Tam, kde tomu šéfujou velký holky

Charles Gregor je schopný a charismatický muž, ale ne o všem může rozhodovat sám. V domě na Pelhamu má velké slovo manželka Henriette, v zaměstnání je nadřízenou rovnou premiérka. Dá se s takovými „šéfy“ vyjít? On se o to pokusil     

Příběh desátý

Co se škádlívá, rádo se mívá

 (Miláček Anglie 10.1.)

Je čtvrtek sedmnáctého prosince. Do Vánoc zbývá týden a u Gregorů mají napilno. Každý z nich od dnešního dne hodně očekává. Už v poledne dorazili z Yorkshiru doktor Poupe a otec Grimsby. Henriette je ráda, že opět potká svého oblíbeného kněze. Roky se neviděli. To se změnilo v září, kdy dostal Poupe nápad se svatbou. Začal čilý telefonický kontakt, ale není nad osobní setkání. Do příjímacího pokoje vejde rozložitý šedesátník s hlavou jako koleno. Hustý šedý plnovous mu sahá až na prsa. Vysune pravou nohu a vysekne baronce poklonu. Pravá ruku zůstala opřená o velké břicho, levá složená za zády. Spíše než pozdrav to připomíná vyzvání k tanci na tudorovském dvoře. Zadívá se jí upřeně do očí.

  „Drahá lady Gregorová, jsem šťastný, že vás mohu po tolika letech opět spatřit.“

  „Otče, jak je to dlouho, co jsme se neviděli?“

  „Dvanáct let, paní Henriette, je to dvanáct let od pohřbu drahé Laury z Consettu. Vzpomínáte?“ pronese podlézavým tónem. Baronka nastaví ruku, kterou hladově uchopí. Bude ji držet i poté, co se oba posadí.

  „Milý Grimsby, to víte, že si na to pamatuji. Moc smutná událost. Kdo by tehdy řekl, že se potkáme až dnes. No a vidíte – dočkal jste se. Teď mě napadá, vy jste u nás na Pelhamu prvně, že ano?“

  „Lady, jsem tu pár minut, a rovnou říkám: nádhera, a ten vybraný styl, ale také strohost a přísnost. Člověk hned pozná, že je u Duncanů.“

  „Grimsby, to jste mě potěšil. Víte, ráda si vybavuji vaše působení na Duncanglennu. Obě děti jste mi vzdělával ve věrouce. Pravda, malou Pat jen krátce, ale George na vás nikdy nezapomněl.“

  „Paní baronko, otče Grimsby, prosím, na vzpomínání bude času dost. Teď musíme dořešit důležitější věci,“ připomene se Poupe.

  „Promiňte, Everette, hned se dáme do práce. Dovolíte, otče?“ vysmekne ruku z Grimsbyho sevření. „Tak, pánové, jak jsme daleko? Co lord Richard? Stále je pro?“

  „Henriette, vezu samé dobré zprávy: Richard to celé zaštítí. Říká, že tím navěky spojí oba rody. Je tou představou nadšen a mladé pozve třicátého k sobě. Tady mám dopis. Nemusíte to ani číst; řeknu vám, co je v něm. – Jak to vím? – Sám jsem to koncipoval. Od Gregorů máte přijet všichni. Henriette, já vím, že vy a Patricie tam budete už od Vánoc. Lord ale trvá na Charlesovi, tak to, prosím, zařiďte. To samé platí pro Consettovi. Dopis pro ně jsem Grimsbymu předal dneska.“

  „Everette, to je výborné. Co výborné – fantastické je to. Víte, já měla obavy, aby si to Richard na poslední chvíli nerozmyslel. Otče, a jak u vás? Myslíte, že to pozvání Maureen přijme? A starý Consett se toho také zúčastní?“

  „Maureen určitě přijede. Bohužel, hrabě Consett je vážně nemocen, tak se dostaví vikomt Bowdy jako Lauřin bratr a strýc Maureen. Je to důstojný doprovod, nebo ne?“

  „Souhlasím, Bowdy je dobrá volba. Pamatuji se, jak mi nadbíhal. Stačilo málo, a seděla bych s ním na jejich starém hradě v Sunderlandu,“ zachichotá se, ale hned zvážní. „Maureen je sama nebo se pořád stýká s tím neznámým člověkem? Grimsby, jak je to? Nechci, aby George propásl šanci tím, že půjde někomu z cesty.“

  „Paní baronko, od posledního telefonátu se nic nezměnilo. Toho chlapa si Mo do Nickley pořád vozí. Přijíždějí každý čtvrtek večer. Mladej Bert je pustí dovnitř, ale hned bránu zavře a nikdo se do zámku nedostane. Maureen má auto s tmavými skly, a my nevíme, kdo sedí uvnitř. To samé se děje v pátek ráno, když odjíždějí. Ale někdy tam jsou až do pondělí.“

  „To vážně nemůžete zjistit, co je to za zač? Je to vůbec chlap? A je sám? Nevozí si tam slečna Consettová nějakou partu?“

  „Paní baronko, mladej Bert i majordomus, starej Bert, mlčí jako hroby. A ty dvě služebný taky. Vážně, nikdo nic neví. Jediná jistota je, že v autě sedí pokaždé ten muž z Londýna. To vím z pošty – prozradil ho přízvuk. On si k Maureen nechává přepojovat hovory. Tohle ale nikde neříkejte, ať nemá naše pošťačka průšvih.“

  „To je špatné, otče, to je moc špatné. Jestli je do něj zamilovaná, tak se nám všechno zkomplikuje. S Georgem jsme mluvili. Není proti seznámení, ale nikomu nechce lézt do zelí. Žádnému chlapovi se nelíbí, když mu cizí narušují vztah. Přesně takhle to řekl.“

  „A váš George je volný? Nebo s někým chodí?“

  „Chodí, nechodí. Někoho má, ale bude-li jej Maureen chtít, hned si ji vezme. Takový nám dal slib. Otče, o tom Georgově chození nesmí před Consetty padnout ani slovo.“

  „Já bych to shrnul, jestli dovolíte,“ poznamená Poupe. „Gregorové, Consettové i lord Richard si přejí, aby to dali Maureen a George dohromady. Oba budou na Duncanglennu za pár dnů. Pamatují si na sebe z dětství. Nějaké fotky a reference jsme předali. To je pro začátek dobré, ale teď je musíme připravit na setkání. Najdeme jim na Duncanglennu dostatek soukromí, a snad v sobě najdou zalíbení. Ale pozor, vše musí být přirozené a uvolněné! Nejdůležitější bude atmosféra vyjadřující souznění slavných rodů. Víte, co mám na mysli. Nikdo si nepřeje hádky a obnažování starých křivd. Naopak, vytáhneme nejlepší tradice, připomeneme doby, kdy si rodiny pomáhaly. Musíme na to jít chytře, bez nátlaku. Nežijeme v době, kdy jim můžeme svatbu nakázat. A taky musíme dohlédnout na jedince, kteří můžou naše úsilí nějakou hloupostí pokazit.“

  „Doktore, máte pravdu, ať si to rozhodnou sami, ale my je popostrčíme. Ani nevíte, jak bych si přála, kdyby mojí snachou byla Lauřina dcera. Proč? No, byly jsme s hraběnkou dobré kamarádky, proto je mi moc líto, že už není mezi námi. A ta vaše poznámka o jedincích? Nebojte, já už dám na dceru pozor.“

  „Lady Gregorová, budu se za naši věc modlit, teď a pořád. A také musím nastokrát poděkovat za tu nečekanou příležitost tady v Londýně. Nebýt vás, tak do konce života zůstanu trčet v durhamské diecézi. Nickley je krásné místo, ale každý ví, že tam lišky dávají dobrou noc už od stvoření světa.“

  „No vidíte, Grimsby, vám se to také blíží. Po Novém roce nastupujete. Poslouchejte, doktore: ,otec Grimsby z Nickley, nový školní kaplan ve Westminsteru‘, to zní hezky, že jo?“

  „Gratuluji vám, Grimsby, ani jste se po cestě nepochlubil, že měníte působiště.“

  „Je to tak, doktore, ale nechtěl jsem s tím chodit ven.“ Napije se třetí skleničky červeného vína a hrdě pronese: „Já, otec Grimsby, školní kaplan ve slavném Westminsteru. A to vše díky paní baronce.“

  „Paní baronka má pravdu, opravdu to zní zajímavě,“ dodá Poupe.

  „Co bych neudělala pro polepšeného pastýře s těkavou duší. Musíme umět odpouštět. Musíme být milosrdní k těm, co s pokorou přijali trest a trpěli. Doktore, něco se vám na mých slovech nezdá? Nebo snad nemluvím pravdu?“ Pak se obrátí na vousáče: „Otče, jestli to mladým vyjde, tak mi pomůžete zorganizovat svatbu v katedrále v Yorku, slibujete?“

  „Slibuji, baronko, slibuji,“ zní místností pokorný hlas kněze, který opět uchopil barončinu ruku a lehce ji políbil.

  Poupe, vida psí oči oddaného služebníka, má jasno. Henriette získala v Grimsbym zpovědníka, kterého si přála. Zkušený notář doufá, že tohle nebude jediným výsledkem jeho svatební mise. Má před sebou mnohem důležitější úkol: přivdat na Pelham Consettovic holku. Časem přibude kopa dětí a Duncanův rod bude na generace zajištěn. Tak to vymysleli s lordem Richardem a posléze navrhli Charlesi Gregorovi a jeho synovi, dvěma mužům, kteří začínají mít v klanu stále větší slovo. Everett Poupe ví, že není cesty zpět.

  „Grimsby, když už nám ze severu utíkáte, tak ať se vám v Londýně líbí,“ poznamená a začíná se oblékat.

  „Everette, nebojte: já ho sem zavlekla, já také dohlédnu, aby tady byl spokojený. A vám děkuji za vše, co děláte pro naši rodinu. Ani já, ani Charles na to nikdy nezapomeneme.“

  „Vážím si toho, Henriette, hezké Vánoce všem pelhamským a pozdravení manželovi. Rád se s ním za pár dnů v Yorkshiru potkám.“

  Po cestě na nádraží se Poupe zamyslí nad člověkem, s kterým přicestoval do Londýna. Horšího společníka nemohl na Pelham dovézt. Nemluvě o tom, že ve tři, když odcházel, měl vousáč v sobě dva litry vína a do večera je daleko. A ta záležitost s polepšeným pastýřem, na kterou narážela baronka? – Díkybohu, že je Grimsbyho aféra na skautském táboře v Chesterfieldu dávno za námi. S tím ostře kontrastuje jeho názor na Henriettina manžela. Má Charlese rád a považuje ho za přítele. Předpokládá, že častá přítomnost nového kaplana v domě mu bude činit potíže. Snad je skousne. Ale ano, skousne je. Vždyť je to silný chlap.

  A právě tenhle silný chlap byl pozván na třetí hodinu k premiérce. Vejde do budovy číslo deset. Vyběhne po schodech a vstoupí do její kanceláře. Je zaskočen, když uvnitř spatří generála Blunta, hlavního vojensko-bezpečnostního poradce.

  „Posaďte se, Charlesi. Vidím, že jste překvapen, že je tu Sammy, ale to je v pořádku, potřebuji ho tady chvíli zdržet.“

  „Buďte zdráv, Charlesi, rád vás vidím,“ ozve se rozložitý muž v generálské uniformě.

  „Já také, Samueli, a věřte, vás nelze přehlédnout,“ odpoví tónem plným ironie.

  „Ale, pánové, to není dobrý začátek; vždyť ani nevíte, proč tu jste,“ prohlásí a vyčítavě se na ně podívá. Oba muži ten pohled dobře znají. Vědí, že je čekají nepříjemné chvilky.

  „Donesly se mi zvěsti, že někteří lidé v obchodní komisi jsou až moc chtiví nových projektů. Charlesi, musíte na to dohlédnout, trochu to brzdit. A také se někdo začal zajímat o pozemky v docích. Tak to teda ne: Londýn si pod rukama rozprodat nenechám. A už vůbec ne, aby ho měli dostat nějací cizí spekulanti, jasné, Samueli?“ Poradce kývá hlavou, načež premiérka pokračuje: „Další věc, která mě trápí, je, že to v Moskvě nejde tak rychle, jak jsme čekali. Proto nebudeme s dalšími akcemi pospíchat. Na tom jsme se domluvili už dříve. K tomu všemu si Američané stěžují, že se s Rostovem moc bratříčkujeme. Co vy na to, Charlesi?“

  „Madam, chtěl bych poznamenat, že u nás jde o pár pilotních projektů, kdežto Amíci rozjeli v Číně byznys ve velkém. Už několik let tam jejich firmy přesouvají výrobu nebo alespoň prodávají licence. Hezky potichu začínají plnit dohody s panem Dengem. Ano, jde o ten program. Práce pro tři sta milionů. Jenom se o tom tolik nepíše.“

  „Gregor má pravdu. Ty úvahy o spolupráci s Ruskem jsou kecy. A že pro ně skupujeme pozemky? – Větší pitomost jsem neslyšel. Zámořští bratránci nám prostě závidí, že k nám Rostov rád jezdí. Pořád straší tím, že před padesáti lety několik našich intelektuálů dělalo pro Stalina. Zapomínají, že o cambridgské čtyřce dávno víme. A kdo je veřejně odmaskoval? – Přece vy, paní premiérko.“

  „Máte pravdu, generále. Také si říkám, že chytnout za nos by se měli ve Washingtonu. Každou chvíli prosákne informace, že v Pentagonu řádí bolševickej krtek a nám nasazují psí hlavu.“

  „Správně, madam. Britové byli vždy pragmatický národ a děláme to i nyní. Nechceme s komunisty vojensky válčit, což neznamená, že přijímáme jejich ideologii. Proč se ale vzdát obchodu s nimi, když nám to pomůže a je do budoucna nalomí?“

  „Dobře, dobře, ale buďme opatrní, ať nás nepřevezou. Samozřejmě že teď myslím obě velmoci. A co se týká komise: Jste moji nejlepší lidé, proto jsem vás tam za vládu nominovala. Chlapi, spoléhám na vás. Ještě tu mám jednu věc. Přišel s ní Sammy. Generále, řekněte to sám.“

  „Charlesi, dostala se ke mně žádost, zda nepřizvat do komise také potomky Rusů, co sem kdysi utekli. Třeba knížete Myškina a jeho lidi.“

  „Samueli, vy myslíte partu okolo Ruského dómu?“

  „Ano, ale nic závazného jsem jim neslíbil. Jen to, že se zeptám.“

  „Charlesi, co myslíte, mám se tím vůbec zabývat?“ vmísí se do hovoru premiérka.

  „V žádném případě. Ti, kteří tam od revoluce vládnou, mají ještě většího nepřítele, než je Západ.

  „To by mě zajímalo koho?“

  „Madam, lidi, které vyhnali za Lenina. Mám na mysli Myškina, Romancova, Alexandrova, Orlova, Simasšednikova. I kdyby se to v Moskvě obrátilo a komunisti ztratili vládu, tak šlechta a emigranti nemají šanci.“

  „No dobře, Charlesi, připusťme, že tam komunismus jednou padne. Kdo přijde po nich?“

  „Zase někdo z jejich okruhu. Mladší kádry se už nemůžou dočkat. Ti ideologii rádi oželí. Bude tam zmodernizovaný carský režim. Nikdo ale neví, která parta se toho chytne jako první. Aparát, armáda, bezpečnost, lidé z průmyslu? Rostov také odejde, a nejspíš nedobrovolně. Už k němu hledají alternativu. Mým tipem je Mocný Nikolaj, ale nic z toho, co jsem řekl, není na pořadu dne.“

  „Sammy, slyšíte to? Ignorujte jejich nabídku, ale nějakou vazbu si na ně ponechte – člověk nikdy neví. Pro dnešek jste volný. Já tu ještě něco proberu s Charlesem.“ Sotva generál odešel, pokračovala: „Blunt to bral jako skvělý nápad, tu ruskou šlechtu. Dobře že jste mu vše vysvětlil. A to nové jméno? Co je to za člověka?“

  „‚Mocný Nikolaj‘? Vím od Arkadije, že je pravým opakem Rostova: vznětlivý, impulzivní, energický, umí strhnout masy – nepodceňoval bych ho. Má ale také chyby: málo disciplinovaný, takový žoviální typ. Je kolem něj hodně vzruchu – a on to má rád. Sází na něj čím dál tím víc lidí, ale jde spíše o sympatie než veřejnou podporu. Zatím to tam vede Rostov a určitě se ještě pár let udrží.“

  „Díky alespoň za tohle. A teď to, proč jsem si vás pozvala. V květnu jsem vám poskytla půlrok na rozmyšlenou a my v červnu vyhráli potřetí volby. Máme před sebou hodně práce. Tak co, vydržíte ještě v mém týmu?“

  „Tu obchodní komisi povedu dál, ale moje místo poradce by měl převzít někdo jiný.“

  „No vidíte, a právě o to poradenství mám eminentní zájem. Před chvílí jste zase exceloval s tím Ruskem. Tyhle informace mi nikdo není schopen dodat. Charlesi, vydržte ještě jedno volební období.“

  „Madam, nechtějte to po mně; možná dva roky, ale celé období ne.“

  „Dobře, beru vás za slovo, tak do půlky devadesátého. Pak už vám dám pokoj, souhlasíte?“

  „Madam, ale bude to můj poslední kontrakt.“

  „Máte můj slib, a je dobře, že jste se tak rozhodl. Ráda s vámi pracuji, jste skvělý analytik a máte vzácný dar. Umíte v lidech probouzet naději, že svět bude jednou lepší.“

  „Madam, ne já, ale každý den vaší vlády dává lidem naději, že v Británii bude lépe.“

  „Charlesi Gregore, kéž by tuhle myšlenku přijali všichni. A běžte, nebo si budu myslet, že máte pravdu,“ opáčí s úsměvem.                                                                                           

(pokračování za týden)