Proč slečna Gregorová ukrývá ve skříni malé kamarády

Který mládenec by nechtěl spatřit pokoj své milé. Když taková možnost nastane, je dobré ji využít. Že to často dopadne jinak, než svůdce zamýšlí, je nabíledni. Co myslíte, zažije něco podobného na vlastní kůži také Luck O´Malley?     

Příběh desátý - pokračování

Co se škádlívá, rádo se mívá

 (Miláček Anglie 10.2.)

Je pět hodin, pomalu se blíží večer. Henriette se chystá k Anne a Robertovi Lawieovým. Charlesovu sestru navštěvuje před Vánoci každý rok. Dnes přibrala otce Grimsbyho. Těsně předtím než nastoupili do auta, zahlédli Patricii. Vítá skupinu mladých lidí, kteří dorazili na její narozeninovou párty. Mezi gratulanty vyčnívá dívka tmavé pleti. Když ji Grimsby spatří, znejistí.

  „Co je, otče? Není vám špatně? Nechcete zůstat raději zde? Nebo víte co? – Robert je lékař, může se na vás podívat.“

  „Děkuji, paní baronko, vše je v pořádku, jenom mi něco připomnělo staré časy.“

  „Otče, doufám, že u Lawieových bude toho červeného méně.“

  Přísně se na něj zadívá. Nervózní kněz si několikrát prohrábne mohutný plnovous a nemůže odtrhnout oči od vysoké černošky.

  „Grimsby, neberte to pití na lehkou váhu, nejste žádný mladík, a ne že s doktorem a mým mužem přejdete večer na whisky – to vám nedovolím.“

  „Baronko, nebojte, já piji jenom víno.“

  „Jak jsem řekla Poupovi, já už na vás v Londýně dohlédnu – to myslím vážně. A vy, Joe, šlápněte na to, ať jsme tam včas. Dnes pojedete jen k Lawieovým. Nazpátek si vezmeme taxíka.“

  „A pan Charles, madam?“ ozve se řidič.

  „Toho naložíme u jeho úřadu, a už konečně jeďte, ať si Patricie nemyslí, že ji sleduji.“

  Do Gregorovic rodinného sídla na Pelhamu přibylo čtyřicet pozvaných teenagerů. Patricie Gregorová pořádá svůj šestý večírek, kdy vždy propojí vánoční narozeninový den s ukončením školního semestru. Zítra se mnozí rozjedou do všech koutů Anglie, a tak se její párty těší velké oblibě. Dostat pozvánku k mladé Gregorové se stalo prestižní záležitostí. Akce je určena vybraným spolužákům z Americké a Westminsterské školy. Několik míst rezervuje kamarádům z londýnských golfových klubů North Star a Burnwood, jichž je členkou. Každý rok se snaží být originální, proto letos vybrala motto „Škrabošky z třicátých, pojďme to roztočit“.

  Na stoprocentní účasti nebazíruje a omluvenky přijímá, ale jako vždy dorazili všichni, o které stála: kamarádka Aisha, kontroverzní Hopkinsky, Jackie se svým klukem, dýdžejem CC. Jsou tu John Blunt a jeho objev Winnie Hollandová, bratranci Lee Wolsey a Zeus Nucky, samozřejmě také Luck. Na něj se těší nejvíc. V noci jí odletí do Bostonu a oba čeká třítýdenní odloučení. Pozván byl Finch, o němž učitelka Robertsová tvrdí, že jednou skončí v kriminále. Zatím se syn známého rockera drží, ale konfliktů s policií přibývá. Ozdobou sešlosti je Jesabel Oghurková, dívka nigerijského původu, jež před chvílí vyvedla z míry Grimsbyho. Vysoká, nohatá černoška se začíná prosazovat v modelingu. Má metr devadesát a Pat se vedle ní cítí dobře. Konečně je nějaká holka vyšší než já, říkává si v její společnosti. Jesabel, věrná svému jménu, je konfliktní, sobecká a vyzývavá, ale před Pat se chová slušně. Bez sebemenších známek závisti, tak běžných ve světě mladých dam.

  Pro Patricii je prosincová párty vyvrcholením jejích společenských aktivit. Večírek má svou tradici a ona v ní míní pokračovat. Pozváním dětí z rodin úspěšných obchodníků, zámožných bankéřů, vysokých státních úředníků, významných politiků a zástupců aristokracie jasně dává najevo svou příslušnost k vyšší střední třídě. Vžít se do role pozorné hostitelky jí nedělá problémy. Tohle umění pochytila od matky, neúnavné organizátorky podobných akcí. Ví, že se v domě nesmí nikdo nudit. Dbá na to, aby hosté byli v neustálém pohybu, čemuž napomáhá všudypřítomná hudba, doprovázená záplavou barev a světelných efektů. Chce, aby si každý odnesl z večírku dávku dráždivých emocí, jež se časem přetaví v nezapomenutelný zážitek.

  Po domě se pohybují dívky v pestrobarevných škraboškách. Většina zvolila podobu kočky, ale nechybí zde berušky, včeličky a motýlci. Chlapci dávají přednost velkým šelmám, a i když si to Pat nepřála, pobíhá po domě několik upírů, čarodějů, pirátů a jeden Fantomas. Sama si vybrala decentní škrabošku vzor dámská černá krajka, k tomu tmavý kalhotový oblek, vysoký kabaretiérský klobouk a nezbytnou kouzelnickou hůlku. Naproti tomu Jesabel oblékla skvostnou večerní róbu s odvážným rozparkem. Na obličeji má zlatem lemovanou škrabošku s motivem neodolatelné perské kočky s velkýma vztyčenýma ušima. Na hlavě malou chocholku z pavích per. Okolo krku přehozené péřové boa a na loktech navlečené dlouhé rukavice. Jako stylový doplněk zvolila třiceticentimetrovou špičku, na jejímž konci právě dohořívá cigareta. Vše v duchu třicátých let tak, jak je na pozvánce požadováno.

  Je po sedmé a zábava se rozjela. Jackie spolu se CC pendlují za mixážním pultem a vybírají hudbu pro ty, co jsou na parketě. Další se rozptýlili po několika místnostech, které paní Gregorová dnes obětovala škraboškám. Marfina snacha Tammi připravila množství dobrot. Ty roznáší čtyři pomocníci z její cateringové agentury. Vědoma si matčina varování, chce mít Pat vše pod kontrolou. Loni se jí to vymklo z rukou. Hodně mladých se nezřízeně opilo. V domě byl strašný hluk. Sousedé v ulici si stěžovali. Přijela policejní hlídka v čele s Johnem Brochardem z kriminality mládeže. Lidé kolem Pat měli štěstí. Na poslední chvíli dostali hlášku. Během pěti minut schovali nejvíce zmožené hosty v rozsáhlých sklepeních pelhamského domu. Přepadovka se minula účinkem, avšak naštvaný Brochard při odchodu slíbil, že příště to bude horší. Teď je vše v pořádku a Pat se věnuje Luckovi. Pohrává si s hůlkou jako rockový bubeník s paličkou. Otáčí s ní mezi prsty, občas ji přendá z pravé ruky do levé a zase zpět.

  „Co budeme dělat, Lucku? To chceš pořád stát na místě?“

  Lehounce ho udeří paličkou přes útlý zadek. Ten jí to dlaní ruky vrátí.

  „Můžeme jít k tobě do pokoje. Známe se čtyři měsíce, a ještě jsem tam nebyl. Mě by vážně zajímalo, jak to u tebe vypadá.“

  „Opravdu? Tak počkej.“ Luck vidí, jak jde k Jackie a něco jí říká. Za chvilku je zpět. „Jo, Lucku, souhlasím.“ Chytne se ho a společně vyběhnou do prvního patra. Tam se Pat zastaví a rozhlédne. Pak jdou na konec chodby.

  „Nechci, aby o nás dole věděli,“ zašeptá a otevře dveře. „Tak, tohle je moje království.“

  Luck spatří pokoj, který jej okamžitě zaujme: celý zařízený v klasicistním stylu devatenáctého století. Ta strohost a uměřenost se mu líbí. Přesto je překvapený. Doposud si myslel, že tohle vyhovuje chlapcům.

  „Je to hezké, ale na holku až moc přísné, takové spartánské, nemyslíš?“

  Pat jenom pokrčí rameny.

  Luck se zastaví u dřevěné knihovny s vyřezávanými ornamenty. Je přecpaná romány a životopisy mnoha panovnic: Markéta Beaufortová, Anna Nevillová, Alžběta Woodvilová a spousta dalších. Prohlíží si tituly a dojde mu, jak je to monotematické.

  „Pat, tyhle knihy o královnách jsi přečetla? Vždyť je jich nejmíň sto.“

  „Jo, četla jsem je všechny. Co je divného na tom, že ráda čtu?“

  „Ale proč jsou jenom o nich, o těch královnách?“

  „Baví mě to, už odmala, od té doby, co mi o nich vyprávěla babička.“

  „A co jiné knihy? Žádné tu nevidím.“

  „Nemusíš mít o mě strach, nejsem blázen. Jednou ti ukážu naši knihovnu, co máme dole. Je tam na pět tisíc knížek. A dost jsem jich přelouskala,“ odpoví se smíchem.

  Luck si všimne masivní skříně naproti v rohu. Je na ní vyobrazeno hemžení několika mytologických tvorů. Mezi dvířky uvízl kousek látky. Není to textil, spíš nějaký filc nebo plyš.

  „Pat, co je uvnitř?“

  „Ale nic, šaty, oblečení a tak.“

  „Nepovídej, to nejsou šaty – ty tam máš nějaké převleky.“

  „Neblbni, Lucku, žádné převleky tam nejsou.“

  „Co tam teda je? Na skříních vidím namalované potvory, v knihovně zase encyklopedii středověku; ty celé odpoledne máváš kouzelnickou hůlkou jako nějaká čarodějnice.“

  „Já, a čarodějnice? Ty ses fakt zbláznil. A nelez mi tam. Co je uvnitř, je moje věc,“ odsekne a snaží se mu zabránit v pohybu. Prudce ji odstrčí.

  „Pat, teď vážně. Co to tam schováváš?“

  „Nic důležitého, opravdu ne.“

  „Tak uhni. Chci vidět, jaké tajnosti přede mnou skrývá moje holka.“

  „Prosím, Lucku, nedělej to! Neotevírej tu skříň! Dobře, řeknu ti to. Jsou tam moji kamarádi!“

  To ho vyburcovalo k akci. Rozevře obě křídla – a oněmí. Čekal všechno, jenom ne to, co právě vidí.

  „Pat, to snad není pravda… Co to proboha je?!“ zvolá a pak se hystericky rozesměje. Před ním je v policích úhledně vyrovnáno neuvěřitelné množství plyšáků. Od těch nejmenších až po dvoumetrového medvěda.

  „Jako v nějakým hračkářství: dole velcí, nahoře malí. Všechno perfektně srovnané. Ty od stejného druhy jsou pospolu. Pat, pověz mi, co to znamená? Co je to za úchylku?“ dotírá na ni.

  „Já ti říkala, ať to neotevíráš. A můžeš mi vysvětlit, proč se mi směješ?“

  „Pat, já to nemyslím zle. Jenom mi to přijde takové…, jak to říci, takové akademické, neosobní.  Takový svět sám pro sebe. Možná by bylo lepší mít plyšáky venku rozházené v křeslech nebo na posteli. Ale no tak, snad ses neurazila?“

  Chytne ji za ruku. Jejich prsty se navzájem propletou. Začnou se líbat, pak ho odstrčí.

  „Slib mi, že tohle nikomu neřekneš. Ví o tom jenom Aisha a Jackie.“

  „Nikomu to neřeknu; ale ty mi prozraď, proč takový šílený systém? Dát tam cenovky, tak je to jako v domě hraček Hamleys na Regent Street. Znáš to tam, že jo?“

  „Ano, Lucku, vždyť půlka je od nich.“

  „Ještě jsi neřekla nic o té skříni. Proč dáváš ty ‚svoje kamarády‘ zrovna tam?“

  „Ve starém domě v Barnetu jsem je měla ve velké papírové krabici, ale pořád se ztrácely. Brácha mi je schovával, protože věděl, že mě tím naštve. Pak jsme se přestěhovali na Pelham. Tahle skříň byla volná. Hezky se tam vešly. Přibývaly, a já o nich měla přehled. Když jsem si sedla na postel, všechny jsem je viděla. To dělám i teď. Skříň se pomalu zaplňuje, ale o každém vím – vážně.“

  „To jsem netušil, že jsi tak pečlivá.“

  Pohladí ji po tváři. Ona se mu dlouze zadívá do očí.

  „Lucku, mám ráda pořádek. Možná to někdy přeháním, ale chci, aby byly věci na svém místě. Co bys taky čekal od aristokratické holky, jejíž táta je vysokým úředníkem Jejího Veličenstva,“ ušklíbne se ironicky.

  „A kolik jich tam máš?“

  „Hodně, do včerejška dvě stě čtyřicet. Už je nekupuju – dostávám je. Lidi ví, že je mám ráda. Dneska přibylo dalších devět.“ Oba se rozesmějí.

  „Pat, je dobře, že se zase tak krásně směješ; to se mi na tobě líbí.“

  „Víš, jak mi to někdy pomůže?“

  „Co ti pomůže?“

  „Když si lehnu a koukám na ně, jak si velebí ve skříni. Na nic nemyslím, žádné starosti, všude ticho, klid. Najednou jsem mimo tenhle svět. Tak si, Lucku, představuju ráj. Nesměj se mi zase. Jasně že vždycky usnu.“

  „Ty moje plyšová mámo, pojď sem.“

  Obejme ji a opatrně položí na postel. Začne ji svlékat. Na stolku svítí malá lampička. Ze skříně přihlíží bezpočet plyšových kamarádů. Milenci si sebe moc neužili. Neuteklo ani pět minut a někdo zaklepal.

  „Princezničko, rychle otevřít; já vím od Jackie, že být uvnitř. Muset běžet dolů. Tam policie. Ten pán jako minule.“

  „Patricie, kdo to tak divně mluví?“

  „To je naše Marfa, a slyšel jsi? – Zase ten Brochard. Ty jsi tu loni nebyl, tak ho neznáš, ale vyhrožoval mi, že se vrátí.“

  „Tak dneska to zkazil Brochard, minule v Oxfordu Robertsová – mě už to vážně nebaví.“

  „Nech toho a oblíkej se, musíme dolů.“

  Pat odemkne dveře. Za nimi stojí vystrašená Marfa.

  „Princezničko, honem, u vchodu nějaký chlapi. Já říkat, že od nás doma nikdo nebýt. Rodiče i pan George pryč. Mám přivést alespoň slečnu Patricii, to on říkat. Teď se s nimi bavit Jackie.“

  „Řekni jim, že přijdu hned. No nekoukej, nejsem tu sama – tak už jdi.“

  „Lucku, musím za nimi… Prosím tě, dej to tady do pořádku a zamkni. A nezlob se, já jsem snahu měla.“

  Seběhne dolů a postaví se do dveří vedle Jackie. Světlo ze zavěšené lampy svítí na nevítané hosty. Muži v civilu stojí na schodech, opírají se o kovové zábradlí. Jsou uvolnění, vtipkují, ve tvářích se jim zračí spokojenost.                                                                  

(pokračování za týden)