Trojjedinost slečny Pat

Příběh mladé aristokratky, jež si podmanila Prahu. Patricie miluje divadlo a napíše pro školní představení drama z dob Richarda II. Hru chce režírovat, a dokonce hrát roli jeho manželky královny Anny České. Ne všem se to ale líbí…

Příběh čtvrtý

Divadlo

(Miláček Anglie kap 4.1.)

Jsou Vánoce šestaosmdesátého roku a Patricie slaví šestnáctiny. Od chvíle, kdy šla poprvé do Americké školy, uběhlo víc jak pět let. Hodně se za tu dobu změnila. Teta Elspeth měla pravdu, když říkala, že je pravá Duncanová. Proroctví, že se vytáhne, aby se pak zakulatila, se začíná naplňovat. Místo hubeného dítěte tu máme štíhlou, takřka šest stop vysokou dívku. Poslední rok si začíná příroda pohrávat i s tvary jejího vytrénovaného těla. Modrooká černovláska se nám před očima mění v půvabnou ženu. Nejenom Duncanovic děvčata jsou po generace vysoká. Také otec a její bratr pořádně narostli. Co se dá dělat – budu prostě dlouhá čára, říká si. Bere jako samozřejmost, že Aishu dávno přerostla a drobná Jackie je o půl hlavy menší. Tohle ji netrápí. Starosti si dělá s něčím jiným: řekne o tom holkám po prázdninách, nebo až na jaře? Příští týden bude v Yorkshiru. Tam všechno promyslí.

  Hned po vánočních svátcích odjela s matkou na strýcův Duncanglenn. Pro dívku v jejím věku nenabízí panství v zimě příliš rozptýlení. Uvyklá londýnskému ruchu se na severoanglickém venkově nudí. Už neuvidí ani babi Lancasterovou, která před dvěma lety zemřela. Občasné rozhovory se strýčkem ji rozčilují. Má dojem, že se k ní lord stále chová jako k dítěti. A notář Poupe? – Yorkshire je letos zasněžený a golf se tu hrát nedá. A i kdyby, nemělo by to smysl. Pat udělala takový pokrok, že by šlo o hru kočky s myší. Občas vyrazila do Harrogate s mladým Poupem nebo jeho sestrou, kteří také pracují pro rodinu Gregorových. Oskara si vzal k sobě George. Slečnu Edith si vybrala paní Henriette jako asistentku pro svou nadaci.

  Času na přemýšlení má Patricie habaděj. A tak se znovu utvrzuje v tom, že půjde na univerzitu. Zda si vybere Oxford, jako otec s Georgem, nebo zkusí Cambridge, se dosud nerozhodla. Tak jako tak musí zbývající roky na střední věnovat co nejlepší přípravě. Tenhle problém vyřešili u Gregorů snadno. Kousek od její školy se na Little Dean’s Yardu nachází slovutná Westminsterská škola. Tam už několik let otevírají dívčí třídu právě na poslední dva roky. Tradiční a uznávaná instituce má skvělé výsledky. Studium na ní může Patricii popostrčit k vysněnému Oxbridgi. Před Vánoci poslala přihlášku. Naděje, že se výtečná studentka na Westminsterskou školu dostane, je v jejím případě téměř stoprocentní. Moc se tam těší, ale současně má obavy, jak to její kamarádky vezmou. Dobře si pamatuje, jak hezky ji mezi sebe přijaly hned první den, když se objevila na Pelhamu. Od toho okamžiku jsou pořád spolu. Nebudou se na ni zlobit? Jak jim to má oznámit? A kdy? Zítra to probere s mamkou. Ta jí vždycky poradí.

  Z nové školy strach nemá. Občas chodí okolo ní. Ví, že je chlapecká a děvčata tam berou jenom na ty dva roky. K tomu je tradičně liberální, whigovská, a to je skvělé. Pat je z rodiny, kde oba rodiče jsou anglikáni. Na katolickou školu by se jí nechtělo. Staří Gregorovi byli umírnění katolíci, ale Charlese a další děti přihlásili po válce k největší církvi v zemi. U Duncanů není co řešit. Ti mají protestanskou víru po staletí v krvi. Není náhodou, že je kdysi mezi šlechtu povýšil právě Vilém III. Oranžský, protestant z Holandska ocitnuvší se na anglickém trůnu.

  Třídu plnou holek nezažila, ale jako výrazná individualita je na soupeření s nimi zvyklá. Pravda, spíše z golfu, ale protože ho hraje na vysoké úrovni, jsou souboje o to vypjatější. Také si začíná klást otázku, co bude s milovaným sportem, až přejde na univerzitu. Obětovala mu tolik času a úsilí. Jaké to bude bez pravidelných tréninků a množství turnajů? Neví, a tak doufá, že má otec pravdu, když ji uklidňuje, že golf může hrát věčně. Ne pro úspěch, ale pro zábavu.

  Pořád trénuje s Frankem. Po pěti letech se jejich vztah změnil. Je daleko komplikovanější, než když u něj začínala. Rozumějí si, ale šestnáctiletá slečna dnes pohlíží na sympatického trenéra úplně jinýma očima. Okolo pohledné Pat se točí spousta kluků. Mohla by si vybírat, ale zatím je zdrženlivá. Dětské lásky, jako byl Johny, nosič holí na hřišti v Barnetu, jsou dávno pryč a námluvy spolužáků odmítá. Na rozdíl od Jackie, která se jí svěřila, že už není panna, a Aishy, jíž partnera dávno vybrali. Existuje na světě kluk, jemuž dá alespoň šanci? ptají se jí kamarádky. Jo, ale musí být jako Frank, slyší pokaždé odpověď.

  Další den odpoledne sedí s matkou v Malém sále. Konečně se může svěřit někomu blízkému se svým trápením. Němými svědky jsou známé postavy anglické historie shlížející na ně z deseti obrazů a na koberci se rozvalující Juggy a Duggy, dva velcí lovečtí psi patřící lordu Richardovi.

  „Kdy mám holkám oznámit, že přestoupím na Westminster? Bojím se, že mě budou považovat za zrádkyni. A do konce školy zbývá půl roku. Tak, mamá, poraď, co mám dělat?“

  „Pat, nic neodkládej. Řekni to děvčatům po prázdninách, ale až se rozkoukáte. Třeba druhý nebo třetí den. Ostatním to prozraď také, stejně se to dovědí.“

  „Asi máš pravdu. Proč to tajit?“

  „Patricie, to není vše. Být tebou, tak si připravím dárek. Nějaké překvapení, aby na tebe vzpomínala i po letech. Pojmi to jako rozloučení se třídou, se školou, se studenty a s učiteli. Ale co to má být, nevím, opravdu nevím. Na to musíš přijít sama.“

  V Malém sále seděly další dvě hodiny, když Patricie zajásala. Nápad se mamá Gregorové zalíbil. Dcera ale vyslovila pochyby, zda vedení školy nebude proti.

  „Víš, slečna Robertsová je taková egocentrická osoba. Všechno, co není z její hlavy, považuje za hloupost. Bojím se, aby netlačila na ředitelku Mooreovou, že to není vhodné.“

  „Tak hele, to, co jsi navrhla, je dobré. A ty víš, že se s Julií Mooreovou znám. Proto tě u ní podpořím. Slibuji, že získáme její souhlas.“

  „Mamá, jsi zlatíčko! Hned se pustím do práce. Zavolám Edith Poupové, aby mi donesla papíry a psací stroj. Nevěřím, že tohle u strýčka najdu. To spíš Juggy a Duggy začnou zpívat.“

  Obě psiska hlasitě zavyjí, jako by se chtěla vzepřít jejím slovům.

  „Děvče, slyšíš ty dva rošťáky? Snad to není zlé znamení,“ řekne Henriette a zrakem zabloudí k obrazu mladičké Alžběty Tudorovny, vězněné v Toweru.

  Zimní prázdniny skončily a je tu první školní den. Hodiny se Patricii neuvěřitelně vlečou. V poledne dochází ke změně. Třídní Robertsová jí oznámila, že se mají zastavit u paní ředitelky. Nestalo se něco? Patricie zavrtí hlavou, ale zná máti. Je jasné, že mluvila s Julií. Dobrá, přijdu tam, potvrdí svou účast. Je po vyučování a obě sedí v ředitelně.

  „Ale, slečno učitelko, to bude dobré. Sama mě na hodinách dramatu chválíte, že jsem rodilá režisérka, že mám cit pro vedení herců a že také umím hrát a pro divadlo jsem jako stvořená.“

  „Patricie, to je pravda, ale teď se bavíme o hře, kterou jsi donesla. To, cos napsala, je naprostý nesmysl.“

  „Ne, to ne. Vždyť nám stále říkáte, že máme myslet samostatně, že máme předkládat nové a inspirující myšlenky.“

  „Ale, Patricie, ty nepřicházíš s ničím novým, jenom přepisuješ historii. Ještě zamotáš dětským divákům hlavu – a dorazí tam i jejich rodiče. Určitě se to spoustě z nich nebude líbit.“

  „My to zahrajeme dobře, jako skuteční herci, slibuji. Divákům ani nedojde, že jde o fikci. Budou si připadat jako v kině na historickém filmu z Holywoodu. Tam se také nedrží faktů – a sama víte, kolika lidem se to líbí. Paní ředitelko, že mám pravdu s tím kinem?“

  „S kinem máš pravdu, ale my se teď bavíme o tom, že chceš ve škole nastudovat hru z doby Richarda II. a ukázat tohoto Plantageneta jako velkého anglického krále. To by se dalo pochopit – ale proč tam jsou ty děti?“

  „Madam, krále historici oceňují, jak dobře vládl, když byl chlapcem a jinochem, nebo ne? A pak také když se poprvé oženil. Já jsem přesvědčená, že kdyby měl děti, tak by se jeho život vyvíjel jinak. Nebyl by tak krutý, víc by myslel na lidi kolem sebe, na královnu a na své následovníky. Přece by jim musel jednou předat vládu.“

  „Zadrž, Patricie, a raději nám řekni, proč má mít děti zrovna s Annou Lucemburskou? Pokud se nemýlím, tak měl i další manželku.“

  „Královnu Annu měli lidé v oblibě; můžu vám donést nějaké knihy.“

  „Dobře, dobře. Proč ale tolik dětí? – Čtyři jsou hodně, a navíc samí kluci.“

  „Je to symbol, myslím tím čtyři světové strany, do těch je vyšle. Teď se to hodí, vztahy mezi státy se po letech zlepšují. A pak, dětí se ve středověku rodilo mnohem více.“

  „Já myslím, slečno Robertsová, že takhle by to šlo, ale pojměte to jako alegorii. Hra musí vyznít jako návrat k míru, o kterém Patricie mluví. A ať z texu zmizí všechny pohádkové bytosti. Žádní draci, čarodějové a skřítci tam nebudou, jasné? Zkoušet můžete v divadelním sále nebo tělocvičně. Patricie, kostýmy a rekvizity si zařídíš sama. Nějaké ve škole máme, ale to nebude stačit. A ještě mám jeden dotaz. Jsi autorka. Přibereš si i režii?“

   „Ano, režii – a chtěla bych si také zahrát královnu Annu.“

  „Děvče, ty máš odvahu. Tak ať se ti to podaří!“

  Patricie odchází spokojená. Ví, že má hru v kapse. Slečna Robertsová, která zůstala u Mooreové ještě pár minut, marně protestovala. Nebylo jí to nic platné. Argumenty o nutnosti míru mezi národy, inspirativní pohled na největší britskou dynastii, tvůrčí rozmach mládí a známost s Henriette Gregorovou rozhodly, že ředitelka akci posvětila.

  „Julie, ale jestli se to nepovede, vzpomeňte si, že jsem byla proti. Víte přece, že když si mladá Gregorová něco zamane, dopadne to všelijak. Ta holka má neuvěřitelný patent na průšvihy.“

  „Spolu to zvládnete. Komu jinému bych měla důvěřovat než vám, Marjorie? A obě víme, že do Westminsteru jste si podala žádost také. Jste s Patricií na jedné lodi, nebo ne? Vidíte – jste. Dobře, teď můžete jít.“

  Přespříští den měla slečna Robertsová ve třídě literaturu. Celou hodinu nespustila z Patricie oči. Jak to ta holka dělá, že dosáhne všeho, co si usmyslí? Je natolik vnitřně silná, pomáhá jí vlivná rodina nebo má kopu štěstí? – Nejspíše všechno dohromady. Už dostala od své nejlepší žačky jakýsi rozpis zkoušek pro divadelní hru. Časový harmonogram je rozvržen do několika měsíců. Robertsová ví, že se s ambiciózní studentkou poslední půlrok ve škole nudit nebude. Vnímavé Patricii neuniklo, že ji třídní pozoruje. Pochopila, že „úča“ není z její hry nadšená, ale ředitelka zkoušení povolila, tak co. Teď ale myslí na to, jak šetrně oznámit svůj odchod.

  Odpoledne udělala první krok. Pozvala holky do Jasmine Baru, který se nachází vedle školy, a pověděla jim o přestupu na Westminsterskou střední. Děvčata byla jako opařená. Nejdříve se vzpamatovala Aisha.

  „No a co, stejně půjdeš na Cambridge. Tak se s námi rozloučíš o dva roky dříve.“

  „Aisho, ještě se tam nestěhuje, a Westminster je pár minut odtud. Uvidíme se každou chvíli,“ poznamená Jackie.

  „Holky, jste hodné, že to tak berete. Já měla strach, že se budete zlobit.“

  „Co blbneš? – Je to tvůj život. Hele, já chci jít po střední na Londýnskou ekonomii, tak bychom se stejně rozešly; a Jackie něco povídala o výtvarné škole, že jo?“

  „Aisha má pravdu, láká mě design. No jo, každá se vydáme svou cestou. Ale kámošky jsme pořád, nebo ne?“

  „Určitě jsme a ještě dlouho budeme – ruku na to.“

  Vzápětí šest rukou přes sebe poskládaných vytvořilo jednu velkou pěst.

  „Co myslíte, pochopí to ostatní děcka?“ ptá se Pat.

  „Neboj, a když ne, tak s tím stejně nic nenaděláš,“ odpoví Aisha.

  „Třeba tím někoho potěšíš,“ nadhodí Jackie.

  „Máš pravdu. John a Lee pro mě plakat nebudou, ale neříkejte jim to, ani ostatním; teď ještě ne. Mohlo by se všechno pokazit.“

  Děvčata se na Pat nechápavě podívají.

 „Holky, mám pro vás ještě jednu novinu: Napsala jsem hru, která začíná tím, že mladý král Richard Plantagenet…“

  Za dva týdny se třída shromáždila v divadelním sále Americké školy. Každý rok zde předvedou starší studenti jednu hru. Není překvapením, když učitelka Robertsová na hodině dramatu oznámí, že se letos zapojí i pátý ročník.

  „Studenti a studentky, po konzultaci s paní ředitelkou vám chceme navrhnout, abyste během několika měsíců nastudovali divadelní hru čerpající z naší historie. Tu uvedeme pro veřejnost na konci školního roku. Tak co, troufáte si na to?“

  „Troufáme, co by ne? – Ale chceme více informací. Říkala jste ‚historická hra‘. To má být nějaký Shakespeare?“ ozve se Wolsey.

  „Počkej, Lee, všechno se dovíš, ale nejdřív mi řekněte, zda do toho půjdete?“

  Žactvo ledabyle pokyvuje hlavou na znamení souhlasu. Robertsová si všimne, že Patricie ani nedutá. Je napjatá k prasknutí. Moc jí na hře záleží, pomyslí si třídní, která znovu pročetla nejdůležitější pasáže. Něco opravila, něco vyškrtla. Hra teď dává smysl, i když závěr je dost nezvyklý. Včera s Patricií naposledy probraly dodatečné úpravy. Kupodivu se vším souhlasila a konečně prozradila důvod, který ji vedl k napsání hry.

  „Vážení, pochopila jsem z vašeho mručení, že souhlasíte. Dobře, spustíme to. Hra se jmenuje ‚Šťastná léta na dvoře Richarda II.‘ a napsala ji vaše kolegyně Patricie Gregorová.“

  Sálem to zašumí. Vzápětí se dvacet páru vykulených očí obrátí k Pat. Než studenti stačí vstřebat nečekanou novinku, pedagožka pokračuje.

 „Tak, kdo v tom chce hrát nebo alespoň pomáhat? Nebojte se, většině zkoušek budu osobně přítomná a poradím vám s tím.“

  Šok odezněl. Zájemci se překřikují. Hodně kluků se dožaduje role krále, děvčata se ptají na královnu.

  „Tak klid, uklidněte se! – No, konečně je ticho,“ pronese třídní. „Děti, jsem moc ráda, že je o hru zájem. Patricie vám teď řekne, o čem to je, kdo tam vystupuje, a my se dnes dohodneme na rozdělení rolí. Za týden budeme pokračovat, máme před sebou čtyři měsíce, není třeba pospíchat.“

  „Slečno učitelko, to budete režírovat vy nebo kdo?“ zeptá se Blunt.

  „Johne, my jsme se dohodly, že režii si zkusí Patricie a já na ni budu dohlížet.“

  „Proč všechno ona?!“ durdí se mladík, který by se rád zapojil, ale ne jako herec. Syn generála má o své pozici jasno: režii, nebo nic.

  Tohle Patricie ví. Za pět let poznala, kdo má ve třídě hlavní slovo. Sama je premiantka, výborná sportovkyně, dívka z bohaté rodiny, ale kolektivu šéfují Wolsey a Blunt. Jenže Patricie má jinou výhodu: Vyzná se v lidech. Ví, co na koho platí. Zná cenu ústupku a pravidla chování skupiny. Metodu cukru a biče ovládá dokonale. Protože to od Blunta čekala, neponechala nic náhodě. Naopak, připravila si chytrý plán. Konkurenty a šéfy vyzdvihne na piedestal, ale vystoupá tam s nimi.

   „Johne, navrhuji tohle: Slečna Robertsová bude hlavní režisér, my jejími zástupci. Já si vezmu na starost herce a ty všechno ostatní. A krále by mohl hrát Lee Wolsey a já královnu.“

  „To je dobrý nápad. Co říkáš, Johne? A vy ostatní nemějte strach – je tam spousta dalších zajímavých postav,“ doplní ji učitelka.

  „Já jsem pro a John taky,“ prohlásí Wolsey.

  „Lee má pravdu, taky souhlasím; ale nechci, aby mi kdokoliv zasahoval do mejch pravomocí.“

  „To ti můžeme slíbit; nemám pravdu, slečno učitelko?“

  Robertsová kývnutím hlavy potvrdí dívčina slova. Než se stačili ostatní vyjádřit, bylo o hlavních aktérech rozhodnuto. Patricii všechno hrálo do noty. Ještě týž den se dohodly, že Aisha a Jackie budou jejími dvorními dámami. Role královských panošů dostaly sestry Hopkinsovy. Ve hře vystupují čtyři malí hoši a dvojčata je budou doprovázet na jevišti i v šatnách. Proč si Pat vybrala právě Hopkinsky? – Jsou aktivní, vynalézavé, jedna pomůže druhé a s těmi prcky si snadno poradí. Malé prince našla Patricie vedle ve školce. Konkurz proběhl bez problémů. Vše bylo v mateřince díky agilní matce Gregorové dávno předjednáno.

  Za týden rozdala Patricie kopie scénářů. Došlo k prvnímu čtení. Do zkoušení se zapojila celá třída. V dalších hodinách dramatu se věnovali jenom této hře. Občas se přišla podívat paní ředitelka Mooreová. Odcházela spokojená, neboť počáteční pochyby Robertsové o laciné frašce odezněly. Ještě děti chválit nebude, na to je dost času, ale stanovila termín. Představení se odehraje ve čtvrtek dvacátého osmého května v rámci školní akademie. Před Patricií a jejími kamarády je hodně práce. Zejména konec hry nebude jednoduchý. Panovník vysílá syny jako posly dobra do světa a přitom pronáší vzletný monolog. V nejočekávanější scéně se na jevišti ocitnou všichni herci včetně malých dětí.

  „Budeme na to stačit?“ ptá se Patricie Marjorie Robertsové.

  „Dobře to dopadne,“ utěšuje ji třídní.

(pokračování za týden)