já vím, že jsi holka, ale máš z něj hodně. Víc než tvůj bratr nebo děti od Elspeth. Tvůj pohyb, vysoká postava, jak mluvíš, jak se chováš. Proto jsi mi k srdci přirostla nejvíc ty, Patricie.“

„Děkuji, strýčku; ty víš, že přirovnání k Edwardovi vždy ráda slyším.“

„Říkala mi Affery, že se s Edwardem v noci spojila ta bláznivá Jackellová, že prý zhmotnila jeho ducha do mých dvou rošťáků. Tu jednou za ty její čáry upálí.“ Lord se chechtá na celé kolo, hladě přitom čtyřnohé miláčky.

„Nevěřím, že si budeme povídat o takových nesmyslech.“

„Trochu ano. Chci si dneska užít, chci být pár hodin někde jinde. Chci někam vyrazit a pobavit se. Lidí je tady dost, obejdou se beze mě – ani nepoznají, že jsem pryč.“

„Chceš odjet? A kam?“

„Nebude to daleko a odvezeš mě tam ty.“

„Já tě mám odvézt?“

„Dohlídneš na to a taky mi poradíš, kam to bude. Neboj se, máme z čeho vybírat,“ vyndá ze saka několik pozvánek a hodí je na stůl. Patricie se v nich přehrabuje, potom zvedne hlavu a zvídavě se na strýce podívá.

„Tam všude chceš dneska být?“

„Ne, moje milá, vybral jsem jen čtyři. To jsou ty s hvězdičkou. Spolu najdeme místo, kam vyrazíme. Bude to náš tajný výlet, souhlasíš?“

Strýcův nápad se jí líbí. Zjišťuje, že má stejné pocity jako on. Nepotřebuje poslouchat celý večer matku nebo narážet na Yvonne. Chce někam vypadnout, alespoň tenhle den.

„Tak jo, strýčku, tyhle dávám pryč a nechávám jenom ty označené. Schválně, jestli se shodneme.“

„Já doufám, že ano. Pojedeme tam, kam budeme chtít oba.“

„Tak začínám. Je tady pozvánka od rybářů z Filey. Podle mě je to daleko, skoro sto kilometrů. Dvě hodiny cesty. Někdy jindy, dnes rozhodně ne. Zamítá se.“

„Souhlasím, Pat.“

„Pak tu jsou myslivci z Darley. Silvestra slavit s myslivci? – Nevím, ještě někoho napadne jít do lesa na zajíce. Mně se to moc nelíbí.“

„Myslivce zamítáme, Pat.“

„Hele, ani harrogateští koňáci nezapomněli. Píšou, že pro lorda Duncana má výbor připravené čestné místo vedle předsedy spolku. Zábava se pořádá ve velké tělocvičně u nádraží. To teda ne, koňáci mají smůlu. Velká tělocvična znamená hodně lidí. Nic ve zlém, ale tobě vadí, že sem večer přijde stovka hostů. Tam jich bude pětkrát tolik.“

„Máš pravdu, ty vynecháme. Teď ta poslední.“

„Ta tě nějak zajímá, strýčku. A já už tuším, kam chceš jet.“

„Ano, ale jedině když budeš souhlasit.“

„Hmm, to vypadá slibně: setkání Ošlehaných trampů v Bubblesmooru. Čtvrthodinka odtud. Lovecký zámeček u lesa znám. Patří Pixleyovým, co dělají paštiky, že jo? A co jsou zač ti Ošlehaní trampi? Přiletěli nějací kámoši ze Skotska a Kanady?“

„Nesměj se, Pat; chci tam jet kvůli nim. Známe se už ze školy a také z armády. Někteří kluci létali s Edwardem. Čas od času se slezeme a popovídáme si. Rád se pochlubím tím včerejškem. A taky tebou, ať každý vidí, jaká kočka je moje neteř. Možná jim připomeneš mámu. Henriette byla moc hezká holka. To oni vědí.“

„A to tě tam mám odvézt já? Vždyť nemám řidičák.“

„Auto se šoférem tu bude v pět. Odjedeme tajně. Nikdo o tom nesmí vědět.“

„‚Nikdo‘? Opravdu to tak uděláme?“

„Ví to jen Poupe a tvůj táta, to stačí.“

„A co když mě to tam nebude bavit?“

„Tak tě řidič odveze zpět – ale ty se pro mě večer vrátíš. Slibuješ?“

„Slibuji, strýčku.“

„Dobře, dáme si sraz na bráně u starého cedru. Přesně v pět. Šofér ví, kde má čekat, to je dohodnuté.“

Sejdou se na smluveném místě. Auto stojí dvacet metrů od nich. Sněží, a tak řidič několikrát zabliká. Dojdou k vozu. Muž vystoupí a otevře jim dveře. Oba se pohodlně usadí na sedadlech vzadu. Za okamžik vyrazí. Projíždějí smutnou yorkshirskou krajinou. Zpočátku je úzká cesta lemována rozlehlými loukami a opuštěnými poli. Pak vjedou do temného lesa. Ponurou scenerii a osamělost místa dokresluje všudypřítomné ticho. Pat to není příjemné. Chytne strýčka za ruku. Vydrží takhle několik minut. Náhle se rozestoupí stromy a objeví se zámeček plný světel. Pat si připadá jako v pohádce. Hustý les a vlezlou zimu vystřídala záře a příbytek s dobrými lidmi uvnitř. Venku čeká sir Robert Pixley, který dvoupatrovou budovu a přilehlou třicetimetrovou rozhlednu vlastní. Velkouzenář z Leedsu a výrobce vyhlášených drůbežích paštik Ganne patří mezi nejlepší přátele lorda Duncana.

„Richarde, vítám tě jménem Ošlehaných trampů – a vás, slečno Patricie, také. Vidím, že strýček nelhal. Opravdu jste krásná, taková tady bývala jenom jedna. Říkali jsme jí ‚žiletka Henri‘!“ zahřmí udělaný muž s brunátnou tváří, který začínal v rodinné firmě jako bourač na jatkách.

Patricie ze sebe vypraví naučenou frázi a předvede ukázkové pukrle. Lamželezo se zasměje: „Děvče, ve vás se Duncanovic krev nezapře. Přesně tak to dělaly Henri a Elsepth. Ach, kde jsou ty časy.“ Patricie se rozpačitě usměje a instinktivně se přitiskne ke strýci. Panebože, to je ale řimbaba. Ten se na samotu hodí. Ještě stádo sobů, sáně, červený kabát – a máme zase Vánoce, napadne ji.

„Johny, posaďte se zatím v kuchyni a buďte připraven – kdyby něco!“ zaburácí Pixley a odvádí hosty do budovy.

Patricie se otočí, aby si prohlédla řidiče, který jde pět kroků za nimi. Když je nakládal, byla kolem nich tma. V autě mu také neviděla do tváře. Něco ji ale zaujalo. Když vchází dovnitř, počká si na něj. Mladík rychle zahne do kuchyně, ale ten okamžik, kdy se míjeli, jí stačil.

„Promiňte, pane, ten váš řidič Johny – odkud je?“

„Slečno Patricie, Johny k nám přišel před dvěma roky z Londýna. On je vám povědomý? To by teda byla náhoda.“

„Sire, máte pravdu, asi jsem si ho s někým spletla.“

Vejdou do sálu. Tam čeká u dlouhého stolu patnáct mužů. Bouřlivě přivítají Richarda. Také Patricie je středem zájmu. Jméno za jménem, poklona za poklonou. Brzy přestane rozlišovat, kdo je kdo. Usadí se vedle strýce. Všimne si, že v místnosti jsou jen jeho vrstevníci. Ošlehaní trampové zestárli. Pat si uvědomí, že silvestrovský večírek nebude nic moc. Co se dá dělat – jednou to slíbila, tak to vydrží. Ucucává čaj a poslouchá historky z doby, kdy ještě běhala po houbách. Občas se zasměje, ale čím dál tím víc se noří sama do sebe. To neujde Pixleymu. Dojde k Pat a odvede ji stranou.

„Slečno Patricie, nevím, jakým omylem jste se tady ocitla. Pochybuji, že tohle je dobrá společnost pro mladou dámu na dnešní večer. Ne, nic neříkejte. Já vidím, že se tu nudíte. A vůbec vám to nevyčítám. Možná by to chtělo trochu rozptýlení. Nechcete si vylézt na rozhlednu? Také procházka okolo zámečku by vám prospěla. Myslím, že náš řidič se toho rád ujme. Pak se rozhodnete, zda zůstat nebo se vrátit na Duncanglenn. O strýčka nemějte starost – jen se podívejte, jak se baví.“

„A proč ne, pane – projdu se ráda.“

Pixley se zvedne a někam odběhne. Za chvíli se vrací s řidičem. Dojdou ke vchodu do sálu. Tam ho nechá stát.

„Slečno Pat, můžeme; Johny čeká.“

Mladík stojí osamocený mezi dveřmi. Je vidět, že mu to není příjemné. Patricie se na něj povzbudivě usměje. Chápe, jak mu je. Dojde k němu a podají si ruce.

„Johny, jsi to ty, viď? Můj kluk z golfu.“

„Patricie, jsem to já, tvůj nosič z golfu.“

„Ale no tak, Johny, ty víš, že takhle jsem tě nikdy nebrala. Vždyť jsi byl moje první láska – na to jsi zapomněl?“

„Nezapomněl, a o to víc mě štve, že tu teď stojím před tebou jako –“

„Mlč; takhle se bavit nebudeme. My dva jsme byli vždycky kamarádi. A teď mi pověz, jak ses dostal až sem. Z Londýna je to daleko.“

„Táta před dvěma roky umřel. Maminka prodala byt a šli jsme za její sestrou do Leedsu. Bydlí tam sama v domku. Vzala nás k sobě. Máma začala dělat v jednom hotelu a mně se podařilo získat tohle místo.“

„A jsi u pana Pixleyho spokojený?“

„Já řídím rád; vozím šéfa po celé Anglii, ale nejvíc jsme tady na severu. Patricie, je to dneska tvrdý, hodně tvrdý. Šéf musel dost propouštět – zavřel dvě pobočky. Tady je fakt těžkej život.“

Vyjdou ven a skoro hodinu se procházejí. Pat mu vypráví o škole, o golfu, o své rodině. Zastaví se u dveří rozhledny.

„Pat, vážně chceš jít nahoru? Klíče mám.“

„Myslíš, že něco v té tmě uvidíme?“

„Něco jo, obloha není tolik zatažená; třeba zahlédneme, jak svítí město. Bacha na ty schody. Opatrně, je to namrzlé.“

Vystoupají až nahoru. Opravdu, asi patnáct mil odtud vidí stovky světel. Je to Harrogate.

„Patricie, hezky se poslouchá, co jsi mi říkala, ale život běžných lidí je o něčem jiném.“

„Ale za to přece já nemůžu.“

„To neříkám – ale schválně: zkus se o tom, co jsem ti povídal, zmínit doma. Tvůj táta radí premiérce, kterou tady lidi v lásce nemají. Tom je poslancem za konzervativce, pan Richard je ve Sněmovně lordů taky za ně. To jsou všechno lidé, co nám vládnou. Ti už za to trochu můžou.“

„Johny, ale já jim to doma říkám; hádám se i s mámou.“

„A co ona na to?“

„Říká mi, že jsem moc velká liberálka a jednou na to doplatím. Pat a Elspeth, to jsou naše lidumilky, co chtěj spasit svět; tak o nás máma mluví.“

„To je možný, ale to nic neřeší. Vaše salonní řeči pracujícím nepomůžou.“

„Něco ti řeknu: Za všechno špatné nemůžou jen bohatí. Když není práce, tak prostě není. Chudí proti nám bojují, ale místa nejsou a násilím přece nevzniknou. Podle mě se musí najít nejdříve smír; je nutné vzájemné pochopení. Přece existuje zlatá střední cesta.“

„Jenže to pak nebude spokojený nikdo, ani jedna strana.“

„Vidíš – a já si myslím, že budou spokojený obě strany; asi ne se vším, ale pořád lepší dohodnout se alespoň na něčem. Jenom spolu musí lidi mluvit, jednat. Ne se pořád bouřit a stávkovat.“

„Pat, jsi hrozně naivní; tvoje třída nikdy neustoupí, nikdy neudělá první krok.“

„A proč má dělat ona první krok?“

„Protože je silnější, ty naivko. Přál bych ti jeden měsíc žít mezi námi a hned změníš názor.“

„Johny, v tom ti nepomůžu. Do vašeho domku v Leedsu bydlet nepůjdu. A dost těch řečí. Zbytečně se hádáme a v tomhle si těžko porozumíme. A vůbec, proč na mě útočíš? Jsi jako moje máma. Ty mi vyčítáš, že vás nechápu. Ona mi zase říká, že jsem na vaší straně.“

„Pat, to je ono, zamysli se nad tím. Chceš být s námi, ale nejsi naše.“

„Raději toho nech. Je vidět, že ani ty nechápeš, co jsem chtěla říct.“

Stojí mlčky vedle sebe a dívají se do dálky. Vydrží stát bez hnutí asi deset minut. Pak se k němu Patricie otočí. Chytne ho za rukáv a vlepí mu pusu. Krátkou, rychlou, dětsky kamarádskou.

„Johny, takhle jsi mi ji dal tenkrát ty. Byla moje první v životě. Víš, jak jsem byla pyšná?“

„Pat, dobře si na to pamatuju. A něco ti povím: Nepatříš k nám, patříš k těm nahoře, ale jsi jediná, kterou bych vzal k nám dolů. Víš, mezi nás, mezi obyčejný lidi.“

Pátravě se na něj podívá. Pak se rozesměje a podá mu ruku: „Tak jo, Johny, uznávám, že jsem hodně nahoře, a proto mě doprovodíš dolů. Ale musíš pomalu; nechceš přece, abych cestou uklouzla? Co koukáš? Tak už pojď, ty můj obyčejný človíčku.“

(pokračování za dva týdny)

Autor: Luboš Vermach | sobota 28.7.2018 16:59 | karma článku: 23.07 | přečteno: 556x

Další články blogera

Luboš Vermach

Když zelináři pašují sexuální otrokyně

Zdánlivě nesmyslnou činnost provozuje gang, který vypadá jako solidní zelinářská firma. Jenže zvyky z minulosti je neopustili ani dnes. Proto nepřekvapí, když policie otevře dodávku s kapustou a zelím, a najde mezi zbožím...

16.3.2024 v 16:59 | Karma článku: 21.08 | Přečteno: 702 | Diskuse

Luboš Vermach

Polyamorikem proti své vůli

Začalo to tím, že manželský pár poskytnul podnájem krásné mladé ženě. V průběhu let se v domě utvořil zajímavý trojúhelník. Potíž je v tom, že se vztahy v trianglu povážlivě vychýlily jedním směrem

22.2.2024 v 11:37 | Karma článku: 25.12 | Přečteno: 796 | Diskuse

Luboš Vermach

Miláčku, ty víš, že já už jiná nebudu

Všemi mastmi mazaná paní Gregorová ví moc dobře, jak se dostat k tomu, co chce. Bez ohledu na to, co nakonec způsobí, si jde tvrdě za svým cílem

10.2.2024 v 16:59 | Karma článku: 25.09 | Přečteno: 753 | Diskuse

Luboš Vermach

Každá tady ví, že jsou všichni stejný

Tahle otřepaná věta byla pronesena na pravidelném dýchánku vybraných dam z lepší společnosti. Koho se týkala je nabíledni. Ale souhlasily s ní všechny účastnice, které se dostavily?

20.1.2024 v 16:59 | Karma článku: 26.33 | Přečteno: 604 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Alena Bures

Recenze - Martina Boučková: Šílená babička

Rodiče si nevybereš. Ale to koneckonců ani děti. A mít mírně šílenou matku je někdy k vlastnímu zešílení, ale někdy....

28.3.2024 v 17:24 | Karma článku: 7.36 | Přečteno: 107 | Diskuse

Miroslav Pavlíček

O fotbalových legendách, paní Štěpánkové a pomíjivosti

Kdybych se narodil před sto lety... No, abych řekl pravdu, někdy mám pocit, že se tak opravdu stalo.

27.3.2024 v 12:58 | Karma článku: 14.75 | Přečteno: 199 | Diskuse

Iva Marková

Ženy

....................................................................................................

26.3.2024 v 22:53 | Karma článku: 9.53 | Přečteno: 198 | Diskuse

Marek Ryšánek

Způsobem bytí byl roven Bohu - Květná neděle.

Lidské dějiny jsou plné příkladů nejrůznějších vládců a vůdců. Ti ovládáni ctižádostí rozpoutávali války, štvali lidi proti sobě. Mysleli, že jim to přinese štěstí, věčnou slávu. Zůstali po nich statisíce, miliony mrtvých.

26.3.2024 v 20:23 | Karma článku: 4.98 | Přečteno: 131 | Diskuse

Jana Péťová

Fluktuace každodennosti

Fluktuace každodennosti - Proměnlivost. Nepředvídatelnost. Dynamika. Rozmanitost. Odlesky radosti překvapení a lásky. Nástrahy a výzvy.

26.3.2024 v 11:08 | Karma článku: 11.10 | Přečteno: 192 | Diskuse
Počet článků 132 Celková karma 24.40 Průměrná čtenost 845

Ekonom, účetní, dělňas, skladník, zástupce ředitelky, fotbalista a dopisovatel. Tak za tohle všechno jsem  dostával peníze. Dnes jsem spokojený a skromný rentiér, proto se mohu věnovat tomu, co mě baví. Třeba vyprávět  příběhy o lidech, které jste určitě někde potkali. Já kupříkladu ve svých románech "Miláček Anglie" a "Ta naše nadace česká". Chcete-li vědět více o této "everlasting story", neváhejte a pište na machvr@seznam.cz

Hezký den všem přeje V .R. Mach

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...