Lehce erotická odhalení slečny Gregorové

Na zámku Duncanglenn chystá lord Richard  překvapení. Jeho neteř Patricie zjišťuje, že je poslední osobou, která nic neví. To jí ale  neodradí od toho, aby odhalila nová tajemství, jež zasahují do osudů   Duncan-Gregorova klanu.

Kapitola jedenáctá

Nevěsta Consettová

(Miláček Anglie 11.1.)

Patricie se probudila do středečního rána, předposledního v sedmaosmdesátém roce. Od prvních chvil má pocit, že se na Duncanglennu stane něco mimořádného. Její strýc Richard, XI. lord z Duncanu, sezval na panství své nejbližší. Chce jim oznámit, jakou cestou se vydají. Sám věří, že na jejím konci bude silný klan nemající v historii rodu obdoby. Přesně tak mu to předestřel jeho rádce Everett Poupe.

  Henriette září. Včera byla na lovu a je jí báječně. Znovu nasedla na koně a do ruky vzala zbraň. Byl to nádherný zážitek. Vrátila se do dob mládí, kdy se hodiny proháněla po rodinném panství. Jediné, co jí kalí radost, je nezájem dcery o tuto kratochvíli. Jsou zde od Vánoc, a Patricii ještě neviděla ve stájích. Postěžovala si Grimsbymu, kterého letos vzali s sebou. Rozložitý muž s dokonalou pleší a dlouhým, hustým plnovousem seká už dva týdny latinu. Fyzický trest na Pelhamu a barončin dohled tady jsou jen počátkem důkladné prevence. Je toho třeba, neboť nedávné zjevení malé skautky bylo varováním před probuzením zvířete v neklidné duši.

  Kolem poledne dorazil z Londýna Charles se svými bratry Andym a Tomem; ze skotského Paisley pak Elspeth s početnou rodinou MacDowellů. Nechybí Poupovi, otec se synem a dcerou, věrní služebníci Duncan-Gregorova klanu. Pro Richarda je nadcházející setkání tak důležité, že myslí na všechno. Proto byl pozván Mort Jackell, člověk, který dovede řešit úskalí spletitých vztahů mezi anglickou šlechtou. Věhlasný genealog několikadenní pobyt s nadšením přijal. Dva týdny před odjezdem mu však sklaplo. Obdržel pozvánku pro manželku, ač o to nežádal. Jeho paní Margareth, v Londýně známá jako „lady Ma“, je výraznou představitelkou anglického okultismu. V celostátním žebříčku o nejžádanější médium se umisťuje mezi první desítkou. Ma pochází z Yorku a s Henriette studovala v Newcastlu. Později se potkaly v Londýně a do půl roku začaly v Barnetu duchařit. Přestěhování na Pelham znatelně prospělo jejich komunitě. Okultistické seance v srdci Londýna přitáhly mnoho pozoruhodných klientů. Výsledek toho všeho? – Na sezení u stolku s lady Ma se čeká rok. Prostě bomba!

  Naposledy se viděly na ochutnávce vín u Henriettiny švagrové. Když se Ma dověděla, že na Duncanglennu bude také Grimsby, prozíravě oslovila kamarádku: „Henri, já svého Morta znám. Čas od času si zanadává na těžký život. To víš, kvartální pijan. Teď se drží, ale tam se chytne třeba Grimsbyho. To teda ne, tomu zabráním, obětuji silvestrovskou akci v Cornwallu. Jen bych potřebovala pozvánku k vám.“  Pohlédla prosebně na Henriette.   

  Kamarádka neváhala ani vteřinu: „Rozumím ti, má milá, neboj se, to hravě zařídím.“

  Jako u jiných aktivit své manželky, také tady Charles rezignoval. Zvykl si na to, že jednou za měsíc narazí v domě na skupinu zadumaných spiritualistů. Vede je vysoká kostnatá žena s malým drdůlkem a nepřirozeně pisklavým hlasem. Nechápe, jak tahle bytost, která se živí jako editorka občasníků Podivný svět a Hledači věčných duší, může s naprostou lehkostí ovládat nezávislé osobnosti, jako je Henriette. Co je vůbec lady Ma zač? Blouznivá, potrhlá ženština nebo idealistický vizionář? Odpověď hledá už třicet let.

 Poslední a zároveň nejváženější host, který dorazil na zámek, je zástupce Consettů, tradičního anglického rodu hrabat ze Sunderlandu a Nickley. Patricie stojí u okna a vidí, jak z auta vystupuje dobře vypadající šedesátník, doprovázený dámou v elegantním kožíšku a vysokých botách. Zavazadel se okamžitě chytá vytáhlý mladík, za ním jdou dvě ženy.

  „Patricie, poznáváte ho?“

  „Otče Grimsby, říkal jste, že starý hrabě Consett zůstal doma, tak to může být jedině vikomt Bowdy.“

  „Správně, a žena v kožíšku je jeho sekretářka Yvonne.“

  „A ti lidé, co nesou kufry?“

  „Jsou ze zámku z Nickley. Ten čahoun je syn tamního majordoma, ‚mladej Bert‘, tak mu tam říkáme. Ty dvě jsou služebné od naší hraběnky. Kdo je nezná, plete si je. Já ne, já je poznám hned. Ta hodně upovídaná je Ying, ta druhá, ta starší je Yang, ta moc nemluví.“

  „Ony jsou Číňanky?“

  „Proč Číňanky, když to jsou holky od nás z Durhamu?“

  „Otče, tak tohle by mě nenapadlo,“ usměje se pobaveně, ale hned dodá: „Chybí mi ta nejdůležitější osoba – Maureen. Kde je?“

  „Slečno Pat, vy to nevíte?“

  „Co nevím?“

  „Hraběnka je prý už tady a váš bratr také. – Kde? – Netuším, ale třeba jsou u Jeho Lordstva.“

  Patricii matka řekla, že si je Richard sezval, aby jim řekl důležité rozhodnutí, které se týká George a Maureen. Kolovaly zvěsti, že přijedou až večer. Teď slyšela, že jsou na Duncanglennu. Lord je od rána zavřený u sebe v pravém zámeckém křídle. Smí k němu jen služebnictvo a psí obludy Juggy a Duggy.  „Ach jo,“ povzdechne si Pat. Dělat takové ciráty kvůli setkání dvou lidí jí přijde zvláštní. Brácha přece s někým chodí. A Maureen? Doma slyšela, že si na zámek v Nickley vozí chlapa.   Pat se vrátí k rodičům. Posadí se vedle otce, který v rukou drží vybledlé noviny. Z druhé strany na něj doráží matka.

  „Charlesi, to je ten článek, který jsem měla na mysli. Přečti si ho – no, jen si ho přečti.“

  „Já věděl, že jsem tu tvář někde viděl. Víš, jak mi ukazoval Poupe fotku Maureen. Hned jsem si říkal, že ji znám.“

  „Ale na té fotce v novinách je Laura.“

  „To vím, ale ta podoba. Henriette, ta podoba. To musíš uznat.“

  „Mo je své matce hodně podobná, to ano,“ řekne Gregorová. Zvedne se a někam odchází. Patricie si vezme od otce noviny a začte se do stručné dvanáct let staré zprávy.

  Před týdnem byla nalezena v rodinném sídle Consettů mrtvá hraběnka Laura (44). Policie po dvou dnech vyloučila cizí zavinění. Má se za to, že příčinou smrti bylo předávkování barbituráty. Po zemřelé zůstala třináctiletá dcera Maureen. Rodina touto cestou děkuje za projevenou účast. Více se nebude k tragické záležitosti vyjadřovat.

  Vedle článku je velká fotografie hraběnky Consettové. Evidentně z doby, kdy byla mladší. Patricie si povzdechne. Pak se znovu podívá do novin a začne jimi zbůhdarma listovat. Je skoro u konce, když ji zaujme tučný titulek: „Osahával dívenku, nebo ne? Kde je pravda?“ Pustí se do čtení.

  Policie vyšetřuje duchovního (48) z durhamské diecéze, který měl údajně obtěžovat nezletilou dívku J. O. (7). Případ se stal v červenci na skautském táboře v Derbyshiru. Podezřelý několikrát navštívil stan, kde byly ubytovány dvě skautky. Účelem návštěv bylo uklidnit před spaním nezletilou J. O. povzbudivým slovem a vhodnou modlitbou. Podle slov duchovního si návštěvu vyžádala samotná J. O. u vedoucí tábora paní A. S. (79). Ta bohužel v září zemřela. Proto nelze tuto skutečnost ověřit.

   Vyšetřovatelé se o obtěžování dověděli měsíc po skončení tábora. Tehdy se s neblahou zkušeností svěřila druhá z dívek své matce, která se hned obrátila na policii. Při výslechu malá svědkyně uvedla, že duchovní nejprve vedl rozpravu s její kamarádkou, kterou později začal hladit na hlavě. Často jeho ruka skončila pod dekou. O. J. tato slova popřela. Připustila, že ji kněz hladil po hlavě a na tvářích. Hrál si s kudrnatými vlásky, dělal jí křížek na čelo. Na odchodu ji vždy políbil ručku, tak jak to dělají pánové dámám v televizi, a zašeptal: „Buď statečné, jezulátko moje.“

  „Pod deku ale nikdy rukou nezajel,“ rozhodně dodala poškozená skautka. Odmítla, že by si vyžádala u vedoucí tábora návštěvy duchovního. Proč ale chtěla, aby postarší muž večer docházel k jejímu lůžku? Odpověď je lakonická: Jeho přítomnost jí dodávala odvahu, protože se bojí tmy. Vzhledem ke komplikovanosti celého případu a možnosti vysokého trestu byli předvoláni odborníci z několika oborů. Případ se dál vyšetřuje. Podezřelý je prozatím pod kuratelou církevních orgánů.

  Patricie je v šoku. Je jasné, kdo je tím duchovním. Zná i zmiňovanou skautku. Jesabel jí prozradila, že byla kdysi vystavena nepříjemnému vyšetřování policie a lékařů. Jako sedmiletá zažila na táboře v Chesterfieldu v hrabství Derbyshire divnou věc, která odpovídá obsahu tohoto článku. Pat si vzpomene na odporné Grimsbyho štípnutí do zadečku, když byla malá. Jak nechutné. Obrátí se na otce.

  „Tohle jsi četl? Tohle znáš?“

  „Ukaž…,“ přelétne několik řádků. „Jo, tohle znám.“

  „Ale to přece není možné!“

  „Nech to být, Pat.“

  „To teda nenechám – jdu za mámou.“

  „Ne, Patricie, nikam nechoď. Musela jsi přece vidět, jak ji ten článek o Lauře zase sebral.“

  „Ale přece…“

  „Ne, vážně nikam nechoď – máma ten případ taky zná.“

  „Ona to ví, a přesto ho k nám pozvala a na tak dlouho?“

  „Je to složitější. Soud tehdy rozhodl, že to oznamovatelka hodně nafoukla. A ta, které se to týká, změnila výpověď. Přiznala jenom, že jí kroutil vlásky, že si s nimi hrál, pak ten křížek na čelo. Osvobodili ho. Henriette se dlouho rozhodovala, než mu dala druhou šanci. Až před rokem začala obíhat všechny vlivné s přímluvou za ten Westminster. A věř mi, souhlas muselo dát hodně lidí. Nebylo to pro ni snadné, ale ona jiná nebude. Co si umane, to dostane.“

  „Já nevím, proč má dospělý chlap sahat malé holce na vlasy. Je to fakt odporný. Jak ho mohli osvobodit? To nechápu. A mámu už vůbec ne.“

  „Pat, já si myslím to samé, ale Henriette má také pravdu. Od té doby nic neprovedl, tak proč ho trestat? A pykal za to. Člověk by řekl, že zažil peklo na zemi. Dobrovolně se nechal na půl roku zavřít na samotku v ústavu. Dostal i církevní trest. Tři roky se kál s pár mnichy na opuštěném ostrově v Severním moři. Ano, myslím Old Harsh, ten zapomenutý klášteř pro hřešící anglikány. Žádná elektřina ani plyn. Nic takového. Topili si rašelinou a všude samý kámen. Loď jim tam připlula jednou za měsíc. Možná proto se občas napije.“

  „A že zrovna u mámy najde pochopení? Ach jo, ta naše samaritánka. Ta by se pro takové lidi rozkrájela.“

  „Právě proto ji mám rád. Představ si, že to vůbec nemusela dělat. Místo aby ho kopla do zadnice jako ostatní, tak mu dala šanci,“ řekne Charles a obejme dceru.

  Za hodinu se objeví v Oranžském sále vikomt Bowdy s Yvonne. Richardův sluha Anselm se přitočí k Poupovi a něco mu sděluje. Ten významně přitaká a vydá se za Charlesem. Muži se chvíli dohadují, pak se zastaví u vikomta a společně odcházejí. Charles stačí sdělit manželce, že si je žádá lord Duncan. Patricie postřehne, že se k ní blíží Bowdyho společnice. Musí uznat, že vypadá mnohem mladší, než ve skutečnosti je.

  „Dobrý den, slečno Gregorová, my dvě se ještě neznáme. Já jsem Yvonne-Nicollette Delacroixová, tajemnice vikomta Bowdyho. Každý mi říká ‚Yvonne‘, tak pokud vám to vyhovuje…“

  „Dobrý den, Yvonne, já jsem Patricie Gregorová.“

  „Tak vidím, že to šli pánové upéct.“

  „Yvonne, nevím, co tím myslíte.“

  „Domluvit svatbu. Přece George a Maureen. Vy vážně nic nevíte?“

  „Tomu nevěřím. U nás doma o svatbě nepadlo jediné slovo. Vždyť můj bratr slečnu Maureen ani nezná.“

  „Promiňte, asi mi něco uklouzlo, promiňte…,“ omlouvá se a rychle se vzdálí.

  Patricie se musí zhluboka nadechnout. Vidí matku, jak se baví s lady Ma a s tetou Elspeth. Odvede ji stranou a poví, co se dověděla. Matčina odpověď u ní vyvolá ještě větší zmatek.

  „Víš, Pat, já bych si to moc přála, ale pochybuji, že to bude tak brzy.“

  „Mamá, snad mi nechceš říct, že ta ženská měla pravdu.“

  „Patricie, ale no tak, nerozčiluj se.“

  „Táta teď šel dojednat svatbu, že jo?“

  „Věř mi, je to pro všechny nejlepší řešení.“

  Patricie zbledne. Je jí zle. Cítí, že musí pryč. Chodí po chodbách, ale to nepomáhá. Vydá se do tmy na nádvoří. Postojí tam, ale zima ji zažene zpět. Pořád má v hlavě Yvonnina slova. Připadá si podvedená a zrazená. Proč jí tak důležitou věc zatajili? To jí nevěří nebo co? Na konci chodby u postranního schodiště se někdo zasmál. Kdo to může být? Plíží se podél zdi. Před ní je staré rytířské brnění. Schová se za ně. Pár schodů pod ní se Yvonne s někým objímá. Zahlédne mužskou ruku na jejím ňadru. Pak se dvojice začne vášnivě líbat. Pat chce odejít, ale žena promluví.

  „Berte, to stačí, Berte. Tady ne. Někdo nás uvidí a řekne to vikomtovi. Tak už s tím přestaň – ale no tak, Berte.“

  „Yvonne, já myslel, že…“

  „Berte, ty nemysli, od toho tu nejsi. Spíš mi řekni, co soudíš o Patricii Gregorové.“

  „Je moc hezká, opravdu je hezká; to ti tady dosvědčí každej chlap.“

  „Vážně? Ani bych neřekla. Tobě se líbí, jak je vyvinutá, že jo, Berte? Tobě se líbí ty její veliký kozy.“

  „Ona má všechno, Yvonne.“

  „Mně přijde jako nějaká Turkyně nebo Peršanka, takový východní typ. To je ono, Berte. Tobě se líbí, protože je tak exotická.“

  „Blbost, po mámě je Duncanová, po tátovi Němka. To přece není žádná exotika – takových je nás v Anglii půlka. A jestli je tu někdo exotickej, tak jedině ty, když ses narodila v Marseilli.“

  „Dobře, je hezká, ale taky blbá; ani neví, že tu dědkové domlouvají svatbu jejího bráchy.“

  „Yvonne, je mi úplně jedno, jestli to ví nebo ne. Mě zajímáš jenom ty. Znovu ti opakuju: Můj pokoj je volnej.“

  „Berte, ne, nedělej to.“

  Patricie ještě zahlédne, jak Bert vezme chichotající se Yvonne do náruče a seběhne s ní po schodech. Za chvilku se dole v přízemí otevřou jiné dveře a z nich vyjdou dvě postavy.

  „Yang, slyšela jsi to? Už ji má u sebe. Já věděla, že to takhle skončí; ale to mu nedaruju,“ pronese pevným hlasem.

  „Já taky, Ying,“ zasípá ta druhá.

  „Dáme mu co proto, ale teď musíme za slečnou Mo. Vrátily se jí potíže, tak pospěš!“ zvolá ta první. Popadne kolegyni za ruku a za chvíli obě zmizí v patrech nad nimi.

  O co té Yvonne jde? ptá se Pat sama sebe, když se vrací do Oranžského sálu. Ona mě zesměšňuje před jejich sluhou. Je to ubožačka, zmalovaná rozhoďnožka, nic jiného. Bert se mě zastal. Stačilo by mrknout a přiběhne jako pejsek. Co by říkala pak? A ty služebné a poznámka o Maureen? Jaké potíže? Je nemocná? A kam za ní půjdou? Je to celé divné.

  U dveří ji zastaví matka.

  „Rychle, do pokoje. Musíme se připravit. Za hodinu to začne. Otec se vrátil od strýce, tak honem.“

  „A co říkal? Proč tam byl?“

  „Nechtěl o to mluvit – má to být překvapení.“

  „Tak Yvonne má pravdu.“

  „Jakou pravdu?“

  „Že nám Richard oznámí datum svatby.“

  „Pat, neblázni, takhle se to u nás nedělá.“

  „Alespoň jedna dobrá zpráva, mamá.“

(pokračování za dva týdny)