Milionář, ten těžkej chleba má

George Gregor, bratr půvabné Patricie, patří mezi významné členy bohaté londýnské rodiny. Tím spíše, že je už nějaký čas připravován na roli příštího vládce vlivného klanu. Ale i on si musí své místo na slunci vybojovat a proto …

Příběh sedmý

George míří vzhůru

(Miláček Anglie kap 7)

Na sklonku léta sedmaosmdesátého dojde u Gregorů k nenápadné, leč významné změně. Tehdy  dorazil do Londýna notář Poupe a přivezl Charlesovi vzkaz od lorda Richarda. Ten si myslí, že nastal čas pro zapojení George do spravování záležitostí  klanu. Volbu usnadnil fakt, že se ambiciózní mladík  projevuje jako rozený manažer. Promoval v Oxfordu před pouhými třemi lety, přesto se mu v uplynulém půlroce podařil husarský kousek, když odhalil jednu z mála slabin, kterou rodinné podnikání mělo. Plán přednesený na jaře v Radě ředitelů Duncan-Gregorova klanu byl ďábelsky jednoduchý.

  „Proč se neustále vysilovat bojem s miliardářem Wolseym? Naše obchodní zájmy se nikde nekříží a letitý spor škodí všem. Zahlaďme staré křivdy a pojďme spolu dobýt tu nevzhlednou a zaostalou kótu zvanou ‚východní Londýn‘. Všichni, co tu sedíme, víme, že se tam budou dít velké věci. Světová výstava, obří zábavní park. V plánu je dokonce olympiáda. Také se hovoří o nových linkách metra z Heathrow na East End a z Chelsea do Hackney. Město se rozroste do krásy, ale to je nám koneckonců jedno. Rozhodující je, že se budou investovat miliardy. Tolik peněz tady nebylo sto let. Přátelé, my se máme od čeho odpíchnout. Můj strýc Richard, lord z Duncanu, tam vlastní dost pozemků, jenom jsou na různých místech. Skupme ty zbylé, ať máme souvislá území. Pak nás radnice ani vláda nemůžou nikdy obejít a podmínky budeme diktovat my. Ano, bude to stát spousty prachů, ale těch má Archibald Wolsey hromadu. A ten na tohle uslyší. S výkupem nám pomůžou tamní bossové. To pro případ, že by místní dělali problémy. Co říkáš, otče? Ty tam přece máš kontakty z dřívějška.“

  „Myslíš Lofasovi z Hackney?“ zeptá se opatrně Charles.

  „Jo, mám na mysli tyhle hochy.“

  „Georgi, synu, tvůj nápad má logiku. Nás jedenáct u stolu jsi přesvědčil,“ podívá se po přikyvujících mužích, „a jestli se ti to podaří také s Měňavkou Archiem, pojedeme spolu za Lofasovými do Hackney.“

  George správně odhadl, že vidina pořádných peněz je jediným prostředkem k nastolení míru mezi jeho rodinou a panem Wolseym. Jenom nečekal, že budou muset nabídku o tolik zvýšit. Mazaný podnikatel si postavil hlavu. Věděl, že se něco peče s Rusy a že lidé jako on nemohou stát stranou. A tak Charles chtě nechtě musel přibrat byznysmena do své obchodní komise. Až potom vstoupil A. M. Wolsey do projektu Východní Londýn jako hlavní investor. Válečná sekera byla po dlouhých osmi letech zakopána. Teď se čeká, jak dopadne schůzka s Lofasy.

  Jak se Charles Gregor, jeden z nejspolehlivějších britských diplomatů, mohl dostat ke kontaktům na rodinu ovládající nebezpečný byznys na půlce East Endu, ví málokdo. Každý máme svá tajemství, která se nám po letech tu a tam připomenou. Stejné je to u Charlese. Jeho potěšením bývaly karty. Jako mladý jezdíval hrát do několika pochybných podniků rozlezlých po všech možných koutech této hříšné čtvrtě. Brzy získal pověst karbaníka, který vyhrává slušné peníze. A často v klubech, které ovládali Lofasovi.

  Ti sem přišli v polovině devatenáctého století z Panonie. Během několika generací se vypracovali mezi rodiny, bez kterých se řada věcí nehne ani o píď. Děvčata, alkohol, hospody, prádelny, raketing, ale také udržování elementárního klidu a pořádku na územích, jež jim patří, to jsou činnosti, kterými se Lofasovi zabývají. Charles jim jako mladý právník dával rady při řešení problémů se zákonem a oni nad ním drželi na svém teritoriu ochrannou ruku. Tohle trvalo pět let. Pak se dlouho neviděli. Až teď k nim zavítal s dospělým synem, aby je požádal o pomoc při koupi pozemků, které jsou rozprostřeny na nejrůznějších místech.

  „Charlie, starej kamaráde, kdo by tušil, že se ještě setkáme?“ vypravil ze sebe dojatý kmotr a obejmul přítele.

  Charles gesto opětoval, ale hned přešel k meritu věci: „Zachariáši, pár jednotlivců se prodeji určitě vzepře. Bude dobré jim vysvětlit, že odpor nemá cenu. Konsorcium několika úctyhodných firem jim nabídne dvakrát tolik, co radniční úředníci. Ti sem přijdou tři roky po nás – a smlouvat nebudou.“

  „Pane Lofasi, jistě pochopíte, že pro nás má smysl vlastnit jeden velký kompaktní celek. Nepotřebujeme stovky parcel rozesetých podél Temže jako korálky v trávě, které nikdy nedáte dohromady. Proto se vaše odměna bude odvíjet od hodnoty za celý pozemek,“ navrhuje Gregor junior.

  „Mladý pane, na mou rodinu se můžete spolehnout. Jen doufám, že nám East End nerozeberete do poslední mrtě. Nechci přijít o něco, čemu jsem zasvětil svůj život,“ odpoví a jeho mysl jako by se vrátila do doby bohémského mládí.

  „Zachariáši, Londýn vám to tady zkultivuje a tvoje kšefty nikdo neohrozí. Přežijete, neboť těch pár nových staveb těžko ovlivní vaše podnikání, které je staré jako lidstvo samo,“ zavtipkuje Charles.

  „Jsem rád, že jsi nezapomněl, a tvůj kluk je pašák – opravdu, na to já mám čuch,“ vysmekne poklonu a nabízí mohutnou dlaň k uzavření smlouvy. Skutečně, tihle dva, Zak a Charlie, nikdy nepotřebovali k dohodě víc než dvě pevně stisknuté chlapské ruce.

  „Tak, mládenci, ujednáno, ale teď musíte ještě ochutnat sklenku pořádné skotské. Charlie, tuhle jsi míval vždycky rád,“ dodá starý Lofas.

  „Zaku, jo, to je ona, pravá kouřová z Malt Millu,“ pokývá uznale Charles.

  V létě, v tichu, za zády konkurence, s mohutnou finanční podporou loďařského magnáta a pod dohledem Lofasů začali bývalí rivalové skupovat od firem a jednotlivců půdu. Brzy se objevily v katastrálních mapách zobrazujících čtvrti na březích Temže  velké a souvislé pásy, které patřily jednomu vlastníkovi, do té doby neznámému G & W sdružení. Tehdy ještě nikoho nenapadlo, že se koupená území  shodují s pozemky určenými k zástavbě. Mladíček George učinil důležitý krok k tomu, aby přesvědčil lidi v Radě ředitelů, že přijde doba, kdy si on bude činit nárok na vedení. Zatím je však formální hlavou lord Richard, za nitky tahá jeho otec a oběma radí starý Poupe.

  Lordův notář stál před několika lety na počátku nebývalého rozmachu Gregorů. Tenkrát doporučil Charlesovi spojenectví s Richardem. A byl to také Poupe, který před spuštěním projektu Východní Londýn rozpoznal podnikatelský talent mladého Gregora. A nejenom to, je přesvědčený, že v něm objevil budoucího vůdce klanu. Oč méně je přísnější a upjatější než jeho otec, o to víc je přesvědčivějším a komunikativnější lídrem. Poupovi je jasné, že jedině tento mladý muž je schopný za dalších deset let posunout dynastii dál. Domnívá se, že George je tím, koho v závěti uvedl Richard jako svého nástupce, XII. lorda z Duncanu. Bylo by dobré, aby do té doby rodina rozšířila své impérium. Chce to maličkost: Georgův souhlas v jisté záležitosti.

  Tu sobotu pátého září přijel notář na Pelham nejenom s lordovým doporučením, aby George vystoupal v klanových strukturách mezi nejvlivnější členy, ale měl připravený další převratný nápad. Během dvaceti minut do něj zasvětil Charlese. Ten je na rozpacích. Co slyší, ho vrací o sto, možná dvě stě let zpátky. Má přesvědčit syna, aby si vzal dívku, kterou mu pán Duncanglennu s jeho rádcem vybrali. Cíl je prostý: zajistit rodině do budoucna ještě větší sílu, moc a blahobyt. Charles s odpovědí váhá. Ví, že syn měl řadu známostí, vážných i povrchních, některé mu schvalovali, jiné ne. Zná jeho názory. Do manželství se nepohrne, tím spíše na cizí popud. Poupe má ale také pravdu. Kdyby to vyšlo, rodinný klan se rozroste. Nešlo by o nic menšího než spojit se s jejich sousedy, rodem Consettů z Durhamu.

  Consettové jsou starý anglický rod, mnohem starší než Duncanové. Vlastní rozsáhlá území na sever od společné hranice obou panství. Spolu zažili dlouhá období míru, ale také vzájemné nevraživosti. V minulosti se už dvakrát stalo, že Duncan pojal za choť Consettovou. Jednou se tím urovnal jakýsi hraniční spor, podruhé dravější a bohatší Duncanové pomohli postavit se na nohy tradičnějším, vznešenějším, ale v době viktoriánské upadajícím Consettům. O téhle sdílené historii se Poupe také Charlesovi zmínil.

  „Everette, jestli to chápu, teď by to bylo potřetí,“ obrací se na něj Charles.

  „Ano, ale bylo by to mnohem významnější, protože počítám, že oba snoubenci jsou nositelé následnictví. To u předešlých sňatků nepřipadalo v úvahu,“ odpoví notář.

  „Takže to bude s plnou parádou, jako někde ve středověku!“ opáčí Charles, pln ironie.

  „Charlesi, nezlobte se na mě. Je vidět, že nejste ze severu. Tam to tak nebereme. Vezměte v potaz, že potenciální nevěsta, slečna Maureen Laura Maria Gemma Consettová, je hraběnkou ze Sunderlandu a Nickley. Vždyť je výš postavená než vaše paní. A navíc je jedináček. Všechno jejich jmění vám jednou spadne do klína. Víte, jaký je o ni zájem? Nejsme sami, kdo takhle přemýšlí, to opravdu ne. Věřte mi, že kdybych mluvil s Henriette, tak by se k tomu stavěla jinak.“

  „A ti Consettové, co oni na to říkají?“

  „Sondoval jsem to tam a nejsou proti.“

  „Poslyšte, Everette, mohu alespoň vidět, jak ta dívka vypadá?“

  „Moment, Charlesi, moment, tady to je. Co říkáte, hezká, že jo?“ usmívá se spokojeně notář.

  „Kde jsem to děvče viděl, Everette? Kde to jen mohlo být?“

  „Na Duncanglennu těžko, tam byla naposledy jako dítě před patnácti lety. A vaši londýnskou rodinu zná z doslechu.“

  „Neviděl jsem ji v Oxfordu? Jezdíval jsem tam za Georgem.“

  „Je to možné, studovala tam ekologii, ale je mladší než váš George. To by byla velká náhoda, kdybyste si ji pamatoval odtamtud.“

  „Máte pravdu, z Oxfordu asi ne.“

  „No a co, líbí se vám? Třeba to bude jednou matka vašich vnoučat.“

  Charles si prohlíží obrázek dlouhovlasé brunetky. Zaujmou ho hlavně její blankytně modré, pomněnkové oči.

  „Je hezká, jen mi přijde taková zasněná, jako by hleděla někam do dálky. Everette, uvidíme, zda se George rozhodne pro… Jak jste říkal to jméno? Aha, pro Maureen. Mohu ho popostrčit, víc ode mě nečekejte.“

  „Rozhodne se pro ni, Charlesi, věřte mi. George moc dobře ví, co chce od života.“

  „No právě, Everette, nejsem si jistý, že tohle je pro život to nejdůležitější, ale promluvím s ním, slibuji. Ne, uděláme to jinak. Slyšíte, kdo právě přišel? – Správně, moje žena Henriette. To bude ta správná osoba pro váš záměr. Počkejte si na ni. ,Duncanovic žiletka‘ ze severu vám s tím pomůže lépe než já,“ uchechtne se, pak se k němu nakloní a významně dodá. „O jedno vás ale prosím: Před Pat ani slovo, jinak to může dopadnout všelijak.“

  Paní Henriette zpráva nadchla. Během hodiny byla ruka v rukávě, alespoň co se dohazovačů týče. Zbývá maličkost, dát hvězdný pár dohromady.

  „Everette, musíme kontaktovat někoho od nich, od Consettů. Potřebujeme se dozvědět, jaké má George skutečné šance a jaká je dnes Maureen. Nechci, aby ho vodila za nos. Prostě, ten člověk musí vědět všechno.“

  „Henriette, ale koho si vybrat?“

  „O někom vím, a vy ho také znáte.“

  „Henriette, snad nemyslíte toho muže co já? Toho, který v době studií církevní školy přeběhl od katolíků k anglikánůn, a nikdo mu proto neřekne jinak než ‚otec‘… “

  „Ano, Everette; myslím otce Grimsbyho. Já totiž vím, čím si ho získáme. V týdnu jsem mluvila s manželkou ředitele Westminsterské střední ? to je škola, kam Pat v pondělí nastupuje, a paní ředitelová se mi zmínila, že se uvolní místo…“

  Baronka větu nedopoví, neboť se v pokoji objevila Patricie. Notář si opět připomněl její neuvěřitelnou schopnost náhle vstoupit do bezchybně fungujícího procesu a vychýlit jej zcela jiným směrem, než bylo tvůrci zamýšleno. Raději změní téma hovoru.

  „Tak co, Patricie, jak se těšíš do nové školy?“

  „Věřím, že se mi tam bude líbit, doktore.“

  Poupe jen souhlasně pokývá hlavou. Pak oba poslouchají Henriette, která vypráví nějakou bláznivou historku z pobytu u vzdálených příbuzných v Durhamu na severu Anglie.

  „Mamá, proč zrovna teď mluvíš o Consettech?“

  Notář se rychle zvedne. Pochopil, že probírat Consetty v této sestavě je nebezpečné.

  „Henriette, ta naše věc pár dnů počká,“ říká na rozloučenou.

  Může být v klidu. Jeho poznámku vyhodnotil přítomný šestnáctiletý Sherlock jako nepodstatnou. Myšlenky mladého děvčete v sobotu večer se týkají něčeho příjemnějšího. Za hodinu se to v Jasmine Baru potvrdí. Slečna Gregorová se spolu se svými vrstevníky kroutí na parketě jako žížala a zájem o tanec s ní je i dnes velký. Mezi těmi, co měli úspěch, je také jeden vysoký irský kluk. Ani on, ani jeho krásná tanečnice netuší, že se brzy opět setkají.

(další příběh za týden)