S holkama v posteli? Ale kdež

Je krásné vypadnout v sedmnácti na pár dnů z domova. Ještě krásnější je představa, že si užijete  večer s milovanou osobu. Když jste kousíček od svého snu, zabuší kdosi na dveře pokoje a vy nevíte co dál. Nebo snad jo?

Příběh devátý

Za Larisou do Oxfordu

(Miláček Anglie 9.1.)

Poslední listopadovou středu byla pozvána Marjorie Robertsová do ředitelny. Učí na Westminsterské škole třetí měsíc a je tady velmi spokojená. Nechápe proto, co jí může ředitel chtít.

  „Slečno Robertsová, možná víte, že brzy navštíví naši zemi významná delegace. Ano, myslím tu z Moskvy. Přijede spousta lidí a je třeba zajistit program. Budou se na tom podílet všechny složky státní správy, včetně ministerstva školství. – Ne, nemluvím do větru. Mám zde přípis od tajemníka ministra. Tady, vidíte, tady to všechno je,“ řekne a mává úředním lejstrem nad hlavou.

  „Ano, pane, něco jsem o tom četla.“

  „Marjorie, nemůžeme si dovolit ostudu. Musíme jim ukázat, že se ocitli v jiném světě, než znají u nich. Koneckonců, jsme kolébka parlamentarismu. A jak tady píše pan tajemník: Je to věc národní cti, rozumíte?“ rozohní se ředitel. Robertsová pozorně poslouchá, ale stále neví, o co tu jde.

  „Vedete doma kurzy ruštiny, do kterých chodí několik našich studentů. Já vím, je to vaše soukromá iniciativa, ale můžete nám hodně pomoci. Nebojte, nejde o nic, co byste nezvládla.“

  „Pane řediteli, ráda pomohu, jenže nevím jak. Pokud bych měla překládat samotnému ministrovi, musím říci, že tak dobrá zase nejsem – a moji žáci teprve ne.“

  „Margie, nebojte, já mám na mysli něco jiného. Několik lidí od nich, hlavně vysoce postavených dam, bude doprovázet náš pan ministr. Jak už to bývá, navštíví nějakou školu. Ne, ne, naše to nebude. Vytipovali si jinou. Má to být někde u Oxfordu. Na ministerstvu usoudili, že by nebylo marné, kdyby se mezi místní žactvo vmísilo několik dětí z Londýna, kteří umí alespoň něco rusky. A těch je zoufale málo. My jich díky vám pár máme. Asi uhodnete, kdo za tím stojí.“

  „Myslíte slečnu Gregorovou?“

  „Ta je na to příliš mladá – a hádám, že má úplně jiné zájmy; ale jste blízko.“

  „No jasně, že mě to nenapadlo hned – její matka, baronka Duncanová.“

  „Drahá kolegyně, s tím teď nic nenaděláme, ani vy, ani já,“ soucitně se na ni usměje. „Místo výuky budete dva dny k dispozici ministerstvu. Vy a vaši čtyři studenti. Berte to jako příjemný adventní výlet do univerzitního městečka. Pokud se nemýlím, tak jste tam také studovala.“

  „Já byla v Cambridgi,“ pípne učitelka.

  „Aha, ale to není důležité. Margie, poslouchejte, když to klapne, máte to u mě. Opravdu, ta návštěva je pro nás všechny důležitá. Promyslete si co a jak. V pondělí se zastavte. Dám vám kontakt na člověka, který to organizuje. Říkám to nerad, zvláště vám, ale veškerý odpor je marný; prosím, vemte to v potaz.“

  Robertsová je zmatená. Za normálních okolností by podobnou akci přivítala. Věnuje se ruštině dlouho. Jejími kurzy prošlo hodně dětí i dospělých. Tlumočila britským sportovcům na olympiádě v Moskvě a přeložila několik děl ruských klasiků. Tohle je něco jiného: státní návštěva na nejvyšší úrovni, a ředitel striktně trvá na jejích studentech.

  O’Malley a Silverstonová jsou v pohodě. Když na to přijde, něco říci umí, ale své znalosti na odiv určitě vystavovat nebudou. Komedianta Nuckyho budu držet vzadu, není schopen dát dohromady kloudnou větu. Ale co s Patricií? Rusky mluví hezky a ráda se pochlubí tím, co dovede. Nic proti tomu. Tohle má v povaze. Problém s ní je jiný: všude, kde se objeví, způsobí rozruch. Bohužel, připravovaná akce je ideálním místem pro nějaký průšvih, a po tom nikdo netouží. Co s tím mohu dělat? – Doufat, že se uklidnila a maléry nechala za zdmi Americké střední? Zítra máme lekci. Proberu to s nimi, slibuje si Marjorie.

  Další den se dva páry toulají ztichlými ulicemi Mayfairu. Venku se stmívá a oni se pomalu blíží k domu slečny Robertsové. Každou chvíli někdo z nich zastaví, jako teď Pat. Stoupne si před Lucka, uchopí okraje jeho šály a přitáhne milého až k sobě. Pak se začnou líbat. To, že spolu chodí, se ví, ale dozajista překvapí, kdo tvoří druhou dvojici. Silverstonová a Nucky. Rebeca po několika dnech odpustila Zeusovi bláznivou párty v Notting Hillu. Přesvědčil ji, že nevěděl o existenci komunity, kterou tvoří Noel, Walter a několik dalších výstředníků. Bratr mu zatajil, že je u nich normální mít klíče od více bytů. A ty čachry se jmenovkami dělá Walter úmyslně. Baví se tím, že číhá za dveřmi a sleduje zmatené hosty, kteří neví, kdo v bytech skutečně bydlí. „S tím jsem přece nemohl nic dělat,“ dušoval se Zeus. „A obraz se slunečnicemi koupil taky on,“ zakončil svou obhajobu.

  Všemu uvěřila; navíc nabyla dojmu, že to nebyla ona, koho z koupelny excentrický úchyl pozoroval. Tuhle neověřenou premisu jí Zeus nevymlouval. Byl šťasten, že jej vzala na milost a dostal druhou šanci. Také Pat s Luckem mu slíbili, že zapomenou – ale do modrého domku už jaktěživ nevstoupí.

  Skončila další hodina ruštiny. Chvatně si uklízejí pomůcky. Ještě půjdou na pokec do Jasmine Baru. Pat se tam občas vidí s Aishou nebo Jackie. Je ráda, že si holky rozumějí s Rebecou a schválili jí Lucka. Najednou slyší učitelku.

  „Poslouchejte, mám ještě jednu věc: Pan ředitel mě požádal, abych vám přednesla toto…,“ a Robertsová jim tlumočí, co bylo v dopise z ministerstva.

  „To by s námi jel i ředitel?“ táže se Nucky.

  „Ne, jela bych s vámi já. Vyrazíme příští neděli po obědě, ubytujeme se v Oxfordu a další den dopoledne se zúčastníme té akce. Do večera jsme zpátky v Londýně. Znovu opakuji, byla by to neděle a pondělí.“

  „Slečno Robertsová, a co budeme dělat v Oxfordu a kde tam budeme bydlet?“

  „Rebeco, program teprve připravím. Pokud víte o vhodném ubytování nebo byste měli tip, jak tam strávit zbytek neděle, dejte mi vědět. Prosím, zvažte to přes víkend. Hlavně zda můžete jet, to je teď nejdůležitější.“

  Než mladí dojdou do Jasmine Baru, shodnou se, že pojedou.

  „Ruskou delegaci vem čert – ale umíte si představit, že budeme spát v jednom hotýlku?“ kochá se svůdnou představou Zeus.

  „Ty si vážně myslíš, že nás nechá Robertsová spát spolu?“

  „Reb, to ne, ale celou noc nás neuhlídá. Stačí přeběhnout chodbu nebo vyjet výtahem, chápeš? Pak záleží na tobě, jestli mě k sobě pustíš,“ zakření se.

  „Nevím, určitě budeme s Pat na dvojáku. Tak se nejdřív zeptej jí.“

  „Patricie, pustíš nás, když přijdeme s Luckem?“

  „To si budu muset ještě rozmyslet,“ usměje se a políbí přítele pod rozsvícenou lampou.

  Večer se doma Patricie zmíní o nabídce, kterou dostala od učitelky.

  „Shodly jsme se s Rebecou, že řediteli vyjdeme vstříc. A kluci z ruštiny pojedou taky. Mamá, víš, že nás Robertsová poprosila o pomoc při výběru ubytování v Oxfordu? Nezná to tam. Vůbec neví, jak strávíme odpoledne. A nemá auto. Nejspíše se tam potáhneme autobusem nebo vlakem. Ta cesta bude hrozná.“

  Když domluvila, podívala se upřeně na matku. Baronka mlčí. K překvapení obou se ozval George.

  „Říkáš: v neděli šestého, někdy po obědě? Jedu tím směrem, vzal bych vás tam a můžu zařídit ubytování. Kde? To nech na mně. A nějaký program pro vás vymyslím. Neboj se, žádnou dechovku nebo biblickou hodinu. Bude-li slečna Robertsová chtít, ať mi zavolá. Na tohle číslo, prosím,“ usměje se, podá sestře navštívenku a pospíchá ven z pokoje.

  „Pat, zlatíčko, jsem ráda, že se té akce zúčastníš.“

  „Mamá, ale proč jsi mi o tom neřekla hned? Nemusela jsi mě do toho zatahovat tímhle způsobem. – Jak to vím? – Od slečny Robertsové přece.“

  „Drahoušku, ono to bylo trochu jinak.“

  „A jak? Vždyť nikdo nemá ani potuchy o tom, že my čtyři z Westminsteru chodíme k Robertsový na ruštinu.“

  „Znám manželku pana ministra, nedávno jsem s ní mluvila. Přišla řeč na tu návštěvu. Ona ví, že se tvůj otec v tomhle angažuje. Tak jsem se pochlubila, že se taky učíš rusky – no a bylo to.“

  „Promiň, ale na takovou šílenost by nikdo jiný v Londýně nepřišel.“

  „Ty se zlobíš? Ale proč?“

  „Teď už je to jedno, ale jestli to chceš slyšet, tak se do Oxfordu těším.“

  „Patricie, mám z tebe radost, když k tomu takhle přistupuješ.“

  „Co mi zbývá? Jen doufám, že tebe v delegaci nepotkám.“

  George opravdu pomohl. To ocenila i Robertsová, když jí po neděli Pat předala číslo jeho telefonu. Zavolala mu a on ještě týž den dorazil do školy. Brzy našli společnou řeč. Odvoz, ubytování a nedělní program vyřídili během dvaceti minut. Ještě s mladým mužem stačila vypít kávu. S tímhle člověkem bych se určitě netrápila tolik jako s jeho sestrou, napadlo ji, když se loučili.

  To nedělní prosincové odpoledne zastavil Georgeův rover, plný lidí, před rodinným čtyřhvězdičkovým hotelem Sparkland. Útulný dům leží přesně na půli cesty mezi řekami Temže a Cherwell. Dvouposchoďová cihlová budova z devatenáctého století s velkými okny je obklopená vzrostlými stromy a množstvím keřů. Od silnice je oddělena plotem z cihel. V hotelu jsou zamluveny tři pokoje. V patře pod střechou je připraven luxusní jednolůžkový pokoj pro slečnu Robertsovou; o patro níž dvoulůžkové pro studenty. Tohle ji lehce znervózňuje. Ti čtyři jsou ve věku, kdy lze očekávat cokoliv. Mluvila o tom s děvčaty před odjezdem. Dostalo se jí ujištění, že nemusí mít obavy.

  U vchodu do hotelu stojí postarší manželé. Znají se roky s Georgem. Vždy když potřebuje nocleh, mu vyjdou ochotně vstříc. Tak je tomu i dnes. Dříve než učitelka předala na recepci seznam studentů, uhádla paní Sparklandová, že půvabná černovláska je Georgovou sestrou. Hoteliér Sparkland někam volá. Skončí a jde za Georgem. Oba vypadají spokojeně. Proč ne, když jde vše podle plánu.Skupina vyrazí na prohlídku města. Jedna výstava s krátkou přednáškou, k tomu humorné představení oxfordských ochotníků. Vracejí se do hotelu, kde Robertsová ještě chvíli rozmlouvá s Georgem. Pak se s ním výprava rozloučí. Konečně mají studenti čas pro sebe.

  Je po osmé večer a kluci sedí ve svém pokoji. Společnost jim dělá puštěný televizor. Dohoda s učitelkou je jasná. Návštěvy u děvčat jim tolerovat nebude. Pokud se chtějí vidět, tak dole ve společenské místnosti. Robertsová tu ale sedí sama. Před televizí dala přednost četbě. Uvelebí se v hotelové lenošce. Nasadí si brýle, otevře objemnou knihu a vyndá z ní záložku, jakýsi popsaný papír. Ještě stačí poděkovat panu Sparklandovi za donesený šálek večerního čaje. Pak se ponoří do milovaného světa Jane Austenové.

  Zeus schází opatrně po schodech. Pomalu se blíží ke klubovně, tak aby ho učitelka neviděla. Potřebuje zjistit, co tam dole dělá. Výborně, je zabraná do knihy. Rychle se vrací nahoru. Troje silné a troje slabé zaťukání. Dveře u dívek se otevřely. Chlapci vklouznou dovnitř. Zaklapne zámek. Za chvíli jsou postele obsazené. Na koberci mezi dvěma lůžky se povalují odhozené svršky. Pokoj ozařuje tlumené světlo televizní obrazovky doprovázené zběsilými výstřely, ržáním koní a krátkými, ostrými dialogy, typickými pro americký western. Druhý pokoj zůstal zamčený a prázdný. Milenecké páry si užívají načatý večer, ale děvčata nezapomněla na slib daný učitelce. Ne vše dnes kovbojové dostanou.

  „Paní učitelko, moc se omlouvám, ale je deset hodin – požádala jste mě, abych vás upozornila,“ ozve se hoteliérka.

  „Máte pravdu, paní Sparklandová, moc děkuji, opravdu moc. Začetla jsem se, a neuvědomila jsem si, jak ten čas letí.“

  „Nám to vůbec nevadí, klidně si čtěte dál. Já odcházím domů, a kdyby něco, pan Sparkland je na recepci.“

  „Děkuji, ale nemyslím, že ho budu rušit. Jen zkontroluji studenty a vrátím se ještě na chvíli sem.“

  Zavře knihu. Zastrčená záložka napovídá, že je někde v půlce románu. Odloží brýle na stolek a pomalu vstane. Vyjde několik schodů. Zaklepe.

  „Děvčata jste tam? Můžete otevřít?“

  Pokoj je plný tiché vášně, která ztratila pojem o čase. Klepání se opakuje.

  „Otevřete, prosím! No tak, holky, slyšíte?“ naléhá zvýšeným hlasem. Pat se probrala jako první.

  „To je Robertsová. Co budeme dělat?“ šeptá vyděšeně.

  „Vůbec nevím,“ odpoví Reb.

  „Ale já jo – otevřeme jí. No a co? Uvidí, že tady koukáme na televizi,“ říká Zeus.

  „Víš, jakej by z toho byl průser? Co my dva – ale holky by to odskákaly,“ namítá Luck.

  „Patricie, Rebeco, odemkněte ty dveře! Já vím, že tam jste!“

  „Dobře, Lucku, ale co chceš dělat?“ ptá se ho kamarád.

  „Vypadneme odtud! Tamhle je balkon – schováme se na něj.“

  „Venku je hrozná zima,“ namítne Zeus.

  „To vydržíme, ona mrkne dovnitř a odejde. My se vrátíme z balkonu sem a pak hned k sobě. Neboj, ta na chodbě čekat nebude, to je pod její úroveň.“

  „Holky, neblbněte a odemkněte, už mě to přestává bavit. Přece nechcete, aby dveře otevíral hotelovým klíčem pan Sparkland.“

  „Kluci, rychle na balkon – a bacha, ať vás nevidí někdo zvenku.“

  Hoši na sebe spěšně navléknou košile, rifle, svetry a boty. Otevřou se balkonové dveře a oba zmizí v mrazivé tmě. Měli kliku, že holky dostaly pokoj s balkonem, jediný v celém hotelu. Rozcuchaná Patricie se šourá ke dveřím. Jakmile je odemkne, vtrhne Robertsová dovnitř. Okamžitě sáhne po vypínači. Lustr v pokoji se rozzáří.

  „To je dost! Co jste tu dělaly? To jste spaly? Při puštěný televizi? No tak, co je to s vámi?“

  „Tiše, slečno… Rebeca opravdu spí, bolela ji hlava,“ ukáže Patricie na postel, kde je pod peřinou zachumlaná její spolubydlící. „Víte…, má tamto.“

  „To jsem nevěděla… Ale ty jsi otevřít mohla dřív, nebo ne?“

  „Já jsem usnula při filmu, taky jsem z dneška unavená.“

  „Dobře, ale proč jsi v kalhotách a tričku? To nemáš nic na spaní?“

  „Ale vždyť vám říkám, že jsem usnula při televizi. Převleču se až teď.“

  Robertsová jde potichu k posteli. Lehounce nazdvihne peřinu u Rebečiny hlavy. Děvče sebou škubne. Učitelka se lekne, když uslyší její rozmrzelý hlas.

  „Co to děláš? Nech mě být a zhasni. To světlo hrozně bodá do očí. Je to nepříjemné. Kdo je to tady s tebou? S kým mluvíš? Patricie, kdo mě vzbudil? To jsou kluci? Ať jdou hned pryč, chce se mi spát.“

  „To nic, Reb, to bude dobrý; já hned zhasnu. Vypnu i tu blbou televizi, skočím do sprchy a taky půjdu spát,“ řekne Pat a vyčítavě se podívá na učitelku.

  „No, nekoukej se tak na mě, Patricie. Nemohu se zbavit dojmu, že tu někdo byl – a Rebeca také není převlečená.“

  „Jí bylo vážně blbě… A nikdo tu není, klidně se můžete podívat pod postele nebo do skříní.“

  „Dejme tomu, že je vše v pořádku, ale musela jsem vás zkontrolovat. ‚Důvěřuj, ale prověřuj‘, to přece říká pan Rostov. Možná ho zítra uvidíme. Co, těšíš se?“

  „Slečno, těším se, ale už chci spát a Rebecu jste zbytečně vzbudila. Kdoví kdy zase usne.“

  „Dobře, dobře, už jdu a hezky se vyspěte.“

  Robertsová odchází. Vrtá v ní červík podezření, ale nikoho tam neměly. Dodržely slovo a ona je zbytečně starostlivá. Jsou to koneckonců hodné holky. A klepat na kluky? To nemá cenu, nebude je rušit. Kontrola na pokoji děvčat stačila. Půjde ještě na hodinku dolů. Chce dočíst kapitolu. Ty příběhy anglických dívek jsou tak inspirativní, řekne si, když vchází do opuštěné klubovny.

(pokračování za týden)