Mysterium na jamce osm

Příběh mladé aristokratky, jež si podmanila Prahu. Patricie ale teprve nastupuje do prestižní školy v centru Londýna. Tam ji hned první den potká velká tragédie. Vzpamatuje se z otřesné záležitosti? Překoná smutek? Věříme, že ano

Příběh třetí - dokončení

Královna z Pelhamu

(Miláček Anglie kap 3.2.)

Část prázdnin má Patricie za sebou. Byla ve Skotsku, kde viděla miminko sestřenice Jossie, malinkatou Mary. Byla překvapená, když jí řekli, že je teta toho drobečka. „Jaká teta? – Vždyť mi bude teprve dvanáct…,“ opáčila rázně. Po pár dnech odjela na panství Duncanglenn. Na týden ji sem pozvali strýček Richard a její anglická babička Janet. Pat nezapomněla ani na doktora Poupa. Pochlubila se mu velkou barevnou knihou, co jí tatínek přivezl z Čech. Když přeložila notáři název: „Evropské rody na trůně v Království českém“, znovu si připomněl, že o tomhle děvčeti lidé ještě hodně uslyší. Sám musel přijmout její výzvu ke golfovému zápasu. A výsledek? – Před očima lorda Richarda ho sebevědomý andílek náležitě vyškolil.

  Začal srpen a Pat se jde poprvé představit do Burnwood Clubu. Doprovází ji kamarádka Aisha. Když vystoupily z auta, všimla si, že zdejší areál je úplně jiný než ten v North Star. Zdá se jí menší, ale přívětivější. Chce postřeh sdělit Aishe, jenže ta ji předběhne.

  „Pat, vidíš ty kluky?“

  „Myslíš ty dva, vedle toho vysokýho v kraťasech?“

   „Jo, to jsou Wolsey a Blunt, a ten vysokej je Frank, trénuje nás tady.“

  „Táta říkal, že tu bude na mě čekat nějaký trenér.“

  Pohledný mladík je bratrem špičkového profesionálního golfisty. Frank studuje a k tomu si přivydělává trénováním dětí. Bere každého, kdo dobře zaplatí: od Aishy, která sem chodí z donucení, přes průměrného Blunta, nadprůměrného Wolseyho až k několika skutečným talentům. Dnes mu přišel jeden z nich. Patricie Gregorová patří mezi pět nejlepších žaček v Anglii. Před týdnem sem zašel její otec, aby pro ni sehnal vhodného trenéra. Mladý muž v kraťasech byl prvním, na koho pan Gregor narazil. Jméno Frankova bratra zafungovalo i na něj jako magnet.

  „Dobře, zkusím to s vámi; měsíc, dva, ale jenom tréninky. Pak se rozhodnu, zda tady nechám holku déle, ale na turnajích ji budou ještě koučovat lidé z North Star, souhlasíte?“

  „Jistě, pane Gregore; ale sám uvidíte, že jste ji dal do nejlepších rukou. Nebudete litovat, ani vy, ani dcera.“

  Patricie vidí, že šofér Joe mluví s Frankem. Pak muži dojdou k děvčatům.

  „Slečno Patricie, tohle je Frank, ten se tu o vás bude starat.“

  „Slečno Gregorová, vítám vás v Burnwoodu. Doufám, že u nás budete spokojená. Aisha vám určitě řekla, jak to tu chodí.“

  „Franku, řekla jsem Pat o klubu všechno, co vím; ale proč tu jsou kluci?“

  „Těch si nevšímejte; prý se doma nudí, tak si přišli zatrénovat. Pošlu je vedle na bunkry, ať je hezky pilujou. A co vy, slečno – slečno Patricie, nebude lepší jenom ,Pat‘?“

  „Proč ne, Franku?“

  „Fajn, Pat, tak co, půjdeme na to?“

  „Jo, ale vzala bych dnes Aishu s sebou.“

  „Jó, Franku, prosím; Pat je moje kámoška, a já ji neviděla nikdy hrát.“

  „OK, dnes je tu po ránu volněji, tak dáme na úvod devítku a hezky v pohodě. Pat mi předvede, co umí. Slyšel jsem toho hodně, tak to chci vidět. Hele, vy dva!“ zakřičí na kluky. „Mazejte na bunkry – a hodinu na tom dělat, pak na green – a to samé.“

  „Franku, to nás jako nebudeš kontrolovat? My ale chceme, abys na nás dohlídl. Správnej postoj, ruce, nohy, švih…, znáš to přece. Opakujeme jenom tvoje slova.“

  „Heleďte, hoši, na ty vaše kecy není nikdo zvědavej. Švihejte na ty bunkry, teď na vás nemám čas. To nevidíte, že tu mám děvčata?“

  „Franku, to je Patricie Gregorová!“ vykřikne John Blunt.

  „A co má být, to jako přijel cirkus, nebo co?“

  „Já jenom, že je asi stokrát lepší než Aisha,“ přidá se Lee Wolsey.

  „Do toho vám nic není.“

  „Ale je, Franku. Psali, jak je skvělá. Tak by to mohla předvést všem, nejenom tobě. Ať si vezme Aishu jako nosičku a ukáže se nám, když je ‚perlou z Barnetu‘.“ Kluci se rozchechtají.

  „Zmlkněte, a jestli vás to nebaví, tak se seberte a zmizte domů.“

  „Franku, já nevěřím, že je tak dobrá. Takovej prcek, ta neunese ani bag. Určitě doma podmázli novináře, aby o ní dobře psali,“ provokuje Wolsey.

  „Franku, neodháněj je pryč. Já si ráda zahraju. Kdo z nich je lepší?“

  „Pat, chtějí tě jenom vytočit – takoví ti dva jsou.“

  „Franku, já jsem klidná, tak kdo z nich je lepší?“

  „Wolsey, Lee Wolsey je lepší,“ vyhrkne Aisha.

  „Tak co, Lee? Ukaž, jakej jsi frajer. No tak, Wolsey, pojď porazit malou holku. Co najednou mlčíš?“ dráždí ho Patricie.

  „Hele, Gregorová, co si o sobě myslíš? Že se tě jako bojím? Tak poslouchej, jdu na to a zametu s tebou jako s hadrem!“

  „Dobře, Lee, dáme na půl kola jamkovku,“ odpoví děvče a otočí se k trenérovi: „Franku, stejně jsme si chtěli hřiště projít. Nic se nezmění – jen to dneska nebude pohodička. Ale neboj, já toho nafoukance porazím.“

  „Správně, Pat, natři mu to! Já ti budu dělat kedíka a Blunt může tahat bag Wolseymu. Johne, slyšíš mě? Snad pro tebe nebude ostuda nosit kámošovi hole!“

  „Rádžíová, neměj obavy! Kedíka pro Leeho s chutí zmáknu, když vím, že vás porazíme.“

  „Co mám s vámi dělat?“ povzdechne si Frank.

  Skupinka se vypraví k odpališti první jamky. Než zahájí hru, zvažuje Frank, zda má Patricii říct, že Lee je dobrý hráč. Pat se s golfem setkala už ve dvou letech, když ji otec brával na hřiště s jejím bratrem. Díky množství turnajů je hodně vyhraná, technicky bez chyby a patří ve své kategorii k nejlepším v zemi. Lee začal až v sedmi letech, ale je přirozený talent a hru si rychle osvojil. Při pohledu na urostlého Wolseyho a jeho drobnou soupeřku by člověk všechno vsadil na o hlavu vyššího kluka. Ten z domova dobře ví, kdo je Patricie Gregorová. Jestli ji porazí, táta jeho výkon pořádně ocení. Frank se po krátkém váhání rozhodl, že jí nic sdělovat nebude. Všichni okolo golfu říkají, že bojuje jako lvice, tak ať mu to předvede.

  Začínají. Pat se povedl krásný odpal. Aisha zatleská. Wolsey projde kolem soupeřky. Jeho reakce na sebe nenechá dlouho čekat.

  „Dneska dostaneš nářez, kostro jedna,“ zašeptá tiše, aby to slyšela jenom ona. Pak odpálí o patnáct metrů dál.

  „To v Německu neuvidíš,“ rýpne si Blunt. Zaslechne ho Aisha.

  „Pat, nevšímej si toho, kašli na něj, pusť to z hlavy, je to blboun Bluntovskej.“ Jde ke klukům a spustí: „Jestli nenecháte těch pitomejch provokací, tak to řeknu Frankovi a přestanu s váma kámošit, tak si to pamatujte.“

  Frank vše pozoruje s ledovým klidem. Sám je zvědavý, jak dopadne souboj jeho mladých svěřenců. Zná Wolseyho provokace a podpásovky. Ví, že je schopen udělat pro vítězství cokoliv. Poradí si s tím ta nová holka, o které nic neví? Přesto zasáhne. Golf není fotbal, a on nechce, aby se mu zápas vymkl z rukou. Hned na začátku je přibrzdí.

  „Tak vážení, hlavně vy, hoši, nechci slyšet žádné hloupé řeči ani vidět podrazy při hře. Jsme na golfu, tak dodržujte pravidla. Jinak trestné rány, a když ani to nepomůže, odchod domů.“

  Po jeho slovech se situace zklidnila, ale napětí trvá dál. Až do šesté jamky je hra naprosto vyrovnaná. Frank může být spokojený. Jak Wolsey, tak Pat předvádějí skvělou hru. Zvláště tou drobnou dívenkou je nadšen. Letos na jaře ji viděl ve Walesu, ale tam jí to nevyšlo. Teď má možnost poznat, jaký klenot mu svěřil pan Gregor do rukou. Na sedmičce však těsně mine jamku. Mladý Wolsey její chyby okamžitě využije.

  „To je ono!“ zaburácí radostně.

  „Lee, jsi fakt borec! Gregorka to zkazila – už se nesebere, je na kolenou!“ juchá nadšený Blunt.

  „Ještě jste nevyhráli!“ okřikne ho Aisha. „Patricie, klid, pořád zbývají dvě jamky.“

Jdou na osmičku. Pat se nepovedl odpal. Je vážně na kolenou, jak tvrdil Blunt? Wolsey se cítí náramně. Minulou jamku vyhrál. Teď to vypadá na další úspěch. To by znamenalo náskok dvou, a poslední, devátou by nemuseli hrát. Porazím ji a fotřík mi dá balík. Tak do toho! motivuje se Lee. Čtvrtou ranou se dostal na necelý metr od jamky.

  Pat je daleko za jeho míčkem, dělí je dobrých osm metrů. Pátá rána jí konečně vyšla, nádherně si přihrála, míček se zastavil dvacet centimetrů od jamky – ale co je to platné. On to z metru dá, a já odejdu poražená. Prohrát s každým jiným, třeba i s Bluntem, jenom ne s Wolseym. Ach, ta ostuda!

  Wolsey sebejistě kráčí k míčku. Usmívá se na všechny okolo. Jedna povedená rána – a vítězství je v kapse.

  „Tak co, slečno Gregorová, jak se vám líbí naše hřiště v Burnwoodu? A co ty, Aisho, co jsi to povídala? Že přijde nejlepší hráčka v Anglii?“ naparuje se Blunt.

  „Zmlkni, blbče jeden!“ nebere si servítky Aisha. „Patricie, neboj, Wolsey to nedá!“

  Lee se na Aishu zle podívá. Ta jeho pohled zachytí svýma velkýma černýma očima. Wolseymu se pranic nelíbí, jak na něj upjatě zírá. Napadne ho, že tohle je zkouška, kterou musí podstoupit před poslední ranou. Vydrží to, nějaká holka od koberců ho přece nemůže rozházet. Má dost sebevědomí a bez obav půjde na rozhodující úder. Aisha, která na něj stále upírá zrak, náhle udělá krok. Pak druhý, třetí, čtvrtý. Blíží se k němu. Vidí, jak se na místě stojícímu Wolseymu změnil výraz v obličeji. Zatnul zuby a na čele mu vyrazil pot. Situace se otáčí. V téhle partii začíná mít navrch ona. Wolseymu připadá, že se černé oči rychle zvětšují. Neustále si opakuje: Vydržet, musím to přece vydržet. Pak se vše zlomí. Ne, tohle už nesnesu. Odvrací tvář. Vezme do ruky putter, provede úder – a v ten samý moment ví, že je zle. Míček ani nedoběhne k jamce.

  „Čarodějnice jedna! Proč jsem na ni čuměl? Už jsem to měl vyhrané,“ zakleje.

  Oba hráči pak šestou ránou zblízka bodují.

  „Nevadí, Lee, pořád vedeš o jamku. Udržíš poslední – a vlasatej prcek se může jít klouzat.“

 „Patricie, zlatíčko, viděla jsi to? Wolsey je nalomenej, a ty mu teď ukážeš, že jsi opravdu nejlepší,“ snaží se ji nabudit kamarádka.

  „Drž hubu, Rádžíová! Je to jenom tvoje chyba, že jsem pokazil lehkou ránu!“ vzteká se Wolsey.

  „Ale, ale, pane Wolsey, uklidníme se. Pořád to máš ve svých rukou, tak to nesváděj na někoho jiného,“ připomíná Frank, kterého dramatický souboj zcela pohltil.

  „Díky, Aisho,“ mrkne na ni Pat, „a neboj, ten konec zvládnu.“

  Poslední jamkou je stopadesátimetrový třípar. Pat to má nesmírně těžké. Musí jamku získat, aby alespoň srovnala skóre. Přesto si věří. Vidí, jak je Wolsey nervózní. Neuniklo jí, co se před chvílí stalo. Aisha ho očarovala. O podobných věcech slyšela. Staří Gregorovi žili v Indii dvanáct let a babička jí vyprávěla, co tam lidé dokážou za kouzla. Dobře, kamarádka mi pomohla, ale zbytek je na mně. Teď už nepomůže žádná magie, ale pouze moje umění.

  Wolsey pálí. Míček vyletěl příliš vysoko a zapadl do měkké trávy deset metrů před greenem. Naštvaně kroutí hlavou a cosi gestikuluje směrem k Bluntovi. Patricie vycítí šanci. Vloží do úderu všechny síly, co jí zbyly. Bum! Bílý balonek plachtí na green, ale nezůstane v klidu. Odskočí a pomalu se kutálí, až zastaví pár stop od jamky. Nejkrásnější rána zápasu. Wolsey je zdrcený. Před pár minutami měl tu holku na lopatě, teď musí trefit z dvaceti metrů. A jamka je na nejvyšším bodě greenu. Dlouho si vyměřuje úder, než se odhodlá k akci. Zkusí to. Volí riskantní variantu. Míří rovnou na cíl. Směr je dobrý. Míček vystoupá snadno na vrchol, ale míjí jamku. Pak se rozběhne z kopce. Wolsey vzteky mrští holí o zem.

  Patricie stojí kousek od jamky. Z půl metru a do kopce má stoprocentní úspěšnost. Přesto se na úder soustředí. Nechce zklamat Aishu, nového trenéra ani sama sebe. Ťuk. Je tam! Povedlo se! Hráčka neskáče radostí. Zápas pouze zachránila, a ona chtěla toho namyšleného kluka porazit.

  „Tak co, lidi, dáme rozstřel o vítěze?“ zeptá se Frank.

  „Jdi do toho, Pat – Wolsey je out!“ křičí nadšená Aisha.

  Lee se podívá na svého nosiče. Blunt nesouhlasí.

  „Beru remízu,“ odpoví Wolsey a jde ke své soupeřce.

  „Souhlasím,“ odpoví Pat.

  „Stačilo málo a vyhrál jsem – a ty to dobře víš!“ vyštěkne a co nejvíce tiskne děvčeti útlou ručku.

  „Lee Wolsey, tečou ti nervy a neumíš se soustředit na hru. Proto jsi neuspěl. A to, že mi mačkáš ruku, taky vydržím, zbabělče,“ zasyčí Pat.

  „Výborně, Pat! On si myslel, že když jsi holka, tak tě porazí,“ poskakuje okolo ní zářící Aisha.

  „Moc dobrý zápas! Byli jste skvělí, oba,“ pochválí je Frank. Pak jde ještě za Patricií. „Je mi jasné, že budeš pořád jezdit do North Star, ale rád tě tady znovu uvidím. Opravdu se těším, až začneme spolu trénovat. Tak co, přijdeš po neděli?“

  „Přijdu, Franku. Určitě ano, a zvládnu to už bez Aishy.“

  Když vyšli ze šaten, přistoupil Wolsey k děvčatům.

  „Rádžíjko, nebýt tebe, dostal jsem ji.“

  „Máš smůlu, Wolsey: všechno nejde tak, jak to chceš ty.“

  „To se teprve uvidí, ty magoško,“ přisadí si Blunt.

  „Pojď, Aisho, nehádej se s nimi – vždyť to jsou ještě kluci.“

  Tohle Bluntovi vyrazilo dech. Nezmůže se na pořádnou odpověď. Zato Wolsey nenávistně prohodí: „Johne, na tu pošahanou Patricii se od září zaměříme. Ukážeme jí, jak to chodí u nás ve třídě.“

  Patricie jenom mávne rukou. Zahlédne auto.

  „Aisho, už přijel Joe. Pojď, ať na nás nečeká!“

  „Pat, já Wolseyho slyšela; neboj se, proti těm dvěma nebudeš nikdy sama. To ti slibuju.“

  Dívky na sebe nesměle pohlédnou. Pak každá popadne golfovou výbavu a pomalým krokem zamíří na kraj parkoviště.

  Než se Patricie nadála, překulil se červenec v srpen. Hned prvního v novém měsíci se šla pochlubit londýnské babičce s knihou, kterou jí přivezl tatínek z Čech. Všimla si, jak stará paní za poslední týdny sešla. Maminka večer volala tetě Elspeth, že babi Paula je vážně nemocná. Tahle zpráva ji hodně rozesmutnila. Ještě že tu byly holky. Skoro každý den se viděla s Aishou nebo Jackie. Často chodily do města a Pat začínala objevovat Kensington, Chelsea, Fulham a části Londýna, které doposud neznala.

  V tu dobu začala trénovat u Franka na hřišti v Burnwoodu. S mladým trenérem si hned padli do oka. Byla to pro ni nová zkušenost, neboť v North Star se jí věnovali trenéři o generaci starší. To už se čtvrtí roznesla zpráva o jejím zápase s Wolseym. Mezi teenagery kolovalo několik rozličných verzí, počínaje tou, že Aisha uhranula Leeho, a konče tím, že Frank chtěl, aby souboj skončil remízou. Díky vznikající legendě a neúnavné Aishe se Pat seznámila s dalšími dětmi v Kensingtonu.

  A také si našla přítelkyni, o jejíž existenci matně věděla, ale nikdy by ji nenapadlo, že se ozve. V půli prázdnin jí přišel dlouhý dopis z Čech. Byl od vzdálené sestřenice, která je o pouhý den mladší než ona. Když dopis přečetla, pochopila, že Jiřinka je stejná jako holky odtud. Psala jí o filmech, knihách a písničkách, co má ráda, o škole, kam chodí, o bratrovi Benovi, který hraje fotbal a hokej na ledě. Pár stránek bylo česky, pár anglicky a německy, tedy v jazycích, co znají obě. Patricie odepíše, ale až na podzim, kdy začne škola. Doufá, že bude moci sdělit samé dobré zprávy.

  Nastal první školní den. Pat a Jackie se před budovou sejdou s Aishou. Vejdou dovnitř. Všude panuje velký zmatek. Sto dvacet studentů, ať malých, či velkých, je zde poprvé. Několikatřídní Americká škola právě zahajuje činnost. Za několik let se stane jednou z nejznámějších v oblasti Westminsteru, Kensingtonu a Knightsbridge. Patricie nebude nikdy litovat, že byla u jejího otevření. Přesto jí zůstanou na slavnostní den smutné vzpomínky.

  Když děvčata konečně našla třídu, byla ještě poloprázdná. Uvnitř sedělo asi deset dětí. Aisha a Jackie se pozdravily v rohu u dveří se sestrami Hopkinsovými. V uniformách jsou obě k nerozeznání.

  „Pat, co jsem ti říkala? – Nepoznáš, která je která. To, že se ti ta vpravo představila jako Bee, vůbec neznamená, že je to pravda. Klidně to může být Eve, viď, Jackie?“

  „Aisha má pravdu: ony to dělají schválně, každou chvíli si mění místa. Třeba přijdou z umývárny nebo z hřiště – a jenom můžeš hádat, kam si která sedla. Jedna učitelka jim zkoušela dávat šátek, náramky i korále na krk, ale ony si měnily i to.“

  „No a když je chtěla označit fixem na ruce, tak holky doma žalovaly a paní Hopkinsová si přišla stěžovat ředitelce, to je, co?“

  Volné zůstaly lavice vpředu. Děvčata se do nich posadí. Vzápětí dorazí hlouček rozesmátých chlapců. Patricie se otočí a zahlédne Wolseyho a Blunta.

  „Snad si nesednou za nás,“ povídá Aishe, ale než stačí kamarádka odpovědět, stojí kluci za jejich zády.

  „Nazdárek šampionko, vidím, že tu nikdo nesedí, tak tu bude určitě místo,“ vtipkuje Wolsey.

  „Já se zase posadím za tuhle kouzelnickou holku. Aisho, když tě máme před sebou, těžko budeš dělat svoje kejkle s očima,“ přidá se Blunt.

  „Jasně, Johne, takhle její čáry máry nebudou fungovat a Gregorce už nepomůže.“

  Aisha se zvedne ze židle a jde k tabuli. Vezme křídu a nakreslí dvě tučné dýně, do nichž jsou zabodnuty vidlička a nůž. Dýně mají velké vykulené oči, z kterých kanou slzy. Pod kresbu připíše: Takhle dopadnou dva veleblbci Lee Wolsey a John Blunt, jestli nenechají holky na pokoji. Celá třída se rozchechtá. Aisha se vrací beze slova do lavice. Kluci na ni pořvávají. Do téhle divočiny vstoupí slečna Robertsová. Starší, leč dobře vypadající padesátiletá dáma. Jakmile ji děti uvidí, zmlknou.

  „Dobrý den, všichni vědí, že prázdniny skončily už včera, a já doufám, že to pochopí i má třída. Ano, studenti a studentky, to jste vy, a já jsem Marjorie Robertsová. Budu vás mít na literaturu, drama a kreslení. Ale, podívejme se – někdo mě předběhl. Dýně budeme malovat až za měsíc. Tak dobře. Každý z vás nám řekne o sobě pár slov: odkud přišel, kde bydlí, jaké má zájmy. Začnou ti, kteří mají být těmi trpícími dýněmi, a pak budou pokračovat dívky v první řadě.“

  Blunt a Wolsey se krátce představili. Patricie si všimla, že když chtějí, umí být úplně jiní. Před učitelkou vystoupili dva příjemní, slušní, spisovně mluvící mladí muži. Málem bych je nepoznala. Ale pozor, za okamžik přijde řada na mě, tak ať to nepokazím! Skončila Aisha a slova se ujímá Pat. Právě když říkala, jak je ráda, že chodí do třídy s Jackie a Aishou, otevřely se dveře a v nich se objevila studentka vyššího ročníku. Dojde ke slečně Robertsové a předá jí lístek s ručně psaným vzkazem. Ta jej přelétne a obrátí se k žákyni, která zrovna mluví.

  „Patricie, říkala jsi, že Aisha je tvoje dobrá kamarádka, ano?“ Patricie pokývá hlavou.  „Tak se obleč, a ty, Aisho, nás doprovodíš do ředitelny, pak se sem vrátíš.“

  Všichni jsou překvapeni. Děti se dohadují, zda Patricie půjde do jiné třídy, nebo dokonce jiné školy. Robertsová s děvčaty dorazí před kancelář s nápisem „Julie Mooreová, ředitelka školy“. Vejdou dovnitř.

  „Posaďte se, prosím. Ty jsi Patricie Gregorová, že ano? A ty Aisha Rádžíová?“

  Studentky lehce pokynou hlavou. Ředitelka Mooreová vstane od stolu. Popojde k Patricii, mírně se předkloní a pevně jí stiskne ruku.

  „Patricie, stala se moc smutná věc.“

  Děvče se na ni odevzdaně podívá. Když jí slečna Robertsová řekla, aby se oblékla, uhádla, co se stalo.

  „Patricie, ty asi víš, co ti musím říci, viď? Bohužel, před hodinou zemřela tvoje londýnská babička. Volala nám to maminka, každou chvíli si pro tebe přijede. Počkáme na ni tady u mě, co říkáš?“

  Patricie začne hlasitě vzlykat. Vedle ní sedící Aisha ji obejme. Za pár minut dorazí Henriette. Převezme si dceru a odvádí ji ze školy. Ta za sebou uslyší Aishin hlas: „Patricie, neboj se – přijdu za tebou. Budu chodit každé odpoledne, než se nám vrátíš do školy!“

  Dny před pohřbem byly nejsmutnější v jejím životě. Nevycházela z pokoje a stále myslela na babičku. Odmala si byly velmi blízké a Pat vždy s nadšením poslouchala její vyprávění o dobách, kdy světu vládli spravedliví králové a moudré královny. Nedovede si představit, že skončily neopakovatelné chvíle, které zažívala při setkáních s ní.

  Pohřeb se konal v katolickém kostele v západním Londýně, kde paní Paula Gregorová, rozená Wittelsbachová, dlouho žila. Mezi dvěma stovkami smutečních hostů se objevili také lidé z německé ambasády a zástupci rodiny Wittelsbachů. Ti během obřadu požádali rodinu pana Gregora o odpuštění, neboť jak pravil vyslanec: „Tato žena od počátku odmítala hrůznou ideologii nacismu a svou zem naposledy spatřila ve svých pětadvaceti. Všichni víme, že potom strávila život daleko od své vlasti. Přesto na sebe často musela brát vinu někdejších krajanů. Bez ohledu na to se vždy a za všech okolností chovala s důstojností vlastní svému původu.“

  Byla pochována na zdejším hřbitově vedle manžela Václava. Patricie při ukládání rakve plakala. Stále si opakovala: Babičko, moje nejmilejší babičko, nikdy na tebe nezapomenu. Když vhodila hrst země na rakev, všimla si, že slzy v očích mají i ti okolo. Pochopila, že si lidé její babičky velmi vážili. Obřad skončil a rodina nastoupila do přistavených aut. Patricie řekne mamince, jak je ráda, že jedou domů. V ten moment si uvědomí, že utekly pouhé dva měsíce – a ona se cítí doma na Pelhamu.

  Následující odpoledne popadla Patricii nutkavá touha shodit ze sebe týden smutku a velkého trápení. Potřebuje jít ven, tam potkávat lidi a s nimi se radovat z maličkostí. Zavolala kamarádkám. Během hodiny zaklepaly u jejich dveří. Když je spatřila, poprvé se po několika dnech usmála. Ušly pár kroků a Patricie se zničehonic rozběhla. Holky za ní. Prolétnou ulicí až na její konec, tam zabočí vpravo, pak vlevo. Před nimi se rozprostře celá čtvrť. Patricie si najednou připadá jako královna. Jako královna Pelhamu. Vidíš, babičko, že jsem se jí stala, pomyslí si a běží s děvčaty dál, až někam k Hyde Parku.    (další příběh za týden)