Jak policajti chytali na párty netopýra

Kdo nejvíc naštve mladé lidi, když se chtějí ve svém volnu bavit? Správně, jsou to vtíraví dospěláci, kteří nemají nic na práci než strkat nos kam nemají. A když jde navíc o policajty, vzplanou vášně jako tehdy u Gregorových ...

Příběh desátý - pokračování

Co se škádlívá, rádo se mívá

 (Miláček Anglie 10.3.)

„Á, slečna Gregorová, tak se po roce zase vidíme,“ ozve se jejich šéf.

  „Detektive Brocharde, co tu děláte? Co je tak důležitého, že nás rušíte právě teď?“

  „Detektive inspektore, prosím.“

  „Dobře, ale proč jste tady a co po mě chcete?“

  „Tak zaprvé, bude lepší, když nás pustíte dovnitř. Divím se, že někdo z ulice ještě nezvedl telefon, aby před dům pozval smečku novinářů. Zadruhé, hledáme osobu, která je na vaší párty. Zatřetí, zavolejte rodičům, ať přijedou.“

  „Nejsou tady a budou až po půlnoci. Jsou u tety a určitě by nechtěli, abyste je rušili.“

  „Fajn, tak mi tu osobu zkontrolujeme a půjdeme pryč.“

  „Pořád nevím, o koho jde?“

  „O jednoho mladého gentlemana. Dobře ho znáte. Tak můžeme jít dál? Slyším, že to tam žije.“

  „Toho člověka si prověřte, ale ostatní hosty necháte na pokoji a odejdete.“

  „Jako by se stalo, slečno Gregorová.“

  Do domu vejdou čtyři muži v čele s Brochardem. Neúplatný a obávaný policista, který si svůj služební postup tvrdě odpracoval, patří k oporám londýnského sboru. Výstižná je příhoda z doby, kdy u policie začínal. Jako řadový strážník mající na starost několik ulic v centru Londýna si všiml, jak postarší žena v šátku a slunečních brýlích přeběhla frekventovanou křižovatku na červenou. Nezaváhal ani vteřinu a vyrazil za ní. Po sto metrech ji dohnal a chytil za paži. Paní se otočila a Brochard ztuhl – byla to jeho matka. To mu nezabránilo ve výkonu služby. Jelikož odmítala přiznat chybu, byla předvena na stanici, kde sepsali hlášení. Sdělil jí, že se domů dostane, až zaplatí pokutu. Paní Brochardová se zatvrdila a odmítla se s ním bavit. Po dvou hodinách marného čekání šéf směny naznačil, ať vše zamete pod koberec. Nikdo se nic nedoví. Mladý konstábl trval na svém. Za další hodinu dorazil jeho otec, penzionovaný komisař Scotland Yardu. Po ostré výměně názorů s juniorem pokutu uhradil. Zákon byl naplněn. Paličák v uniformě konečně mohl zadrženou s čistým svědomím propustit. Když rodiče doprovázel ze stanice, bezelstně poznamenal: „Maminko, je-li na semaforu červená, nikdo nesmí vstoupit do vozovky. To platí pro všechny, s tím nic nenaděláš. Že mám pravdu, otče?"

  Historka o Brochardovi se v Kensingtonu traduje dvacet let a Patricii vadí, že u dveří zazvonil právě on, nejpoctivější ze všech poctivých. Začíná z něj být nervózní. Policisté projdou halou a ocitnou se v prostorném sále. Odbilo osm a párty je v nejlepším. Desítky mladých lidí dovádí na improvizovaném tanečním parketu. Jsou zaskočeni, když zaslechnou silný mužský hlas.

  „Klid, ticho! Můžete to ztišit?“ Brochard se pozorně rozhlédne po místnosti. „Dobře, to už je lepší. Vážení, sháníme pana Finche; víme, že je tady někde mezi vámi. Žádáme ho, aby se dobrovolně odmaskoval a šel k nám. No tak, přece nechcete, abychom vám sundávali škrabošky osobně.“

  „Proč Finch? Co mu vůbec chcete?“

  „Slečno Gregorová, to nechte na nás.“

  „Tak kterej z vás je Finch?“ zahřmí Brochardův vysoký pomocník. „No tak, bude to?“

  Odpovědí je mlčení. Před policisty stojí bez hnutí čtyřicet mladých lidí se zakrytými tvářemi.

  „Sundejte tu maškarádu! Nebo jsme tady někomu pro smích?!“ rozkřikne se Brochard.

  „Tamhleten je Finch, ten ve škrabošce zebry,“ špitne kulatý pomocník šéfovi.

  „Chlapi, jděte si pro něj.“

  Vysoký, kulatý a holohlavý okamžitě vyrazí. Mladík začne utíkat. Vzápětí se dá do pohybu deset dalších. Brochard a jeho muži jsou zmateni.

  „Co se to tu sakra děje! Kde je Finch?!“

  Mladíci se rozprchli všemi směry. Po schodišti nahoru, po schodišti dolů, někteří ke kuchyni. Nastává nepřehledná situace. Policisté nevědí, kam dřív skočit. Honí se s kluky po domě, ale ti jim unikají.

  „Chlapi, pochytejte je všechny – nesmí nám zdrhnout!“ povzbuzuje své lidi Brochard.

  „Pane Brocharde, můžete mi konečně vysvětlit, o co tady jde?“

  „Slečno Gregorová, hned jak je pochytáme, tak vám to řeknu.“

  „Pochybuju, že se vám to podaří.“

  „Tak mi pomozte a zavolejte ty klacky zpět. My odejdeme s Finchem a vy se můžete zase bavit.“

  Patricie jde k CC a bere si od něj mikrofon.

  „Kluci, to stačilo, vraťte se nazpátek a ukažte panu Brochardovi, že jeho přítomnost tady je zbytečná. Když mezi vámi nenajde pana Fincha, dodrží slovo a odejde.“

  Brochard si ji přísně změří, ale nic neříká. Kluci se postupně vracejí a staví se do řady před detektivy. Ten vysoký strhne prvnímu masku zebry.

  „Sakra, to není Finch, to je mladej Wolsey,“ řekne Brochard. „S tebou jsem měl tu čest na jaře, to divadlo, ty malí špunti, že jo?“ Mladík demonstrativně mlčí.

  „Vezměte dalšího – toho Fantomase.“ Je stržena druhá škraboška.

  „Ten to taky není, šéfe.“

  „To vidím, tohle je Bluntův kluk. Okamžitě jim sejměte z ksichtů škrabošky, a všem, třeba násilím, když sami nechtějí. Berte i ty, co nezdrhali, ať máme jistotu.“

  Za hlasité nevole davu jsou postupně odmaskováni všichni hoši. Jedna škraboška za druhou končí na podlaze, ale Finch nikde.

  „Veliteli, zdálo se mi, že tu byl někdo v masce netopýra – tu nikde nevidím. Všichni se z honičky asi nevrátili,“ podotkne holohlavý.

  „Máš pravdu, Finch je netopýr a někde se nám v domě schoval. Slečno, já nejsem blbej. To stádo se mi tady rozlítlo, aby nám frnkl. Tak to teda ne. My teď uděláme šťáru a netopýra vyčmucháme!“ zařehtá se a pak zvážní: „… a kdybychom ho dneska nenašli, vyřiďte mu, že ho stejně dostanu.“

  Vysoký a kulatý se vydali prohledávat dům. Holohlavý zůstal dole. Ozve se bučení doprovázené dupáním nohou. V tu chvíli se přitočí k Patricii Tammi, snacha od Marfy: „Slečno, poslíček stojí u dveří a shání se po té vysoké černé dívce.“

  Vzkaz zaslechl Brochard.

  „No, jen ho sem vezměte, ať nám řekne, co chce naší slavné modelce – teda pokud to dovolíte, slečno Gregorová,“ poznamená ironicky.

  Patricie pokývá hlavou. Do místnosti vejde vystrašený mladík. Pat si ho odvede kousek stranou, což vyvolá nelibost u detektiva. Poslíček jí něco sdělí. Pak se rozběhne k Jes.

  „Vzkaz pro vás, slečno Oghurková.“

  Dlouhonohá krasavice převezme obálku a chce odejít ze sálu.

  „Slečno Oghurková, počkejte – no tak, ukažte mi, co to máte.“

  „Proč pane, proč vás to zajímá?“

  „Víme, že se se přátelíte s Finchem – co když je to od něj?!“ vyštěkne a sápe se po dopise.

  „Takhle ne, pane Brocharde. Tohle vážně nemůžete,“ vmísí se mezi ně Pat.

  „Nech to být, Pat. A vy, detektive, poslouchejte: Já si tady před vámi přečtu, co je uvnitř. Pak vám dopis odevzdám a vy odejdete, jak jste slečně Gregorové slíbil. Proč? – Protože na Finche nic nemáte, a on vám stejně utekl. Tak co, souhlasíte?“

  Brochard, vědom si bezvýchodnosti situace, pokyne hlavou. Jesabel rozlepí obálku a rychle přejede několik řádek. Obsah ji rozesměje. Elegantně potáhne z cigarety. Podá dlouhou špičku holohlavému a provokativně na něj pohlédne. Muž z ní nespouští oči. Manekýnka si sundá boty a zamíří do rohu, kde je zastrčený kulečníkový stůl. Strhne z něj přehoz a mrštně se vyšvihne nahoru. Stojí na zeleném plátně a pohazuje si červenou koulí, kterou poslední hráč zapomněl uklidit. Lehký pohyb rozevírá rozparek její róby a nakrátko poodhalí štíhlou nožku. Brochardovi muži, kteří jsou zase pospolu, upřeně zírají na modelku v předtuše, že udělá pár kroků na provizorním molu.

  „Tak, pánové, chytejte!“ zvolá a odhodí kouli směrem k detektivům. Když vidí, že ji kulatý chytil, teatrálně promluví.

  „Bravo, pane, a vy ostatní pozor – něco důležitého přečtu.“ Brochardovi dochází, že je na pořadu dne pěkný průšvih. Musí dostat ten dopis. Dere se ke stolu, ale děvčata v čele s Pat mu zastoupí cestu.

  „To už stačilo, detektive. Jste v domě Gregorů, tak se podle toho chovejte. Nebo chcete dopadnout jako s tím školním divadlem? To už si nevzpomínáte, jak jste mě vyslýchal kvůli mojí hře. Je mi jasné, že po mně jdete. Oba víme, co jste tady před rokem říkal,“ vmete mu do tváře.

  Brochardovi pomocníci přestanou sledovat Jesabeliny dlouhé nohy a otočí se k rozhořčené dívce v pánském obleku. Ta šermuje detektivovi hůlkou před obličejem. Čekají, co udělá jejich šéf. Ten vytrhne Patricii hůlku z ruky a rozlomí ji na dvě půlky. Pak mlčky těká nenávistnýma očima po zástupu studentek. Za nimi začíná Jesabel číst dopis.

  „‚Drahá Jes, za chvíli opouštím hotel. Jedu za mámou do Milána. Nemohl jsem se ti dovolat, proto posílám vzkaz. Vím, že budeš na škraboškové párty u Gregorových. Vyřiď Patricii a ostatním, že se omlouvám za případné komplikace. Vsadil jsem se s tím bláznivým Finchem o pravdivost tvrzení, že Brochard je největší pitomec, co slouží u metropolitní. Já si to nemyslím, Finch ano. Proto celý týden chodil po Londýně a všude vykládal, že ta maškaráda u Patricie je zástěrka pro pořádnej dejchánek. Sám jsem byl u toho, když to předevčírem tvrdil v Jasmine Baru tomu mrňavýmu somrákovi, o kterým víme, že bonzuje. Pokud vás Brochard navštíví, předej stolibrovku z obálky Finchovi jako výhru. Jes, nezapomeň, že v půlce ledna máme na Barbadosu důležité focení pro Blitz. Miluji tě. Pepe. P. S.: Jestli tam opravdu vtrhli, tak se Patricii ještě jednou omlouvám.‘“

  Jesabel se upřeně podívá na Brocharda a začne trhat dopis na malé kousky. Když poslední z nich dopadne na plátno stolu, zeptá se vyzývavě: „Všechno v pořádku, šéfe? Ano? – To je dobře.“

  Ukloní se a seskočí na zem. Zazní potlesk, který přejde ve škodolibý smích.

  „Tohle si někdo šeredně odskáče – to si pište, modelko!“ zasyčí detektiv. Posune si klobouk do týla, zapne kabát a rychle odchází se svými lidmi z domu.

  Jackie šťouchne do přítele: „CC, teď to pořádně rozbal a ať je to hustý. Tahle chvíle si to zaslouží.“

  Dýdžej neváhá ani vteřinu. Run Run Away od wolverhamptonských Sladeů je dobrou volbou. Místností se ozve ryčná hudba. Velký lustr zhasl. Svítí jen lampy v rozích. Zlatá mládež oslavuje divokým tancem vítězství nad systémem. Po hodince Jackie usoudí, že nastal čas pomalejších skladeb. Hned jak skončí první, odvádí Luck Patricii ze sálu.

  „Pat, musím odejít, chci být na letišti včas. Nemíním letět zítra. Ta věc před chvílí nám zase vzala hromadu času.“

  „Lucku, věř mi, moc mě to mrzí. Nikdo sem ty policajty přece nezval. Ale tam nahoře mi s tebou bylo  hezky.“

  „Nechme to být.“

  „Vidím, že se zlobíš.“

  „Ale nezlobím, jenom… Ale to nemá cenu.“

  „Co nemá cenu?“

  „Chodíme spolu čtvrt roku, a pořád nic.“

  „Když já…“

  „Co já, Pat, co já? Zdá se mi, že mě máš jen na zábavu, že si se mnou hraješ. Hele, já už musím opravdu jít,“ odpoví odevzdaným hlasem a pospíchá ke dveřím.

  „To se chceš takhle rozloučit? To mi řekneš jenom tohle? Vrať se, Lucku!“ volá na něj. Marně. Už je před domem. Ani se neotočil. Patricie pomalu zavírá dveře. Co to mělo znamenat? Co jí tím chtěl naznačit? Měl to být rozchod? Se smutkem v očích pozoruje ploužící se páry. Ještě před chvílí tam byli spolu. Vleče se po schodišti. Na zábavu nemá ani pomyšlení. Potřebuje být sama.

  „Sss, Pat, tady,“ zaslechne. Podívá se vzhůru. Vyběhne do druhého patra. Na chodbě je zhasnuto. Zahlédne přikrčenou postavu v masce netopýra. „Patricie, jsi tu sama?“

(pokračování za týden)