Když jde o ženský, chlapi drží basu

Je-li nutné chránit čest ženy, najde v sobě správný muž dost odvahy, aby se jí zastal. Tak praví román. Realita všedního dne ale může skončit jinak. A pokud je onou dívkou krásná Pat Gregorová, vězte, že nelze zaručit vůbec nic.    

Příběh devátý - pokračování

Za Larisou do Oxfordu

(Miláček Anglie 9.2.)

  V pokoji to ožilo. Rebeca vyskočila z postele a jde k oknu.

  „Pat, řekla jsi jí to dobře – ale ta zmínka o tamtom byla zbytečná.“

  „Musela jsem si rychle něco vymyslet.“

  „Já vím, ale stačila bolest hlavy.“

  „Reb, máš pravdu a omlouvám se ti. Ale teď musíme pustit kluky, jinak tam zmrznou.“

  Vidí je za oknem, jak dychtivě čekají na návrat. Ještě že Robertsová odešla. Venku je osm pod nulou a začíná drobně sněžit. Pat uchopí kliku ode dveří a chce se dostat na balkon. Nejde to. Zkusí to znovu. Pořád to nejde.

  „Prosím tě, Reb, teď ty.“

  „Sakra, mně to taky nejde… Co s tím je?“

  „Já vážně nevím, třeba to bylo rozbité už dřív a Sparklandovi nám to neřekli.“

  „No jo, ale podívej se na ty dva, jak klepou kosu.“

  Venku hoši zoufale gestikulují, ať jim otevřou. Holky naznačují, že by rády, ale nejde to. Kluci nechápavě kroutí hlavou a snaží se ukázat, co mají dělat.

  „Reb, oni si myslí, že jsme úplný blbky a neumíme otevřít dveře. Jak jim sdělit, že se to zaseklo?“

  „Budeme muset jít dolů za panem Sparklandem.“

  „Reb, to je hovadina.“

  „Pat, ale co budeme dělat? Přece je tam nenecháme.“

  „Dones mi papír, pospěš si, honem!“

  Rebeca jí podá propagační leták, který si přinesly z výstavy. Pat vezme fixu, co se povaluje na stole, a začne psát velkými písmeny vzkaz. Kluci skrz sklo pozorují, co dělá. Je jim zima a nechápou, proč má Patricie potřebu něco sepisovat.

  „Co teď, Lucku? Jsem jako rampouch a Pat si tam čmárá. Do hajzlu, snad nebudeme muset volat o pomoc.“

  „Mám lepší nápad –“

  Než dořekne větu, objeví se na skle papír s nápisem „Skočte dolů, ale buďte opatrní. Do hotelu se nějak dostanete!“.

  „Zeusi, přesně tohle jsem měl na mysli.“

  Luck dává Pat najevo, že její vzkaz pochopil. Postaví se k oknu. Položí obě dlaně na sklo a co nejvíc roztáhne prsty. Pat učiní totéž. Má je na stejném místě jako on. Pak se přes sklo políbí. Zeus na ně jen vyjeveně kouká.

  „Přelezu balkon a spustím se po něm. Je z dřevěných prken, to bych měl uručkovat. Až budu na tom nejspodnějším, tak skočím. Dole je písek, to zvládnu. Jenom mi vadí ty velký keře – nerad bych do nich zahučel. Zeusi, koukej na mě seshora, jestli mám dobrej směr.“

  „Jasně, Lucku, budu tě jistit, a kdyby šel někdo kolem, dám echo. Lidí je tu málo, ale náhoda je blbec. Až skočíš, udělám to taky. Tak jo, hodně štěstí, Lucku.“

  Luck přehodí nohu přes balkon, přitom se zachytí oběma rukama horního okraje nejvyššího prkna. Najednou visí celý natažený dolů. Pomalu se jednou rukou pouští. Nahmatá okraj dalšího prkna. Pevně se zachytí. To samé udělá druhou rukou. První překážku má za sebou.

  „Zeusi, jde to blbě, ale jde to.“

  „Jsi dobrej, Lucku! Zmákneš to, ale hezky pomalu; zbývají ještě čtyři prkna.“

  Luck zdolává jedno prkno za druhým. Holky jsou přitisknuté tvářemi na skle. Nic nevidí, jen rozsvícené lampy venku, ale Zeus naznačuje, že je vše v pořádku. Pat cítí, že se o Lucka bojí. Za chvíli je odvážný mladík na posledním prkně. Připadá si jako na hrazdě. Ruce má úplně zkřehlé. Přesto se dokáže soustředit na svůj skok. Pouští se a dopadá na všechny čtyři těsně vedle vzrostlé túje. Udělá kotoul, tak jak to viděl u parašutistů. Zavadil o keř, ale je v pořádku. Rychle se postaví a popojde několik kroků dozadu, aby viděl na kamaráda a děvčata v okně. Dává znamení, že to zmákl. Pat si oddechne. Je dojatá. Setře si z tváře slzičku. Pak uchopí Rebečinu ruku. Ví, že teď musí podpořit ji.

  „Zeusi, můžeš, a drž se na tý straně jako já, jinak skončíš v tújích. Neboj, sám jsi viděl, že to není těžké.“

  Zeus zamává holkám. Pak se vyhoupne na okraj balkonu a pustí se stejnou cestou jako kamarád.

  Tou dobou se blíží k hotelu Sparkland tmavý rover George Gregora.

  „Tak co, zajedeme do hotelu? Bude to jen na chvilku – slíbil jsem to mámě. Nevím proč, ale má starosti o naši Pat,“ řekne ženě vedle sebe.

  „Georgi, mně to vadit nebude, jen připomínám, že to byl tvůj nápad sehnat jim nocleh u Sparklandových.“

  „Ale jdi, sama říkáš, jak je to tam skvělé. Hele, už jsme tady.“

  Přijíždějící auto zahlédla nejenom děvčata za okny potemnělého pokoje, ale i dole stojící Luck.

  „Zeusi, bacha, nějaký auto! Skoč, rychle skoč!“ stačí ho varovat, než sám zmizí za prvním vzrostlým buxusem.

  George odbočil k hotelu. Popaměti projel vstupní bránou. Za ní je parkoviště pro několik vozů. Přijede před budovu. Mrkne doprava: vidí volná místa.

  „Fajn, tady to postavím.“ Chce otočit volantem, když spolujezdkyně vykřikne: „Georgi, podívej se, tamhle nahoře, tam někdo visí!“

  Spatří málo vídanou věc: eskamotéra za ruce zavěšeného na hotelovém balkoně. Nezahne, jen spustí dálková světla, která míří na neznámého artistu. Pak vypne motor. Zářící auto jako předpotopní obluda se žhnoucíma očima zlověstně stojí před hotelem.

  „Georgi, ten blázen se tam houpe! To leze nahoru nebo chce skočit dolů? A co tam vůbec dělá?“

  „To nevím, ale v tom pokoji je ubytovaná Patricie se svojí kamarádkou.“

  Zeus tuší, že je zle. Někde za ním je auto. Má rozsvícená světla a on pozoruje svůj houpající se stín na stěně budovy. Dlaně má promrzlé, v prstech žádný cit. Už to nevydrží. Pouští se a padá na zem. Doskok zvládl perfektně. Hned se postaví. Otočí se směrem k autu, které stojí sedm metrů před ním. Světlo z jeho reflektorů je tak silné, že si musí dát ruce před obličej. Zírá skrz ně, ale nic jiného než plechovou obludu nevidí. Celou scénu napjatě sledují holky a také Luck, ukrývající se mezi keři.

  „Počkej tady; půjdu zjistit, co se děje,“ řekne George a vystoupí z auta. Dojde k mladíkovi. Podívá se mu do obličeje. Poznal ho okamžitě.

  „To jsi ty? Co to tu vyvádíš? Vždyť je skoro noc.“

  „Víte, pane Gregore, my jsme…, my jsme byli tam…,“ ukazuje nahoru vystrašený Zeus.

  „Nerozumím ti… Kde jste byli?“

  George zahlédne další postavu. Vyšla zpoza keře a jde k nim. To je ten kluk, co se motá okolo naší Pat, vybaví si.

  „Byli jsme u holek na pokoji. Asi v deset zaklepala učitelka. Schovali jsme se na balkoně, ale dveře se zasekly a my se museli dostat nějak dolů,“ vysvětluje Luck.

  „Předpokládám, že ty holky jsou Patricie a Rebeca a ta učitelka je slečna Robertsová.“

  „Ano, pane Gregore,“ odpoví oba naráz.

  „Poslyšte,“ ohlédne se za sebe k autu, „doufám, že jste tam s holkama… Víte co.“

  „Ne, ne, buďte v klidu. To, co myslíte, to ne.“

  „No dobře, pojďte se ohřát. Probereme, jak vás dostat zpět do hotelu. Slečna Robertsová by asi neměla radost, kdyby se dověděla, kde jste teď.“

  Holky vidí, jak jejich spolužáci nastupují do auta. Bojí se o ně. Uniformovaná hlídka to sice není, ale ten chlap v civilu zacouval na parkoviště a kluci v autě zůstávají. Ještě že stojí vedle lampy, která na ně svítí, a ony vše vidí. Patricii se něco nezdá. Velký vůz je jí povědomý a ten člověk také.  Přes orosené sklo balkonových dveří se snaží rozpoznat co nejvíc. Rebeca činí totéž.

  „Reb, já si nemůžu pomoct – to auto je naše a ten vysokej chlap je George. Jenom nevím, kdo je ten druhej a proč s ním přijel zrovna sem?“

  „Já bych řekla, že je to nějaká ženská. Teď, hele teď, podívej, vedle něj vpředu, ty dlouhý vlasy – je to ženská!“

  „Myslíš? Mně se to nezdá…“

  „Věř mi, je to tak; a je mladá, určitě je to jeho holka. Pat, ty ani nevíš, s kým chodí?“

 „Asi nějakou má. Co si pamatuju, vždycky nějakou měl – ale domů už dlouho žádnou nepřivedl. Reb, hlavně že kluky objevil on. Ten to Robertsové neřekne, brácha takovej není.“

  Patricie si uvědomí, že ji nikdy nezajímaly Georgovy známosti. Měl jich hromadu; ale pokud si pamatuje, tak to jsou tři, možná čtyři roky, co naposledy někoho představil rodině. Třeba se to změní; už měsíc slýchá matčiny tajemné narážky na jeho zasnoubení. Nedávno jí Marfa se smíchem řekla, že dlouho nepekla svatební koláčky. Pat si myslela, že si ji kuchařka dobírá, neboť věděla od paní Lemairové, že chodí s Luckem. Teď to vypadá, že Marfa měla na mysli někoho úplně jiného. Třeba tu ženskou, co sedí dole na sedačce vedle George.

  „Kluci, vy teď počkáte v autě. Já jdu do hotelu zjistit, jak vás co nejrychleji dostat do vašeho pokoje. Pánové, do vašeho pokoje.“

  Za Georgem se zavřou hotelové dveře. Kluci se dávají do hovoru s mladou dámou. Dovídají se, že tady studovala a s Georgem se zná, ale ne odtud.

  „To jste si nevšimli, že jsem mladší než pan Gregor?“ zavtipkuje sympatická modrooká brunetka.

  Na recepci klimbá pan Sparkland. Probere se, když zaslechne šepot.

  „Pane Sparklande, něco naléhavého od vás potřebuji.“

  „To jste vy, pane Georgi? Teď a v tuhle hodinu?“

  „Ano, měl jsem cestu kolem a chtěl jsem se na minutku zastavit, ale nastal menší problém. Můžeme jít někam, kde nás neuvidí slečna Robertsová?“

  „Měl jste štěstí, před chvílí tudy prošla. Sedí v klubovně. Pojďte tamhle – jo, do těch modrých dveří, co tak dobře znáte. Znáte je přece?“

  V místnosti sloužící jako odkladiště všeho možného, jízdními koly počínaje a hráběmi konče, vysvětlí George Sparklandovi, co se stalo. Ten zúčastněně pokývá hlavou. Vzpomene si na zapeklitější případ, který spolu řešili v době Georgových studií. Ubytoval se u nich na víkend pod jménem Lambert spolu s jednou postarší dámou. Pár si v hotelu vesele užíval, když se v sobotu večer objevil rozzuřený manžel, známá osobnost veřejného života. Sparklandovi na poslední chvíli udělali z mladého milence nočního portýra. Právě v modré komoře se George převlékl do červené uniformy hotelového zřízence. Ještě že žárlivec nechtěl vidět hotelovou knihu. Ten den tam bylo zapsáno šest japonských archeologů a manželé Lambertovi z Carlisle.

  „Pane Georgi, to bude maličkost s tím, co jsme kdysi zažili.“

  „V to doufám také, pane Sparklande.“

  „Hele, já odvedu učitelku nahoru, nějaký důvod si vymyslím. Vy půjdete za námi a rychle uklidíte chlapce do jejich pokoje.“

  „To by šlo, pane Sparklande; jednoduché řešení je nejlepší řešení. A máte pravdu, tenkrát to bylo o fous. Ještě dnes si vybavuji, jaké to byly nervy.“

  „To tedy byly, pane Lamberte,“ uchechtne se hoteliér, „ale zachránili jsme spolu čest dámy z nejvyšších kruhů.“

  Chvíli po tomto rozhovoru si Sparkland přisedne ke slečně Robertsové. Prohodí spolu pár slov, pak ji slušně, leč neodbytně požádá o soupis studentů i s jejich adresami.

  „Moc se omlouvám, slečno učitelko. Já vím, že jste mi ho dnes už dávala, ale někam jsem papír založil. To víte, stará zapomnětlivá hlava, a taky zítra ta státní návštěva. Rád bych měl všechno v pořádku.“

  „Samozřejmě, půjdeme nahoru, mám to na stole.“

  Sparkland je spokojený, že to tak rychle uhrál. Kráčí s učitelkou do druhého patra. Doufá, že jej budou hoši následovat. Nemýlil se. Jsou připraveni a jsou fit, neboť čekání ve vyhřátém autě bylo příjemnější než poskakování v mrazu mezi ojíněnými keři. George jim ukazuje, ať vejdou do hotelu. Holkám se ulevilo. Konečně jsou kluci uvnitř.

  „Pat, snad budou mít štěstí.“

  „Nic víc si teď nepřeju.“

  Robertsová je těsně přede dveřmi svého pokoje. Už sahá po klíči, ale zarazí se.

  „Pane Sparklande, já to nechala dole.“

  „Co jste nechala dole? Klíče máte u sebe, a pokud myslíte brýle, půjčím vám své,“ reaguje na překvapivou zprávu. Je zmatený. Má obavy, aby se plán nesesypal kvůli nějaké hlouposti.

  „Nejde o brýle – ale máte pravdu, i ty jsem nechala dole.“

  „Tak co jste tak důležitého zapomněla v klubovně?“ ptá se zoufalý hoteliér.

  „Pane Sparklande, jde o ten seznam. Vždyť já ho mám jako záložku v knize!“

  „Počkejte, kam běžíte? Já vám pro něj zajdu. Slečno Robertsová, vraťte se, prosím.“

  Snaží se ji zastavit. Marně. Učitelce zbývá k recepci pár schodů. Najednou ztuhne. Metr před ní stojí O’Malley, Nucky a George Gregor. Málem do nich vrazila. Nevěřícně na ni zírají. Rozhostilo se ticho. To přeruší po schodech klopýtající Sparkland.

  „Slečno Robertsová, zastavte se! Už vím, kde mám ten seznam, a nepotřebuji ho! Slečno, prosím, stůjte!“

  O patro výš se otevřou dveře. Patricie a Rebeca na sebe hodí župánky a sejdou do mezipatra. Spatří hlouček bezradně postávajících lidí. Slova se chopí Robertsová: „Co vy dva tu děláte? Jak to, že nejste na pokoji?“

  Mladí muži mlčí jako hroby. 

  Obrátí se proto na George: „Pane Gregore, neříkejte mi, že jste je vzal večer do Oxfordu. To by bylo neodpustitelné.“

  „Ne, slečno Robertsová, to opravdu ne. Přijel jsem za panem Sparklandem. Potřebuji dořešit jednu věc. Jsem tu na skok. V autě na mě čeká kolegyně. S mládenci jsme se srazili až tady. Patrně si byli pro něco v kuchyňce.“

  Luck a Zeus horlivě přikyvují.

  „Reb, vidíš to co já?! Ne, to není pravda, pojď!“ zvolá Patricie. Chytne kamarádku a táhne ji zpět do pokoje.

  Učitelce její výstup neušel. Znovu si pozorně prohlédne oba kluky. Něco jí na nich nehraje. Pak vybuchne jako sopka: „Mládenci, tohle jsem si od vás nezasloužila, ani od vás, pane Gregore. Takhle mi lhát. Hrozně jste mě zklamali, všichni. Ráno vám povím, jak s tím naložím.“

  Celá nasupená pospíchá do klubovny. Vezme knihu a brýle. Vrací se ke schodišti, kde stojí udýchaný hoteliér. Vrazí mu do ruky seznam, který sloužil jako záložka.

  „A vy jste mě naštval ze všech nejvíc, pane Sparklande!“ vyštěkne. Naposledy stoupá po schodech do druhého patra. Odemkne pokoj. Pak se po celém hotelu rozlehne rána.

  „Ta umí prásknout dveřma,“ prohodí Zeus.

  „To teď není důležité, kámo,“ odpoví Luck.

  „Přesně tak, nevyšlo to, a navíc jsme to pořádně zvorali,“ dodá George.

  „Ten nával zlosti dokazuje, že jí všechno došlo… Ale jak na to přišla?“ pronese Sparkland.

  „Zareagovala, až když promluvila Patricie. Kluci, jděte se holek zeptat, o co jde. My tu s panem Sparklandem raději zůstaneme.“

  „Patricie, Rebeco, otevřete nebo nám aspoň řekněte, proč se slečna učitelka tolik naštvala. Holky, no tak. Zítra nás stejně čeká vysvětlování,“ žadoní za dveřmi kluci.

  Pat otevře. Sjede oba přísným pohledem. Potom stejně jako Robertsová zaječí: „Vy pošahaný idioti, to vám nedošlo, jaké máte na sobě svetry? Ne? Tak se pořádně podívejte. Tyhle v naší škole nosí holky!“ Než stačí kluci cokoliv namítnout, dorazí je Rebeca: „A k tomu jste špinaví jako prasata!“

(pokračování za týden)